Lisabonská smlouva

Hlavní změny ve fungování EU

Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství" začala platit 1. prosince 2009. Jaké jsou hlavní změny, které ve fungování EU přináší.

Nové tváře Evropské unie

Nejviditelnější změnou vyplývající z Lisabonské smlouvy bude vznik dvou nových postů - Stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku. Předseda Evropské rady, volený představiteli členských států na dva a půl roku, bude řídit summity nejvyšších představitelů členských států. Rotační předsednictví zůstane zachováno, zástupci předsednické země však budou předsedat jen pravidelným Radám ministrů.

Ve funkci vysokého představitele pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku Lisabonská smlouva spojuje dosavadní úřad vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a komisaře pro zahraniční vztahy. Vysoký představitel je volen členskými státy na období pěti let a bude zároveň místopředsedou Evropské komise. Lisabonská smlouva zřizuje Evropský útvar pro vnější činnost, složený z úředníků Rady, Komise a diplomatických služeb členských států.

Nová pravidla rozhodování v Radě ministrů

Důležitou změnou v rozhodovacím procesu EU je rozšíření počtu oblastí, v kterých bude Rada rozhodovat kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva rozšiřuje tento způsob hlasování o 68 nových oblastí. Po vstupu smlouvy v platnost se bude používat již ve 218 oblastech. Princip jednomyslnosti zůstává zachován v citlivých oblastech jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí.

Niceská smlouva rozdělila mezi členské státy EU celkem 345 vážených hlasů na základě jejich velikosti, přičemž menší státy byly zvýhodněné. Ke schválení návrhu Komise je v současnosti potřeba 255 vážených hlasů. Pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise, vyžaduje se, aby tento minimální počet hlasů reprezentoval alespoň dvě třetiny členských států. Každý stát může navíc požádat o přezkoumání, zda členské státy tvořící kvalifikovanou většinu zastupují alespoň 62 procent celkové populace EU.

Podle Lisabonské smlouvy se způsob hlasování kvalifikovanou většinou v Radě ministrů od 1. listopadu 2014 změní. Kvalifikovanou většinu bude představovat 55 procent členských států, které reprezentují alespoň 65 procent obyvatel EU. Do roku 2017 může kterákoli země požádat o hlasování systémem podle smlouvy z Nice.

Jedna země, jeden komisař

Podle záruk vyjednaných Irskem před uskutečněním druhého referenda budou Komisi tvořit zástupci všech členských států, zatímco podle současných Smluv by byl počet Komisařů nižší. Předseda Evropské komise získává novou pravomoc odvolávat jednotlivé komisaře.

Nové pravomoci Evropského parlamentu

Smlouva posiluje postavení Evropského parlamentu, protože rozšiřuje počet oblastí, ve kterých spolurozhoduje s Radou ministrů v tzv. řádném legislativním postupu. Evropský parlament získává větší vliv na rozhodování o finanční perspektivě EU a jejím rozpočtu. Ruší se dosavadní rozlišování mezi nepovinnými a povinnými výdaji (například přímé podpory pro zemědělství). Evropský parlament také musí dát souhlas k uzavření všech mezinárodních dohod, které se týkají otázek podléhajících řádnému legislativnímu postupu.

Horní hranice pro počet evropských poslanců je 751. Tento strop bude platit až od roku 2014, v přechodném období bude ve Štrasburku zasedat 754 europoslanců.

Právní subjektivita EU

Lisabonská smlouva také zavádí právní subjektivitu Evropské unie. V praktické rovině se tato změna projeví např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které budou integrální součástí Evropské služby pro vnější činnost. Dohody se třetími státy budou v budoucnu uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států. Právní subjektivita ale Evropskou unii neopravňuje k přijímání právních předpisů nebo k jednání v oblastech mimo pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy ve smlouvách.

Vystoupení z EU

Lisabonská smlouva nově obsahuje ustanovení o dobrovolném vystoupení z EU, čímž uznává, že členské státy mají právo kdykoli z Unie vystoupit.

Posílení národních parlamentů ve vztahu k EU

Národní parlamenty mohou určitý návrh Komise zpochybnit, protože není v souladu s principem subsidiarity. Pokud tento názor zastává třetina parlamentů členských států musí Komise svůj návrh přezkoumat a rozhodnout, zda jej zachová, pozmění nebo stáhne. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta".

Pokud obavy sdílí většina parlamentů členských států a Komise se přesto rozhodne trvat na svém návrhu, zahájí se tzv. mechanismus „oranžové karty". Komise pak musí objasnit důvody pro svůj návrh a Evropský parlament a Rada rozhodnou, zda bude legislativní postup pokračovat.

Občanská iniciativa

Lisabonská smlouva zavádí institut občanské iniciativy. Pokud iniciativa získá podporu jednoho milionu občanů většího počtu členských států, může vyzvat Komisi k předložení určitého návrhu v oblasti působení EU. Podmínky této iniciativy jsou však stanoveny pouze obecně a měly by být upřesněny prováděcím předpisem.

Listina základních práv a svobod

S Lisabonskou smlouvou se stává právně závaznou i Listina základních práv Evropské unie přijatá 7. prosince 2000 v Nice, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007. Výjimku z této Listiny mají Velká Británie a Polsko. Stejnou výjimku bude mít i Česká republika poté, co bude ratifikována ve všech členských státech.

Listina stanoví základní práva v těchto šesti hlavách: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, občanská práva a soudnictví. Dokument obsahuje ustanovení týkající se základních lidských práv, občanských a politických práv. Její součástí jsou také práva ekonomická a sociální, která byla předmětem největších kontroverzí.

Autor: euroskop.cz