Archiv zpráv minulých vlád

Stránka byla přesunuta do archivu

17. 2. 2009 15:39

Projev premiéra Mirka Topolánka v Evropském parlamentu 17. 2. 2009

Vážení spolupředsedové společného zasedání,

vážení zástupci národních parlamentů,

vážený pane předsedo Komise

Dnešní pravidelné společné zasedání parlamentů shodou okolností spadá do období před mimořádným neformálním zasedáním hlav států a vlád EU27 dne 1. března. A samozřejmě do doby před pravidelnou jarní Evropskou radou 19. a 20. března.

Všichni víme, o co tu jde. Všichni víme, že řešení dopadů světové krize je nejdůležitějším úkolem současnosti, ale i budoucnosti. Všichni víme, že ono řešení musí hledat nejen národní vlády, ale i Evropská unie jako celek. Všichni víme, že na řešení se musí podílet jak exekutiva tak parlamenty. Jak Evropská rada, tak Evropská komise i Evropský parlament. Všichni víme, že jsme na jedné lodi. Jsme na jedné lodi - všech 27 zemí EU a v každé jednotlivé zemi jak vláda, tak opozice.

Jsme opravdu na jedné lodi? Je to pravda? Někteří říkají, že to je sice jedna loď, ale má různé paluby – první třídy, druhé třídy a další; někteří říkají, že je to Titanic – loď se potápí, ale na palubě se pořád tančí klimatické tance. Jiní chtějí hasit požár krize benzínem protekcionismu, další chtějí mít svou loď, národní loď ...

Kvůli této aktuální situaci jsem považoval jako předseda Evropské rady za nutné svolat mimořádné zasedání hlav států a předsedů vlád. Protože hospodářská krize a její dopady jsou natolik naléhavé, že spolu musíme alespoň neformálně mluvit častěji a nelze se spokojit pouze s pravidelným harmonogramem Evropských rad.

Považoval jsem za nutné, abychom vedli debatu na té nejvyšší politické úrovni. Vůbec ne proto, že by bylo nutné substituovat odbornou diskusi v rámci ministeriád. Naopak, musím vysoko vyzdvihnou výsledky skvělé práce těchto sektorových rad, zejména jednáni Ecofinu, ale i dalších. Naši kolegové si vedou dobře a své úkoly zvládají.

Nicméně současná krize je do značné míry krizí důvěry. Je krizí, která má kromě tvrdých hospodářských dat svůj výrazný politický rozměr. Jako ostatně každá vážná krize. Je krizí, jejíž rychlé překonání zdaleka nezávisí pouze na schopnostech jednotlivých firem, ale také – a dokonce bych řekl, že v první řadě – na schopnosti politiků dohodnout se na koordinovaném postupu.

Pokud se nám nepodaří dosáhnout vrcholné politické shody, krize se značně prodlouží. Prodlouží se, pokud se nedohodneme na společném postupu, který bude ctít pravidla společného trhu a volné soutěže, pokud nevytvoříme všem firmám rovné podmínky. Pokud zvítězí protekcionismus a merkantilismus, my všichni prohrajeme.

Proto považuji za nutné podpořit hledání odborného řešení nejvyšší politickou autoritou. Politická dimenze krize by se totiž mohla ukázat ještě vážnějším problémem, než dimenze ekonomická. Samozřejmě považuji za potřebné informovat vás, evropské i národní poslance z první ruky, ještě dříve, než proběhne samotné jednání hlav států a vlád.

Když jsem tu mluvil o nutnosti koordinace v rámci celé sedmadvacítky, měl jsem na mysli zejména dva hlavní aspekty krize: aspekt ekonomický a aspekt sociální. Proto chci jako předseda Evropské rady svolat dvě mimořádná neformální setkání. První je již avizováno na 1. března a bude se věnovat ekonomickým otázkám. Druhé, které by mělo probírat otázky zaměstnanosti, plánuji na květen.

Nyní tedy k tématu nejbližšího neformálního summitu. Z pohledu Evropské rady byly jednoznačně součástí problému banky, proto musí být bezesporu i součástí řešení. V první řadě je nutné stabilizovat situaci na mezibankovním trhu. Plně podporuji závěry Ecofinu z 10. února, na němž finanční ministři definovali dva hlavní úkoly, které máme před sebou. Za prvé vyčistit banky od toxických aktiv, která způsobují stále nové a nové problémy. Za druhé zajistit, aby banky opět začaly půjčovat peníze, a to jak firmám, tak domácnostem.

Zde se názorně ukazuje, jak je propojená ekonomická a politická stránka problému. Nestačí zbavit banky problémů a snížit diskontní sazbu. K tomu, aby zase přidělovaly úvěry, musí mít banky také důvěru v budoucnost. Musí cítit záruky budoucí stability a nesmí se obávat politických rizik plynoucích z neuvážených a nekoordinovaných vládních zásahů.

Banky musí mít prostor a podmínky, aby půjčovaly firmám, které jsou v zásadě zdravé, které mají nasmlouvané zakázky, mají co vyrábět a pouze potřebují překlenout určité objektivně obtížné období. Na druhé straně nesmějí být nuceny držet uměle nad vodou nerentabilní výroby a firmy, které nemají odbyt. Tato pravda platí obecně a nepozbývá své platnosti ani v době krize. Právě naopak.

Klíčová je samozřejmě otázka, kde vzít peníze na financování nutných a legitimních protikrizových opatření. Již dnes vidíme, že se nejen menší, ale i větší státy dostávají do problémů. Jejich státní bondy jsou downgradované, klesá jejich cena i vůbec zájem o ně. Vlády tak přestávají být schopné získat likviditu.

Proto je tak nutné zabránit protekcionismu. Ten by nás poškodil hned dvakrát. Za prvé by narušil náš nejmocnější nástroj boje s krizí - volný trh. Tady si dovolím obvyklý vtípek: jedna socialistická europoslankyně na zasedání výboru řekla mému ministrovi: „pane ministře, víte, my se obáváme, že vy, když říkáte trh, tak myslíte „volný trh“. Obrovský rozmach prosperity posledních desetiletí stojí na mezinárodní dělbě práce. Každá snaha preferovat „domácí“ proti „cizím“ tak není ve své podstatě ničím jiným, než pokusem vracet se do společnosti prvobytně pospolné. Za druhé by sólovým postupem jednotlivých zemí utrpěla tvrdý úder naše společná solidarita, což by finanční trhy potrestaly dalším propadem ratingu osamocených národních ekonomik. Naše síla a naše šance na budoucnost je pouze ve společném postupu. Krize dopadá na všechny a pouze všichni společně překonáme její důsledky. To ale neznamená, že se všichni pouze přizpůsobíme rychlosti vlajkové lodi, zvlášť když míří na ledovou kru. Rychlost konvoje se určuje rychlostí nejpomalejší lodi.

Krize je také jasnou výzvou, abychom odstranili zbývající bariéry, které brání rozvoji obchodu. Abychom posílili flexibilitu pracovního trhu. Abychom zavedli lepší regulaci, včetně regulace bankovního sektoru. Všechna tato opatření zvýší odolnost EU vůči budoucím šokům.

Zároveň tu chci zdůraznit, že platí naše výzva k maximálně množnému dodržování fiskální disciplíny a návratu k dodržování Paktu růstu a stability co nejdříve to umožní stav ekonomiky v dané členské zemi. Je důležité, aby se všechny země co nejdříve vrátily ke svým středně a dlouhodobým fiskálním cílům. Zde je předsednictví společně s Komisí strážcem pravidel.

Všechny kroky, které činíme v rámci Plánu obnovy, budou vyhodnoceny na jarní ER 19-20. března, jak již bylo určeno. Je zřejmé, že není v našich silách světovou ekonomickou krizi zastavit. Ale je naprosto v našich množnostech koordinovaným, rozhodným a zároveň uvážlivým postupem omezit její důsledky a zabránit tomu, aby se protáhla na dlouhé roky, jako ve 30. letech minulého století. Pokud je to v našich silách, je to i naší povinností.

Mám velkou důvěru v občany evropských zemí a v evropské firmy. Jako politici jim „pouze“ musíme vytvořit podmínky k práci a dát jim perspektivu budoucnosti. A tak trochu se ukáznit. Nechci Vás kárat, ale největším rizikem pro budoucí vývoj může být předvolební populismus. Nikdo nedokáže v praxi realizovat to, co politici naslibují před volbami. Nelze lidem bez studu tvrdit, že se budou okamžitě mít lépe, než před krizí, že má někdo lepší recepty, obviňovat se ze selhání, rozbíjet evropský projekt svou nedůvěrou, podvazovat do budoucna realizaci společné vize. Máme přece tu vizi?!

V těchto chvílích se ukáže, jak je Evropská unie skutečně silná. Tváří v tvář krizi musíme potvrdit, že naše věrnost hodnotám svobody, solidarity a integrace není pouze na papíře, ať se jmenuje jakkoli. Musíme odolat strašáku protekcionismu, musíme si navzájem pomáhat a musíme dodržovat jednotná pravidla. V tom je naše společná odpovědnost a věřím, že jí všichni dostojíme. V tom je naše budoucnost. V tom je naše síla. Děkuji za pozornost.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter