Projev předsedy vlády Petra Nečase ke Dni české státnosti

Vaše Excelence, pane arcibiskupe, vážené dámy, vážení pánové,

Více jak tisíc let si 28. září připomínáme památku knížete svatého Václava, patrona českých zemí. O skutečném životě tohoto panovníka rodu Přemyslovců, který byl záhy uctíván i jako světec, víme málo. Do našich dějin a kultury se zapsal určitě více svým druhým - symbolickým - životem než tím, co skutečně vykonal nebo vykonat mohl.

Záhadou zůstane, jestli byla jeho smrt chladnokrevně připravenou vraždou či tragickým omylem, zda padl pro svou mírovou politiku, kvůli touze po moci ze strany mladšího bratra nebo pro šíření křesťanství. Víme však, že byl záhy po své smrti vnímán jako vzor člověka a vladaře. Stal se věčným panovníkem země, jejím ochráncem, národ pak jeho rodinou - či jak udávají staré kroniky - jeho čeledí.

Uctívání sv. Václava patří mezi nejstarší tradice našich dějin. Svatováclavské legendy jsou spojeny s počátky českého písemnictví, zpodobování světce a knížete je námětem výtvarného umění od středověku až po moderní dobu. Také všechny zlomové události ve vývoji českého státu je možno nahlížet z pozic svatováclavské tradice. K té se národ odpradávna hlásil především v dobách svého ohrožení. Ale přirozeně se na tuto tradici rozpomínáme i tehdy, kdy nás spontánně sjednotí společný úspěch a radost z něj.

Kníže Václav stál na samém počátku sjednocovacího procesu kmene Čechů a jeho přeměny v pevný státní útvar. Právní a mocenské postavení Čech nebylo v době panování Václava jednoznačně vymezeno. Lze předpokládat, že právě tato otázka se stala příčinou sporu s bratrem Boleslavem, který tragicky vyvrcholil bratrovraždou roku 935 ve Staré Boleslavi.

400 let panování rodu Přemyslovců však dalo vzniknout jednomu z prvních evropských států, jehož hranice a hlavní město přetrvaly až do dnešních dnů. Jedním z důvodů, proč si připomínáme den úmrtí tohoto panovníka jako státní svátek, je tedy skutečnost, že kníže Václav přivedl naši zemi do svazku evropských křesťanských národů.

Přemýšlení o postavení českého státu v rámci Evropy a usilování o odpovídající místo v tomto celku trvá již více než tisíc let a i dnes, my zde shromáždění, jsme účastníky tohoto historického procesu. Zatímco některé národy oslavují vítězné bojovníky a vyhrané bitvy, postava mírotvorného knížete sv. Václava je pro nás výrazem snahy po znovuobnovení kulturního rozměru češství jako svébytné hodnoty v rámci sjednocující se Evropy.

Jestliže dovolíte, tak bych ukončil své krátké vystoupení prosbou: Svatý Václave, vévodo České země, obracíme se k Tobě, abys nám byl nápomocen v našich skutcích a České země nadále vzkvétaly, aby Tvůj národ byl spokojen a s našimi sousedy jsme žili v míru a v přátelství.