Premiér: Nesmíme zapomínat na osudy Lidic a Ležáků

Pamětníci lidických a ležáckých událostí se dnes setkali s předsedou vlády Petrem Nečasem.

Petr Nečas přivítal na zahradě Kramářovy vily přeživší pamětníky vůbec jako první český premiér. „Je to pro mne čest, vaše životní osudy nesmíme zapomínat, musíme si připomenout, že osud Lidic a Ležáků je něco, co by mělo být mementem,“ řekl ministerský předseda.

Pro zobrazení videa je nutné povolit JavaScript. Zde jsou instrukce jak povolit JavaScript ve Vašem webovém prohlížeči.

Nejstarší žijící lidická žena oslaví v letošním roce 99. narozeniny, nejmladší je 86 let. Ženy prošly koncentračním táborem, děti nejrůznějšími výchovnými ústavy případně adoptivními rodinami, které měly zajistit jejich vychování. Všichni přišli o své domovy a především o své rodiny.

Letos uplynulo 70 let od vyhlazení obce Lidice a Ležáky nacisty v roce 1942. Pod smyšlenou záminkou podílu některých obyvatel obce na organizaci atentátu na tehdejšího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byli obyvatelé Lidic vyvražděni, část poslána do koncentračních táborů a obce srovnány se zemí.

Příběhy pamětníků z Lidic a Ležáků

Paní Miloslava Jirasová hospodařila se svým manželem Jaroslavem na lidickém statku, ke kterému patřil také mlýn a lidický rybník, v létě i v zimě oblíbené místo lidických dětí. Vše nenávratně zmizelo. Na tři roky v koncentračním táboře Ravensbruck.

Paní Milada Cábová byla z Lidic odvlečena ve chvíli, kdy se svým snoubencem chystali svatební ohlášky. Svatbu museli odložit o tři roky, které jako další lidické ženy prožila v nelidských podmínkách koncentračního tábora Ravensbrück.

Sestry Miloslava Kalibová a Jaroslava Skleničková byly do koncentračního tábora deportovány jako mladé dívky, paní Skleničková dokonce jako čerstvě šestnáctiletá. Zatímco její vrstevnice navštěvovaly v Praze taneční, ona se sestrou, matkou a lidickými ženami dvanáct hodin denně těžce pracovaly.

Traumat z koncentračního tábora se lidické ženy zbavovaly ještě dlouho po válce. Se ztrátou svých nejbližších (dětí, rodičů, sourozenců) se většina z nich nevyrovnala do konce života.

Osud dětí je nejtragičtější připomínkou utrpení lidických obyvatel.

Paní Marie Šupíková jako téměř desetileté děvče byla v kladenském reálném gymnáziu násilně odebrána matce, následně byla deportována do lodžského přesídlovacího tábora, kde byla náhodně vybrána k tzv. poněmčení. Do Československa se vrátila až v srpnu 1946, čtyři měsíce před smrtí maminky.

Václavu Hanfovi bylo osm let, když byl v Lodži na naléhání svých starších sester vybrán jako dítě určené k adopci. Byl umístěn v dětském domově v Puschkau u Poznaně, na chvíli se ocitl v německé rodině, aby zbytek války strávil v různých výchovných zařízeních pro mládež. V prosinci 1945 byl díky Josefíně Napravilové nalezen v Rakousku.

Věra Čepelová byla rovněž poněmčována v dětském domově v Puschkau, aby se následně pod jménem Vera Melnik dostala do německé rodiny, u níž zůstala až do října 1946. V té době jako jedenáctiletá už neuměla česky, pamatovala si pouze své původní jméno a jméno Lidic.

Veronika Rýmonová patřila mezi nejmladší lidické děti, v červnu 1942 jí nebyl ještě ani rok. Ty byly z kladenského gymnázia převezeny nejprve do nalezince na Karlově a poté byly umístěny do německého dětského domova v Praze Krči. Paní Rýmonová svoji maminku viděla až jako tříletá v květnu 1945.

Stejný osud potkal také Libuši Součkovou, Jiřího Pitína a Pavla Horešovského. Do května 1945 byli umístěni v německém domově v Krči. Zatímco paní Součková a pan Horešovský se po válce setkali alespoň se svými matkami, pan Pitín zůstal sirotkem. Nacistická pomsta ho připravila o oba rodiče i sestru.

Návratu k matce se dočkala i Jana Hanzlíková, druhé nejmladší přeživší lidické dítě, narozené až po smrti svého otce v září 1942. S maminkou se setkala až v květnu 1946, kdy byla vrácena z výchovy ředitelky mateřské školy na Zbraslavi.

Téměř navlas stejný osud měla také Marie Jeřábková, která je spolu se sestrou Jarmilou Doležalovou jedinou přeživší z osady Ležáky. Jako roční dítě se ocitla společně s lidickými v německém dětském domově v Puschkau, následovala výchova v německé rodině. V roce 1946 byla vrácena do Československa, kde ji společně se sestrou vychovával dědeček, sám přežil koncentrák a který byl následně v padesátých letech vězněn v komunistických lágrech.