Archiv zpráv sekce pro Evropské záležitosti

Stránka byla přesunuta do archivu

6. 5. 2010 10:48

Vystoupení J. Chmiela na konferenci "Lisabonská smlouva a budoucnost evropské bezpečnostní politiky, Parlament ČR, Praha 6.5. 2010

Vážené dámy, vážení pánové!

• Evropská unie nyní prochází naprosto klíčovým obdobím interpretace Lisabonské smlouvy do podmínek jejího praktického fungování…. Což ostatně dokládá i vášnivost diskuzí, které se v Bruselu na toto téma vedou mezi členskými státy a unijními institucemi. Za sebe a i za Útvar ministra pro evropské záležitosti mohu říci, že děláme maximum proto, aby byly zájmy České republiky v procesu implementace ošetřeny co možná nejlépe.

• Neboť v sázce je nyní opravdu hodně. To jak efektivně dokážeme využít potenciálu, jenž nám Lisabonská smlouva dává do rukou, bude zásadním způsobem a na hodně dlouhou dobu určovat scénář unijního dění….a to jednak co se týče jejího vnitřního fungování…tedy toho, co se děje v Bruselu a jednotlivých členských zemích, ale také pokud jde o postavení Evropské unie na mezinárodní scéně. Právě to by měla Lisabonská smlouva významnou měrou posílit.

• Na evropské úrovni se nyní postupně začínají pokládat základy jednotné platformy pro účinnější koordinaci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

• Otázky spojené s budoucností obranné a bezpečnostní dimenze unijní spolupráce jsou v této souvislosti jedním z těch opravdu „horkých témat“. Osobně proto vnímám dnešní konferenci jako vynikající příležitost společně diskutovat nejen možnosti, ale také rizika, která představuje posílení spolupráce v této strategické oblasti národních zájmů.

• Já osobně bych zde dnes rád zdůraznil především následující skutečnosti:

• Vstupem v platnost Lisabonské smlouvy se na evropské úrovni upevnil konsensus, co se týče nutnosti posílení mezinárodního postavení Unie. V současné době se pod taktovkou baronky Ashtonové -  nové vysoké představitelky, intenzivně zabýváme plány na zefektivnění společné zahraniční politiky. 

• Ovšem zahraniční politika, má-li být skutečně efektivní, musí být podpořena odpovídajícími obranně bezpečnostními prvky.  Lisabonská smlouva pro nás bezesporu představuje důležitý impuls rovněž v tomto ohledu.

• Nicméně spíše než recept na to, jak docílit kýžený efekt, nám v oblasti bezpečnosti a obrany smlouva dává do rukou do značné míry „bianco šek.“ Nyní proto bude záležet především na nás členských státech, „kolik si na něj společně vybereme.“

• Po více než deseti letech od svého založení se tedy v současné době ocitá Evropská, tedy vlastně dnes již Společná bezpečnostní a obranná politika, v dalším klíčovém bodě.

• Právě nyní totiž máme šanci udělat na dobro tlustou čáru za dobou, kdy byla tato dimenze unijní spolupráce takříkajíc „sňatkem z rozumu“ Francie a Británie….tedy dvou protikladů, jenž se ovšem poměrně dlouho, alespoň co se týče představ o evropské obraně, příliš nepřitahovaly.

• Česká republika, pro niž vždy byla a vždy bude hlavním pilířem evropské bezpečnosti Severoatlantická aliance, donedávna prosazovala v takto strategických otázkách velmi zdrženlivý přístup.

• Dnes jsme ovšem v Evropě v poněkud jiné situaci. Francie se v loňském roce vrátila do vojenských struktur Severoatlantické aliance…. Lisabonská smlouva zdůrazňuje význam závazku kolektivní obrany v jejím rámci.  To vše tvoří daleko příznivější podmínky pro další rozvoj evropské dimenze bezpečnosti a obrany.

• V tomto bodě bych ovšem rád zdůraznil jednu věc: Buďme realističtí v tom, co v současné chvíli pojem evropská  bezpečnost a obrana představuje. Než abychom si dávali nedosažitelné cíle, soustřeďme se nejprve raději na rozvíjení a upevňování těch schopností, které jsou Evropské Unii v této chvíli na mezinárodní scéně skutečnou přidanou hodnotou.

• Evropská bezpečnostní a obranná politika se za posledních několik  let, především díky menším operacím a humanitárním misím,  vyvinula do podoby poměrně efektivního nástroje krizového managementu v zónách konfliktů ať už na Balkáně, v Gruzii, Afganistanu, či v problematických oblastech Afriky. Díky těmto operacím Unie převzala díl odpovědnosti za mezinárodní dění, kterému byla schopna dostát.

• EU nyní disponuje velmi specifickým souborem vojenských a především civilních schopností.  A právě jejich kombinace jí tuto přidanou hodnotu, například i vůči NATO, v oblasti mezinárodní bezpečnosti dodávají. Já se proto domnívám, že v první řadě právě na těchto schopnostech je potřeba v současné době stavět a dále je posilovat.   

• Lisabonská smlouva by v tom měla napomoci. Jak jsem již zmiňoval, v současné době na evropské úrovni vzniká jednotná platforma pro koordinaci vnější akce Evropské unie, která by měla přinést těsnější propojení nejen mezi zahraničně politickými a obranně bezpečnostními dimenzemi, ale i mezi civilními a vojenským aspekty unijní spolupráce.  Tyto kroky by ve výsledném efektu měly lépe integrovat a zefektivnit právě i prvky krizového managementu.

• Otázkou je zda bude tento přístup dostačující z dlouhodobější perspektivy. Komplexní povaha bezpečnostních hrozeb, kterým již nyní čelíme, ukazuje že pravděpodobně nikoli. Spojené státy jsou v současné době velmi vytížené válkou v Afghánistánu, situace v Iráku taktéž není zdaleka stabilizovaná.  Jak zdůrazňují bezpečnostní analytikové, USA nebudou ve střednědobém horizontu již tolik ochotni na sebe brát nové a nové mezinárodní závazky.

• Evropa, jenž usiluje o posílení svého mezinárodní postavení, bude do budoucna nevyhnutelně muset být schopna přejímat na svá bedra více a více zodpovědnosti  nejen za svou vlastní bezpečnost, ale i co se týče garantování mezinárodního dění. Již nyní bychom se proto měli začít zabývat otázkami, které jsou s takovou odpovědností spojené.

• Například: Může Evropská unie do budoucna vést vojenské operace většího rozsahu v oblastech bojového nasazení? Nutnost zvyšování výdajů na obranu je v tomto ohledu pouze jednou stranou mince, tou druhou je připravenost a ochota bojovat.  Taktéž o tom by se tu dnes dle mého názoru také mělo diskutovat.

• Na závěr mi dovolte zdůraznit následující. Debaty o dalším vývoji Evropské bezpečnostní a obranné politiky po vstupu v platnost Lisabonské smlouvy jsou v mnoha ohledech v prvopočátku. Nicméně již nyní je naprosto jasné, že pokud se má tento projekt do budoucna vyvíjet v duchu svého nového jména: Společná bezpečností a obranná politika, musí se tak dít v podmínkách lepší spolupráce s NATO.

• V tomto ohledu, jak všichni víme, existuje nemalý deficit.  V Evropské unii se postupně konečně vytvořilo lepší porozumění proto, abychom posilováním našich schopností v rámci obranné a bezpečnostní politiky, posilovaly i ty Alianční. Vůle ke zlepšení vzájemné spolupráce nyní existuje na obou stranách. Nyní v situaci kdy NATO draftuje svůj nový Strategický koncept a EU řeší implementaci Lisabonské smlouvy je, zdá se,  příhodná doba proto, pokusit se zpečetit tuto vůli konkrétními kroky.

• Jsme na půdě Poslanecké sněmovny a já si úplně na závěr dovolím ještě jednu poznámku. Blíží se volby…předvolební kampaně jednotlivých politických stran vrcholí…. Dnes se tu bavíme o postavení ČR v EU a zahraniční a bezpečnostní politice, tedy o oblastech, ve kterých musíme být jako země spolehlivým partnerem vůči ostatním zemím….partnerem, jenž je schopen dostát svým závazkům a jenž  si uvědomuje svou odpovědnost vůči ostatním.   Jako Česká republika jdeme tak říkajíc „s kůží na trh“.  To, že se naše zahraniční politika pravidelně stává obětí vnitropolitických sporů, nám opravdu nepomáhá. Pozice České republiky v těchto klíčových oblastech se do budoucna musí opírat o široký konsensus jednotlivých politických stran.

Děkuji Vám za pozornost.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter