Archiv zpráv minulých vlád

Stránka byla přesunuta do archivu

2. 3. 2009 13:45

Projev premiéra Mirka Topolánka na konferenci „Rozšíření EU - 5 let poté“ 2. 3. 2009

Na dnešní konferenci si chceme klást řadu otázek a chceme se pokoušet na ně současně i odpovědět. Co znamenalo rozšíření pro občany tzv. nových zemí a co znamenalo pro ty staré? Jaká je Evropská unie pět let po největším rozšíření ve své historii? Po rozšíření, které poprvé prolomilo linii bývalé železné opony, jež čtyři desetiletí oddělovala svobodný svět od komunistického impéria? Politologové, ekonomové, sociologové, právníci, filosofové a další nám jistě nabídnou velké množství odpovědí podepřených hromadou argumentů a dat. Skvělou analýzu vypracovala Evropská komise. Já jí zde za to děkuji. I díky ní pro mě bude daleko snazší dokázat, že rozšíření bylo ohromným úspěchem. Dále děkuji Mezinárodnímu měnového fondu, Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a bruselskému think-tanku Bruegel, jejichž studie tu budou rovněž představeny.

Existence nezávislé analýzy mi ulehčuje moji pozici ještě v jednom směru. Dnes tu u příležitosti onoho půlkulatého výročí vystupuji v roli předsedy Evropské rady a měl bych tedy mluvit jménem všech 27 zemí Unie. Na druhé straně se nemohu prostě odstřihnout od faktu, že jsem českým premiérem a především českým občanem, který celou tu dobu od podání přihlášky po přijetí a následně pětileté fungování v EU osobně prožíval. Snad mi proto odpustíte, že na pozadí objektivní zprávy Evropské komise budu někde trochu osobní a že zjištění, ke kterým došli analytici, doplním o specifické české pocity.

Pokládám za užitečné do úvodu říci, že i když všichni sdílíme stejné hodnoty a stejné cíle, nesdílíme tytéž obavy, což je dáno odlišnou historickou zkušeností i délkou pobytu ve společenství. Lidé v tzv. starých zemích mají strach z dalšího rozšiřování a někteří politici z rozvolňování EU, z nedisciplinovanosti a ze ztráty sociálních jistot. My se naopak bojíme uzavírání, diskriminace a glajchšaltování Unie.

Evropa větší a silnější
Věřím však, že v tom základním se shodneme: Rozšíření před pěti lety znamenalo úspěch ve všech myslitelných aspektech. Za prvé znamenalo obrovský úspěch morální. Svobodný svět, který se po čtyřicet let musel obávat komunistického impéria zla, dokázal úspěšně integrovat někdejší nepřátele. Šlo o stejně velkou morální satisfakci pro obyvatele na obou stranách bývalé železné opony. Pro ty, kteří otevřeli dveře, stejně jako pro ty, kteří do nich toužili vstoupit.

Z hesla „zpátky do Evropy“ se častým opakováním stalo tak trochu klišé. Tím se tato touha nestala méně autentickou. Nicméně přesto bych tento slogan na tomto místě nahradil jiným. Ve skutečnosti jsme totiž nikdy nepřestali být součástí Evropy. Zato jsme na čtyři desetiletí přišli o svobodu. Integrace do Unie pro nás spíše než návratem do Evropy byla potvrzením našeho návratu ke svobodě. Heslo „zpátky ke svobodě“ daleko lépe vystihuje, co pro nás vstup do EU znamenal. Zároveň vysvětluje naše nynější postoje a chování v Unii včetně aktuálních debat. Na vše, co souvisí se svobodou jsme prostě výjimečně citliví.

Rozšíření v roce 2004 si všichni rovněž můžeme připsat jako velký úspěch politický. Evropská unie rázem zvýšila počet svých obyvatel o 120 milionů. Ale daleko podstatnější je, že, že poprvé přijala země s poněkud odlišnou historií a ukázala tak životaschopnost své integrační mise. Dala přednost nadějím před obavami. A udělala dobře. Tento krok, či spíše tygří skok, znamenal faktické nakročení ke globální roli EU ve světě.

Evropská unie ukázala, že se nenechá spoutat geografickými, či geopolitickými sférami. Ukázala, že je daleko více, než jen zónou volného obchodu, daleko více, než jen do sebe zahleděným kroužkem zemí, které spolu mluví a stále úžeji se integrují. Ukázala, že rozšiřování prostoru svobody, bezpečí a prosperity je jejím civilizačním posláním a základní podmínkou její existence, „conditio sine qua non“. Unie tehdy ukázala, že není uzavřenou pevností Evropa, ale přístavem, k němuž lze s důvěrou a nadějí směřovat.

Domnívám se, že morální a politický aspekt rozšíření jsou natolik obecně přijímané a zřejmé, že je netřeba zvláště rozebírat. Proto se dále budu převážně zabývat ekonomickým úspěchem rozšíření, jemuž je také v první řadě věnována tato konference. Právě ohledně tohoto aspektu panovaly největší obavy. Právě ekonomické otázky jsou stále předmětem dohadů. Přičemž ekonomická krize a uměle, různými "bloombergy", vytvářený nekorektní medialní obraz "východní Evropy" by zdánlivě mohly nahrávat skeptikům.

Jsem však přesvědčen - a zmíněná studie Evropské komise mi k tomu dodává dostatek argumentů - že je tomu právě naopak. Rozšíření v letech 2004 a 2007 přineslo prospěch občanům všech zemí dnešní sedmadvacítky. Posílilo výkonnost a globální konkurenceschopnost evropských firem, zvýšilo prosperitu a kvalitu života obyvatel. A i díky tomuto rozšíření může Evropská unie lépe čelit důsledkům světové krize. Evropská unie je větší, silnější, adaptabilnější. To říkají tvrdá fakta.

Evropa jednotnější a efektivnější
Uvedu alespoň pár základních faktů, které dokumentují úspěch rozšíření.

Po rozšíření v letech 2004 a 2007 je EU největší integrovanou ekonomickou zónou na světě. Její podíl na světovém HDP činí 30% a podíl na světovém obchodu (bez obchodu na vnitřním trhu) 17%.
 
Přijetí do Evropské unie zvýšilo ekonomický výkon a občanům nových zemí přineslo zvýšení životní úrovně a zkvalitnění životního stylu. Jestliže příjem na obyvatele představoval v roce 1999 40 % úrovně starých zemí, v roce 2008 to bylo 52 %. Některé nové členské země již předstihly některé staré členy v HDP na obyvatele i v produktivitě. Obchodní integrace a synchronizace hospodářských cyklů s jádrem EU je u některých nových členů vyšší než u některých starých. Přestaňme už tedy paušálně a nekorektně mluvit o regionu východní Evropy a hodnoťme každou členskou zemi na základě jejích skutečných podmínek a výkonu.

Z rozšíření profitovali i obyvatelé starých zemí. Naprosto se nepotvrdily obavy, že vstup deseti chudších zaplatí z vlastních kapes. Nesnížila se ekonomická aktivita, trh práce nezaplavili polští instalatéři, nezhroutily se sociální systémy. Naopak, rozšíření EU dodalo starým členům ohromný růstový impuls, neboť otevřelo nebývalé investiční a obchodní příležitosti. Přineslo jim nové, málo obsazené trhy a výhodné výrobní kapacity doslova za humny. To pomohlo západním firmám posílit jejich globální konkurenceschopnost a ochránit domácí pracovní místa.

Nejvíce přitom z rozšíření profitovaly právě státy, ve kterých byly obavy z rozšíření nejsilnější. Navíc všechny tyto výhody konzumovaly staré země dávno před rozšířením, na základě asociačních dohod, které jednostranně otevřely trhy kandidátských zemí. Na tuto okolnost se často zapomíná. My jsme za výhody vstupu do EU zaplatili takříkajíc předem. Výnosy rozšíření tak přišly pro nové země s časovým zpožděním za náklady.

Přesto je znaménko u této cost-benefit analýzy kladné
Již jsem zmínil politický úspěch rozšíření. Větší a silnější unie má daleko lepší pozici v jednáních na globální úrovni, ať už se jedná o GATT, G20, WTO, změny klimatu, či energetiku. Krize kolem plynu ukázala tuto potenciální evropskou sílu, ale i slabost naprosto jasně – upozornila na nutnost naučit se sílu danou jednotou lépe využívat.

Zásadní rozdíl mezi původní patnáctkou a novou desítkou, resp. dvanáctkou již není ani v zapojení do různých rovin a struktur evropské integrace. Týká se to Schengenského prostoru, přístupu ke společné měně, předsednictví v Radě EU, či zastoupení v unijních institucích.

Železná opona už není pomyslnou dělící čárou ani v oblasti hospodářských politik, pokroku ve strukturálních reformách či implementaci vnitřního trhu. Jak na straně nových, tak starých členských zemí jsou státy, které v důsledku dobře či špatně nastavené domácí politiky a provedených či neprovedených reforem nyní relativně dobře zvládají světovou ekonomickou krizi, či se naopak potýkají s vážnými problémy.

Staré a nové země se tedy poměrně rychle sbližují jak v rovině hospodářské, tak institucionální. A toto sbližování nejen, že není na úkor občanů zemí původní patnáctky, ale přináší jim zjevný prospěch. Pokud vůbec po pěti letech přetrvávají v evropské integraci nějaké vážné problémy, pak je to dokončení, či spíše nedokončení liberalizace vnitřního trhu. Dobudování společného trhu je pro integraci a budoucnost EU daleko důležitější, než reforma institucí, o tom jsem přesvědčen.

Evropa jako společenství hodnot
Než budu dále pokračovat k tomu, jak dosavadní zkušenosti zúročit v budoucnosti, dovolte mi se alespoň krátce zamyslet nad příčinami onoho obrovského úspěchu rozšíření. Tento úspěch stojí na vůli a schopnosti sdílet společné hodnoty. My jsme sice čtyři desetiletí žili v komunistické ZOO. Nepřestali jsme ale být Evropany, život v kleci z nás - obrazně řečeno - neudělal totalitní zvířátka. I když ze zpráv a komentářů západních médií těsně před rozšířením jsme se tak někdy mohli jevit. Někdy mám pocit, že je to nepřešlo…

Byli jsme chudší, měli jsme horší právní povědomí a méně informací. Ale co se týká oddanosti svobodě a demokracii, nebyl mezi občany obou půlek kontinentu rozdíl. Formálním potvrzením naší příslušnosti ke společnému civilizačnímu prostoru byl test Kodaňských kritérií. Ta se ukázala být dostatečně tvrdá, aby zajistila naši připravenost na vstup do EU a zároveň dostatečně spravedlivá a nediskriminační.

Pro předchozí rozšíření nebylo žádné testování nutné. Šlo o země s podobným vývojem a zkušeností, přijetí bylo jen otázkou rozhodnutí připojit se k funkčnímu společenství. My jsme po čtyřiceti letech v komunistické karanténě stejnou mírou důvěryhodnosti nedisponovali. Nicméně Kodaňská kritéria – a já dobře vím, jak jsou tvrdá – jsme dokázali relativně rychle splnit a uzavřít všechny přístupové kapitoly.

To je důležitý precedens do budoucna. Jiné země dále na východ či na jih budou nepochybně potřebovat více času, aby tímto testem prošly. Ale není důvod je předem odmítat kvůli tomu, že jsou třeba dnes příliš chudé, nebo příliš historicky a kulturně rozdílné. Ona kritéria jsou neosobním, přísným, ale spravedlivým testem, jak vážně to tyto země myslí s integrací do EU a nakolik jsou k ní připraveny. Přimlouvám se tedy za tvrdé testování, ale nikoli za apriorní vylučování nových adeptů, nebo vytváření nových barier v podobě dodatečných podmínek.

Když už je řeč o Kodaňských kritériích, musím tu zpětně složit poklonu dánskému předsednictví a jmenovitě premiéru Rasmussenovi, který naši desítku včetně osmi postkomunistických zemí definitivně přivedl pod křídla EU. Vytrvalost, neústupnost a zároveň klid a schopnost nacházet konsensus, které přitom prokázal, jsou pro mě velkou inspirací a nadějí, že i malá země může v historické chvíli úspěšně řídit Evropskou unii.

Rozšířením před pěti lety Evropská unie odmítla lákadlo izolacionismu a překročila svůj stín, když se rozšířila za někdejší železnou oponu. Šlo o odvážné politické rozhodnutí, jemuž veřejnost ve starých zemích nebyla jednoznačně nakloněna. Dnes sklízíme plody této odvahy a státnické moudrosti. My, kteří jsme tehdy nesměle klepali na dveře a obávali se, zda budeme shledáni způsobilými vstoupit, cítíme obrovský závazek. Obrovský závazek vůči těm, kteří jsou prozatím tam venku. Ale i závazek vůči dnešní Evropské unii. My víme, jaký je rozdíl mezi tím být venku a být uvnitř. A víme také, jak jsou noví členové prospěšní společenství. Škrtněme jejich svobodu vstoupit a škrtneme tím i kus své vlastní. Vezměme jim naději a příjdeme o část té naší.

Úspěšně zvládnuté rozšíření je přesvědčivým důkazem, že Evropa je primárně utvářena svými hodnotami, ne svými institucemi. K tomu chci z pohledu občana nové země učinit ještě jednu zásadní poznámku. Obyvatelé starých členských zemí měli desítky let na to, aby si tyto společné hodnoty zažili. A přes řadu klopýtnutí a neúspěšných referend proces evropské integrace pokračoval. V poslední době se však výrazně zrychlil. My jsme měli pouhých pár let na to, abychom strávili větší změny, než jaké se v evropských společenstvích udály za čtyřicet let. Přihlášku jsme podávali v době platnosti Maastrichtské smlouvy, vstupovali jsme podle smlouvy z Nice a po pěti letech tu máme Lisabonskou smlouvu. Žádáme určitě méně času, než kolik měly generace občanů tradičních zemí EU před námi.

Potřebujeme ale ten čas, abychom zmeny přijali vnitřně, nikoli pouze formálně. Odpovídá to pojetí EU, coby společenství hodnot. Společenství, které je dobrovolné a otevřené. Společenství, pro něž platí slova našeho prvního prezidenta, že „demokracie je diskuse“. Odpovídá to i mottu Evropské unie: In varietate concordia, Jednota v různosti. V tomto smyslu – a pouze v tomto smyslu – větší Evropa znamená zároveň silnější Evropu.

Často se klade do protikladu proces rozšiřování a prohlubování evropské integrace. Myslím, že tomu tak nemusí být, pokud se bude jak integrace, tak rozšiřování řídit principem dobrovolného přijetí hodnot, ne vynucováním jednotné formy. S povinnou uniformitou máme špatné historické zkušenosti. Se vstupem do EU naopak spojujeme náš návrat ke svobodě a rozhodně chceme, aby to tak zůstalo.

Evropa bez bariér, Evropa pravidel
Za pět let jsme dosáhli nesporného společného úspěchu, za nímž, jak jsem přesvědčen, stojí sdílení stejných hodnot. Jak s tímto úspěchem naložit do budoucna, jak ho rozšířit a zajistit? A jak se poučit z dosavadních chyb?

Jak jsem již zmínil, dosud se nám nepodařilo dobudovat vnitřní trh. Ze čtyř základních unijních svobod plně fungují pouze dvě: volný pohyb zboží a kapitálu. Daleko horší situace je u volného pohybu služeb. Ty tvoří pouhých pět procent obchodu v sedmadvacítce. Navzdory faktu, že vytvářejí 70 % HDP a zaměstnávají dvě třetiny pracovníků v Evropské unii. Na vině je vysoká byrokracie a regulace, které zejména malé firmy nedokáží překonat. Doplácejí na to spotřebitelé.

Není žádný důvod odkládat liberalizaci sektoru služeb. Zkušenosti v ostatních oblastech vyvrátily předchozí obavy a jasně dokázaly, že na efektivnější dělbě práce vydělávají všichni, jak občané nových, tak starých zemí.

Podobně špatná situace je i na trhu práce. Kvůli přechodným opatřením, problémům s uznáváním kvalifikace a přenosem sociálního zajištění pouhá dvě procenta obyvatel pracují v jiném než domovském státě EU. Přitom volný pohyb pracovní síly přispívá k lepšímu využití potenciálu EU, k růstu její prosperity a konkurenceschopnosti. Rovněž napomáhá v odbourávání předsudků. Nakonec, ale ne v poslední řadě je více než výhodnou alternativou k migraci ze třetích zemí. Jak díky civilizační blízkosti, tak i proto, že v případě zhoršení ekonomické situace se tito pracovníci bez problémů vracejí do své domovské země.

Je zřejmé, že omezení pro volný pohyb pracovních sil se přežila a jsou zbytečnou brzdou nejen ekonomického růstu, ale i evropskému integračnímu procesu.

Chyby však nespočívají vždy pouze v nedostatečné liberalizaci, ale někdy i v nedostatku jasných a jednoduchých pravidel. Velký příliv kapitálu a růst úvěrů v nových zemích vedl u některých z nich k přílišnému zadlužení, nárůstu vnější nerovnováhy a k přehřátí ekonomik. Světová krize na ně proto dopadla obzvláště tvrdě.

I když toto v žádném případě není problém České republiky, je zřejmé, že musíme posílit spolupráci v lepší finanční regulaci a dohledu na evropské úrovni. Ale i tady velíme k obezřetnosti. Vede nás k tomu i velké propojení bankovního sektoru. Připomínám, že v řadě nových zemí včetně Česka dosahuje zahraniční vlastnictví bank matkami z jiných států EU takřka sta procent. Nákladně jsme očistili banky, zprivatizovali je do rukou renomovaných západoevropských bank, které byly nyní takzvaně rekapitalizovány, což je jen eufemismus pro znárodnění a čelíme snaze řídit naše banky a regulovat je. Pochybnost nemůže být ostrakizována, diskuze je nezbytná.

Potřeba větší liberalizace a na druhé straně posílení a schopnost vynucování plnění pravidel by se projevila i bez krize. Ta ji jen vystavila do ostřejšího světla. Přes všechny potíže také platí, že bez členství v EU by se nové země vyrovnávaly s krizí daleko hůře. Stejně tak je evidentní, že rozšíření posílilo ekonomiku a firmy starých zemí a i je učinilo odolnějšími vůči krizi. Podíl Evropské unie na světovém obchodu klesal už před krizí a byl mírněn právě nárůstem obchodní výměny nových zemí.

Efektivnější dělba práce a lepší zhodnocení investic vlily Unii do žil novou krev. Bylo to možné díky tomu, že Evropa je vysoce propojeným celkem. Protekcionismus je v mezinárodním obchodě škodlivý vždy. Ale v případě EU je navíc nelogický už na první pohled. Jakákoli snaha preferovat domácí výrobce poškodí na jednotném trhu všechny. Včetně firem, jimž měla pomoci, protože je nutí vzdát se komparativních výhod, které získaly v jiné členské zemi. Navíc je v rozporu s právem Unie.

Poučení z krize musí být právě opačné. Musíme říci ne uzavírání, ne protekcionismu a říci ano ekonomické kooperaci a integraci, která nám za minulých pět let přinesla tolik pozitivního. Společný vnitřní trh je největším výdobytkem evropské integrace a zároveň naším nejmocnějším nástrojem k překonání krize. Nelze také mluvit o další integraci a přitom podkopávat její samotný základ. Protekcionismus není pouze euroskeptický, je doslova eurodestruktivistický. Protekcionismus je zlo, je to je jed hrozící otrávit pramen evropské integrace, je to stín Velké hospodářské krize let třicátých. Jsem rád, že se na tom v EU 27 shodujeme.

Uplynulých pět let ukázalo, že společně dokážeme vítězit. Nedopusťme, abychom kvůli krizi začali každý zvlášť prohrávat. Poučme se z úspěchu rozšíření. Úspěchu, který ukázal, že solidarita se starým zemím vyplatila, stejně jako se novým zemím vyplatila odpovědnost. Nyní jsme všichni na jedné lodi, věříme, že I na jedné palubě a všichni musíme projevit jak solidaritu s ostatními, tak odpovědnost za vlastní osud. Krize není důvodem se těchto hodnot vzdát. Naopak. Budujme Evropu ne starých a nových, ne velkých a malých, ne zemí s Eurem a bez Eura, ne Severu a Jihu, ne Západu a Východu, budujme Evropu rovných příležitostí, sdílených hodnot, Evropu otevřenou, flexibilní, solidární a odpovědnou. Budujme dále Evropu bez bariér a zároveň Evropu pravidel. Evropu jako prostor svobody otevřený uvnitř i navenek a zároveň prostor práva platného pro všechny. Až se nás pak někdy „20 let poté“ naše děti zeptají, co je Evropa, nebudeme muset váhat s odpovědí.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter