Tisková konference k sociologické studii Mladé hlasy, 20. února 2023

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Dobrý den, dámy a pánové, milé děti, milí studenti, studentky, my jsme moc rádi, že jste přijali naše pozvání a jste součástí naší dnešní vládní tiskové konference. Není to premiéra, my už jsme se s vámi setkali na Den dětí, s některými z vás, a víme, že to má velký smysl bavit se s dětmi, ptát se vás na vaše názory a chtít vědět, jak se vám v České republice žije. Ať už jste děti právě z Čech, z České republiky anebo třeba děti příchozí z Ukrajiny. Takže velké přivítání všem.

V začátku se představíme a já také vysvětlím, proč se dnešní akce koná. Dnešní akce se koná proto, protože organizace UNICEF, kterou tady zastupuje paní ředitelka Pavla Gomba, já ji srdečně vítám, již poněkolikáté vlastně se ptala dětí na různá témata, která jsou pro děti důležitá. A my bychom chtěli ty výsledky, to, co jsme se dozvěděli, tady dnes prezentovat vám, a zároveň i všem, kdo nás třeba budou poslouchat ať už v rozhlase, nebo kdo se budou dívat třeba v televizi na dnešní tiskovou konferenci.

Chtěli jsme ta data představit a chtěli jsme také vám dát prostor nám říci, co vy považujete za důležité a třeba se i zeptat zde přítomných kolegů a kolegyň na to, co vás zajímá. Ten výzkum realizovala agentura STEM/MARK, proto je tady s námi pan ředitel STEM/MARK Jan Tuček, dobrý den. Za vládu České republiky je tady místopředseda vlády, a také ministr práce a sociálních věcí pan Marian Jurečka, já ho srdečně vítám, dobrý den, pane ministře. A za ministerstvo školství je tady paní náměstkyně Martina Běťáková, která zde zastupuje pana ministra, dobrý den, vítám vás, paní náměstkyně.

Já se také představím, já se jmenuji Klára Šimáčková Laurenčíková a jsem vládní zmocněnkyní pro lidská práva. V začátku dovolte, abychom vám jenom maličko vysvětlili, co ty naše role znamenají, co máme ve vládě na starost. Já začnu u sebe, já jsem členkou takového širšího vládního týmu a já se snažím o to, aby vláda dostatečně dobře vnímala lidská práva jako něco, co je velmi důležité, a aby rozuměla tomu, která opatření podporují lidská práva, jejich naplňování v České republice, a která opatření by třeba mohla být trošičku v rozporu s tím, co jsme se zavázali plnit proto, aby se tady dobře a rovnoprávně žilo opravdu všem.

O lidských právech se ještě budeme bavit, protože i na lidská práva se vás UNICEF ptal, co o nich víte, takže k tomuto tématu se dostaneme posléze blíže. Prosím pana ministra, jestli by řekl, co vlastně dělá on a co on má na starosti ve vládě.

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: Já vás také tady všechny srdečně vítám, možná mezi vámi sedí nějaká budoucí premiérka nebo premiér nebo budoucí ministr, který bude třeba za 10, za 15, za 20 let stát tady, jako stojíme my.

Já mám ve vládě na starosti, jako ministr práce a sociálních věcí, to, abychom sledovali a pomáhali rodinám, rodičům, seniorům, lidem, kteří třeba bydlí sami, jsou v nějaké složité životní situaci, přijdou třeba o střechu nad hlavou, tak abychom jim dokázali pomoci nebo abychom dokázali pomoci lidem, kteří třeba přijdou o práci, tak, aby tu práci zase mohli brzy získat. Takže to jsou hlavní věci, které u nás na ministerstvu řešíme.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkuju mockrát, pane ministře, a poprosím, jestli by i paní ředitelka Pavla Gomba mohla krátce říct, co vlastně dělá UNICEF a o čem je její práce.

Pavla Gomba, ředitelka Dětského fondu OSN – UNICEF: Dobrý den ještě jednou, všechny vás moc zdravím, vítám tady také Děti Česka. Moje jméno je Pavla Gomba, pracuji pro český výbor pro UNICEF. UNICEF je Mezinárodní organizace, dětský fond OSN, který pomáhá dětem na celém světě, včetně České republiky. Dnes tady budu mluvit o tom, jak jsou české děti šťastné, co je trápí, co jim dělá starosti, a také co je důležité, jak vidí budoucnost svoji i České republiky.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkuji mnohokrát a poprosím také Martinu Běťákovou, paní náměstkyni z MŠMT, jestli může říct, co vlastně dělá ministerstvo školství, co má na starost.

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Tak ještě jednou dobrý den. Já jsem dřív byla paní učitelka, ale teď jsem náměstkyní pana ministra, to je něco jako zástupce ředitele u vás ve škole. Společně s panem ministrem a s ostatními kolegy se snažíme nastavit pravidla a podmínky tak, aby školy, do kterých chodíte, byly skvělé školy, aby vás připravily na život, a vy jste byli šťastní a spokojení jako občané, abyste si našli dobrou práci a aby se vám v těch školách taky líbilo, abyste tam měli kvalitní učitele, dobré ředitele, podmínky, zázemí, kamarády, všechno to, co potřebujete, protože ve škole strávíte strašně moc času.

O tom právě, jestli do školy chodíte rádi nebo ne a proč, a o tom, jestli když je vám třeba těžko, tak ve škole vám někdo může pomoct, tak o tom si budeme povídat v té části výzkumu ke školství.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkuji mockrát a jako posledního bych poprosila, vlastně takové dopředstavení, pana Tučka z agentury STEM/MARK. Co vlastně dělají takové agentury, co to přesně znamená, že sbíráte data?

Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK: My děláme skoro všechno. Já jsem tedy z výzkumné agentury STEM/MARK. My jsme ti, kteří se ptali dětí různého věku na to, jak se jim žije, jak jsou slyšeny jejich hlasy. Mimo tento výzkum výzkumná agentura dělá spoustu jiných výzkumů. Třeba o tom, jak se lidé dívají na televizi nebo jak čtou noviny nebo třeba jaké víčko od jogurtu se líbí maminkám, které nakupují jogurty pro děti více. Děláme i ochutnávky těch jogurtů, děláme třeba s dětmi výzkumy zmrzlin, ochutnávky zmrzlin, a děláme taky předvolební výzkumy.

Takže my to máme od Šumavy k Tatrám a vždycky výzkum, který děláme s dětmi, je pro nás něco úžasného, protože nám přináší úplně jiné odpovědi, než které nám dávají dospělí. Já sám mám tři děti, tak vím, co to znamená.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já děkuji mockrát za vaše představení, milé kolegyně, milí kolegové, a teď už se dostáváme k prezentaci samotného výzkumu Mladé hlasy.

První část otázek se týkala právě tématu, které, jak už jsem v začátku říkala, je velmi blízké i mně, a to jsou právě lidská práva. Ptali jsme se na to, co děti o lidských právech a o svých právech ví. Tady vidíte, že děti poměrně dobře znají právo na vzdělání. To znamená, že opravdu všechny děti, které se nachází na území České republiky, tak mají právo na to chodit do školy. To vzdělání je bezplatné, přístupné úplně všem.

Zároveň menší část dětí ví, že třeba také máme právo na ochranu zdraví, na svobodu vyjadřování, na zdravé životní prostředí, na informace o tom, co je pro nás důležité, co se nás týká. A také bych přidala ještě jedno právo, které je důležité, abyste věděli, a to je právo na participaci, to znamená právo ovlivňovat to, co se mě týká, vyjadřovat se ke všem zásadním věcem, které se týkají mého života, a chtít informace o tom, co mě čeká. Tak i to je jedna z oblastí práv dětí, o které je dobré vědět.

Také jsme se ptali na to, jestli děti mají informace o různých rizicích, se kterými se mohou ve společnosti potkat, jako jsou například drogy nebo nějaké složité situace ve vztazích. Ptali jsme se také na dezinformace. Ukázalo se, že děti si myslí, že o problematice drog jsou dobře informované, že ví, na co je potřeba dávat pozor a jak se chránit, aby třeba i se nestaly obětí někoho, kdo drogu nabízí za účelem třeba svého obohacení, ale že si děti příliš nevěří v tématu dezinformací. Tam naopak informace postrádají.

Samy děti oblast dezinformací označily za něco, kde by potřebovaly více informací, aby právě třeba uměly dobře rozpoznat pravdu od nepravdy a skutečně dobře podložené informace třeba od informací vymyšlených, kterými se nás snaží někdo někam manipulovat.

Poprosím další slide. Další otázka se týkala toho, zdali se v České republice chováme spravedlivě nebo nespravedlivě k určitým skupinám dětí. Z této otázky a z odpovědí děti vyplynulo, že většina dětí si myslí, že se chováme nejvíce spravedlivě, nejvíce podpůrně k dětem z Ukrajiny, které tady v České republice našly útočiště před válkou. Je to tak moc dobře a jsme rádi, že jsou teď u nás doma.

Ukázalo se ale, že obráceně to české děti vnímají ve vztahu třeba k chudým dětem. Tam naopak spousta dětí se vyjadřovala v tom smyslu, že vůči dětem z chudého prostředí, z chudých rodin se jako společnost ne vždy chováme spravedlivě, vstřícně a podpůrně.

Já bych teď na chviličku ráda dala prostor vám, pakliže se chcete na něco zeptat nebo třeba i něco z těchto témat, která jste právě viděli na těch slidech, komentovat, tak máte pro to prostor. Protože proto jste tady, nechceme jenom my mluvit k vám, ale budeme rádi i za vaše otázky, komentáře, cokoliv. Takže tamhle už vidíme dva přihlášené.

Dotaz: Já bych se chtěla zeptat, jak je možné, že třeba děti pod 18 nebo 16 let se dostanou k elektrickým cigaretám, když je to návyková látka?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkujeme za tuhle otázku, tak já můžu zkusit odpovědět. Myslím, že by se to určitě dít nemělo, to znamená, že elektronické cigarety by se neměly v žádném případě dětem prodávat. Pakliže se to stane nějakou cestou, která není oficiální, to znamená, že někdo třeba těm dětem tu cigaretu podstrčí nebo se k ní dostanou někde doma a třeba i tajně si ji vezmou, tak to určitě není dobře. Ale oficiálně by děti neměly mít šanci si koupit v obchodě elektronickou cigaretu, která je poměrně stejně škodlivá, jako cigarety běžné.

Tak jestli takto stačí odpověď, tak děkujeme za otázku a určitě je prostor pro další vaše otázky nebo komentáře i k tomu, co jsme slyšeli před chvilkou.

Dotaz: Já bych se chtěla zeptat, jak můžeme pomoct dětem z Ukrajiny, když jsme jenom malé děti a vlastně toho moc nezmůžeme?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Pan ministr chce reagovat, prosím.

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: Já o tom určitě budu mluvit potom u těch následujících slidů, ale myslím si, že vlastně je spoustu rodin, kdy rodiče, děti i celá rodina se zapojí do nějaké formy pomoci. Já musím říct, že nejčastěji se zapojují lidé do pomoci buďto finanční, nebo materiální, takže je možné i třeba u vás ve škole udělat nějakou formu akce, kterou dáte dohromady vy, a třeba učitelé vám s tím pomůžou, kdy můžete třeba pomoci sbírkou třeba do Šatníku, když už máte věci, které už třeba nenosíte nebo nosit nebudete. Tak to je třeba jedna z forem pomoci, která se dá udělat i na základní škole.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkuji mockrát, ano, ještě pan Tuček.

Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK: Já si myslím, že vy jako malé děti můžete pomoci hlavně tím, že je vezmete mezi sebe, že prostě jim pomůžete v tom vstupu třeba do vaší školy nebo do vašeho kroužku nebo do vašeho sportovního oddílu. Pomůžete jim, protože nerozumí, často nerozumí a vy jim pomůžete právě v tom vstupu do toho kolektivu.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak já bych ještě možná jenom doplnila přesně to, co tady zaznělo, že někdy obrovskou pomocí je už jenom to, že se na někoho, kdo vypadá třeba trochu osaměle nebo posmutněle, usměješ a že ho právě třeba pozveš, ať si k tobě sedne na obědě ke stolu, zeptáš se, jestli nepotřebuje pomoct. Prostě nebojíš se a jdeš naproti tomu, kdo třeba se možná necítí tolik v pohodě, protože může prožívat spoustu těžkých věcí.

Takže už jenom ten úsměv, nabídka pomoci, pozvání, aby se k tobě ten kamarád, kamarádka přidali, je strašně moc, vedle toho, co říkal pan ministr. Spousta skvělých dětí i s rodiči, s přáteli dělali nejrůznější sbírky, pomáhali. Ale to, co asi je úplně nejdůležitější, je to, aby nikdo nezůstal sám a všichni věděli, že jsou tady vítaní, a že když si s něčím neví rady, tak se mohou obrátit na někoho blízkého.

Děkujeme za tuhle moc krásnou, důležitou otázku. A vidím spoustu dalších rukou, tak já poprosím, jestli ještě dáme prostor třeba dvěma otázkám, a pak se posuneme v té prezentaci dál a na vás ostatní určitě dojde za chvíli taky prostor, vydržte. Prosím.

Dotaz: Já, když jsem byla dřív, tak jsem třeba, mám sama s tím postižením zdravotním, a teď vidím třeba, že pořád jsou ty děti odstrkovány od ostatních, že prostě se s nimi ostatní nechtějí bavit. Tak jestli je možnost, jak jim pomoct v tom, aby se necítili samy tolik?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkujeme, taky moc důležitá otázka a chce zareagovat paní Martina Běťáková, paní náměstkyně.

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Tak ono je to hodně podobné, jako tady teď zaznělo s těmi kamarády z Ukrajiny, kteří přichází. Je důležité být vnímaví k dětem, které jsou kolem nás ve třídách, na kroužku ve volném čase, a nebát se udělat ten první krok, nebát se oslovit, nabídnout, pozvat a pomoct tomu dítěti se dostat mezi vás. Právě to, aby nebylo odstrkované. Často to není tím, že by děti třeba byly zlé nebo se chtěly posmívat nebo se nechtěly s dítětem s nějakou vadou kamarádit, ale nevědí, jak na to.

Já si pamatuji, pro mě bylo hrozně těžké, když jsem potkala třeba nevidomého člověka a věděla jsem, že chce nastoupit do tramvaje. A jako dítě ale pro mě bylo hrozně těžké ho oslovit a nabídnout mu tu pomoct, protože jsem se styděla. A tuhle odvahu sebrat a oslovit toho člověka je vlastně to nejdůležitější, protože pak už se stane kamarád a nezůstane sám.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já bych ještě možná jenom dodala, že každý z nás může někdy potřebovat pomoct a každý z nás může někdy být něčím odlišný než třeba všichni ostatní. Stačí jenom třeba vyjet do neznámé země, kde vy jste třeba ten jeden z mála lidí, který neumí ten daný jazyk, a už najednou jste v takové křehčí pozici a může být strašně fajn, když si vás někdo všimne, nabídne vám podporu, pomoc, usměje se na vás, povzbudí vás.

Nikdo nevíme, jestli si zítra nezlomíme nohu, jestli na nás nespadne cihla a nebudeme vážně zranění a neskončíme třeba na vozíčku. Prostě je strašně fajn myslet na to, že ve společnosti, která si pomáhá, která při sobě stojí, tak se žije všem líp. A každý můžeme někdy v životě potřebovat pomoc.

Děkuji moc, to byla také skvělá a důležitá otázka, díky za odvahu ji položit. A teď, jestli děti dovolíte, tak se maličko posuneme dál, ale na ty vaše přihlášené ruce ještě dojde, jenom za malou chvilku. Tak já vám děkuji za trpělivost a za výdrž. Poprosila bych pana ministra, jestli by byl tak laskav a představil nám další oblasti, na které jsme se ptali.

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: Děkuji, tak dále v tomto průzkumu byla otázka, která směřovala na to, zdali chcete jednou v budoucnu, až dospějete, žít v České republice anebo zda zvažujete, že byste se přestěhovali do jiné země, a případně do které země. Tak tady bylo vidět, že většina z vás chce zůstat i v budoucnu v České republice, ale zhruba 12 % by chtělo žít někde jinde a 28 % neví. Z těch zemí, které nejčastěji zaznívaly, kam případně byste se chtěli, nebo ostatní, ti, kteří by dotazováni, jednou přestěhovat, tak nejčastěji zaznívaly země jako Spojené státy americké, Velká Británie, Francie, Německo a podobně.

Když jsme se potom podívali na další otázky, které už tedy směřovaly k tomu, co už někteří z vás před chviličkou otevřeli, a to bylo právě téma války na Ukrajině, tak další otázka se ptala, zdali se váš život nějak změnil poté, co začala válka na Ukrajině. Tady většina z vás, 70 %, říká, že nezměnil. Ale, a to je pro nás také důležitá zpětná vazba, 16 % odpovědělo, že se změnil k horšímu. To znamená, tam už byla ta odpověď dost často spojená s tím, že v té dané rodině především pro rodiče je ta situace složitější. Musí více šetřit, musí více sledovat to, co si mohou dovolit koupit, jak třeba mohou zafinancovat i některé věci, které se třeba týkají právě jejich dětí, kroužků a tak dále.

No a další otázka, ta už zase směřovala i také na to, co tady také trošku padlo, a to je, zdali má smysl pomáhat ukrajinským uprchlíkům. Tady bylo vidět, že zase většina odpověděla, že má smysl, že určitě ano. 31 % nevědělo nebo dalo nějakou jinou odpověď a u 13 % studentů nebo dětí byla odpověď, že ne.

No a ta poslední, kterou já ještě budu komentovat, a to je to, jak jste se zapojili, nebo jak se děti, mládež a studenti v České republice zapojili do pomoci. Tady je vidět, že 34 %, to je dost, to je více jak třetina, se přímo zapojila právě do nějaké formy pomoci, 61 % se nezapojilo nebo třeba zatím nezapojilo, a je tady právě vidět také to, jak konkrétně se právě děti a studenti do té formy zapojili, to znamená materiálně nebo pomáhá právě někdo z vás svému ukrajinskému spolužákovi, spolužačce a tak dále.

Tak já teď otevřu prostor k tomu, abyste se mohli ptát, komentovat. Já možná na úvod ještě dám otázku. Vy, kteří jste tady, jestli třeba někdo z vás jste se také zapojil do nějaké formy pomoci nebo máte ve svých třídách u vás ve škole někoho ze spolužaček, spolužáků, kteří jsou z Ukrajiny. Tak jestli můžete zvednout ruku, kdo jste se jakkoliv zapojili nebo máte nějakého spolužáka z Ukrajiny? Tak to je vás tedy docela dost.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Ono totiž, jestli můžu na pana ministra navázat, ono je vás tady dost přímo z Ukrajiny, nebo myslím si to aspoň, kdo jste tady přímo z Ukrajiny? Takže jeden statečný zvedl ruku, ale většina z vás má tedy ve třídě nebo ve škole prostě nějaké spolužáky, spolužačky z Ukrajiny. A my víme, že právě vaše škola přijala spoustu dětí a jsme za to hrozně rádi a víme, že se právě snažíte pomáhat jako většina dětí, kterých jsme se ptali na to, jestli se má pomáhat a odpověděli, že ano, a to je určitě moc dobře. Zeptám se, ty ruce z předchozího bloku, jestli mají chuť zase se zvednout, jestli máte další otázky, komentáře, tak je na ně určitě prostor. Prosím.

Dotaz: Mě by zajímalo, jakým způsobem můžeme doma bojovat proti dezinformacím?

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: No, musím říct, že to je docela dobrá otázka a zároveň na ni není úplně jednoduché odpovědět. Já musím, i ze své vlastní zkušenosti, protože jsem také táta pěti dětí, máme doma 5 synů, oni chodí dneska dva na střední školu, jeden je v devítce a dva jsou na prvním stupni.

Musím říct, že klíčové je to, aby to, co vy jednak dostáváte za informace ze školy, jaké dostáváte vlastně díky škole vzdělání, tak potom v nějaké kultivované diskuzi, pokud to jde, s těmi rodiči pobírat. Samozřejmě i já ve své rodině někdy zažívám, že někdy je těžké, aby ta diskuse se nezvrhla v to, že se s někým člověk rozhádá. A hlavně se snažit potom v těch argumentech to podkládat fakty, fakty, které lze dohledat.

To si myslím, že je takové jako prostředí, kdy mám prostor pro to, abych byl schopen třeba vyvracet některé argumenty, které třeba říká i moje máma nebo můj táta, ale jsem schopen v klidu poukázat na to, že jsou tady třeba nějaké jiné zdroje, které o nějaké té konkrétní situaci vypovídají jinak. A jsou to relevantní zdroje. Ale samozřejmě chápu, že někdy to je hodně složité toto dokázat svým rodičům vyvrátit. Já také mám své rodiče, a taky vím, že někdy některé věci, které třeba získali na některých zdrojích, které nejsou relevantní, nejsou objektivní, je potom těžké vyvracet.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já bych možná ještě doplnila, hned dám slovo i panu Tučkovi, že myslím, že nemáme úplně šanci vlastně nějak ty věci zachránit za všechny kolem, ale že je hrozně důležité, abych já sám, pakliže třeba nějaké informace posílám dál, tak abych si byl jistý, že jsou z nějakého důvěryhodného zdroje, abych si ty zdroje ověřoval, zjišťoval, jestli ta daná informace, která zní třeba velmi fantasticky, zajímavě, tak jestli opravdu je třeba na vícero seriózních důvěryhodných serverech identicky uvedená. Abych byl prostě zodpovědný v tom, co posílám dál, a nepodílel jsem se třeba na šíření dezinformací tím, že něco pošlu velmi rychle do světa, neopatrně, bez ověření. To mi přijde, že je velmi důležité.

Vím, že chtěl ještě reagovat pan Tuček, prosím.

Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK: Já si myslím, že je strašně důležité, že se na to ptáte. To už je první bod, už jsme vyhráli. V okamžiku, kdy vy se začnete ptát, jak máte bojovat proti dezinformacím, a uvažujete o tom a víte o tom, že jsou dezinformace. Takže je to strašně důležité.

My jsme dělali už několikrát výzkum mediální gramotnosti obyvatelstva České republiky a ten byl hodně o dezinformacích, a děti ve věku 15+ vycházely strašně dobře ve srovnání s tou populací, protože vy jste všichni na internetu, vy všichni jste zvyklí konzumovat spoustu informací, tak první, co musíte udělat, tak buďte tak laskaví a přemýšlejte o tom, co čtete. A pak zkoušejte vždycky něco křížem, když si to přečtete tady, tak zkuste to najít ještě někde jinde a porovnat si ty zdroje, jestli se na to dívají stejně, a udělejte si na to vlastní názor a nebojte se za něj bojovat.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já děkuju moc a prosím ještě jednu, dvě otázky teď z tohoto křídla, tady dlouho mikrofon nebyl. Prosím.

Dotaz: No, já se chci zeptat, kvůli těm ukrajinským spolužákům, že některé české děti je ve třídě nechtějí, tak jestli můžeme my, jako spolužáci, zabránit tomu, aby mezi nimi nevznikaly konflikty.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Mám já nebo chceš ty? Tak my se o to zkusíme podělit, paní náměstkyně Běťáková, a pak ještě zkusím i já.

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Pro mě je hrozně, hrozně mi pomáhá, zkusit se do té situace vžít a představit si, že já bych byl ten, nebo moje děti by byly ty, které by, když bychom museli utíkat před válkou do jiné země, přišly do neznámého prostředí. A myslím, že i někteří spolužáci, kteří třeba nechtějí cizince, cizí spolužáky ve třídě, tak kdybych si s nimi povídala o tom tímhle způsobem, aby oni si představili, že museli odejít ze své školy do jiné země, jak by se cítili a co by potřebovali, aby jim tam bylo líp, aby se nebáli chodit do té nové školy. Takže by se třeba na to dokázali podívat obráceně.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak já myslím, že zase ještě pomáhá ten příklad, ten dobrý příklad. Když ty jsi vstřícná, nabídneš to přátelství a ty se díváš, jestli někdo nezůstává stranou, a když zůstává, tak ho pozveš zpátky do party. Tak už tím strašně moc pomáháš, aby nikdo nezůstal na nějaké druhé koleji osamocený. Takže možná vedle toho, co říkala paní náměstkyně, já s ní úplně souhlasím, tak i ten tvůj vlastní příklad, že jdeš do toho kontaktu, nabídneš podporu a pomoc, tak ten taky hrozně moc pomáhá a může toho hodně ovlivnit.

Tak, poprosím úplně poslední otázku. Tady poprosíme, druhá řada, právě student z Ukrajiny, a pak se dostaneme k dalšímu bloku otázek. Děkuji za výdrž, vím, že chce mluvit hodně z vás. To je dobře, ještě na to bude prostor.

Dotaz: Co můžeme udělat pro ty děti, které si váží té školy a toho, co jim dala Česká republika, z Ukrajiny a co můžeme udělat pro ty, kteří třeba si neváží té školy – třeba, že jim dala to, že se můžou učit v České republice? Třeba máme ve škole nějaké děti, které si toho vůbec neváží, že jim dali školu, že se můžou učit, že můžou tady bydlet.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já si myslím, že spousta z těch dětí, které třeba to vypadá, že nejsou tak úplně šťastné, že můžou chodit tady do školy, tak můžou být děti, které třeba zažívají prostě jiné starosti a škola pro ně teď není to nejdůležitější. Možná mají strach o někoho, kdo na Ukrajině zůstal, bojuje, může přijít každý den o život. Možná prostě nemají kapacitu na to školu vnímat teď jako něco, co je důležité, protože řeší mnohem vážnější starosti.

Zase, myslím si, že funguje dobře vlastní příklad. Takže to, že třeba ty chodíš rád do školy a můžeš o tom třeba s ostatními mluvit, co tě baví, co tě těší, co ti to přináší, tak může někoho dalšího inspirovat. Ale myslím, že nějak rozumíme i těm dětem, které třeba teď úplně nemají tolik kapacit na to zabývat se školou, protože řeší prostě vážnější starosti, které si spousta z nás, kdo jsme teď v míru a v bezpečí, neumíme představit. Tak a teď. Ano, ještě pan ministr.

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: Já ještě doplním ten předchozí dotaz, a to je i moje zkušenost. Když jsem já chodil, jak na základní nebo na střední školu, tak někdy v té třídě se zformuje taková atmosféra, kdy najednou je nějaká většina, která je proti někomu z těch spolužaček nebo spolužáků, ale vy cítíte, že to je neférová většina, která prostě tomu člověku třeba křivdí nebo se vůči němu chová těžce neférově. Pak je strašně důležité, když ten pocit máte, tak z té většiny vystoupit a postavit se na stranu toho slabšího. Mít ten hlas a tu odvahu najednou ukázat a říct: vy se tady jako vůči někomu nechováte férově.

Tak to si myslím, že je strašně důležité a ono to někdy chybí. Ten jeden, dva, tři lidi, kteří toto dokážou utrhnout, dokážou se vymezit a říct: hele, podívejte se, toto není úplně férové, jak vy se k němu chováte, tak je někdy klíčem k tomu, aby se ty věci podařilo zavčas zastavit, abychom někomu, kdo najednou nám stojí v té třídě někde bokem, na okraji dokázali včas pomoct. Takže prosím pěkně, když tohle vnímáte, vidíte ve svém okolí, mějte tu odvahu pozvednout ten hlas a říct: ne ty věci jsou třeba jinak.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkuji moc ještě za tohle strašně moc důležité doplnění. Já tady s velkým soucitem se dívám na holčičku v první řadě, která už strašně dlouho má zvednutou ruku, tak aby jí neupadla, tak já jí dám ještě rychle prostor, než se posuneme dál v programu.

Dotaz: Já bych se chtěla zeptat, jestli víte, kolik procent Ukrajinců chce zůstat tady v České republice po konci války nebo jestli se chce vrátit na Ukrajinu zpátky?

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: My to úplně přesně nevíme, ale z těch dat, která máme, tak většina z nich nám říká, že se chce vrátit zpátky na Ukrajinu. Mnoho z těch lidí, především těch rodičů a těch dospěláků, předpokládá, že by se chtěli vrátit co nejdříve, co to půjde. Ale vlastně asi není schopen to dneska přesně nikdo říct, protože nevíme, jak dlouho válka na Ukrajině bude trvat a do jakých podmínek se budou moci ti lidé vrátit. To znamená, v jakém stavu bude jejich byt, jejich dům, jejich město nebo obec. Zdali tam ti lidé třeba seženou nejenom to bydlení, ale jestli budu mít práci, aby mohli uživit sebe, své děti.

Takže my za Českou republiku říkáme, dělejme všechno proto, abychom lidem pomáhali, a to rozhodnutí, kdy se budou moci vrátit a kdo z nich se bude chtít vrátit, tak to nechávejme na nich.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak já děkuji mockrát za tuto odpověď i otázku a dostaneme se k další části témat našeho průzkumu. Poprosím paní ředitelku Pavlu Gomba.

Pavla Gomba, ředitelka Dětského fondu OSN – UNICEF: Já tady mám téma, které se týká úplně každého z vás a je moc zajímavé, protože je to téma štěstí. Ptali jsme se vašich vrstevníků ve všech krajích v celé České republice, když si budeme povídat o životě, jak se cítí převážně. A co nás potěšilo je, že více než polovina dětí v Česku se cítí šťastně. A protože výzkumy děláme už moc dlouho, děláme je víc než 20 let, takže kdysi dávno to byli vaši rodiče, kteří odpovídali, tak ten pocit štěstí je v České republice velmi stabilní, neklesá, nikdy nebyl méně než polovinu.

Co nám ale dělá starost je, že nejsou všechny děti stejně šťastné. A právě v té otázce byl velký rozdíl mezi dětmi, které jsou z nejchudších rodin, ty jsou méně šťastné, a také děti, které žijí jenom s jedním rodičem, ty jsou také méně šťastné než ostatní děti. Věříme, že to je něco, čemu je potřeba věnovat pozornost.

Když jsme se zeptali, kdy jste šťastné, v jakých situacích, a kdy zase nejste šťastné, tak ty výsledky jsou moc zajímavé. Myslím si, že někteří rodiče budou zklamaní, protože pro pocit štěstí na prvním místě není rodina, ale jsou to kamarádi. To znamená situace, kdy jste s přáteli, kdy si hrajete, to jsou situace, kdy se děti v Česku cítí nejvíce šťastné. Rodina je až na druhém místě.

A naopak, kdy jsou děti nejméně šťastné, kdy se naopak cítí nešťastné, budu moc zvědavá na vaše pocity, jestli to potvrdíte nebo ne. Na prvním místě je škola, když se mi nedaří ve škole, to je nejčastější důvod, kdy děti v Česku se necítí úplně šťastné. Ale opět, a to je moc zajímavé a opět nám to dělá starost, je tam velký rozdíl mezi dětmi z nejchudších rodin, protože chudé děti opět řekly, ty zase tolik škola netrápí, ale na prvním místě jsou právě hádky v rodině, a také když v rodině je málo peněz, takže to je trápí nejvíce.

Můžeme jít na další slide. Přesně vlastně na to navazuje otázka, jaké situace ti dělají největší starost. Když se mi ve škole nedaří, opět, to je podobné, když se v rodině něco přihodí, v těch jednotlivých odpovědích potom často bylo, když je někdo nemocný, když já jsem nemocný, když mě kamarádi neberou. Je to něco, co musíme brát vážně a vlastně i tady zaznívá.

A poslední otázka, kterou tady chci prezentovat, je také nesmírně zajímavá. A to je otázka, jaká bude budoucnost naší země, jak vidíte Česko. A dělá nám trošku starost, protože přesně to, co my dospělí spojujeme s dětstvím, to znamená taková radost a optimismus a pozitivní očekávání do budoucnosti, tady úplně nejsou vidět. Protože jenom asi čtvrtina z vás řekla, že Česká republika bude lepším místem pro život. Je zajímavé, že děti na Moravě jsou o něco optimističtější než děti v Čechách. Nevíme proč. Určitě by to stálo za další výzkum, ale je to zajímavé.

A opět i tady v této otázce se projevilo, je to něco, co vlastně v celém výzkumu tak jakoby trošku probublávalo, že je velký rozdíl mezi životní zkušenosti dětí, které vyrůstají v nejbohatších rodinách, a dětí, které zažívají třeba finanční starosti nebo právě nějaké neshody v rodinách. Takže budu moc ráda, když mi na to odpovíte, a vlastně i to, jaké by Česko mělo být, si myslím, že je takovým přáním, takovým seznamem přání od dětí v Česku a myslím si, že i odráží tu situaci, která je. Česko bez válek, bez bojů, Česko, které má lepší finanční situaci, tam, kde se lidé mají dobře.

Myslím, že to musíme brát vážně. A možná přesně tady na tohle bych se vás já zeptala jako první otázku. Vidím spoustu rukou a věřím, že už se hlásíte na to, abyste mi odpověděli na moji otázku, protože já jsem se vás chtěla zeptat – využijte toho, že tady máme pana ministra a že tady máme lidi, kteří opravdu mohou něco udělat – co byste si vy přáli, co vidíte, jako tu prioritu, kterou by například vláda měla pro děti v České republice udělat.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak já děkuji mockrát Pavle Gombě a jenom připomenu tady, že se ukazuje, že děti, které jsou spokojené ve škole, doma zažívají stabilitu a jsou z rodin, které neřeší nějaké vážené složité finanční problémy, tak se cítí být šťastnější a zase proto těm ostatním je důležité pomáhat, aby i ty právě třeba z horších podmínek, mohly být šťastné a spokojené.

Tak máte děti, studenti, studentky, nějaké nápady, co můžeme udělat pro to, abyste se na budoucnost těšili, aby život v České republice pro vás byl příjemnější, zajímavější? Tak prosím tady v první řadě.

Dotaz: Já se třeba jako cítím šťastný, když je čistý vzduch, a tak jako že člověk se ráno neprobudí do smogu a tak. Takže bych se rád zeptal, co děláte pro uhlíkovou neutralitu České republiky?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já jsem moc ráda, že tady máme pana ministra teď ve dvojroli, tak jestli budete tak hodný, pane ministře. Skvělá otázka, důležitá, životní prostředí. 

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: Děkuji, je to důležitá otázka. Dělá se toho poměrně dost, jednak tady přímo na území České republiky děláme všechny kroky proto, abychom u domácností, které ještě mají staré nevyhovující kotle, abychom je vyměnili. Připravujeme změny v tom, aby i v dopravě nám jezdily autobusy, auta, nákladní auta na, řekněme, daleko čistší paliva. Hledáme cesty, jak třeba na vodík nebo s využitím elektromobility snížit právě i v dopravě ta fosilní paliva, která nám vytvářejí emise, které nám znečišťují ovzduší.

A to všechno se děje i v rámci celé Evropské unie, i v rámci celého světa. Opravdu dneska naprostá většina zemí ve světě si uvědomuje to, že nemůžeme ten uhlík, který se ukládá na miliony let, propalovat za zhruba dvě století takovým tempem, že opravdu je potřeba ten svět dostat do nějaké udržitelné rovnováhy. Takže to, že chceme snižovat spotřebu fosilních paliv, chceme směřovat k uhlíkové neutralitě, tak to si myslím, že to jsou věci, které teď se dějí opravdu enormním tempem.

Zhruba do roku 2050 bychom opravdu měli směřovat k ekonomice, která bude v ideálním případě uhlíkově neutrální. Uvidíme, jak se nám to podaří, ale je k tomu velké odhodlání, děje se toho opravdu hodně. V každé obci, v každém městě vidíte ty konkrétní kroky, že se to děje.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkujeme za tuto otázku i odpověď a poprosím mikrofon tamhle do zadní řady. A ti, kdo už jste hovořili, nezlobte se, dejte ruce dolů, protože je vás tolik, že bych chtěla aspoň jednou dát každému prostor. Takže kdo už mluvil, děkuji za pochopení, že dáte ruku dolů. Děkuju. Prosím.

Dotaz: Já jsem chtěl odpovědět na ty obě dvě otázky. Ta první, že se cítím šťastně, tak většinou se cítím šťastně, když třeba ve škole, tak v pátek minulé pololetí, tak jsme měli školu až od 9 hodin ráno a já jsem se mohl víc vyspat. Vzhledem k tomu, že jsem dělal snídani pro celou rodinu, tak to bylo tak, že jsem mohl začít snídani dělat třeba dřív, a potom se ještě dospat. A přijde mi, že kdyby bylo to školství, jako většina těch hodin třeba až od devíti, tak, že by to bylo lepší a že ty děti by třeba nespaly na té první hodině většinou.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Moc děkujeme, takže jasný požadavek, posuňte školu až na devátou, všichni toho více ráno stihneme a třeba si užijeme společnou snídani. Děkujeme. Ještě někdo? Ano, tak poprosím tady v první řadě.

Dotaz: Tak já bych se chtěl zeptat, když vidíme třeba někde v parku nějaké starší děti v pubertě, jak třeba ubližují nějakému malému dítěti a my tomu nemůžeme zabránit, protože by nejspíš nám dělali to samé, tak jak jim můžeme pomoct?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já možná můžu doporučit co nejrychleji oslovit nějakého dospělého, aby šel na pomoc. Je moc dobře, že říkáš, není rozumné, abych se do toho třeba vždycky pustil přímo já sám, protože by mně také mohli ublížit, ale já bych doporučila najít prvního dospělého – často se doporučuje třeba oslovit nějakou maminku, která je poblíž s vlastními dětmi s kočárkem, nebo nějakého dospělého, naopak silného, třeba tatínka s dětmi, který je opodál – a prostě poprosit je, ať jdou rychle pomoct tomu konkrétnímu klukovi, holce, která by neměla zůstat sama. Takže moc děkuju, že připomínáš, jak je důležité všímat si a nenechat nikoho bez pomoci.

Ještě chce paní ředitelka Gomba nějaké doporučení.

Pavla Gomba, ředitelka Dětského fondu OSN – UNICEF: Mě tady moc zaujaly, a děkuju za tu otázku, zaujala mě i ta otázka na konflikty ve škole, protože samozřejmě reálný život je reálný život, nastávají nejrůznější situace. A myslím si, že to, co bylo moc zajímavé na celém tom výzkumu, bylo, že mnoho dětí řeklo tazatelům věci, které by třeba neřekli ani svým rodičům, a že je potřeba, aby každý měl někoho blízkého, aby i třeba ve školách a ve třídách fungovali lidé, kteří mohou dětem pomoci, když třeba nastanou konflikty ve školách.

Protože často se může stát, že třeba ani učitel o tom neví, neví o tom, jaká je situace ve třídě. Takže je potřeba mít i toho dospělého a někoho blízkého, komu je možno se svěřit se svými problémy, se svými trápeními, právě třeba na škole.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak děkuju, a teď tady dlouho trpělivě už čeká zase levé křídlo, tak poprosím mikrofon tady do druhé řady. A zkusíme toho zvládnout víc těch otázek nebo komentářů.

Dotaz: Když naše kamarádka má nějaký problém a my jí chceme pomoct, ale ona nám to nechce říct, tak jak jí můžeme pomoct?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak paní náměstkyně zkusí a já možná pak doplním.

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Někdy je opravdu hodně, hodně těžké mluvit o něčem, co mě trápí, a je to těžké říci i té nejlepší kamarádce. Tak určitě pravidlo čísla 1 – neurazit se, když třeba řekne, že mi to nechce říct, a být trpělivá, protože třeba potřebuje čas. A pravidlo číslo 2 pro mě je, že někdy je potřeba vytvořit ten správný čas, že někdy třeba se v té škole necítí tak bezpečně a dobře, aby ti to mohla říct, a je dobré třeba to zkusit venku, když jste spolu na hřišti, na procházce nebo ji pozvat na návštěvu domů, na zmrzku odpoledne a zkusit vytvořit situaci, kdy se nebude bát.

A potom další ještě takový fígl, který třeba já ráda používám i se svojí dcerou, když je pro ni, ona už je docela velká, těžké něco pojmenovat, tak to třeba napsat. Protože některé věci je prostě těžké vyslovit, když mají zaznít, ale když si to napíšete nebo když se zeptáš kamarádky, jestli ti nechce napsat dopis, co ji trápí, tak by to mohlo jít lépe. To to jsou takové tři typy ode mě.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já bych možná ještě jenom doplnila, že někdy je hrozně fajn třeba jenom se zmínit o tom, že je tady nějaká linka, kam můžeš zavolat, kde ti poradí, až budeš mít sílu, až budeš mít chuť, a třeba jenom ten telefon předat na papírku. A nemusí ho využít hned, ale bude vědět, že pomoc existuje a že ji může využít, když bude chtít. Tak i to, myslím, že má velký smysl. Tak, poprosím další tady přihlášenou.

Dotaz: Já bych se chtěla zeptat, jak myslíte, že může v budoucnosti umělá inteligence ovlivnit školství?

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Tím už přecházíme k tématu školství. Já si myslím, že strašně moc. To, co se odehrálo za poslední týdny nebo dva, tři měsíce, tak je obrovský zvrat a jde to hrozně rychle. Já jsem zrovna včera večer, já ještě učím občanku v 8. a 9. třídě a včera večer, budeme teď dělat státní rozpočet v pátek, tak jsem si říkala, co by mi umělá inteligence poradila, jak dětem v osmé třídě vysvětlit státní rozpočet. A ona k tomu dokonce umí udělat i otázky potom kvízové pro ty děti. Tak to najednou ta moje role učitele je úplně jiná s umělou inteligencí.

Jsem hrozně ráda, že to vnímáte. Myslím si, že hodně promění školství, ale ještě mnohem víc důležité bude umět s informacemi pracovat, protože položit tu otázku umělé inteligenci, tak abych se dozvěděla to, co potřebuji. Umět věci vyhodnotit, to, co ona mi pošle nazpátek, a umět to potom použít v praxi se ukáže jako mnohem důležitější, protože čím více informací máme, a to vy víte sami ze svého života, tak je to vlastně těžší.

Když mám jednu jednoduchou, tak si ji zapamatuji a je to. Ale když musím pracovat se spousty zdroji, ať už třeba dezinformace, které tu byly, nebo o tom, co se děje na Ukrajině a o různých názorech, tak čím víc jich je, tím víc já musím umět kriticky myslet a vyhodnotit to.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já děkuji a úplně poslední tady druhá řada otázka, a pak se posuneme dál. Ale ještě bude prostor určitě na další, díky za trpělivost.

Dotaz: Já jsem se chtěla zeptat, jestli se Česká republika nesoustředí více na boj na Ukrajině než na boj proti životnímu prostředí?

Marian Jurečka, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí: Já si dovolím, jestli mohu, myšleno jako za životní prostředí, chápu to tak správně? Ale já myslím, že to tak určitě není. My se snažíme pomáhat Ukrajině a lidem na Ukrajině tak, jak můžeme, jaké máme možnosti, ale tak, jak jsem tady odpovídal před chvílí, zároveň taky děláme všechno pro to, abychom nezapomínali nejenom na životní prostředí, ale také i na lidi, domácnosti v České republice.

K životnímu prostředí musím říct, že i předsednictví, které jsme měli v rámci Evropské unie za poslední půlrok, bylo důkazem toho, že opravdu Česká republika udělala strašně moc dobrých věcí, které budou v budoucnu důležité právě pro ochranu životního prostředí, pro snižování emisí, proto, abychom třeba, jak taky někde čtete, upravili emise i třeba u těch velkých nákladních lodí. Často jste někde viděli i na sociálních sítích, že třeba se řeší emise u aut, ale velká nákladní loď vlastně nemá ošetřené emise. To stejné třeba i v letecké dopravě.

Takže všechny tyto věci se teď v příštích letech budou také upravovat, budou se také i tyto emisní limity týkat i tohoto způsobu dopravy tak, abychom opravdu chránili v maximální možné šíři životní prostředí. To znamená nejenom třeba ovzduší, nejenom vody a jejich čistotu, ale právě třeba i krajinu, biodiverzitu v přírodě a tak dále.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já děkuji mnohokrát za odpověď i tuto otázku. Teď se posuneme dál k dalšímu tematickému bloku a další z vás pak dostanu prostor. Takže já bych teď poprosila pana Tučka, který by mě také ještě doplnil, prosím.

Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK: Určitě. My jsme v tom výzkumu dělali taky téma toho, jak jsou respektovány názory dětí v rodině a jestli se tam děti cítí dobře v tom, jestli chcete, tak to můžeme klidně vrátit…

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děti, já se přiznám, já jsem celý minulý týden měla docela drsnou chřipku a teď jsem udělala chybu v programu, protože ještě na tom nejsem s koncentrací nejlépe, takže pan Tuček je moc hodný, že vydrží. A teď byla v programu paní náměstkyně Běťáková právě s otázkami, které se hodně týkaly školství.

A tady máte názorný příklad toho, že všude lze dělat chyby a chyby jsou normální a nic se neděje, když se stanou, takže poprosím paní náměstkyni Běťákovou a pana Tučka hned potom, děkuji.

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Tak přesně tak, chyby děláme všichni a bez nich to učení vůbec nejde. Já jsem moc ráda, že chyby nejsou podle toho výzkumu tím, proč se vám do školy nechce, že byste se báli chyb, špatných známek a tak, to je vidět, že to není tím důvodem. Ale udělal mi obrovskou radost výsledek výzkumu, proč rády do školy děti chodí. Zaprvé, chodí jich hodně rádo do školy, 70 % dětí, to je opravdu, to mě překvapilo to číslo, mám z toho radost, protože je tak trošku „in“ říkat: jé, blbá škola, mně se tam nechce a aby bylo volno, že jo, a pak ve čtvrtek už říkáte, že se těšíte na víkend. Tak potom těch 70 je hezkých.

Ale co je důležité, když vidíte ten graf za mnou, tak velká většina z vás se těší do školy, protože tam má kamarády, protože tam má dobré vztahy. Ale hned v závěsu, že vás baví se učit, a to je úplně skvělá zpráva, protože učit se je něco úplně nejpřirozenějšího pro každé dítě. Když si vzpomenete, kdy jste se naposled něco naučili, ne ve škole, ale třeba, já nevím, kluci beko, jestli skáčou parkur, nebo dát titulky do videa nebo cokoli, prostě něco, co vám udělalo, jaká je to radost, když se vám něco konečně podaří, uděláte spoustu chyb, a pak to klapne.

A to je to přirozené. A vlastně to by nás mělo bavit, to je ten důvod, proč do školy chodíme, ale nestačí to. To jste zažili vy všichni, myslím si, že tady z první, druhé třídy nikdo není, v covidu, kdy jste se učili online, ale chyběli vám ti kamarádi a bylo to strašně těžké pro nás pro všechny, co jste byli doma. A tady je to přesně vidět, že do školy chodíte rádi, protože tam máte kamarády a protože se tam dozvíte nové věci. A my nesmíme na ty dvě věci zapomínat ani u nás na ministerstvu školství, že abyste se mohli učit ty zajímavé věci, tak se potřebujete cítit dobře mezi svými kamarády.

Ale ne vždycky se to podaří, a na to se ptala ta druhá část výzkumu ke školství, jestli víte, komu se ve škole svěřit, když máte těžkosti. Tady už se hlásí, už vědí. Asi nejpřirozenější i tady, jak se ptala vaše spolužačka, je říct to kamarádovi, když mám trápení. Ale někdy, když je to trápení, ty problémy moc velké, tak pak je to, pak to jsou právě dospělí, kteří vám můžou pomoci. Nejčastěji tady vidíte, je to konverzace s učitelem a relativně málo se v tom výzkumu ukázalo, že byste chodili za poradcem. A já jsem si říkala, zase neznám úplně dopodrobna, jestli je to tím, že vlastně nevíte, kdo ten poradce je, jestli nějakého ve škole vůbec máte, jsou tam výchovný poradce, školní psycholog, metodik prevence, anebo jestli pro vás je ten dospělý prostě ten učitel, který tam je.

Každopádně je důležité vědět, že nikdy na to, na svůj problém, nejste sami. My jako ministerstvo školství se musíme snažit dělat všechno proto, aby ty, my říkáme pomáhající profese nebo podpůrné pozice, ve školách byly - ti lidé, kteří vám dokáží pomoct. A jak já mám ráda matematiku, tak tady neplatí. Když se o svoji radost podělíte, tak je dvakrát tak velká, a když se podělíte o svoje trápení, tak je poloviční. Sdílená radost – dvojnásobná radost, sdílený smutek – poloviční smutek. Tak tohle je důležité vědět, že na tyto problémy, které máte, nejste sami a ve škole vždycky musí být někdo, za kým můžete přijít. Anebo se můžete dostat do té role, kde naopak vy jste těmi, za kterými přijdou spolužáci, a hledají u vás to pochopení, porozumění, pozornost a přátelství.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já děkuju moc paní náměstkyni a pojďme na další vaše otázky, komentáře, ať už třeba ke škole, k tomu, co možná i ve školách zlepšit, aby vám tam bylo lépe, protože paní náměstkyně je z ministerstva školství, takže může ty vaše vzkazy přenést přímo k panu ministrovi. Zase poprosím ještě ty, co nemluvili. Ty ostatní prosím o pochopení, že dám prostor těm, kdo ho ještě neměli. Tak tamhle zadní řada poprosím. Už drží někdo mikrofon? Tak dobře, tak promiň, tak máš slovo, ano.

Dotaz: Tak já si určitě myslím to, že lidi, kteří se bojí to říct nějakým psychologům, rodičům, spolužákům, tak určitě ať se nestydí, protože to je to nejlepší, protože se jim pak uleví, že jim pak je líp a že už to mají ze sebe venku. A jak byste těm lidem nějak, jakoby vy, mohli pomoct?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak jestli chce paní náměstkyně?

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Pro nás, abychom jim mohli pomoct, je právě hrozně důležité, aby v každé škole byl někdo, za kým můžu přijít, aby tam byla nástěnka, kde je telefonní číslo, schránka důvěry, aby každý věděl, kam v tu chvíli si o tu pomoc můžu říct. Nevím, jestli ty máš jiný nápad, ale to je pro mě hrozně důležité.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Ještě mě napadá, zase, že má velký smysl třeba do svého mobilu si stáhnout třeba telefonní číslo právě na Linku bezpečí, kam se dá zavolat, zároveň se tam dá i chatovat, napsat email pro někoho, komu je to třeba příjemnější touhle formou. A jenom to, že to třeba kamarádovi předáme, tak může ho to nasměrovat na nějakou důležitou pomoc, pokud si třeba netroufne oslovit přímo někoho ve škole. Děkuju moc za tuhle taky důležitou otázku, poprosím tamhle vzadu, zvednutá ruka, o mikrofon.

Dotaz: Že spoustě lidem může být nepříjemné se s tím někomu svěřit, protože se za to třeba stydí nebo jim je prostě nepříjemné to někomu říct. Tak se chci zeptat, jako co můžeme udělat pro to, aby se ti lidé přestali stydět nebo se to nebáli někomu říct?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak já myslím, že vždycky hodně pomáhá, když třeba i já sám se zeptám někoho, kdo vypadá ztrápeně, jestli nepotřebuje podpořit, pomoct. Nebo když i třeba já sám mluvím o tom, že je normální, a znám to dobře, že někdy máme těžký den, je nám smutno nebo co třeba i mně pomáhá, když jsem smutná, naštvaná a kde třeba hledám pomoc pro sebe, když něco těžkého řeším. Tak i to, že tohle sdílím s tou kamarádkou, kamarádem, může pomoci. Dívám se, jestli ještě někdo by měl nějaký nápad.

Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK: Já mám.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak jo, prosím, pan Tuček.

Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK: Já mám takovou jako knížecí radu. Já si myslím, že to, co pomůže těmhle dětem, bude vždycky to, když se budou v kolektivu cítit dobře a bezpečně. To znamená, že vaše role nebo naše role nezačíná tam, když ten člověk má problém a bojí se to říct nebo se někomu svěřit, ale už to začíná tam, aby on se cítil v té skupině dobře celý rok, celý měsíc, protože pak když nastane ten problém, tak už nemá tu bariéru se s někým o tom bavit, protože má pocit, že to je jeho kolektiv. On tam patří a vy jste tam od toho, abyste mu pomohli.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak, děkuju moc za důležité doplnění a poprosím tady do druhé řady mikrofon.

Dotaz: Tak mně přijde, že když máme nějaký problém, tak jako spolužáci by jako i měli ohlásit třeba paní asistence, učitelce nebo psycholožce, že ten daný člověk má problém, protože ten daný člověk občas jakoby se bojí to říct a ti spolužáci mu takhle pomůžou.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak určitě máš pravdu, že někdy to může být hrozně důležité, obzvlášť pokud se děje něco vážného a třeba tomu spolužákovi, spolužačce někdo nějak hrubě ubližuje třeba doma nebo někde v partě, to je jedno. Tak může být hrozně důležité o tom někomu dospělému říct, aby šel vlastně na pomoc aktivně sám. To určitě jsou ty situace, tyto zvlášť vážné, závažné, kdy naše pomoc i touhle cestou může být hrozně důležitá.

Děkuju mnohokrát, zase poprosím, ti, co už mluvili, aby dali ruku dolů, omlouvám se, a dáme ještě prostor tady jedné otázce, a pak uzavřeme naši prezentaci a ještě bude jedno kolo vašich připomínek. 

Dotaz: Tak většinou si všímám, že ve škole jsou třeba děti, které mají s učením trošku větší problém, že učení jim moc nejde a nedokážou se v té škole moc soustředit, a kvůli tomu mají i špatné známky a nerady chodí jakoby do školy kvůli tomu. Tak jestli bychom jim jako nějak mohli pomoct, aby jim to učení šlo líp, aby se nemuseli bát, že to zase neumí a že zase budou mít špatnou známku, tak jestli jim jako nějak můžeme pomoct?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Děkujeme za otázku, paní náměstkyně zareaguje.

Martina Běťáková, náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy: Velký úkol je to zase pro nás, pro dospělé, pro ministerstvo školství, pro školy a učitele, aby dokázali nastavit ten záchytný systém. Já tomu říkám tu peřinu měkkou, do které prostě někdo, kdo má problémy, může spadnout a dostane potřebnou pomoc. Já úplně, když se řekne doučování, teď víte možná, že ve vašich školách se dělá doučování, odpoledne pak pro ty, kterým to nejde, tak určitě je to jedna z cest. Ale za mě je mnohem důležitější, aby se měnila ta výuka přímo v té třídě, aby všechny děti dostaly dostatek prostoru na to pochopit to, o co se jedná. Aby třeba úkoly byly úrovňové, aby ti, kteří prostě pracují na té základní úrovni, tak spočítali jenom část, a naopak ti, kteří mají obrovský talent třeba na matematiku a baví je a jsou v tom dobří, tak mohli pracovat úplně na hranici toho svého potenciálu a bavilo je to, že dělají pokroky. A to je velký úkol pro nás naučit se takhle výuku organizovat.

To, co může být úkolem pro vás, je vlastně nabídnout pomoc tomu spolužákovi právě při nějakém jako doučení, dovysvětlení, protrénování, protože jednou mně nejde matika, jemu nejde fyzika, chemie. Jo, že i každý z nás jsme dobrý na něco jiného a je dobré tam, kde já vím, tak prostě nabídnout pomoc.

Nebo se třeba připravovat teď na přijímačky, já nevím, jestli vy už jste na středních nebo v devítce, tak se třeba připravovat společně. Když někomu chybí ta pevná vůle a nechce se mu do toho a pořád kouká do mobilu a odkládá to, tak říct: hele, sejdeme se, podíváme se na to spolu.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Já ze své vlastní zkušenosti vím, že tohle hrozně pomáhá. Mě moje spolužačka doučovala matematiku několik let na gymnáziu a bylo to skvělé, ostatním jsem se styděla říct o pomoc a jí ne. A bylo to přesně to, co jsme potřebovala, abychom v klidu, bez stresu se na to doma koukly ještě jednou. A potvrzuji slova paní náměstkyně, tohle hrozně pomáhá, když tohle nabídnete, a taky když třeba zase o tom, že vám něco nejde, s tím spolužákem promluvíte, protože on někdy může mít pocit, že je jediný na světě, kterému se něco nedaří, že je horší. Tak možná i to, že řeknete, hele mně zas nejde něco jiného, ale vím, jak ti je, dobře to znám, tak už to z něj může sundat ten pocit nějaké trapnosti a může si připadat daleko lépe. Tohle taky docela funguje.

Děkuji moc za tak důležité téma, tak důležitou otázku. Ještě někdo byste, prosím, chtěl něco komentovat, zeptat se, kdo třeba jste ještě nedostal prostor? Tak, prosím, taky druhá řada zezadu.

Dotaz: Já bych se chtěla zeptat, jestli by škola měla nějakým způsobem řešit problémy žáka v rodině. A nemyslím to tak, že by třeba to dítě zažívalo násilí, ale že by se jenom cítilo odstrkováno nebo nemělo dobré vztahy. Jestli by to škola měla řešit s nějakým poradcem a případně potom s tou rodinou anebo jestli by se to dítě mělo obrátit na Linku bezpečí?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Mám začít? Dobře. Myslím, že vždycky asi jde o to, co to je za situaci, jak je třeba vážná, jestli ten problém je velký nebo zatím třeba jenom drobný. Obvykle je fajn, když dítě ví, za kým ve škole jít, cítí se tam bezpečně a přijímané. Pak se zvyšuje ta šance, že bude věřit těm dospělým i těm ostatním spolužákům a půjde tam hledat pomoc. Jsou situace, kdy je dobré se propojit s rodinou a fungovat jako tým v podpoře toho daného žáka, ale mohou být situace, kdy ten problém je třeba přímo v rodině, může se právě třeba týkat nějakého domácího násilí a podobně. A tam je pak potřeba postupovat hrozně moc opatrně, abychom v dobré vůli třeba nerozjeli něco, co pro to dané dítě nemusí být hned úplně bezpečné.

Takže není na to jednoduchá odpověď, vždycky záleží na té konkrétní situaci, o co se jedná, o jaký typ problému. Někde je potřeba, abychom fungovali jako tým, a někde naopak je důležité, když třeba jsou ty role rozdělené a něco trošičku jiného dělá třeba paní psycholožka směrem k tomu konkrétnímu žákovi a zas někdo jiný z venku třeba pomáhá té dané rodině, komu ta rodina důvěřuje. Takže takhle.

Děkuju mockrát. Tak a náš čas se pomalu nachyluje. Já bych poprosila o pár posledních slov ještě pana ředitele Tučka, a potom už začneme zavírat to dnešní setkání. Tak prosím.

Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK: Děkuju, já se pokusím to trochu odlehčit. My to tady máme tak jakože je to taková jako, šepot květin a nad obzory se rozklene duha a všichni jsme spokojení. Já vím, že ne všichni jsme spokojení a my jsme se ptali také na to, jaké jsou vztahy dětí s rodiči a tam přesto, že většina dětí říká, že vztahy jsou dobré, tak tam se to samozřejmě vyvíjí podle věku a podle doby životního cyklu, ve kterých se ty děti nacházejí.

Vztahy se zhoršují tím, jak se děti dostávají do puberty, a ne každý rodič si uvědomuje, že tohle je obtížné období nejenom pro ty děti, ale i pro ty rodiče. Takže tam dochází k nějakým konfliktům, ukazuje se, že vztah s maminkou je jako od toho malého věku i do toho velkého věku lepší na rozdíl od vztahu s tatínky, kde jenom polovina dětí má pocit, že ten vztah je dobrý. A to jsme se ještě neptali mého 15letého synka, který je hyperaktivní a myslí si, že je strašně divné, že takový otec mohl zplodit tak geniální dítě. A zajímavé je, že ty vztahy s tou maminkou jsou postavené na tom, že maminka pečuje, takže když maminka hodně pečuje, tak ten vztah je vždycky dobrý a děti mají pocit, že ten vztah je dobrý.

U toho tatínka to není úplně o té péči, ale je to spíš o té zábavě. O tom, že vztah s tatínkem mají děti dobrý, když tatínek jim vytváří nějaký program. Sportuje s nimi, vodí je někam do přírody atd., prostě stará se. Ale nestará se primárně o ty životní potřeby, protože to nechává na té mamince. K tomu, jestli ten vztah je dobrý nebo špatný, také přispívá to, jestli rodiče respektují názory svých dětí a jestli děti mají pocit, že jejich názory jsou brány v úvahu.

My jsme se ptali dětí nejenom na to, jestli ty názory jsou respektovány, ale ptali jsme se také na to, kde by chtěli, aby ty názory byly respektovány. A tam vycházelo, že děti by rády rozhodovaly o rodinném programu, o tom, co se bude dělat, o svém volném čase by děti rády rozhodovaly. A také o tom, jak vypadá jejich pokoj, s kým se budou kamarádit atd. To jsou takové obecné věci, ale já jsem si vytáhl z toho výzkumu ty konkrétní, to, co děti otevřeně říkaly v otevřených otázkách. A jeden, krásná odpověď o tom, proč můj vztah s tatínkem je špatný, tak odpověď byla, je na mě drzý.

Pak jsme se ptali, o čem by chtěly tedy děti spolurozhodovat, a ty otázky byly hlavně o tom, že by chtěly nebýt nuceny, aby někam s rodiči jely, když tam nechtějí jet, aby mohly zůstávat samy doma, a taky, co si mají koupit, že by nechtěly, aby o tom rozhodovali jejich rodiče. A to, co je zajímavé, jedna holčička odpověděla, že by si ráda rozhodovala o tom, kdy mají koupit koně.

Možná poslední věc ještě k tomu respektovaní těch názorů. My jsme tady vždycky říkali, že se to trošku liší podle toho, v jakém tom vztahu ta rodina žije a kolik mají peněz a kolik mají dětí tady taky. Takže samozřejmě v těch rodinách, kde je více dětí, tak ty děti nemají takový pocit, že jejich názor je respektován, protože se musí dostat na všechny ostatní. A v těch rodinách, kde mají málo peněz, ty děti by více rády rozhodovaly o tom, co se bude za ty peníze nakupovat.

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva: Tak já děkuji mockrát, pan ministr už musí běžet, pane ministře, děkujeme, že jste tady s námi byl, hezký den, na shledanou. Děkuji všem, kdo zde dnes vystoupili, ať už my tady za pultíky řečnickými, úplně nejvíc děkujeme vám, že jste dorazili, že jste přišli. Jestli dovolíte jenom pár posledních poznámek na konec.

Nic z toho, co jste tady slyšeli, samozřejmě neplatí absolutně. Každý člověk, každé dítě, mladý člověk je jedinečné, jedinečný. Rodiny mají mnoho podob. Velmi šťastně může fungovat jednočlenná rodina, kde děťátko vyrůstá třeba jenom s maminkou nebo s tatínkem, velmi dobře může fungovat rodina široká. Prostě rodina má mnoho podob, ale to, co potřebují všechny děti je, aby doma bylo bezpečno, aby nás tam měli rádi takové, jací jsme. A pakliže takhle rodina funguje, tak je úplně jedno, jak vypadá, jak je velká nebo malá.

Chceme, abyste si z dneška, prosím, odnesli naše ujištění, že na vašem názoru a hlasu záleží, že jste každý z vás, každá z vás moc důležití, že věříme v to, že Česká republika je a bude dobrým místem pro život, pro vaši budoucnost a budeme se snažit na tom usilovně pracovat. A moc děkujeme za vaše nápady a návrhy, jak na to jít, na co se máme soustředit.

Ti, kdo ještě třeba chtěli něco zmínit a už se na ně nedostal prostor, tak my tady ještě chvíli budeme, prosím, přijďte za námi, protože chceme vědět, co považujete za důležité. Takže moc děkujeme za pozornost, mějte se krásně, krásný den, pozdravujte ve vaší škole. Zdravíme i všechny, kdo nás sledovali ať už v televizi, online, nebo v rozhlase. Děkujeme všem přítomným novinářům, novinářkám. Krásný den a krásný život, ať jste spokojení, mějte se hezky, na shledanou, děkujeme.