Miroslav Zámečník: Vzkaz v láhvi

Miloval jsem Havlův smysl pro vykreslující detail, píše v osobní vzpomínce na zesnulého prezidenta Miroslav Zámečník, který na počátku 90. let nastoupil do jeho týmu jako ekonom.

Dovolte mi připomenout Václava Havla tak, jak jsem jej poznal, bez nároku na vyčerpávající analýzu jeho činů, myšlenek, díla či odkazu. Nejsem toho ani mocen, ani k tomu nejsem kompetentní. Měl jsem pouze tu možnost patřit jisté krátké období na počátku 90. let minulého století k širšímu týmu jeho spolupracovníků. Byla to fascinující doba a o své vzpomínky na Václava Havla se tímto dovoluji podělit.

Vstupní pohovor

Na Hrad jsem nastoupil v květnu 1991 na popud Václava Klause, jemuž prezident Václav Havel nabídl v rámci jakéhosi „rapprochementu“, dočasného sblížení názorů, ať mu do kanceláře Hradu dodá nějakého ekonoma. Václav Klaus tehdy řekl: „Vy byste stejně odešel do soukromého sektoru, ale tahle nabídka se neodmítá, aspoň budete mít o čem vyprávět vnoučatům.“ Neodmítl jsem, absolvoval jsem pohovor s Karlem Schwarzenbergem a Jiřím Křižanem, který bohužel také není mezi námi. Byl jsem přijat a je nezpochybnitelnou pravdou, že vnoučatům bude o čem vyprávět.

První setkání s VH

Na setkání s Václavem Havlem se nezapomíná. Zarazilo mne, jak je subtilní a ostýchavý ve styku s lidmi, které nezná. Pravý opak Václava Klause, z něhož sebevědomí a asertivita jenom sršely. Havel mluvil potichu, svoje názory až na výjimky nijak tvrdě neprosazoval, což neznamená, že si nestál za svým. Vnímal argumenty, dovedl poslouchat, ale názor si utvořil sám. Dovedl být neústupný. Pracovat pro něj nebyl „abrazivní“ proces. Lidé, kteří pro něj pracovali, k němu sice chovali velikou úctu, ale nebáli se ho. Václav Havel nebyl ekonom, ale velmi se snažil do ekonomické problematiky „dostat“. Nebyl ideologicky předpojatý, poslouchal, přemýšlel, něco si vybral.

Jedna historka za všechny. Hned po mém příchodu se připravoval na televizní debatu o bankovnictví. Sepsal jsem mu tehdy taková malá skripta, možná deset stránek. Dnes už vím, že to bylo příliš mnoho pro zaměstnané politiky, ale on to tehdy všechno poctivě přečetl a ptal se. Tvrdošíjně odmítal používat odborné termíny, zřejmě se nechtěl blýsknout, jak má „nastudováno“, ale tu debatu zvládl dobře. Ledy byly prolomeny, a s tím postupně přicházelo zjištění, že Václav Havel je ve společnosti lidí, kterým důvěřuje, zábavný a velmi chytrý společník.

Glosovat lidi a události, pozorovat „cvrkot ve městě“, to dovedl bezkonkurenčně. Miloval jsem jeho smysl pro vykreslující detail, výstižnou charakteristiku, podávanou s odstupem a mírnou ironií. Absolutně nikdy nebyl pyšný na to, že je přijímán mocnými a slavnými tohoto světa a že je jedním z nich. Snad právě pro tuhle kombinaci aury, slušnosti a jakési obecné civilnosti jedna věc po čase vyniká. Neznám nikoho, kdo by u Havla v té době pracoval a cokoli vynášel anebo o něm špatně mluvil. Prostě jsme ho měli rádi, dámy zvlášť.

Ekonomická transformace

Tvrdit, že se Václav Havel nezasadil o přechod země k tržní ekonomice, že byl vyznavačem „třetích cest“, je nejen neznalost faktů, ale i nevděčnost. Pomohl hodně, především tím, že v nějakém momentu poznal, že přešlapování na místě, metoda váhavých postupných kroků Česku k lepší budoucnosti nepomůže. Podpořil nejen „velký třesk“ v podobě cenové liberalizace, zavedení konvertibility koruny na začátku roku 1991, ale také privatizaci a příchod zahraničních investic. Tehdejší ekonomickou realitu vnímal naprosto zřetelně, tu zoufalou potřebu najít pro průmysl zakázky, které by skutečně byly zaplaceny.

Pamatuji si dobře, jak mu nedělali před Vánocemi 1991 úplně dobře egyptští mocnáři s jejich tehdejším specifickým pojetím „demokracie“, ale o obchodu a ekonomické spolupráci hovořil jako „kniha“, protože to prostě Česko a Slovensko potřebovaly. Na státní návštěvě Japonska na začátku roku 1992 přesvědčoval japonské průmyslníky z Keindanrenu, že Česká a Slovenská Federativní Republika je dobré místo pro japonské investice, a pečlivě vyjmenovával všechny přednosti tehdejších reforem. Jistěže to nebylo jeho osobní hobby, ale zvládal to dobře. Tvrdit, že se nesnažil přinést byznys, to prostě není pravda. Pro ty, kteří milují slávu a vlaječky, mám otázku: Kolik zahraničních státníků v posledních dvaceti letech v Tokiu úplně spontánně vítalo lidi na ulicích, když projížděla kolona, jako Václava Havla? A proč?

Slovensko a pád federace

Václav Havel byl zvláštní kombinací statečného, extrémně vnímavého a zároveň plachého člověka, který špatně snášel dav, ale věděl, co je jeho povinnost. Dobře tušil, že Slovensko nabralo politickou dynamiku, kterou tehdejší slovenský premiér Ján Čarnogurský na uzavřeném jednání v Karlových Varech někdy v zimě na přelomu let 1991 a 1992 o novém federálním uspořádání charakterizoval slovy: „Slovensko si udržíte len silou, ale tú určite nechcete použiť.“

Tehdy to nejen české účastníky jednání naprosto konsternovalo, ale Čarnogurský přesně vystihl tehdejší postoj Čechů k federaci. Velkou ochotu zaplatit za federální stát vysokou cenu, ale v žádném případě násilí. Tohle samozřejmě Václav Havel vnímal velmi citlivě, a tak všechny výjezdy na Slovensko před volbami v roce 1992 měly odér zmaru. Většinu jsem jich absolvoval. Bylo jasné, že i když se Václav Havel (anebo kdokoli z jiných českých politiků) postaví na hlavu, bude výsledek marný. Vzdát se dědictví Masaryka jenom z důvodu Čarnogurského predikcí samozřejmě nešlo, a tak bylo nutné „vytrpět si boj až do trpkého konce“.

V Košicích dopadla Havlova mise dobře, v Liptovském Mikuláši špatně, a v Žilině s Jánem Slotou katastrofálně. Několikrát si to zopakoval. O setkáních s Vladimírem Mečiarem raději nemluvit. Osobnostně mu nemohl být nikdo vzdálen více než Havel, ti se prostě míjeli. Představte si introvertního, skoro agorafobického intelektuála Havla, jak toto všechno absolvuje, i když ví, že to nemá absolutně žádný smysl. A budete si ho vážit stejně jako já. Navždycky.

Byl jsem v jeho přítomnosti jen krátkou dobu počátkem 90. let, a ještě jako loajální zaměstnanec, nikoli jako jeho osobní přítel a důvěrník. Ale měl jsem intenzivní pocit, že Václav Havel opravdu chtěl, abychom jednou žili v nějakém českém ekvivalentu „Lake Wobegon“ Garrisona Keillora, „kde všichni muži jsou silní, ženy krásné a děti nadprůměrné“. Tehdy jsme o tom snili asi skoro všichni, a nejen to. Mnozí z nás měli pocit, že cíl není příliš daleko. Už se ho nestihnu zeptat, jak daleko od cíle jsme dnes.

Bylo mi ctí Václavu Havlovi alespoň chvíli sloužit a být mu nablízku.

 

Publikováno v týdeníku Euro, 2.1.2012