Projev na vzpomínkové akci na oběti holocaust "Jom Ha Šoa," Terezín 21.4.2009

Vážení přátelé,
jen před několika dny skončil velký židovský svátek Pesach, svátek překročení. Podle tradice si jím Židé připomínají po několik tisíciletí své osvobození z egyptského otroctví. Během zahájení tohoto svátku, při slavnostní hostině, tzv. sederové večeři, se ti nejmladší ptají těch starších: „Čím se liší tato noc od všech ostatních nocí?“ A odpovědí jim je vyprávění, které známe ze Starého zákona jako Exodus.

A tak mi dovolte určitou parafrázi. Chci se zeptat – čím se liší tento den od ostatních dnů? A dovolte, abych zároveň navrhl pár možných odpovědí:

Zaprvé tím, že připomíná nezlomnou vůli a hrdinství Židů. Jom Ha Šoa, tedy den připomínky šoa, holocaustu, byl ustanoven v roce 1951 z iniciativy tehdejšího izraelského premiéra Davida Ben Guriona. Má připomínat událost, která je v dějinách šoa ojedinělá, totiž povstání ve varšavském ghettu. A to je hned první odlišnost.

o Povstání v přelidněném varšavském ghettu, kde Židé strádali za nelidských podmínek, začalo 19. dubna 1943. Trvalo téměř měsíc a je až neuvěřitelné, s jakým hrdinstvím se Židé bránili přesile, které nakonec museli podlehnout.

o Historie šoa totiž svádí k výkladu, že se Židé nacistickému bezpráví a násilí nebránili a že pasivně přijali svůj osud. Je to velice zjednodušený a povrchní pohled. V každém koncentračním táboře existovala určitá forma skrytého odporu. Varšavské ghetto je příkladem násilného odboje, zde v Terezíně to byl odpor duchovní, umělecký a kulturní. Židé, včetně těch československých, také velmi statečně bojovali v řadách osvobozovacích armád jak na západní, tak na východní frontě.

Zadruhé, dnešní den je odlišný tím, že připomíná nezměrnost tragédie, která Židy potkala. Připomínáme si totiž neuvěřitelných šest milionů obětí šoa v celé Evropě. Scházíme se zde po roce 1989 každoročně (před tím to samozřejmě nebylo možné), abychom přečetli alespoň několik jmen ze seznamu obětí a tím zachovali jejich památku. Děje se tak na tomto místě v Terezíně, ale také v Praze – již poněkolikáté na veřejnosti na Náměstí Míru - a také tradičně v prostorách Pinkasovy synagogy, na jejíchž zdech jsou jména obětí zapsána. Těch jmen je skoro 80.000. Kdybychom je měli všechny přečíst, včetně dat narození a úmrtí, trvalo by to nepřetržitě asi celý měsíc. Kdybychom měli takto číst jména všech šesti milionů Židů, kteří zahynuli v nacistických koncentračních táborech, trvalo by to více jak pět let.

Zatřetí, připomínání šoa je letos odlišné tragickým výročím. Za několik měsíců uplyne 70 let od vypuknutí druhé světové války, která způsobila nesmírné utrpení nejen Židům, ale všem lidem po celém světě. Šoa je třeba vždy vnímat v jejím kontextu. Oněch 70 let by mělo být dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se alespoň částečně napravily způsobené křivdy a aby se lidstvo poučilo. Zdá se však, že opak je pravdou. My zde dnes můžeme přečíst jména českých obětí šoa, protože je – až na některé výjimky – známe. Jinak je tomu ale v jiných zemích, zejména těch na východ od nás, kde nacistické jednotky vraždily celá města a pálily veškerou dokumentaci. Téměř třetina těchto obětí tak dodnes nemá jméno. I to může sloužit jako záminka ke zpochybnění šoa.

Nejinak je to s úsilím o napravení majetkových křivd. Holocaust, šoa, byl totiž nejen největší masovou vraždou, ale i největší organizovanou masovou loupeží. A přesto, že trval „jen“ několik let, škody a bezpráví, které napáchal lze dodnes jen velmi obtížně zdokumentovat. Z iniciativy české vlády (která je dnes v demisi) se koncem června bude na toto téma konat v Praze a zde v Terezíně velká mezinárodní konference, která je zahrnuta do oficiálního programu předsednictví České republiky v Evropské unii. Tato konference by měla vyústit v trvalý zájem mezinárodní veřejnosti o tuto problematiku, včetně výuky, snahy o napravení majetkových křivd či o zajištění sociálních a zdravotních potřeb těch, kteří šoa přežili. Často se na ně totiž už zapomíná.

Jedním z projektů, který by mohl napomoci těmto cílům, hlavně v oblasti vzdělávání a trvalé připomínky, je výstava fotografa Edwarda Serotty, kterou rovněž podpořilo české předsednictví a jejíž zahájení je součástí dnešního programu.

Ze všech těchto důvodů jsem přesvědčen, že dnešní den je jiný, je výjimečný svou symbolikou a svým posláním. Nezbývá než doufat, že si z ní nakonec civilizace ponaučení vezme. Měli bychom pro to udělat maximum.