Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

28. 3. 2011 16:04

Petr Zahradník: Schengen skřípe na obou stranách

Komentář Petra Zahradníka v Hospodářských novinách ke slabým místům schengenského prostoru.

Zřejmě se shodneme v tom, že uvolnění hranic mezi členskými státy EU představuje jeden z nejviditelnějších přínosů, jichž proces evropské integrace dosáhl. O jeho prospěšnosti jsou přesvědčeni i ti, kteří jinak příliš proevropsky nesmýšlejí. Z hlediska praktického života je zprůchodnění vnitrounijních hranic spojováno s tím, že i Česká republika se může již čtvrtým rokem těšit, že je schengenskou zemí. To v symbióze s ostatními součástmi jednotného vnitřního trhu nabízí nekonečné možnosti například i pro bezprostřední lokální a regionální kontakt mezi dvěma či více zeměmi EU.

Ten je užitečný nejen pro zesílení vzájemného poznání, pro rozšíření nabídky cestovního ruchu či kulturních programů, ale i pro řešení společných podnikatelských či inovativních projektů.
To vše může přispět k pozvolnému stírání sociálně-ekonomických rozdílů, jež mezi českými zeměmi a Rakouskem nebo Bavorskem stále nabývají zřetelných kontur.

Součástí schengenského uspořádání je pak i to, že dřívější systematické a povinné policejní kontroly na hranicích jsou (mohou být) nahrazeny kontrolami namátkovými v mělkém vnitrozemí.

Schengenský systém a jeho plnokrevné fungování jsou založeny na velkorysosti a důvěře. Na důvěře v to, že volnost hranic nebude zneužívána na jedné straně kriminálníky a pobudy, na straně druhé však též přehnaně horlivými až podezíravými kontrolory páchajícími na drtivé většině kontrolovaných nemístnou „pakárnu“ a „buzeraci“.

Řada obyvatel Dolních Rakous a Bavorska pohlížela na vstup naší země i dalších sousedů do Schengenu s obavou a podezřením. A vytvořila politický tlak na místní policisty, aby to „těm Čechům pěkně osladili“. Potupné kontroly nejen na silnicích, doprovázené nehorázným chováním tamních policistů pohybujících se mnohdy v civilu a v civilně vyhlížejících vozech), volají buď po razantní diplomatické nótě, či zavedení reciprocity i na naší straně.

Cestovat do těchto zemí s apriorní obavou, že jako zcela nevinný budu muset sjet na odlehlou lesní cestu pod rouškou tmy a komunikovat tam s někým, kdo se mi nijak neprokáže či nepředstaví, může svádět k otázce, proč že tam vlastně jedu.

A to již nemluvím o možná tisících rakouských a německých spoluobčanů, jimž se díky Schengenu zlevnil způsob nakládání s odpady; zcela bezostyšně a ve velkém znečišťují naše příhraniční, povětšinou chráněné oblasti metráky smetí v oprávněném domnění, že nebudou potrestáni. Pokud by pozornost našich policistů mířila k těmto výtečníkům, nebylo by to od věci.

Jedním dechem však musím objektivně dodat, že asi podstatně větší hrouda másla spočívá na našich hlavách. A nelze se tedy divit, že starostové přilehlých obcí na druhé straně hranice navrhují instalaci překážek a závor, aby čeští grázlové nebo mezinárodní zlodějské tlupy měli znesnadněn transport svého lupu.

Je zajisté mimořádně nelichotivé, že tímto způsobem vyvážíme naši „parádní disciplínu“, tedy nenechavost a zlodějnu v nejširším představitelném sortimentu, kdy skupina tunerů kazí pověst celému národu a odradí od mnohdy velmi užitečných a prospěšných projektů připravovaných lidmi, kteří náležejí k té většině poctivých.

Schengen spočívá v důvěře, kontrole, prevenci i v sankcích; není to jednoduchý systém. Kriminálníci a přestupkáři na obou stranách by měli být exemplárně potrestáni, aby nešpinili vzduch čistým úmyslům. Daleko intenzivnější využití toho, co Schengen nabízí, včetně výrazné kultivace našeho pohraničí, je nám totiž zapotřebí jako soli.

 

Publikováno v HN, 28.3.2011

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy