Úřad vlády nově přechází na doménu vlada.gov.cz. Více informací

Archiv zpráv sekce pro Evropské záležitosti

Stránka byla přesunuta do archivu

30. 11. 2009 10:32

Projev Štefana Füleho: "Jak posílit postavení EU v globálním světě", Berlín 25. 11. 2009

Vážené dámy a vážení pánové,

Mnohokrát děkuji za dnešní pozvání. Velmi si vážím této příležitosti vyměnit si s Vámi názory na to, jak posílit postavení Evropské unie na globální scéně, a to několik dní před tím, než vstoupí v platnost Lisabonská smlouva, od které si v tomto ohledu v Evropě tolik slibujeme. (Apropo, myslím, že oba naše ústavní soudy odvedly skvělou práci…)

Jsem taktéž velmi rád, že mohu do Vašeho hlavního města opět zavítat právě v době, kdy si my Evropané a spolu s námi celý svět připomínáme dvacet let od konce studené války. Vždy zde cítím ten obrovský historický náboj. Berlín je pro mě stejně tak symbolem pádu železné opony, která po více než čtyřicet let násilně rozdělovala náš kontinent, jakožto i synonymem pro jeho znovusjednocení, které následovalo. Na úvod mi proto dovolte historickou paralelu s dobou před dvaceti lety.

Tehdy to byly především činy a odvaha konkrétních jedinců a skupin, které zbouraly Berlínskou zeď. Byly to však až instituce Evropské unie, které odstranily poslední překážky dělící Východ a Západ.

Soudržnost a solidarita mezi evropskými státy, díky níž dokázala Evropská unie tak přesvědčivě reagovat na události podzimu roku 1989, zásadně změnila tvář tohoto kontinentu.

Realita dnešního multipolárního světa až příliš jasně ukazuje, že geopolitické výzvy, před kterými Unie stojí v roce 2009, ač mají odlišný charakter než ty před dvaceti lety, nejsou pro její další směřování o nic méně zásadní.

Tón mezinárodního dění již neudávají pouze Spojené státy, ale také politicky značně sebevědomé Rusko. Za posledních pár let se objevili i další globální hráči v čele s Čínou a Indií, kteří postupně získávají větší a větší vliv. Svět v 21. století je daleko více provázaný. Globalizace se stala jedním z faktorů významných změn ve vztazích a rovnováze mezi světovými mocnostmi.

Lisabonská smlouva jako impuls:

Evropská unie si však dosud nedefinovala jasný společný postoj k těmto strategicky důležitým změnám a tím pádem ani své místo v tomto rychle se vyvíjejícím globalizovaném světě.

V nejbližší době si proto musíme odpovědět na zásadní otázku – chceme vést a spoluvytvářet globalizaci na základě našich hodnot a zájmů nebo iniciativu přenecháme někomu jinému a spokojíme se s jakýmkoli výsledkem?

I přesto, že rozměr vnitřního trhu EU nás činí největším obchodním blokem na světě a disponujeme také nejvyšším rozpočtem pro rozvojovou pomoc, v zahraničně-politických a bezpečnostních otázkách hrajeme až příliš často každý sám za sebe. Nedokážeme proto vždy efektivně využít své kolektivní váhy a na tomto poli přesvědčivě skórovat.

Hlava V. Smlouvy o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu v roce 1992, začíná tvrzením: „Společná zahraniční a bezpečnostní politika je tímto ustanovena.“ Realita tomu však tak úplně neodpovídá. I nyní, sedmnáct let od doby, kdy byla evropská zahraniční politika institucionalizována, nám v přístupu k zásadním mezinárodním výzvám současnosti stále chybí schopnost „mluvit jedním hlasem“ a mobilizovat tak unijní potenciál.

Nyní to máme šanci změnit. Lisabonská smlouva, která vstupuje v platnost již za několik dní, je pro Unii v tomto ohledu důležitým impulsem. Musíme opustit zónu komfortu, ale i určité hibernace, kterou Evropské unii během posledních let poskytovala potřeba institucionální sebereflexe. Za Lisabonskou smlouvu se již nelze dále schovávat. Proces její ratifikace byl úspěšně završen. Nástroje, které nám smlouva poskytuje, mohou významnou měrou posílit společnou zahraniční politiku a tím pádem i mezinárodní postavení Evropské unie. Při spolupráci na unijní úrovni jsme se v minulosti mnohokrát utvrdili v tom, že zájmy a priority nelze prosazovat silou. Jména Hermana van Rompuye a Cathrine Ashton jsou synonymem konsenzu a dialogu, a proto, dle mého názoru, jsou pro EU dobrou zprávou.

Příležitosti:

Přestože pro zahraničně-politická rozhodnutí zachovává i nadále Lisabonská smlouva princip jednomyslnosti, posílením pozice vysokého představitele, který bude zároveň i místopředsedou Evropské komise, vytváří jednotnou platformu pro koordinaci vnějších vztahů Unie. Odstraňuje se tak duplicita mezi institucemi, která ji v minulosti štěpila.

Činnost vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku bude navíc podpořena tzv. evropskou službou vnější akce, která by měla zajistit lepší propojení mezi diplomatickými službami jednotlivých států a Bruselem.

K větší kontinuitě v zahraničně-politickém směřování Unie přispěje také nová pozice stálého předsedy Evropské rady, která nahradí dosavadní rotující systém předsednictví, a napomůže tak EU k větší konzistentnosti a dlouhodobější vizi v programových prioritách.

Jsem přesvědčen, že se díky těmto konkrétním opatřením podaří docílit větší konzistentnosti také v přístupu Evropské unie k externím partnerům.

Ta je zcela zásadní především vůči Rusku, a to nejen co se týče snah o jeho zapojení do mezinárodní spolupráce, ale také pokud jde například o posílení unijní vyjednávací pozice v otázkách energetické bezpečnosti. Je velmi důležité, aby se pozice EU opírala nejen o naše zájmy, ale také o naše hodnoty a principy. Tedy, abychom měli jakési červené čáry. Jedině tak totiž dokážeme zajistit jednotu unijních zemí při takovém vyjednávání a budeme srozumitelní všem partnerům, a zejména pak Rusku. Za neméně důležité považuji, aby se při takovém procesu vytvořily lepší podmínky pro sebereflexi Ruska nebo, chcete-li, reflexi ruské suverénní demokracie.

Za neméně důležité považuji, abychom byli v budoucnu schopni lépe a především s větší odpovědností dostát svým závazkům klíčového spojence USA. A také potvrdit, že toto spojenectví je cestou s obousměrným provozem. S nadsázkou si dovolím tvrdit, že ač stále nemáme to evropské telefonní číslo, na které nám chtěl volat Henry Kissinger, máme Hermana van Rompuyre, Cathrine Ashton a také konsolidovaný institucionální rámec. Lisabonská smlouva nám proto bude v přístupu ke Spojeným státům zcela jistě užitečná. Mimochodem také proto, že by měla přinést těsnější propojení mezi zahraničně-politickými a obranně-bezpečnostními aspekty fungování EU. To by nám v budoucnu mělo pomoci přebrat větší díl zodpovědnosti za mezinárodní dění například co se týče prevence konfliktů v zemích třetího světa či předcházení fenoménu zhroucených států.

Jednotný celoevropský přístup je neméně důležitý také ve vztahu k rychle se rozvíjejícím zemím jako je Čína a Indie, a to nejen v ekonomické oblasti. Vezměme si například problematiku boje s klimatickou změnou. Je naprosto jasné, že Evropská unie nebude schopna plně realizovat své ambice na mezinárodním poli, pokud nezačne aktivně spolupracovat právě s Čínou a Indií.

Potřeba politické vůle spolupracovat

Institucionální změny jsou však jen jednou stranou mince. V oblastech jako jsou zahraniční a bezpečnostní politika, jenž leží v srdci národní suverenity, je naprosto zásadní přítomnost politické vůle členských států, jednat v důležitých rozhodnutích společně. Není žádným tajemstvím, že právě absence těchto atributů je pří formování společných postojů a vztahů s klíčovými partnery naší největší slabinou.

Některé členské státy bohužel vnímají Společnou zahraniční a bezpečností politiku EU jako něco, co je až příliš svazuje a omezuje schopnost prosadit na mezinárodním poli jejich zájmy. Já netvrdím, že z části nemají pravdu. Evropská unie je přece jen uskupením sedmadvaceti států, jejichž priority se ne vždy shodují, což obzvláště v této oblasti citelně oslabuje výsledný efekt společných politických rozhodnutí.

Zároveň se však domnívám, že v době zásadních politických a ekonomických posunů, kdy nám, jak někteří teoretici upozorňují, v nadcházejících desetiletích reálně hrozí vznik takzvaného „G2 world“, tedy světa pod taktovkou USA a Číny, je tento postoj i ze strany velkých států poněkud krátkozraký.

V tomto směru se v EU točíme v bludném kruhu, ze kterého nás může vyvést nikoli Lisabonská smlouva, ale pouze odhodlání a právě politická vůle efektivněji spolupracovat s využitím instrumentů, které tato smlouva nabízí.

Spolková republika již nesčetněkrát prokázala, že právě ona je tím „strážcem kompromisu a společného vlastnictví evropských politik“ a že právě ona dokáže přivést ostatní členské země k jednacímu stolu. Rád bych proto na tomto místě ocenil Vaši roli a také poděkoval za to, že jste České republice skutečným evropským partnerem. Pocítili jsme to především v průběhu českého předsednictví EU. Je tedy na co navazovat a je to v našem i evropském zájmu tuto spolupráci dále prohloubit.

Nyní mi dovolte zmínit několik dalších konkrétních klíčových mezinárodních výzev, které by Evropská unie neměla v nadcházející době podcenit.

Výzvy:

Tou nejdůležitější výzvou je východ z ekonomické a finanční krize spolu se zastavením spirály nezaměstnanosti a obnovení spotřebitelské důvěry. Tohle není obyčejná krize a tomu musí odpovídat i naše společné úsilí v rámci Evropské unie a to nejen v oblasti ekonomické, či finanční. Vize EU 2020, kterou představil předseda Evropské komise J.M. Barroso v Evropském parlamentu jako koherentní vizi Evropské Komise na její nejbližší pětileté období nabízí scénář na jehož konci vychází EU z krize posílená a ne oslabená.

Efektivní přístup k otázkám globálního oteplování - V současné době považuji za nejaktuálnější výzvu otázku globálního oteplování. Evropská unie stojí v čele celosvětového boje s tímto fenoménem. Summit v Kodani se blíží, a já bych proto na tomto místě rád zdůraznil, že klimatické změny mají nejen environmentální, ale také ekonomické dopady, které jsou neméně závažné.

Evropská unie by se proto měla především snažit o to, aby dostala do hry i ostatní klíčové hráče. V případě že se země jako USA, Rusko, Čína, Indie a Brazílie rozhodnou nepřijmout podobné závazky jako EU, mohou jejich podniky získat na globálním trhu nesporné výhody. Evropská unie musí vést ostatní - být opravdovým lídrem – aby se nestala rukojmím svých ambiciózních cílů.

Posílení globální ekonomické konkurenceschopnosti EU je další důležitou výzvou. Evropská unie může jen těžko hrát ve světe výraznější mezinárodní roli bez toho, aniž by výrazným způsobem posílila svou globální ekonomickou konkurenceschopnost. Jsou to totiž neoddiskutovatelně právě ekonomické faktory, které z velké části určují globální rozložení sil - ostatně Čína a Indie jsou toho důkazem. Rok 2010 bude zlomovým pro budoucnost Lisabonské strategie pro konkurenceschopnost a ekonomický růst. EU musí pokračovat v rozvoji své znalostní ekonomiky, a proto v žádném případě nesmí rezignovat na strukturální reformy a více investovat do vědy, výzkumu a nových technologií. Hodně času teď věnujeme novým lisabonským pozicím. Jakobychom zapomínali, že rozšíření a prohloubení integrace mj. i výrazným nárůstem oblastí, kde se bude rozhodovat hlasováním, nám dává šanci jednotnějšího postupu v této klíčové oblasti.

Posílení unijní energetické bezpečnosti - Snižující se dostupnost energetických zdrojů má taktéž zcela zásadní bezpečnostní dopady. Schopnost Evropské unie garantovat v budoucnu svou energetickou nezávislost bude mít značný vliv na její pozici na mezinárodní scéně. Právě proto jsem přesvědčen, že stejně tak jako v případě boje s klimatickými změnami, by měla Evropská unie usilovat o roli globálního leadera i v oblasti posilování energetické bezpečnosti.

Pokračovaní procesu rozšíření EU - Nyní v situaci, kdy již máme vyřešen institucionální rámec fungování EU bychom rozhodně také měli pokračovat v procesu jejího dalšího rozšíření. S nadsázkou si dovolím tvrdit, že rozšiřování je dosavadní neúspěšnější „společnou zahraniční politikou Unie.“

Vidina unijního členství je především pro země Západního Balkánu obrovským hnacím motorem pro reformy a vzájemné kompromisy. Tyto země ušly již značný kus cesty a jsou na míle vzdálené od své neutěšené minulosti devadesátých let. Jsem rád, že v EU panuje shoda na tom, že „evropská budoucnost“ je po Chorvatsku otevřena také všem ostatním západo- balkánským zemím. Stejně tak bychom se měli podporovat pokračující přístupové rozhovory Turecka a nevzdávat se ani myšlenky na prohloubení spolupráce s Ukrajinou a dalšími zeměmi Východního partnerství.

Další výzvou je zlepšení spolupráce mezi Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí - Dle mého názoru lze jen velmi těžko mluvit o nutnosti posilování transatlantického partnerství, když dvě klíčové instituce stojící v jeho středu, které navíc mají většinu společných členů, někdy až příliš obtížně hledají společnou řeč. Žijeme v dobách vzrůstajících bezpečnostních rizik a velmi problematicky potlačitelných asymetrických hrozeb, které nedávají intenzivní spolupráci mezi EU a NATO žádnou alternativu. Musíme se proto začít odpovědně zabývat jejich odblokováním. A mě přijde, že hodně práce budeme mít zejména na unijní straně hřiště.

Rozvoj obranné a bezpečnostní politiky EU - Efektivní zahraniční politika musí být podpořena odpovídající obranně bezpečnostní dimenzí. Evropa musí být schopná garantovat svou vlastní bezpečnost, a proto bychom se měli vážně zabývat plány na její posílení. Česká republika donedávna prosazovala v tomto tématu opatrnější přístup a varovala před tím, aby posilování unijních schopností se nedělo na úkor těch aliančních. Dnes jsme v jiné situaci. Návrat Francie do vojenských struktur Severoatlantické aliance, schválení Lisabonské smlouvy, jasný odkaz v Lisabonské smlouvě na důležitost závazku kolektivní obrany v rámci NATO, postoj USA – to vše vytváří podmínky proto, abychom posílením našich schopností v rámci unijní Evropské obranné a bezpečnostní politiky, posilovali i ty alianční. Tohle je podle mě oblast, kde naše dvoustranná spolupráce zaostává za jejím potenciálem.

Na závěr mi dovolte zdůraznit, že Evropská unie má, i díky univerzálně platným hodnotám, které reprezentuje, značný potenciál hrát v globálním světě 21. století významnější úlohu. Společně totiž představujeme velmi atraktivní jak sociální, tak i ekonomicko-politický model postavený na základních hodnotách (svobodě, solidaritě a odpovědnosti), a proto máme šanci inspirovat zbytek světa „silou svého příkladu“.

Nesmíme u toho však opomíjet potřeby svých občanů. Jak jsme se v minulosti několikrát přesvědčili, a to nejen během ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy, EU má bez podpory veřejnosti jednotlivých členských států svázané ruce a tím pádem stagnuje… Zvyšující se mezinárodní závazky Evropské unie proto nesmí být na úkor této podpory.

vytisknout   e-mailem   Facebook   síť X