Archiv zpráv minulých vlád

Stránka byla přesunuta do archivu

6. 1. 2012 15:58

Projev premiéra Petra Nečase na mezinárodní konferenci Nový svět

Vaše excelence, vážení ministři, dámy a pánové,

je mi ctí a potěšením otevřít poslední kulatý stůl této konference. Předmětem pozornosti řady ctihodných řečníků, kteří se mnou sdílejí tento prostor, bude role Evropy v nové mezinárodní rovnováze. Jedná se o téma nadmíru aktuální, neboť současný vývoj v Evropě, ale i v okolním světě, nás nenechává ani minutu pochybovat o tom, že postavení starého kontinentu v mezinárodním společenství prochází velmi radikálními změnami.

Jsme konfrontováni s celou řadou výzev. Jednou z nich je hledání nové geopolitické rovnováhy z hlediska mezinárodní bezpečnosti. Nebezpečí terorismu překračujícího hranice států i světadílů se v budoucích letech bohužel jistě nezmenší. Bouřlivé události v severní Africe v loňském roce známé pod názvem „arabské jaro“ byly pro Evropu i pro celý svět velmi dobrou zprávou o tom, že touha po svobodném a demokratickém uspořádání je universální a vývoj směřující k jeho naplnění se v dějinách lidstva neodmlčel. Demokracie je ale vždy, a zvláště v jejích počátečních fázích, křehká a spojená s porodními bolestmi, vyžaduje důraz na péči, odpovědnost a odhodlání, jinak může přinést mnoho rizik pro stabilitu a bezpečnost uvnitř států i v celém regionu. Významným úkolem Evropy a Evropské unie bude proto pomoci novým demokraciím při prevenci těchto rizik ohrožujících ukotvení standardů právního státu.

Rizik v oblasti světové bezpečnosti je samozřejmě daleko více. Žádný z evropských států ani Evropská unie jako celek nedisponuje silou světového hegemona. Nechceme ostatně být ani „světovým četníkem“, ale to neznamená, že bychom měli rezignovat na roli aktivního hráče světového „koncertu velmocí“. Tohoto cíle ovšem nedosáhneme politickou centralizací, ale ani špičkově vybaveným vojenským arzenálem, jakkoli ani jejich roli při odstranění bezpečnostních hrozeb nelze podceňovat. Nicméně je evidentní, že ohniska moci se přesouvají především do hospodářských center světa. Zásadní hrozby, kterým dnes naši občané čelí, jsou jiné, než jaké známe z 19. a 20. století. Jsem přesvědčen, že akutnější rizika dnes představuje turbulentní vývoj ve světě ekonomiky a finančních trhů. Hospodářská krize může v současnosti stát zdecimovat a oslabit daleko více, než cokoliv jiného. Navíc sama může rapidně zvýšit potenciál dalších bezpečnostních rizik. Příklady z historie jistě nemusím uvádět.

Nenamlouvejme si přitom, že stávající krize, s níž se potýkáme, je krizí globální. Ačkoliv velké světové ekonomiky dosud rostly i díky významné poptávce z Evropy, jak vidíme, dokážou se obejít i bez ní. Ostatně, vzájemná závislost mezi Evropskou unií a státy skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) je menší, než bychom si mohli myslet. Vezměme například Německo, největšího exportéra EU. Jeho zahraniční obchod s partnery v EU v roce 2010 pětkrát převýšil obchodní výměnu se státy BRIC. Opatrnost klíčových světových aktérů při diskusi o pomoci Evropské unii je rovněž signálem, že tyto státy jsou připraveny i na variantu hospodářského sestupu starého kontinentu a jeho ústup na periferii světového vývoje. Nemůžeme se proto již déle chlácholit iluzemi, že svět bez silné Evropy nepřežije. Opravdu tomu tak není.

Ovšem, my Evropané, bychom ani neměli chápat ostatní světové ekonomiky jako protivníky či konkurenty. V posledních letech se v evropských médiích ustavil zvyk neustále varovat před rostoucí silou rozvojových zemí („emerging markets“) a před zaplavováním Evropy levným zbožím z různých koutů světa, především z Asie. Odpovědí na tyto hlasy je i jakási nová vlna protekcionismu, kterou v mnoha částech Evropy velmi silně pociťuji. To je možná také důvodem pro nižší pozornost, kterou Evropa, ve srovnání s ostatními regiony, věnuje Asii. Symbolické je v tomto ohledu, že na rozdíl od Spojených států amerických nebo Ruska se Evropská unie neúčastnila posledního Východoasijského summitu (East Asia Summit). Vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku také v posledních dvou letech odmítala pozvání k účasti na regionálním fóru ASEAN.

Myslím, že problém neleží v tom, že jsme otevřeli naše trhy cizímu zboží, nýbrž v klesající konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Řešením však není přiklonit se k protekcionismu a přílišné orientaci na domácí poptávku. Evropa nyní potřebuje rozsáhlé a komplexní reformy, aby si uchovala své specifické postavení ve světě. V rámci EU existují v tomto ohledu dalekosáhlé rozdíly. Zatímco šest evropských zemí patří podle Globálního ekonomického fóra mezi deset nejkonkurenceschopnějších ekonomik, některé další členské státy vykazují v oblasti konkurenceschopnosti závažné nedostatky.

Naším hlavním cílem musí být posílení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky jako celku a orientace na vysoce kvalitní produkty a špičkové technologie. Ovšem pouze navyšováním výdajů pod heslem „více kvality“ to nepůjde. Neobejdeme se i bez výrazných úspor. A nemám na mysli jen úspory ve veřejném sektoru. Jde především o snižování nákladů pracovní síly, efektivní zdanění práce a náklady ekonomické produkce vůbec.

Co se týče konkurenceschopnosti a růstu, mám určité obavy. Hesel o nutnosti silnější hospodářské koordinace a „economic governance“ jsme slyšeli již mnoho. Osobně přitom preferuji pojem „economic government“ s jasnějšími odpovědnostními vztahy. Nejdůležitější ovšem je, co se za těmito pojmy bude reálně skrývat.

Nedávno jsem četl zajímavý článek v magazínu The Economist, podle kterého realitou dnešní Unie není ani tolik Evropa dvou rychlostí, ale spíše existence dvou věrouk (two-belief Europe). Na jedné straně stojí tendence k protekcionismu, na druhé naopak snaha o další liberalizaci a rozvoj vnitřního trhu. Paradoxně přitom právě mnoho států „rychlejší“ eurozóny inklinuje spíše ke zpomalení rozvoje vnitřního trhu. To má negativní dopady na konkurenceschopnost Evropy jako celku. Jeden příklad za všechny: Členské státy EU stále nezahrnuly čtyři pětiny sektoru služeb do vnitřního trhu.

Osobně si myslím, že na agendě vnitřního trhu se do značné míry ukáže, zda Evropská unie chce opravdu jít cestou podpory růstu a konkurenceschopnosti, a zůstat tak významným světovým hráčem, nebo se naopak bude chtít spíše uzavřít do sebe a izolovat od zbytku světa. To, co potřebujeme, je systém koordinace hospodářských politik zacílený na konkurenceschopnost a návrat k podstatě integrace, tedy k liberalizaci a odstraňování překážek růstu. Nepomůžou nám rozhodně nové daně, zaváděné jen v Evropské unii, ani další petrifikace sociální ochrany, nebo stále nové a nové směrnice na odstraňování diskriminace, které jen zatěžují podnikatele a činí trh práce stále rigidnějším.

Evropa má svou významnou tradici sociálního státu, kterou nemusí opouštět. Ovšem i tento sociální model musí být opřený o konkurenceschopné hospodářství. Jinak se velmi rychle zhroutí.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter