70 let od posílení obrany Tobruku 11. čs.pěším praporem - Východním

Tobruk byl obklíčen italskými a v menší míře také německými jednotkami již na počátku dubna 1941 a ačkoliv mohl být zásobován pouze vodní cestou ze Středozemního moře britským námořnictvem, velmi dlouho – více jak půl roku – odolával dobytí nepřátelských jednotek  až do svého osvobození v prosinci 1941. O jeho obranu se zpočátku staraly britské a australské jednotky, které byly v říjnu téhož roku vystřídány novými britskými posilami, avšak nechyběli mezi nimi ani již zmínění českoslovenští vojáci.

Proč byl Tobruk pro boje na severu Afriky tak důležitý? Tobruk patřil k nejvýznamnějším přístavům ve Středozemním moři v této oblasti, zásobovaly se zde jak spojenecké, tak i německé a italské jednotky. Německá armáda tak v případě obsazení Tobruku spojeneckými vojsky musela pohonné hmoty nebo munici na frontu přesouvat pozemní cestou po pobřežní silnici, jelikož silniční nebo železniční síť v Libyi v té době prakticky neexistovala. Z těchto ryze strategických důvodů proběhlo několik pokusů o dobytí města italskými a německými jednotkami a naopak několik pokusů o definitivní osvobození města z nepřátelského obležení. Všechny tyto akce byly až do listopadu 1941 neúspěšné. A právě v bojích, které probíhaly na přelomu listopadu a prosince 1941, měly svůj nezanedbatelný podíl československé vojenské jednotky.

Českoslovenští vojáci se na Blízký východ dostávali postupně se vznikem Protektorátu v roce 1939. Zpočátku směřovali do Francie, kde se formuje československá exilová armáda ve formě samostatné čs. divize. Po porážce Francie o rok později dochází k evakuaci celé exilové armády do Velké Británie. Část rekrutů ovšem nestihla do Francie včas dorazit a byla tak od zbytku čs. armády zcela odříznuta. Právě tito vojáci, po dohodě s Brity evakuovaní do britského mandátu Palestina, se stali základem nově budované čs. jednotky na Blízkém východě. Do této jednotky dále proudili další dobrovolníci z Protektorátu, ale například i Čechoslováci, zpravidla židovského původu, kteří již žili na Blízkém východě.

Z došlých vojáků se postupně formoval 4. pěší pluk, který byl v podzimních měsících roku 1940 doplněn československými vojáky čs. legionu z Polska, kteří byli propuštěni z internace v Sovětském svazu. Nově vzniklý prapor obdržel pořadové číslo 11, jelikož dle koncepce čs. zahraničního vojska mělo ve Velké Británii vzniknout dalších deset pěších praporů. Přízvisko „Východní“ obdržel tento prapor kvůli tomu, aby byl snadno odlišitelný od dalších čs. jednotek vznikajících ve Velké Británii.

O rok později se plně etablovaný 11. čs. pěší prapor – Východní postupně zapojuje do obrany Tobruku. Na počátku října 1941 se předsunutá skupina praporu pod vedením mjr. Karla Střelky přesouvá z oblasti u syrské hranici v Palestině lodí Hero do Alexandrie a odtud, po doplnění zásob a nově vycvičených posil, dále do Tobruku. Plavba lodí nebyla pro čs. vojáky zrovna příjemná, nebyli na mořskou plavbu zvyklí a mnoho z nich trpělo mořskou nemocí. Plavba však byla velmi úspěšná, nedošlo k napadení lodních člunů a 21. října v noci se čs. vojáci vyloďují v obklíčeném Tobruku.

Celý prapor byl po ubytování přidělen k polské brigádě gen. Kopanského, jelikož britské velení předpokládalo, že Čechoslováci se přeci jen lépe domluví s Poláky než s Brity, protože angličtina většiny čs. vojáků nebyla na nejlepší úrovni. Československému praporu byl přidělen téměř 6 km dlouhý nejvíce ohrožený západní úsek opevnění s 13 bývalými italskými pevnůstkami, které měla jednotka bránit. Kromě obranné činnosti měli čs. vojáci na starost také provádění průzkumných i bojových hlídek, kterých až do prosince 1941 absolvovali téměř 90. Na nich také Čechoslováci ukořistili množství nepřátelských zbraní, které svépomocí opravovali, čímž si vysloužili obdiv všech ostatních spojeneckých jednotek v Tobruku.

Od 18. listopadu 1941 se Čechoslováci v rámci operace s krycím názvem Crusader účastní mohutných výbojů proti nepříteli s cílem zahnat italské a německé jednotky k El Agheile a uvolněnit pevnosti Tobruk z obležení. Tyto boje probíhaly se střídavým úspěchem na obou stranách, avšak už 5. prosince se britským jednotkám prorazit spásný koridor do Tobruku a došlo k propojení hlavních spojeneckých sil a tobrucké vojenské posádky. Definitivní konec obležení Tobruku byl vyhlášen 10. prosince 1941.

Boje o Tobruk byly největším bojovým vystoupením československých vojáků v Africe a na Blízkém východě. V boji padlo celkem 14 čs. vojáků, 26 jich bylo těžce raněno a 55 se zranilo lehce. Na vojáki 11. čs. pěšího praporu byli po celou dobu války i v krátkém období po druhé světové válce pohlíženo jako na hrdiny, stejně tak jako na ostatní vojáky v čs. zahraniční armádě. Po roce 1948 se ovšem situace obrací a komunistický režim vojáky z obou front – východní i západní – považuje za zrádce a tito vojáci a jejich rodinní příslušníci jsou perzekvováni, zatýkáni a vyhazováni z armády. Bohužel, někteří zaplatili za pomoc vlasti cenu nejvyšší – pplk. František Skokan z 11. čs. pěšího praporu -Východního – byl ve vykonstruovaném politickém procesu v roce 1950 za velezradu a vyzvědačství popraven. V roce 1969 byl rozhodnutím Vyššího vojenské soudu rehabilitován.

Autor textu: Martin Hakauf