Nad Prahou sa blýska

Zemětřesení po pádu politické Topolánkovy vlády vyneslo vzhůru do státního sektoru řadu Slováků.

Viete, kto sedával v tejto kancelárii? Otázka významně pronesená ministrem dopravy Gustavem Slamečkou v jeho pracovně v budově na pražském nábřeží Ludvíka Svobody nezavání jen temnou vzpomínkou, ale také ironií osudu.

V pracovně totiž úřadoval generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Tedy Slovák, jehož pokroucená českoslovenština zní dodnes v uších mnoha pamětníkům.

I rodilý Slovák Slamečka má strach, aby »nezhusákovatěl«.

»Slováci si mysleli, že mluví česky, a Češi zase, že slovensky,« rozpomíná se ministr na zvláštní syntézu dvou federálních jazyků, která byla typická nejen pro někdejší hlavu státu, ale zabydlela se třeba i v důstojnickém sboru Československé lidové armády.

Snad proto se Slamečka zařekl, že dokud nebude jeho čeština na patřičné úrovni, zatím ji raději veřejně používat nebude, přestože mu nedávno šéf lidovců Cyril Svoboda vyčetl, že by bylo elementární úctou k zemi, jíž je ministrem, aby mluvil jejím jazykem.

Slamečka na sebe upozorňuje nejvíce, ale rodilých Slováků, kteří našli uplatnění nečekaně vysoko v českých státních službách, je daleko více. Čeho je to dokladem? Možná až nezvyklé otevřenosti české společnosti, možná skutečnosti, že Češi už nejsou schopni vládnout si sami.

Jednosměrně Slovensko-Praha

Za akt loajality lze u Slamečky považovat aspoň to, že 5. listopadu loňského roku přijal ke slovenskému i české občanství. Byť z hlediska zákona nic nebránilo tomu, aby členem české vlády zůstal i jako cizinec. Ničemu nevadí ani jeho slovenština užívaná na vládní půdě, protože pojem »úřední jazyk« česká ústava vůbec nezná. Pouze některé zákony upravují používání jazyka ve styku s úřady.

Samozřejmě se nabízí otázka, proč se česky nedokázal naučit dříve, když v Praze žije už od roku 1996. »Pracoval jsem v prostředí, kde se mluvilo téměř výhradně anglicky, neměl jsem příležitost se rozmluvit,« říká Slamečka téměř omluvně.

Stejně jako řada jiných Slováků v Praze působil dlouhá léta v byznysu. Konkrétně v pražské pobočce banky ABN-Amro. Jak ale dodává, s negativními reakcemi vztahujícími se k jeho jazyku se setkává zcela výjimečně.

»Proud Slováků do vysokých postů v Česku nemá protiváhu, ve slovenské státní správě Čechy asi nenajdete,« říká téměř perfektní češtinou s lehkým přízvukem sociolog Fedor Gál, původem taktéž ze Slovenska.

On sám je přesvědčen, že v jeho rodišti by se Čech za současné politické konstelace ministrem stát nikdy nemohl. »Ani ne tak kvůli původu jako spíše proto, že není součástí některého z místních klanů, což je na Slovensku velmi podstatné,« myslí si Gál, přičemž ale jedním dechem upozorňuje, že i Slamečka je členem »pouhé« přechodné vlády.

S Dalíkem a Tvrdíkem

Právě zemětřesení po loňském pádu politického Topolánkova kabinetu vyneslo vzhůru do státního sektoru více Slováků.

Do čela státní firmy Česká pošta nedávno dosedla Marcela Hrdá. I v jejím případě platí, že do Prahy ji původně přivedl byznys, a sice manažerská pozice v telekomunikační firmě Contactel. V té době už měla za sebou práci pro Siemens ve Vídni i pro slovenskou odnož Alcatelu. Teprve v roce 2004, čtyři roky po příchodu do Prahy, se Hrdá upnula k českému státnímu sektoru. Nejdříve byla v topmanagementu ČSA, potom Letiště Praha a nyní České pošty.

I jí se týdeník Ekonom ptal na to, jak se s českým prostředím sžila, ale generální ředitelka, hovořící již plynně česky, se omluvila s tím, že se na svou mediální premiéru v čele pošty teprve chystá.

U Hrdé stejně jako u Slamečky je ale zřejmé, že jejich národnost nebyla žádným výběrovým kritériem. Kromě nezpochybnitelné odborné průpravy jim cestu vzhůru nejspíše umetly i vazby do politických struktur.

Zatímco u Slamečky tvoří vztahovou základnu zejména šéf Úřadu vlády Jan Novák a přítel šéfa ODS Marek Dalík, Hrdá podle všeho zase může těžit z náklonnosti klíčové osoby ČSSD Jaroslava Tvrdíka, někdejšího kolegy z managementu ČSA.

To samozřejmě nic neříká o manažerských kvalitách těchto lidí. Třeba Slamečku celá řada lidí v resortu (vyjma odborového předáka Jaromíra Duška) hodnotí jako nejlepšího ministra dopravy posledních let.

Laco s Gustavem ve vládě

Ještě donedávna nebyl Slamečka jediný, kdo na vládě mluvil slovensky. Jak přiznává, v neoficiálním dialogu s ním rodnou řeč používal i bývalý ministr životního prostředí, jinak rodilý Košičan Ladislav Miko.

»Když jsme mluvili sami dva, tak slovensky. Když se diskuse zúčastnili další kolegové z vlády nebo další lidé, mluvil jsem zpravidla česky, případně s nimi česky a s Gustavem slovensky,« vzpomíná Miko na období od května do listopadu 2009, kdy byli se Slamečkou dvěma Slováky v úřednickém kabinetu Jana Fischera.

Miko se poprvé do Prahy dostal už v osmdesátých letech, kdy studoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. »Tehdy jsem se oženil s dívkou z Prahy. Nicméně po studiích jsme se přestěhovali zpět do Košic,« líčí své kurikulum. Tam řadu let působil ve Slovenské akademii věd.

O tom, že se jednou stane nikoli slovenským, ale českým ministrem, rozhodla už sametová revoluce. »Byl jsem tehdy v Praze externím aspirantem a 18. listopadu 1989 jsem přijel složit zkoušku z marxismu. Od kamaráda jsem se dověděl o událostech na Národní třídě a hned jsem se spontánně zapojil do činnosti stávkového výboru na přírodovědecké fakultě,« vzpomíná.

Tehdy Mika pohltila politika. Další dva roky se sice ještě v Košicích angažoval za slovenské zelené, jenže po rozpadu federace se s manželkou definitivně přestěhoval do Prahy.

Ve vědě ani ve školství se už Miko neuchytil, a když mu známý našel práci v právě založené České inspekci životního prostředí, stal se z něj státní úředník. »Bylo to zaměstnání z nouze, považoval jsem je za dočasné. Pravdou ale je, že jakmile jsem se dopracoval k poněkud lepšímu finančnímu ohodnocení, bylo už velmi těžké uvažovat o návratu do podstatně horších ekonomických podmínek znovuzačínajícího vědce,« přiznává Ladislav Miko motivaci k další kariéře státního úředníka.

Kariérní ekolog

Během devíti let na České inspekci životního prostředí se Miko propracoval do pozice zástupce ředitele. Z ní sice v roce 2001 odešel kvůli konfliktům s tehdejším ekoministrem Milošem Kužvartem na rok do privátního sektoru (konzultant zakázek pro Evropskou komisi), ale stát ho záhy přitáhl zpět.

V roce 2002 jej tehdy nastoupivší ministr životního prostřední Libor Ambrozek vybral za svého náměstka. O tři roky později vyhrál konkurz na šéfa Generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise v Bruselu (za Českou republiku), odkud loni rovnou odešel na post českého ministra životního prostředí.

Přes to všechno má Miko dodnes i slovenské občanství. »Aby se na Slovensku stal Čech členem tamní vlády, to by asi bylo o dost složitější. Slovenská veřejnost je na to citlivější než česká,« připouští.

Nevylučuje, že politickou kariéru by mohl udělat i na Slovensku, avšak vzhledem k výhradám vůči tehdejší Mečiarově linii by prý asi zůstal spíše věrný vědě.

Ke Slovensku má blízký vztah i nedávno jmenovaný ministr pro evropské záležitosti Juraj Chmiel. Národnost sice uvádí polskou a občanství české, jenže na Slovensku třicet let vyrůstal a žil - od roku 1962 do roku 1992. Ponechal si i poslovenštělé křestní jméno, ačkoli křtěný byl jako Jiří (příjmení je polského původu.)

V české vládě bychom mohli Chmiela více než jako Slováka vnímat kvůli spletitému životopisu jako »zástupce« zemí Visegrádské čtyřky. Jeho maminkou byla totiž Maďarka z Budapešti, kde se také v roce 1960 narodil. Otec byl napůl Čech a napůl Polák z Českého Těšína. Působil v Ostravském divadle a v roce 1962 odešel i s rodinou do Bratislavy spoluzakládat literárně-dramatické vysílání Československé televize.

»Mám proto slovenskou základní i střední školu. Po studiu na vysoké škole v Praze jsem až do roku 1992 působil ve Slovenské akademii věd. Mluvil jsem tehdy slovensky, ve slovenštině či angličtině jsem pochopitelně i publikoval,« popisuje Chmiel svou slovenskou etapu.

Dnes mluví češtinou, kterou se ale na škole nikdy neučil. Také měl vždy české (a teprve z něho plynoucí československé) občanství, takže při rozpadu federace se nemusel nijak rozhodovat. Tuto dobu už ale trávil jako diplomat federálního, později českého ministerstva zahraničních věcí. Jeho proměny v Čecha si proto nikdo ani nevšiml.

»Nepovažuji se za ekonomického migranta, protože v bratislavské akademii věd byly stejné platy jako v té pražské. Se svou národností jsem nikdy neměl problémy. Snad jen v anonymních reakcích na internetu se někdy objevují urážlivé narážky na můj domněle slovenský původ,« říká.

S ministrem Slamečkou prý hovoří výhradně česky. »Nikdy jsme se o národnostních věcech ani nebavili,« dodává ministr Chmiel.

Reformátoři u ledu

Naši východní sousedé mohli v době jmenování Slamečky a Mika do vlády prožívat podobné pocity zadostiučinění, jako když do čela americké diplomacie svého času nastoupila Madeleine Albrightová, narozena v Praze jako Marie Korbelová.

»Slováci byli loni pyšní na to, že mají v české vládě dva ministry,« říká Michal Gajdzica, poradce slovenského ministra financí, který sám navázal úzkou spolupráci s českou státní správou. Jako projektový manažer s kontraktem od Ředitelství silnic a dálnic se podílel na přípravě inovovaného PPP projektu týkajícího se výstavby jihočeské dálnice D3.

Jak říká, snažil se zúročit zkušenosti, které získal při přípravě obdobných projektů na Slovensku. Jelikož pilotní projekt spolupráce veřejného a soukromého sektoru nyní ustrnul na mrtvém bodě, podstatně se snížila i míra spolupráce Gajdzici s českým resortem dopravy.

Nebylo to poprvé, kdy Slováci radili Čechům, jak něco dělat jinak a lépe. Vzpomeňme třeba na koncept rovné daně, který v Česku prezentoval autor slovenské daňové reformy Richard Sulík (v kooperaci s exministrem financí Vlastimilem Tlustým).

Jako poradce ministra zdravotnictví Tomáše Julínka a jeho dvou následovnic až do léta loňského roku v Praze působila Henrieta Maďarová. Dáma, která svého času pracovala v reformním týmu slovenského ministra zdravotnictví Rudolfa Zajace (s ním se na přípravě svého zdravotnického programu v minulých měsících radila nová strana TOP 09), se zaměřovala na oblast zdravotního pojištění. I dnes působí Maďarová v Praze.

Jak sama uvedla pro týdeník Ekonom, lze ji zastihnout jako přednášející v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Slováci radící Čechům se mnohým mohou jevit jako první československá republika naruby, kdy Češi učili Slováky spravovat věci veřejné. I to leccos vypovídá o vývoji a vzájemné koexistenci obou slovanských národů. Skutečnost, že slovenské poradenské služby vesměs vyšuměly do ztracena, protože reformní entuziasmus v Česku vyprchal, je ještě smutnější vizitkou vzájemných vztahů.

Jeden Slovák však blízko všem makroekonomickým změnám nadále zůstává. Je to náměstek ministra financí Peter Chrenko, pravá ruka ministra Janoty. Ten se však ke svému původu už nijak zvlášť nehlásí.

»Nepovažuji se za vzorový příklad, jelikož žiji v Praze už dvacet let a osmnáct let mám české občanství,« odmítl hovořit s týdeníkem Ekonom podrobněji o své životní cestě ze Slovenska do Česka.

I Chrenko se však dostal do státních služeb přes privátní sektor. Konkrétně přes působení ve firmách Coca-Cola Amatil (1991), Arthur Andersen ČR (1992-2002) a Ernst & Young Slovenská republika (2002-2007).

Pod slovenským velením

Jak už bylo řečeno, národnostní migrace byla již v dobách vlády komunistů velmi častá i mezi vojáky. A dozvuky vidíme i dnes.

Málokterý Čech tuší, že například velitelem pozemních sil naší armády - a zároveň zástupcem velitele jejích společných sil - je rodák ze slovenské obce Kamienka, plukovník generálního štábu Štefan Kaleta.

I on uvádí ve svém životopisu slovenskou národnost. Dává si však záležet, aby o jeho loajalitě České republice nikdo ani nezapochyboval.

»Už na vojenské gymnázium jsem nastoupil do Opavy a po jeho ukončení jsem studoval Vysokou vojenskou školu ve Vyškově,« popisuje dvaapadesátiletý důstojník týdeníku Ekonom, jak už v patnácti letech pronikl na české území. Poté se oženil s dívkou z Moravy a dělení federace jej v roce 1993 zastihlo při službě v Mariánských Lázních.

»Volba mého českého občanství neměla ekonomický podtext. Cítil jsem se tu doma, i uvnitř rodiny jsme mluvili česky,« říká. To, že může působit v Česku, považuje Kaleta za důkaz demokracie a dodržování lidských práv a svobod.

Vysokých důstojníků se slovenskou národností je v Česku víc. Třeba velitelem 4. brigády rychlého nasazení je nitranský rodák, plukovník generálního štábu Ladislav Jung. Třinácté dělostřelecké brigádě sídlící v Jincích při brdském vojenském prostoru zase velí plukovník generálního štábu Ján Kožiak narozený v středoslovenském Breznu.

V Česku hojnost Slováků v armádě nikdy nikoho nepřekvapovala. Jenže na Slovensku dnes žádný český důstojník v tak vysokých armádních funkcích není.

Češi na Slovensku

Příchod Slováků do Čech, zvláště do Prahy, vidí sociolog Fedor Gál jako přirozenost. Podle jeho názoru jde o klasický vztah mezi »centrem a periferií«, který vidíme i v jiných částech světa.

Mnozí lidé zde prý nalézají vstřícnější, pestřejší a liberálnější prostředí. U mnohých to má i politický podtext. »Ale prvotní podmínkou uplatnění je vždy odbornost, bez toho by tady nikdo nikoho nezaměstnal, zvláště v soukromém sektoru,« myslí si.

Není sám, kdo nahlas přemítá, zda výměna odborníků může být reciproční. Zvláště za situace, kdy byl loni v září na Slovensku uveden do praxe nový jazykový zákon. A kdy slovenský parlament nedávno schválil jinou kontroverzní normu, která má podpořit vlastenectví.

Je pravdou, že Češi se těmito normami, spjatými především s činností populistické Slovenské národní strany Jána Sloty, nemusejí cítit bezprostředně ohroženi, protože čeština je na Slovensku nadále uznávána jako všeobecně srozumitelný jazyk. Nicméně je otázkou, zda neexistence zákonných překážek automaticky znamená i reciproční otevřenost slovenského pracovního trhu pro všechny menšinové národnosti.

Co se týče ryze soukromé sféry, tam podle všeho žádné problémy nejsou. Ve slovenském byznysu se pohybuje celá řada Čechů. Třeba předsedou představenstva pojišťovny Generali Slovensko je Čech Antonín Nekvinda. Jeho krajan Milan Vašina je zase generálním ředitelem T-Mobilu Slovensko.

Zelený radič

Ve státním sektoru je to však jiné. Patrně jediným Čechem, který se dosud propracoval do vysoké pozice, byl někdejší šéf Českých drah Dalibor Zelený. Ve funkci generálního ředitele státní společnosti Železnice SR byl od října 2006 do dubna 2008. Odstoupil tehdy »z osobních důvodů«.

Přestože se v kuloárech hovořilo o tom, že odchod byl vynucený, Zelený to odmítá. »Měl jsem za úkol firmu stabilizovat, což se mi podařilo. Myslím, že jsme se rozešli k oboustranné spokojenosti, dodnes jsem s nimi v kontaktu,« tvrdí.

Žádná specifika na Slovensku neviděl, respektive nepovažuje za nutné se k této etapě své kariéry již vracet. »Beru to jako fotbalový trenér, který se stěhuje od manšaftu k manšaftu,« říká pouze.

Nyní se Zelený podle vlastních slov živí poradenstvím v oblasti železniční dopravy na úrovni Evropské unie.

Odmítá však prozradit, komu konkrétně radí (podle neoficiálních informací radí i slovenským subjektům, proto je asi tak opatrný).

Kde domov můj

V bývalých slovenských vládách se sice objevili někteří ministři narození na českém území, jenže i oni už v mládí žili a studovali na Slovensku. To je případ ministra hospodářství druhé Dzurindovy vlády Jirka Malchárka, který se narodil v Jeseníku, ale absolvoval Strojnickou fakultu Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě.

»Za obou Dzurindových vlád se ale do vrcholných funkcí dostávali představitelé maďarské menšiny, protože Strana maďarské koalice byla součástí vládního bloku,« připomíná Lukáš Pardubský, zástupce šéfredaktora Hospodárských novin.

Jak už bylo zmíněno, Slovensko přijalo nedávno pozoruhodný zákon na podporu vlastenectví, podle kterého musejí vláda i parlament začínat zasedání - stejně jako děti každý vyučovací týden - národní hymnou. Nejspíš proto, aby tím hlavně slovenští Maďaři veřejně deklarovali svou loajalitu.

Vlastenecké trendy ale v poslední době zaznívají z celé Evropy. I francouzský prezident Nicolas Sarkozy chce předepsat školákům zpěv hymny, školám vyvěšení státních vlajek a imigrantům podpis deklarace o vyznávání republikánských hodnot.

Jak bizarně by dnes asi působilo, kdyby ministři české vlády či pracovníci ministerstev každé pondělí před svým zasedáním zapěli Kde domov můj?

A přesto: možná že i v Česku dospějeme vzhledem k stále masivnější pracovní migraci do fáze, kdy bude i nejvyšším představitelům českého státu nutné připomínat, kterou zemi právě reprezentují.

Jan Štětka

Jiří Pšenička