Únorová ústava 26. února 1861

Vývoj ústavnosti v Rakouské monarchii

V roce 1848 bylo rakouské mocnářství podobně jako řada dalších evropských zemí zasaženo revolučním hnutím, v jehož čele stálo liberální vzdělané měšťanstvo domáhající se rozšíření svých práv. Pod tlakem událostí byl panovník rakouské monarchie Ferdinand V. nucen vydat vůbec první rakouskou ústavu. Byla vydána 25. dubna 1848 a podle svého autora ministra vnitra Franze von Pillersdorfa bývá také nazývána jako Pillersdorfova ústava. Vzhledem k tomu, že byla vydána panovníkem, a nikoliv přijata ústavodárným shromážděním, můžeme ji označit jako oktrojovanou neboli vnucenou. Pillersdorfova ústava jako celek fakticky nikdy neplatila, v jejím duchu však byly provedeny volby do ústavodárného sněmu, který podle místa jeho zasedání nazýváme jako kroměřížský.

Říšský sněm zasedající od července 1848 měl jako svůj hlavní cíl vypracovat a schválit novou ústavu, která by už nebyla vnucená. K tomuto úkolu přistoupil zodpovědně a během svého osmiměsíčního fungování se problematikou nové konstituce obsáhle zabýval. Celé úsilí se však nepodařilo dotáhnout do konce, protože nový císař František Josef I. posílil porážkou revolucionářů své postavení a rozhodl se sněm na počátku března 1849 rozpustit. Projekt připravovaného ústavního dokumentu tak zůstal pouze na papíře.

Současně s rozpuštěním sněmu byl publikován text nové ústavy a podobně jako v případě Pillersdorfovy ústavy se jednalo o konstituci oktrojovanou. Nesla název po svém hlavním tvůrci ministru vnitra Franzi Stadionovi. Ústava byla už od svého vydání považována za pouhý úhybný krok, kterým se císař snažil uklidnit obyvatelstvo zklamané rozpuštěním kroměřížského sněmu. Výtku, že se jedná jen o pouhý „fíkový list“ absolutismu, si ústava definitivně vydobyla na konci roku 1851, kdy byla její platnost tzv. Silvestrovskými patenty zrušena. Rakousko se vrátilo zpět k systému, kdy veškerou moc ve státě třímal ve svých rukách císař.

Schmerlingova ústava

Následující období, nazývané jako období neoabsolutismu, skončilo v roce 1859. Rakouská armáda utrpěla zdrcující porážky ve válce s vojsky sjednocující se Itálie, podporované Francií. Vojenský debakl byl doprovázen kolapsem státních financí. Císař byl nucen svolat tzv. říšskou radu, což byl orgán, v němž zasedali mimo jiné také bohatí finančníci, kteří mohli krachujícímu státu pomoci. Na oplátku za svou pomoc ale požadovali kontrolu státní moci, především v oblasti financí. Tím byla započata cesta k úplnému obnovení ústavnosti.

Říšská rada se pochopitelně nespokojila s pouhou kontrolou a schvalováním rozpočtu a císař byl nucen 20. října 1860 vydat tzv. Říjnový diplom, slibující návrat k ústavnosti a parlamentarismu. Nová ústava měla podle diplomu zohledňovat tradice jednotlivých zemí. Představitelé jednotlivých národů monarchie si od toho slibovali obnovení pozice jednotlivých zemí, zcela potlačené Stadionovou ústavou.

Předložený text nové ústavy se však s představami deklarovanými Říjnovým diplomem rozcházel. Ústavu tvořili odpůrci federalismu, odmítající větší samostatnost jednotlivých zemí monarchie. Zájmy jednotlivých národů rakouského mocnářství nebyly naplněny, což u nich vyvolalo vlnu nevole. Nejdále patrně zašli Češi, kteří se po marném boji o změnu ducha ústavy nakonec rozhodli pro její bojkotování a po dobu dlouhých šestnáct let se odmítali účastnit práce v parlamentu.

Ústava přijatá v únoru 1861 bývá nazývána jako únorová nebo také Schmerlingova, podle ministra Antona von Schmerlinga. Jednalo se opět o ústavu oktrojovanou. Zajímavostí je, že nebyla publikována ve formě jednoho dokumentu, jak jsme dnes zvyklí, ale její jednotlivá ustanovení byla publikována ve formě patentu doplněného celou řadou příloh. Zákonodárnou moc získal dvoukomorový parlament nazývaný jako Říšská rada. Tento orgán se skládal ze dvou komor, panské a poslanecké. V panské sněmovně měli právo zasedat dospělí princové habsburské dynastie, vysoká šlechta a církevní hodnostáři. Císař měl také právo jmenovat určité zasloužilé osobnosti jakožto doživotní členy panské sněmovny. Poslanecká sněmovna se měla scházet ve dvou podobách – širší, kdy její členy měli tvořit i zástupci Uher a Lombardie, a užší, která tyto poslance nezahrnovala. Pro odpor zástupců východní části soustátí se v širší podobě nakonec Říšská rada nikdy nesešla a fungovala pouze ve své užší podobě. Poslanci, jejichž mandát byl šestiletý, nebyli do Říšské rady voleni přímo voliči, ale prostřednictvím zemských sněmů.

Prosincová ústava

Další zásah do vývoje ústavnosti si vynutila porážka rakouských armád v bitvě u Hradce Králové v roce 1866. V důsledku vnitřní nestability hledaly politické špičky monarchie řešení umožňující další existenci mnohonárodnostní říše. Výsledkem jednání bylo tzv. rakousko-uherské vyrovnání. Díky němu získaly Uhry velmi silné postavení. Můžeme říct, že jednotné Rakouské císařství se fakticky rozdělilo na dva celky nazývané Předlitavsko a Zalitavsko.

Tyto změny se pochopitelně promítly i do základního zákona státu. V prosinci 1867 byla Schmerlingova ústava novelizována. Užší říšská rada se stala oficiálním parlamentem Předlitavska a formálně byla nazývána „říšskou radou pro království a země na říšské radě zastoupené“, protože poslanci se nebyli schopni shodnout na oficiálním názvu západní části státu. Termíny Předlitavsko a Zalitavsko byly pouze neformální. Východní část užívala historický název Uhry, v západní části však pro spory jednotlivých národů nebylo možné podobné sjednocující pojmenování nalézt.  Díky novelizacím došlo k určitým dílčím posunům v oblasti kompetencí představitelů výkonné moci. Především byl přijat zákon o odpovědnosti ministrů, kteří přestali být pouhými panovníkovými úředníky, ale museli přísahat věrnost ústavě a při porušení zákona mohli být za své činy stíháni. Na druhou stranu je třeba říci, že v Předlitavsku neexistoval institut vyslovování důvěry vládě, který nám dnes přijde jako běžný. Vláda byla jmenována císařem a z tohoto aktu odvozovala svoji legitimitu. Vzhledem k tomu je jasné, že nedisponovala stálou většinou v parlamentu. Jednotlivé vlády ji často nalézaly velmi těžce, řada důležitých zákonů byla prosazena díky většině sestavené přímo pro podporu daného zákona.

Jak již bylo zmíněno, vládu mohl jmenovat panovník. Kromě toho měl řadu dalších pravomocí. Celkově vzato, velmi silně podporovaly jeho postavení. Jedním z nejdůležitějších privilegií byla možnost vydávat v době mezi jednotlivými zasedáními Říšské rady zákonná nařízení. Ta sice musela být dodatečně schválena, ale císař tak mohl vládě ulehčit situaci. Krom toho dávala prosincová ústava panovníkovi silné pravomoci v oblasti zahraniční politiky a armády a navazovala tak na ústavu předchozí.

K dalším změnám ústavy pak docházelo až do konce existence monarchie a to především v oblasti úpravy volebního práva. Za nejvýznamnější změnu bývá považováno zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907. Tato reforma bývá někdy nazývána jako Beckova, podle jména premiéra Maxe Becka. Umožňovala volit všem mužům starším čtyřiadvaceti let bez majetkových omezení, což byl výrazný průlom do dobových zvyklostí.