Petr Zahradník: Na dluh už to příště nepůjde. Krize dala zapomenout na čistý kapitalismus

Šok, poučení, odpovědnější přístup k riziku, zastavení zahraničních transakcí i oživení investic jsou důsledky éry po pádu Lehman Brothers. Podrobně průběh světové hospodářské krize, která trvá pět let, komentuje ekonom a člen NERV Petr Zahradník.

Poučení z ekonomické a finanční krize si země, ve kterých vypukla a jejichž obyvatele více či méně zasáhla, odnášejí značné a mnohovrstevné. Prvním poučením je již samotný fakt vypuknutí krize. Jak v Evropě, tak i v Severní Americe (méně již v Japonsku, jež si již na dlouholetou stagnaci "zvyklo") představovalo první šokové poučení už vlastní vypuknutí krize, jež nebyla v dané razanci a průběhu vůbec očekávána.

Většinový názor sice připouštěl, že donekonečna růst bez korekce prostě nejde, nicméně za projev ochlazení ekonomického přehřátí a nápravy strukturálních poruch bylo považováno spíše razantní zpomalení než největší propad v ekonomické výkonnosti za uplynulých 80 let.

Po utrpěném šoku pak docházelo k dalšímu vrstvení jednoho poučení za druhým (konkrétně pro obyvatele většiny postkomunistické Evropy to byla či stále je první "opravdová" krizová zkušenost v jejich životě). Po utrpěném šoku pokušení číslo dvě znělo: na dluh to už příště nepůjde, následované třetím: riziko je třeba odpovědněji měřit, identifikovat a promítat do uzavřených kontraktů.

V této fázi sice znejistělo obyvatelstvo, nicméně skutečný dopad stále zasáhl pouze menšinu z nich - ty, kteří pracovali na finančních trzích, měli co společného s investicemi, zahraničním obchodem (tyto tržní segmenty dostaly nejvíce "na frak" v prvních dvou čtvrtletích roku 2009). Poučení číslo čtyři tak znělo: v podmínkách otevřených a liberalizovaných se prvotní obezřetná reakce orientuje na zastavení zahraničních transakcí, a bylo záhy vystřídáno poučením pátým: po přehnavší se bouři se právě zahraniční obchod a poté i zahraniční investice nejrychleji oživují.

I nastala další vlna dopadů, které zasáhly tuzemskou (vnitřní) poptávku. Spotřebitelé se obávají budoucnosti a pečlivě váží zbytné výdaje, snaží se uskrovňovat, nalézat cenově zajímavější zboží a služby; investoři reagují podobně útlumem svých rozvojových plánů, jejich oddálením. V dané chvíli by měl sehrát svoji roli stát; jsou-li tržní procesy zmrazené, měl by přistoupit k odůvodněné stimulaci poptávky nejlépe prostřednictvím podpory investičního kanálu, doplněné i rozumně váženými úlevami vůči domácnostem (buď prostřednictvím daní, anebo zesílením poskytnuté veřejné služby).

Je-li hloubka propadu kritická a východiska se hledají těžko, rozpočtová obezřetnost by měla přestat být jediným kritériem disciplinovaného a odpovědného jednání. Neboť útlum ekonomických aktivit v dalším kroku ubírá na počtu pracovních míst, čímž se situace stává ještě vyhrocenější a dražší. V řadě zemí (naštěstí ne v té naší) byli svědky dalšího poučení v podobě zprvu hekticky a hystericky nalézaných, později již s chladnější hlavou nalézaných opatření na záchranu bankovních sektorů.

Jak to již v našem světě bývá, V USA toto vše proběhlo podstatně rychleji, razantněji a přestože s velkým dluhovým břemenem, ekonomika se rozlétá k poměrně přesvědčivému, nikoliv však bezrizikovému oživení. V Evropě se dopady i poučení z krize vlečou podstatně déle, byť razance dopadů byla v evropských podmínkách tlumena řadou záchranných sítí a opatření. Součástí těchto poučení v Evropě bezesporu je nalezení rozumné varianty mezi čistým tržním řešením bez přívlastků na straně jedné a dopady regulace, jež osobní iniciativu a odpovědnost tlumí a zastírá.

Z pohledu intenzity intervencí, které byly v posledních letech přijaty, si Evropa i USA nezůstávají dlužny téměř nic. Míra zásahů byla za poslední dekády vskutku bezprecedentní, a dala tak zřejmě na dlouhou dobu zapomenout na principy čistého kapitalismu.

 

Publikováno na byznys.ihned.cz, 11.9.2013