Úřad vlády nově přechází na doménu vlada.gov.cz. Více informací

Archiv zpráv minulých vlád

Stránka byla přesunuta do archivu

28. 5. 2009 16:04

Projev Jana Fischera ke 125. výročí narození Edvarda Beneše

Je mi ctí, že zde mohu uctít památku 125. výročí narození muže, který má spolu s T.G. Masarykem, Karlem Kramářem či Milanem Rastislavem Štefánikem největší zásluhy o naši národní nezávislost.

Edvard Beneš patří k octům zakladatelům naší moderní státnosti. Neměli jsme v naší historii mnoho tak velkých státníků. Státníků, kteří se zapsali nejen do českých, ale i do evropských a světových dějin.

Máme často sklon považovat se za malý a bezvýznamný národ bez hlubších státních tradic. Edvard Beneš patří k mužům, kteří toto klišé vyvracejí. Patří k mužům, díky nimž se právem můžeme cítit jako plnoprávná součást velké rodiny evropských národů.

Edvard Beneš řídil náš stát v dobách dramatických dějinných zvratů první poloviny dvacátého století. Musel se vyrovnávat se zátěží, která je naprosto nesrovnatelná s poměrně šťastným a klidným obdobím posledních dvaceti let.

Ponechám na soudu povolanějších konkrétní hodnocení, jak se Beneš dokázal vyrovnat s tragickými událostmi, kdy byl v roli prezidenta v roce 1938 a 1948 postaven před osudová dilemata. V každém případě bychom na něj neměli vzpomínat pouze jako na muže, který musel uprchnout do exilu před nacisty a který prohrál svůj poslední zápas o demokracii s komunistickou totalitou.

Edvard Beneš byl přece v první řadě politikem, který naprosto oddaně a cele sloužil své vlasti. Pomohl jí vybojovat silné mezinárodní postavení na mírové konferenci v Paříži. Stal se jedním z nejuznávanějších ministrů zahraničí své doby. Zakladatelem a také předsedou Společnosti národů. I jako prezident republiky bral svůj úřad jako službu a pokračoval v masarykovské tradici nadstranické hlavy státu.

Edvard Beneš se po celý život snažil zajistit své zemi bezpečí a svobodu. Nebylo jeho vinou, že tyto záruky, ať už šlo o Malou dohodu, či Společnost národů, se v kritických chvílích ukázaly jako slabé a nefunkční. A nebyl sám, kdo včas neodhadl, že spojenectví se Sovětským svazem je sice funkční, ale pro demokracii a svobodu smrtící.

Edvard Beneš se nakonec stal smutným svědkem konce naší demokracie. Léta 1945 až 1948 přinesla postupné oklešťování občanských svobod a logicky dospěla k restrikci i politické svobody. Z té doby pochází řada Benešových rozhodnutí, která dnes vnímáme jako kontroverzní a za které sklízí velké množství kritiky.

Musíme ale vidět Beneše v kontextu doby. My dnes máme to štěstí, že můžeme být součástí silných a funkčních euroatlantických organizací: NATO a EU. Díky nim máme takové záruky svobody, bezpečí a prosperity, o které Beneš celý život pouze marně usiloval.

A jestliže mnozí Benešovi vyčítají, že byl tváří v tvář Gottwaldovi příliš slabý, je třeba se ptát kolik tehdejších demokratických politiků bylo skutečně silných. Nakonec se nebyli schopni domluvit ani na tom, aby jednotně odmítli spolupráci s komunisty. Beneše tak ponechali, aby čelil nástupu totality v podstatě osamoceně.

Na Benešovy kroky z roku 1948 je ovšem nejvíce vidět. Daleko více než na selhání ostatních dobových politiků. Beneš je jako velký státník snadnější cíl.

Není spravedlivé, že v aktuálních debatách se v souvislosti s Edvardem Benešem více připomínají jeho chyby, které navíc často byly vynucené, než jeho zásluhy. Kolik jiných politiků vykonalo daleko méně než on a jsou vnímáni jednoznačně pozitivně? Prostě proto, že měli štěstí a ve své funkci nenarazili na žádný výraznější zádrhel? Natož na světovou válku a totalitu?

Musíme Edvardu Benešovi přiznat jeho velikost. Právě on má velký podíl na tom, že se Československo stalo silnou a uznávanou zemí, přední demokracií tehdejší Evropy. On byl také prvním českým politikem, který vedl velkou mezinárodní organizaci. Tato šance se nyní opakuje až po více než sedmdesáti letech.

Edvard Beneš v každém případě patří k české demokratické tradici. Byl u toho, když vznikala, když se tvořily její základy, byl u toho, když dostávala základní obsah. Když dnes více než šedesát let od jeho smrti hodnotíme jeho život, poměřujeme ho do velké míry také jím samým. Klademe na něj měřítka, které sám významně pomáhal tvořit. Ne vždy jsou naše hodnocení pouze kladná. Ale pokud jsou ta měřítka přísná a náš soud někdy kritický, je to jen důkaz, že naše demokracie má i díky Benešovi pevné kořeny.

Nicméně chtěl bych tu jasně oddělit historické a nutně kritické zkoumání Benešových činů a kroků od postavy Beneše coby státníka. Státníka, který si zaslouží naše uznání a priori. Který si zaslouží, abychom poté, co skončíme naši kritiku, řekli jednu prostou větu: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Čest jeho památce!

vytisknout   e-mailem   Facebook   síť X

Fotogalerie

Související zprávy