EVROPSKÁ POLITIKA a 2G - komentář M. Topolánka, předsedy Evropské rady a premiéra ČR

Ostřelování Izraele a odvetné vojenské operace v pásmu Gazy a přerušení dodávek ruského plynu přes Ukrajinu vyžadovaly okamžité angažmá a české předsednictví v obou případech společně s Evropskou komisí a s podporou států Evropské unie zahájilo vyjednávací mise jak na Blízkém Východě, tak mezi Kyjevem a Moskvou. Rychlou reakci české vládě do značné míry umožnila geografická dispozice a historická zkušenost, ale především předsednické priority – energetickou bezpečnost jsme určili jako téma číslo jedna dávno před 1. lednem, přestože naše obavy, že Evropa je ve své závislosti na dodávkách energetických surovin zranitelná, některé hlasy označovaly za minimálně přehnané. A stejně tak jsme upozorňovali v záměru definovat nové vztahy s Izraelem na to, že Evropská unie musí hrát v blízkovýchodním procesu větší roli, než jen jako „a big payer, but not a big player“.

S cynickou nadsázkou by se dalo říci, že si české předsednictví pro podtržení významu priorit nemohlo přát více, než krize „Gaza a Gas“. Pokud o jejich smysluplnosti někdo ještě před měsícem pochyboval, musí je nyní sám považovat za klíčové pro celou Evropskou unii. Dnes je zjevné, že jsme majoritní závislost na jednom zdroji energetických surovin nekritizovali jen s ohledem na národní zkušenosti, že po aktivnějším přístupu k blízkovýchodnímu dění jsme nevolali jen s ohledem na historické vztahy Česka s Izraelem. Pouze jsme se zvýšenou citlivostí upozorňovali na možná rizika, která se – bohužel – v obou případech naplnila. A přestože oba spory mají v důsledku rozličnou povahu a nechci srovnávat konflikt, kde umírají nevinní lidé, s hospodářským konfliktem, kde se stávají „jen“ rukojmími, objevuje se i jejich společný rozměr: eskalovaly mimo Evropskou unii, ale mají na ní zásadní vliv.

V první řadě se ukázalo, že Evropská unie není schopna využívat jiné přímé nástroje na řešení těchto krizí, než intenzivní vyjednávání a dovolávání se dodržování mezinárodních práv a dohod. Vzhledem k tomu, že v obou případech stálo právě jejich zjevné a vědomé porušování na počátku problému, musel tento apel v pozdější vyhrocené době prorážet zeď argumentů, kterými obě strany obou konfliktů svůj postup odůvodňovaly. V této hodině dodržuje Hamas příměří a izraelské jednotky se vracejí z pásma Gazy, Rusko dodává plyn do ukrajinské tranzitní sítě a Evropská unie může považovat daný stav věcí za úspěch. Dívám se ale zpět - ještě před přerušení dodávek plynu, ještě před zahájení izraelské vojenské operace. Bylo tehdy vše v pořádku?

Útoky Hamasu na Izrael nebyly překvapivé: loni teroristé odpálili na území židovského státu na 1800 raket a několikrát použili nové střely s dosahem přes 40 kilometrů, takže do nebezpečí dostali téměř milion lidí. Izrael opakovaně varoval, že tak situaci nenechá. Podobně rusko-ukrajinské disputace o cenách zemního plynu a transitních poplatků ohrozily jeho dodávky do Evropy již v roce 2006 a rozdílné názory Kyjeva a Moskvy se projevily i na podzim roku 2007. Opět žádné překvapení. A protože souhlasím s názorem, že efektivnější je řešit problémy v počátku, než odstraňovat jejich následky, kladu si otázku, co při respektování suverenity třetích zemí mohly ty evropské dělat. Odpověď je stejná jako v úvodu: intenzivně vyjednávat a dovolávat se dodržování mezinárodních práv a dohod. Uklidněním situace v Gaze a obnovením dodávek plynu proto role Unie nekončí. Berme zkušenosti „2G“ jako ponaučení, že nezvýšíme-li svou citlivost na první varovné signály nestability v oblastech, které jsou pro Unii důležité, může se situace nečekaně prudce zhoršit.

Platí to i o méně křiklavých případech, než jsou hořící domy v Izraeli a pásmu Gazy, nebo chladnoucí výrobní haly a domácnosti v evropských zemích závislých na ruském plynu. Hovoříme-li o porušování mezinárodních dohod, mohli bychom zmínit lidská práva na Kubě, smlouvy o nešíření jaderných zbraní v Íránu, autorská práva v Číně ... Pokud by Unie setrvávala v plášti politiky appeasementu na pozici, že jde jen o „nevýrazné“ či „dočasné“ porušování, rozmělní tím ještě víc svou mezinárodní váhu. Moje zkušenost se „2G“ zahrnuje i to, co přišlo nyní, v čase uklidnění, a paradoxně je to jistý druh vnitřního neklidu.

Nebezpečí spočívá v možném sebeuspokojení Unie nad tím, že došlo k „návratu k normálu“. Ve vzduchu totiž visí nezodpovězené otázky: zastavil by Izrael vojenské operace, kdyby nepovažoval jejich cíl za splněný? Obnovilo by Rusko dodávky plynu, kdyby vývoj situace na Ukrajině nesplnil jeho očekávání? To vědí jen v Jeruzalémě a v Moskvě; já, přestože jsem na obou místech byl a jednal jak s izraelským premiérem Ehudem Olmertem, tak ruským premiérem Vladimirem Putinem, tuto otázku nechci zodpovídat. Nepřísluší nám. Měli bychom se ale zajímat o to, jaký postoj zaujmeme sami.

České předsednictví při představování svého programu uvedlo, že hodlá v rámci priority „Evropa a svět“ posilovat vztahy Unie s Izraelem a v dimenzi tzv. Východního partnerství také s Ukrajinou. Konflikty Gaza a Gas podporu některých členských zemí této politice nalomily. Pochopitelně; jak vysvětlovat třítýdenní operaci izraelské armády ve státech se silnou propalestinskou komunitou, jak nejasnosti o zásobách a tranzitu plynu na území Ukrajiny tam, kde se obyvatelé dostali na hranici energetické katastrofy? Ale pokud má sedmadvacítka hrát opravdu výraznou roli na globální scéně, musí umět nejen rychle reagovat na aktuální potřeby a vývoj situace, ale trvat i na dlouhodobých postojích. V daných případech je to nová smlouva o euro-izraelském partnerství, protože ta stará vyprší v dubnu, a podpora Ukrajiny v integraci do euro-atlantických struktur, protože jen tato orientace a příprava jí pomůže obnovit podlomenou důvěru Unie.

Netvařme se zaskočeně a nerelativizujme v bezprostředních reakcích to, co jsme řekli už dávno. Pokud by události posledních týdnů, jakkoli dramatické, změnily naše postoje v principielních otázkách, znamenalo by to, že jsme na ně nabyli připraveni, že naše znalost mezinárodně-politického terénu je povrchní. Buďme k sobě přísnější a nebojme se politických protivníků. A současně dříve a hlasitěji připomínejme, že především naši partneři musejí ctít hodnoty, která nás k nim váží. A že za to získají naši podporu. Jsem konzervativní: to hodnotné přetrvá.