Daniel Münich: Růst kvality života primárním cílem

HDP je skvělý v tom, že je vyjádřen penězi, které lze snadno sčítat a převádět mezi zeměmi a v čase. Ale je to i jeho velká nevýhoda.

Všechno má svá pro a proti. Nejinak je tomu i u ukazatelů kvality života vs. HDP. Když si pro a proti budeme vědomi, jsou užitečné jak ukazatele kvality života tak HDP.

Popularita a rozšířenost HDP jako ukazatele má své přirozené důvody. Při všech problémech se relativně snadno a poměrně rychle dá měřit. Poměrně rychle nás dokáže informovat, co se vlastně v ekonomice děje. Na rozdíl od většiny ukazatelů kvality života je HDP velice dobře srovnatelný napříč zeměmi a v čase. Nikdo se moc nemůže hádat, jak se vlastně má spočítat. Jen si zkuste představit, jak se politici začnou hádat, zda má OECD, MMF nebo Světová banka měřit tím či oním indexem kvality života. Indexy kvality života lze kombinovat z různých dílčích ukazatelů podle toho, co za kvalitu života každý z nás považuje za důležité. V názoru se neliší jen Češi, Dánové či Japonci, ale i my tady, když se sejdeme v hospodě u piva.

HDP je skvělý v tom, že je vyjádřen penězi, které lze snadno sčítat a převádět mezi zeměmi a v čase. Ale je to i jeho velká nevýhoda. HDP a peněz jako takových se člověk nenají. Za peníze si štěstí sice nikdo nekoupí, ale dají se za ně pořídit věci a služby, které už štěstí vykouzlit umí. Nemyslete hned na hamburgery a auta, ale třeba na zdravé životní prostředí a kvalitní léčbu, které umí prodloužit náš život, který stále stojí za to, až o desítky let.

Jedna velká výhoda indexů kvality života oproti HDP je v tom, že nejdou moc uměle a krátkodobě nafukovat. Na prodlužování délky života či vzdělanosti země se musí usilovně pracovat desítky let. Růst HDP lze nezodpovědnou fiskální či monetární politikou nebo nějakou tržní bublinou krátkodobě vyšponovat.

HDP obsahuje zboží a služby, které ve své podstatě nemusí mít vůbec žádný smysl a užitek. Když například budeme v ČR všichni půl roku kopat zbytečné tunely a druhou půlku roku je budeme zasypávat (stejně tak k HDP přispívá i nesmyslná administrativa), tak by to přispělo k HDP také. Naše kvalita života by ovšem hluboko poklesla a za pár let bychom pomřeli hladem.

Ekonomická teorie má hodně propracovány makromodely, kde jako významná veličina vystupuje HDP a které ukazují, jak spolu ekonomické veličiny interagují a co způsobují zásahy fiskální a monetární politiky vlád. Ne že by v akademické ekonomické komunitě existoval konsensus, ale modely jsou to zpravidla docela jasné a spory se tak redukuji na velikost elasticit (parametrů) v těchto modelech. Jakmile ale zabrousíme k ukazatelům kvality života, přehledné modely se vytratí a s tím i věcnost a empirická podloženost akademických diskusí. Ten tvrdí to druhý ono jak to cítí, případně se o věcech začne filozofovat. To je sice intelektuálně zajímavé, ale pro praktickou hospodářskou politiku jsou výsledky těžko uchopitelné.

Je odvěkou a přirozenou podstatou člověka, že si snaží zlepšit podmínky života a je hloupé to lidstvu vyčítat. Spoustu věcí si dokáží lidé zařídit sami, ale v řadě ohledů jsou určující společenské a právní instituce ve kterých o to usilují. Proto by měl být růst kvality života, dlouhodobě udržitelný, primárním cílem hospodářské a dalších politik, tedy i reforem. Když jsme s NERVem v zimě dávali dohromady Rámec konkurenceschopnosti, dal jsem si velice záležet na tom, aby byla v kapitole o vzdělanosti jako hlavní cíl hned v úvodu uvedena právě kvalita života a nikoliv HDP. V kvalitě života se totiž sejdou snad všechny další dílčí bohulibé cíle ekonomické jako je uspokojená poptávka zaměstnavatelů, růst produktivity a konkurenceschopnosti země, intelektuální a občanský rozhled atd. Osobně velice nejasný termín konkurenceschopnost jako cíl našeho společenského či reformního snažení moc nemusím a jako cíl preferuji právě kvalitu života.

 

Publikováno na dialog.ihned.cz, 2.6.2011