Úřad vlády nově přechází na doménu vlada.gov.cz. Více informací

Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

14. 10. 2013 10:04

Členové NERV v Macháčkově výměně

Petr Zahradník a Pavel Kohout odpovídají na otázku: Jak se za 20 let posunulo vaše ekonomické myšlení?

Petr ZahradníkPetr Zahradník: Tehdejší představy podceňovaly lidský faktor

Ministr financí Miroslav Kalousek ujišťoval, že se nás krize nedotkne. Druhý špatný odhad by už jeho renomé oslabil.

Coby pamětník si již mohu dovolit prakticky ztotožnit dobu „brání ekonomického rozumu“ s obdobím kolapsu centrálně plánované a implementace tržní ekonomiky. Přestože jsem snad měl na naše poměry slušnou teoretickou učebnicovou výbavu o tom, co tržní ekonomika obnáší a na jakých principech je založena, jako většina národa jsem i já podlehl značné míře naivity a zjednodušeného vnímání ekonomické praxe. Pokud jsem něco podcenil, byl to lidský faktor jako klíčový parametr úspěšnosti tržní ekonomiky.

Tehdy jsem se domníval, že pouhé zavedení tržního systému, založeného na privátním vlastnictví, konkurenci, volné tvorbě cen, neomezených možnostech podnikání v tuzemské či zahraniční ekonomice, samo o sobě zajistí prosperitu a prokáže bez dodatečných požadavků relativně rychle propastnou rozdílnost a přínosnost prostředí trhu oproti ekonomice centrálně plánované.
Není pochyb o tom, že za oněch více než 20 let byl i u nás trh zásadním hybatelem nesporné ekonomické prosperity. Troufám si však tvrdit, že kdyby i u nás byl lidský faktor a jeho charakterové rysy na úrovni průměrné západní země a nikoliv těžce infiltrován občasně zrůdnými impulzy nepatřícími do tohoto kulturního okruhu, byla by tato prosperita ještě daleko přesvědčivější.

Oněch (již téměř) 24 let mne tedy poučilo v tomto: Zavedemeli principiálně identický tržní systém v zemi, jež nejen formálně ctí desatero či se většina obyvatelstva chová docela normálně slušně, a vedle toho v zemi, kde je vysoká tolerance až lhostejnost k porušování předpisů a pravidel, drobnému přikrádání i arci velkým zlodějnám a jiným zrůdnostem a tímto odérem je načichlá celá společnost, využívá potenciální tržní systém v podstatně větší a udržitelnější podobě země první oproti zemi „druhé“.

A navíc v „první“ zemi se daleko přirozeněji vytvoří rozumný kompromis a koexistence ve vztahu trh – stát nejenom v tom, že se snaží vzájemně si neškodit, ale i v tom, že se v rámci možností citlivě podporují. A koloritem různých „prvních“ zemí je to, že onen kompromis a koexistence se projevují různě: ve Švédsku tím, že vysoká míra přerozdělování není trhu přílišně na škodu a země zůstává vysoce konkurenceschopná; ve Švýcarsku značnou kantonální decentralizací a autonomií, v Německu či Rakousku v důrazu na „Mittelstand“ umně modernizovaný i v oblasti inovací a velmi progresivních odvětví.

Mým poučením je současně i nepřekvapivé zjištění, že Česká republika dosud mezi „první“ země nedorostla; momentální skepse mne dokonce vede i k položení kacířské otázky, zda tam alespoň směřujeme. Jsme-li tedy součástí skupiny „druhých“ zemí, poučení tkví taktéž v tom, že u nás ona vazba trh – stát stále těžce drhne, představuje vztah neupřímný, nepřesvědčivý, usmolený, lpící mnohdy na nicotných malichernostech při neschopnosti identifikovat nosnou podstatu.

Budete zajisté souhlasit, že po 24 letech to není poučení bůhvíjak povzbudivé!

 

Ing. Pavel KohoutPavel Kohout: Socialismus není mrtvý

Věřil jsem, že po zlých zkušenostech lidé dají přednost minimálnímu státu. Tragicky jsem se mýlil.

V roce 1990 jsem měl za sebou 23 let života v zemi, kde nic nebylo mimo stát. Konec reálného socialismu jsem vnímal jako vystoupení z temné jeskyně do normálního dne. Neměl jsem nikdy důvod tento názor zásadně měnit. Nicméně od roku 1990 jsem přišel o některé iluze.

V první řadě jsem se tehdy mylně domníval, že špatné zkušenosti mé a mojí rodiny se státem do roku 1990 sdílí asi 90 procent populace. Že se lidé poučili, zjistili, že velký všemocný stát je špatný pán, a nebudou už chybu opakovat. Že socialismus je mrtvý.

Velký omyl. Jen se podívejme na statistiky: nadpoloviční většina obyvatel země dostává od státu více peněz, než kolik státu platí na daních a odvodech. V roce 1990 jsem dále věřil, že po zlých zkušenostech lidé dají přednost minimálnímu státu, který bude dělat jen to podstatné, ale bude to dělat dobře. I v tomto jsem se tragicky mýlil.

Stát především těžce selhal ve své nejzákladnější roli: zajištění vlády zákona. Ale stát selhal i v sociální politice. Vznikla třída kariérních nezaměstnaných, zatímco lidé, kteří se skutečně dostanou do nouze bez vlastní viny, jsou odkázáni na pomoc rodiny. Český sociální stát není naštěstí tak extrémně drahý jako v mnoha tzv. vyspělých evropských zemích, ale i tak funguje špatně.

Celkem vzato, od roku 1990, kdy jsem státu dočasně věřil, jsem ohledně jeho role a schopností stále více skeptický. Totéž platí pro EU jako celek. Kdysi jsem se domníval, že členství v unii pomůže nastolit lepší politickou kulturu, zavést standardy ve státní správě, odstraní korupci a neschopnost. Nic takového se nestalo. Co do nedostatku odborných kompetencí asi nikdo nedokáže překonat výtečníky, jakými jsou třeba Olli Rehn nebo Jean-Claude Juncker. Můj někdejší dočasný optimismus ohledně EU byl mým třetím velkým omylem.

Pokud jde o to, co stát umí – obecně, nejen o českém státu: Stát umí vybírat z trhu kvanta peněz pomocí nejrůznějších daní, odvodů a poplatků. Umí ale utratit ještě více, než kolik vybere. Pro tyto účely umí emitovat dluhopisy. Když už není jiného zbytí, umí znehodnotit tyto dluhopisy inflací. Umí chrlit tisíce zákonů, direktiv, vyhlášek a směrnic, ale zároveň umí zanedbat elementární regulaci, když je jí třeba. Když nastanou problémy kvůli nedostatku regulace, stát je „napravuje“ nesmyslnou šikanou. Stát umí dotovat ztrátové podniky a trestat schopné (pro jednotlivce to platí rovněž). Umí též solidárně dotovat nekompetenci jiných států.

Poznámka na závěr: proč stát selhává prakticky ve všem, co dělá? Protože stát je z podstaty věci velká korporace, která má monopol na své území. Každá velká korporace je nehospodárná a monopol zvláště. Není vystaven konkurenci a kde chybí konkurence, chybí i motivace ke zlepšování.

A teď si představte, co se stane, až si přestanou konkurovat jednotlivé národní státy, pokud budou nahrazeny celoevropským superstátem. A jaké daně asi budeme platit.

 

Publikováno v HN, 14.10.2013

vytisknout   e-mailem   Facebook   síť X

Související zprávy