Co může oživit upadající českou ekonomiku?

Členové NERV Daniel Münich a Pavel Kohout v Macháčkově výměně.

Daniel Münich: Potřebujeme trpělivost

Zásadní pozornost doporučuji věnovat trpělivému zkvalitňování fungování státu a státní správy jako celku. Za dané situace nevidím žádný zázračný nástroj hospodářské politiky, který by dokázal zemi rychle vyvést z ekonomické stagnace.

V dané chvíli bych doporučoval hlavně trpělivost, více optimismu a trochu modlení za lepší vyhlídky ekonomiky evropské, a hlavně německé. Zásadní pozornost doporučuji věnovat trpělivému zkvalitňování fungování státu a státní správy jako celku, aby byla schopna navrhovat a implementovat efektivnější a funkčnější reformy v budoucnosti. Aby už nedocházelo k dalším zátěžím systému podobným zavedení zbytečných, a navíc zpackaných státních maturit (školství pálí mnoho jiných, zásadnějších problémů), zničujícímu způsobu implementace podpory fotovoltaiky (břemeno pro všechny kromě baronů), dlouhodobě laxnímu přístupu k regulaci síťových odvětví (vysoké ceny, nízká kvalita a omezená dostupnost), zmatečným a nesystémovým změnám daní (nejistota a neefektivnost), na kvalitu neorientovanému řízení a financování vysokých škol (paušální rozdávání státní podpory), dlouhodobému nehodnocení výsledků a nesystémovému řízení výzkumu a vývoje. 

A šlo by jistě pokračovat. Prostě bez reformy fungování státní správy se bude tento seznam průšvihů jen prodlužovat a země se solidního dlouhodobého ekonomického růstu nedočká ani tehdy, až se Evropa ekonomicky opět někdy rozjede.

 

Pavel Kohout: Vláda by pro oživení teď neměla dělat raději nic

Česká ekonomika potřebuje trochu klidu, aby se poněkud vzpamatovala z Kalouskových daňových šoků.

Miloš Zeman miluje investice, to není žádná novinka. Ale investice jsou jen prostředek, nikoli cíl. Prostředek pro tvorbu zboží a služeb, neboť cílem je konečná spotřeba.

Pokud na konci řetězce chybí spotřebitelská poptávka, investice se stávají samoúčelnými a na konci ztrátovými. Názor, že „investice jsou dobré, spotřeba špatná“, může fungovat na mikroúrovni. Příklad: drobný podnikatel se rozmýšlí, zda investovat do nového stroje, nebo zda si dopřát dovolenou na Havaji. Byl by pošetilý, kdyby se rozhodl pro Havaj – ovšem jen za předpokladu, že investice vychází ekonomicky dobře. Investovat jen proto, aby stroj nečinně stál, nemá samozřejmě cenu.

Na makroekonomické úrovni je tomu jinak. Rozhodnutí „investice, nebo spotřeba“ není věcí úvahy. Je záležitostí ekonomické rovnováhy. A o ekonomické rovnováze se nerozhoduje: ta se ustanoví na trhu sama. Ekonomická rovnováha nevědomě vzniká z milionů jednotlivých vědomých rozhodnutí podnikatelů, investorů a spotřebitelů. Každý z nich má své informace a své preference. Rovnováha na trhu musí vzniknout: nelze ji vypočítat. Nelze ji ani „vylepšit“.

Snaha politicky vylepšovat ekonomickou rovnováhu je jako tahat tygra za ocas. Ekonomická historie je plná příkladů, jak vládní hospodářská politika způsobila obrovské škody. Asijská finanční krize, která vypukla v květnu 1997, byla důsledkem vládní podpory investic. Thajsko, Malajsie, Indonésie, Filipíny a další země propadly novému náboženství, jímž byl beton. Dálnice, mosty, tunely, paneláky se staly symbolem pokroku.

Asijské vlády byly posedlé investicemi. Pak přišla krize, která ukázala, že miliardy vržené do investic byly utraceny neefektivně a zbytečně – protože se o nich rozhodovalo politicky.

Pokud bychom se domnívali, že evropské státy jsou osvícenější a pokrokovější, byli bychom třeskutě naivní. Příklad: proč Evropu trvale trápí vysoká nezaměstnanost? Jde opět o důsledek vládního inženýrství, které se neuměle snaží „vylepšit“ trh. Vlády a zákonodárci již desítky let neustále zrychlují odpisy pro investice do různých druhů vybavení v krátkozraké snaze podpořit podnikání. Jenomže uměle zlevněné kapitálové investice vytlačují jiný výrobní faktor, jímž je práce. Učebnicová ukázka substituce výrobních faktorů – s výsledkem, kterým je dlouhodobě vysoká nezaměstnanost.

Uměle levný kapitál a uměle drahá práce jsou politicky motivovaná výchylka z ekonomické rovnováhy, která způsobuje trvalé a hluboké škody většině evropských ekonomik.

Česká ekonomika potřebuje trochu klidu, aby se trochu vzpamatovala z Kalouskových daňových šoků. Je v situaci pacienta, který obdržel pořádnou nakládačku: podlitiny, pohmožděniny, možná i nějaké zlomené žebro. Žádné další nejsou zapotřebí. Zejména nikoli hrátky s odpisy. Ať vláda raději nedělá nic. A pokud něco chce udělat, pak systémovou změnu v zadávání veřejných zakázek. Včetně úplně nového zákona namísto nynějšího, který není příliš podařený. Kdyby bylo možné alespoň některé daně snížit na původní úroveň, pacientovi by se ulevilo.

 

Publikováno v HN, 27.5.2013