Nechceme být na okraji

Evropská unie byla pro Čechy vždy vděčným tématem, které vzbuzovalo protichůdné emoce. Debata o natolik mnohostranné otázce, jakou naše členství v Evropské unii (EU) bezesporu je, musí být však nejen živá, ale i informovaná. To platí zvlášť ve chvíli, kdy Česko zvažuje tak zásadní krok, jakým je přijetí jednotné měny.

Po více než deseti letech, kdy se Česko pohybuje na unijní šachovnici, přichází čas, kdy bychom měli veškeré dosud získané know-how použít a začít hrát na úrovni. Naši evropští partneři to od nás ostatně po předchozích letech nepříliš férového přístupu očekávají. Během kulatých stolů Národního konventu i mých soukromých debat se zástupci neziskového sektoru, byznysu a akademické sféry se často probírá problém nedostatku informací o Evropské unii. A je to i obecně nízké povědomí o fungování EU, co naši pozici ztěžuje.

Průběh ekonomické krize a zejména poslední události v Řecku jen podtrhly význam komunikace a potřebu detailního porozumění evropské integraci. Když chceme interpretovat dění v Bruselu, nevystačíme si s povrchními vědomostmi, nebo dokonce jen s pláčem, jak nám ten zlý Brusel ubližuje. Je nutné znát jednotlivé agendy, průběh legislativního procesu, záludnosti primárního práva či unijního ptydepe, ale také unijní kuloáry a pravidla jednání. Jen zkušenosti, důkladná znalost a aktivní komunikace s partnery místo uražené ješitnosti nebo dupání nožičkou nám umožní úspěšně se zapojit.

Vystřízlivění po krizi

Unie je komplexním projektem, který však nebyl a není bez chyb. Ukázala to hospodářská krize minulých let, která eurozóně přinesla řadu strategických výzev. Státy platící eurem musely přehodnotit principy svého fungování. Obsáhnout detailně změny, k nimž v rámci eurozóny došlo nejen v institucionální oblasti, ale i ustavením bankovní unie či jednotného rezolučního mechanismu, včetně jejich důsledků, je náročné i pro odborníky. O to náročnější je vysvětlovat aktuální dění v osmadvacítce občanům, kteří se těmto otázkám nevěnují s vášní vlastní politologům nebo ekonomům. Navzdory snaze českých politiků, novinářů, odborníků i soukromého sektoru není některým tématům týkajícím se budoucnosti Evropské unie včetně českého členství v eurozóně věnována dostatečná pozornost.

Prosincový kulatý stůl Národního konventu se zabýval jedním z fenoménů, které reakce na krizi přinesla. Řeč je o posílení spolupráce v rámci eurozóny a důsledcích tohoto trendu pro státy stojící mimo jednotnou měnu. Na první pohled se jedná o debatu pro experty, popřípadě technokraty, bez velkého významu pro Česko. Opak je však pravdou, což potvrzuje obdobná diskuse probíhající nejen v tradičně pragmatickém Spojeném království, ale třeba i v Polsku.

Ať už změny ve vztazích členských států na unijní úrovni označíme jako diferencovanou, vícerychlostní nebo vícevrstvou integraci, je nepopiratelné, že spolupráce v rámci eurozóny dostává v posledních letech kvalitativně nový rozměr. Nejedná se jen o „vznik“ institucí eurozóny, a to především o tzv. eurosummit neboli vrcholná setkání představitelů eurozóny s dalšími lídry unijních institucí. Ale také o sjednávání separátních mezivládních smluv, které členy eurozóny stále více propojují. Je zřejmé, že zapojení do eurozóny již není jen otázkou jednotné měny.

I když se dosud jednalo o detaily spíše technické, dlouhodobě nesmíme podcenit jejich dopady na pozici nečlenských států eurozóny v evropském integračním procesu. Nelze mávnout rukou nad naší neúčastí na eurosummitu, kde jsou diskutována zásadní témata jako koordinace hospodářských a fiskálních politik se zásadními dopady na hospodářství EU. Posílení spolupráce mezi devatenácti členskými státy eurozóny bez toho, aby tato kooperace zůstala transparentní a maximálně otevřená pro ostatní země EU, je sice krátkozraké, ale zůstává nezvratnou skutečností. Stejně tak nelze opomíjet rozdíl v tom, zda se k některým tématům stavíme otevřeně a konstruktivně, či na ně dlouhodobě nahlížíme skepticky (nechci napsat opovržlivě nebo výsměšně, protože taková dikce se na unijní úrovni těžko zapomíná a nám ji někteří nezapomenou dost dlouho).

Emoce stranou

Česká diskuse zatím jen minimálně reflektuje skutečnost, že členství v eurozóně není pouze otázkou kladů a záporů společné měny.  Omezení problému na snížení transakčních nákladů, ztráty suverénní monetární politiky nebo příspěvek do Evropského stabilizačního mechanismu již neodráží realitu. V současné době je otázkou strategické volby, jak se Česko postaví k možnosti kvalitativně jiného druhu členství a jaká bude jeho pozice v Evropské unii.

Programové prohlášení vlády České republiky z února 2014 uvádí, že cílem české evropské politiky je „směřovat do evropského integračního jádra a působit v evropském prostoru jako srozumitelný a věrohodný partner“. Úkolem této vlády je připravit půdu pro přijetí politického rozhodnutí o vstupu do eurozóny. V první řadě je třeba podpořit debatu o euru. Nikoli však debatu stojící na emocích nebo již neplatných premisách, nýbrž debatu založenou na faktech, důvěryhodných aktuálních studiích a stanoviscích všech dotčených.

Dnes již nemáme čas se znovu a znovu nechávat strhnout emocemi těch, jejichž názory jsou notoricky známé a nic pozitivního nepřinášejí. Místo toho potřebujeme formulovat a reflektovat výsledky diskuse o evropské politice, a to nejen prostřednictvím zdrženlivých gest, ale zcela jasně, otevřeně a srozumitelně. Stát mimo se nám nevyplácí. A je načase o tom začít otevřeně mluvit.

Komentář státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy vyšel v týdeníku Euro 16. února 2015.