Projev premiéra Mirka Topolánka u příležitosti zahájení výstavy "Jedni z nás," věnované osudům lidí poznamenaných pučem v r. 1948

Před šedesáti lety, když se komunisté pučem chopili moci, jsem ještě nebyl na světě. A nebyla na světě drtivá většina obyvatel republiky. Ale i tehdy, až nezbude vůbec nikdo, kdo by si tu dobu pamatoval na vlastní kůži, nesmíme zapomenout. Nesmíme zapomenout na zlo, které ovládlo mysli a srdce těch, kteří touze po absolutní vládě obětovali vše. Své duše, své spoluobčany a nakonec i své přátele a rodiny. Nesmíme zapomenout na ty, kteří nevinně trpěli v komunistických kriminálech a lágrech, na šibenicích a před popravčí četou. Kteří byli umučeni, či zastřeleni na útěku či při přechodu hranic. Na ty, kteří přišli o život, o zdraví, o své blízké.

Tady kolem můžete vidět 36 konkrétních lidských osudů. Můžete se podívat do tváří několika z těch, které postihla komunistická zvůle. Můžete si připomenout, jak brutální, odlidštěný a absurdní byl režim, kterému jsme dovolili, aby nás přes čtyřicet let ovládal. Komunistickému běsnění neunikl nikdo. Žádná skupina obyvatel. Represe postihly bohaté i chudé, mladé i bohaté, intelektuály i dělníky, věřící i bezvěrce. Když jsem si prohlížel ty fotografie, když jsem četl ty lidské příběhy, uvědomil jsem si, jak snadno lidé přicházejí o svobodu. A jak těžko ji získávají zpět.
Uvědomil jsem si také, jak skromnou tvář má hrdinství. Jak je samozřejmé pro ty, kteří ho jsou schopni. I v době, kdy vůbec nebylo samozřejmé stavět se na odpor. Protože to znamenalo smrt, v „lepším“ případě zničený život. Uvědomil jsem si také, či spíše potvrdil, že od Milady Horákové přes Jana Palacha až k vězňům svědomí měl odpor proti totalitě různé projevy, ale stejné kořeny. Jako mělo různé tváře, ale stejné podhoubí i samo zlo. Toto je přesně ten důvod, proč je důležité zkoumat podstatu zločinných režimů, jakými byl nacismus či komunismus. Abychom popsali mechanismy jejich vzniku a působení a zabránili recidivě. Uvědomil jsem si také, jak ubozí jsou ti, pro které je moc sama o sobě cílem i prostředkem. Jak jsou slabí ve srovnání s těmi, které věznili, mučili a popravovali. A že po jejich slávě dnes už nic nezůstalo, zatímco ony lidské osudy k nám mluví z těchto zdí i po šedesáti letech.

Zde je 36 hrdinů. Tři tucty, které reprezentují stovky, tisíce a statisíce těch, kteří se nedali zlomit. Represemi, vězněním, mučením, ani smrtí. Vzdejme čest hrdinům. Vzdejme jim čest tím, že nikdy nezapomeneme, proč a za co bojovali. Vzdejme jim čest tím, že si budeme vážit svobody, jako si jí vážili oni. Vzdejme jim čest tím, že nedovolíme, abychom opět upadli do nesvobody. Žít ve svobodě není samozřejmé. Ale svoboda je v konečném důsledku věcí volby. V každé době a za každých okolností. Je možné být svobodným a hrdým člověkem v totalitním lágru. Stejně tak lze žít jako otrok nezřízené touhy po moci v poslanecké lavici. Ti mnozí, kteří jsou zde zastoupeni oněmi nemnoha, dokázali být svobodnými lidmi i za strašlivých podmínek. Nevymlouvali se na dobu. My to dnes máme daleko snazší. Tak se snažme nezklamat. Sami sebe, své předky a zejména své děti.