Petr Zahradník: Udržitelnost eurozóny a my

Většina protikrizových opatření se ukázala jako potřebná. Bez jejich vyladění však hrozí, že se stanou změtí podpůrných berliček

Mají zajisté pravdu ti, kdož tvrdí, že oproti svému startovacímu stavu se eurozóna poměrně zásadním způsobem změnila. Její konstrukční struktura byla v onom počátečním roce 1999 poměrně jednoduchá: sada pěti kvalifikačních maastrichtských kritérií, následně, ale ještě před startem doplněných o prvek fiskální udržitelnosti v podobě Paktu stability a růstu, Evropská centrální banka a její výkon společné měnové politiky, společná měnová jednotka euro a společný mezibankovní platební, zúčtovací a vypořádávací systém Target. A to je v zásadě vše. Prvních šest sedm let projekt fungoval hladce nejen z pohledu funkčnosti svých komponent, ale taktéž bez větších problémů ve své členské základně.

To však neznamenalo, že by tyto problémy neexistovaly; jen byly některé z nich zakryty rouškou shodných či velmi podobných úrokových sazeb a trhy na důsledky tohoto nepřirozeného stavu (kdy úrokové sazby německé se nelišily zásadně od řeckých) nikterak nereagovaly. Jiné z nich však s tímto projektem vůbec nesouvisely, pouze následně ovlivnily jeho stabilitu, rovnováhu i oblasti, které jej přímo ovlivňovaly, zatímco on se s nimi podle počátečních pravidel nijak vypořádat nemohl (a veřejný dluh dál eskaloval).

Dlouho skryté potíže

Pak přišla krize. Krize, jež odhalila v plné nahotě a konturách tušené, skrývané či ignorované problémy. Radikální pokles ekonomických aktivit a cykličnost jiných sledovaných ekonomických jevů způsobily eskalaci problémových řetězců kvalitativně i kvantitativně v civilizovaném světě naší generací nepoznanou. Nepoznanou i z toho důvodu, že globalizace či europeizace v posledních dvou desetiletích natolik odstranila překážky mezi národními státy, a prohloubila tak jejich vzájemnou závislost, že nastalé problémy se přelévaly z jednoho do druhého nejen v rámci Evropy, ale i napříč kontinenty.

A ukázaly se dva jevy: první a nejdůležitější, že v rámci EU a především eurozóny má drtivá většina členů tak zásadní strukturální, fiskální či finanční poruchy, že nominální výhody jejich přítomnosti na jednotném vnitřním trhu a v eurozóně jsou kvůli domácímu nepořádku nenaplňované či naplňované pouze částečně. Že zkrátka kvůli vnitřním národním problémům jede vnitřní trh i společná měnová oblast toliko na půl plynu. A jev druhý: přestože se konstrukční složka eurozóny chovala v zásadě tak, jak měla, a svým vývojem de facto reagovala na postupně se vyjevující problémy národních států (ještě zaplať pánbůh za její existenci a za nemožnost provádět kompetitivní devalvace – to by teprve byl měnový chaos a nejistota), jisté projektové vady zde byly zřejmé.

Bez záchranné brzdy

Tvůrci hospodářské politiky EU však poté, co vypukla krize, a především pak ta řecká, se ohlíželi po použití určitých krizových nástrojů či záchranné brzdy eurozóny. A hle: ona tam nebyla.

Snažili se preventivně i sankčně usměrnit drastické zhoršování fiskální disciplíny a ukázalo se, že zesměšněný a vysmívaný Pakt stability a růstu tím efektivním nástrojem není, na ukazatel dluhu ani nedosáhne a ten narůstá vesele dál. Chtěli pomoci problémovým ekonomikám v případě jejich fatálních a vlastními silami neřešitelných či dlouhodobě paralyzujících strukturálních poruch. A nejenže nebylo z čeho, ale žádný takový nástroj zde neexistoval. Požadovali podpořit finanční likviditu, a standardní instrumentárium ECB dosud nebylo pro tento účel použito. Bohužel bychom mohli ještě chvíli pokračovat…

Došlo tedy k uvědomění si, že v konstrukčním soukolí eurozóny i systémech, které její funkčnost přímo ovlivňují, něco – docela dost – chybí. A jali se tento nedostatek odstraňovat. Proces odstraňování nedostatku však přehnali tentokrát z druhé strany.

Nové ostré nástroje

Však si připomeňme: ono výchozí instrumentárium tvořící poměrně skromný výčet součástek velmi rychle rozšířili o řadu doplňků. V oblasti strukturálních politik a podpory konkurenceschopnosti přistál vedle již tvořené Strategie Evropa 2020 ještě Pakt Euro Plus (mimochodem s ukazateli mnohdy mnohem přínosnějšími než v samotné Strategii); v oblasti koordinací hospodářských politik nám přibyl proces evropského semestru, předkládání národních programů reforem a zpětná vazba v podobě specifi ckých doporučení.

Roli Evropského měnového fondu po provizorních předchůdcích přebírá evropský stabilizační mechanismus s pevně danými pravidly hry a podmínkami své aktivizace. Fiskální disciplínu a makroekonomickou stabilitu napomůže ve vzájemné symbióze docílit fiskální kompakt společně s balíčky šesti a dvou opatření. Mozaiku opatření završuje zatím nastíněný a pouze v jednom ze svých zamýšlených prvků naplňovaný koncept bankovní unie, když finanční trh od roku 2011 upravuje nová podoba sdílené regulace a supervize.

Vyladit systém 

K tomuto výčtu je třeba dodat, že u většiny z opatření se nakonec ukázalo, že řada z nich byla vskutku potřebná a jejich zařazení do soukolí konstrukce eurozóny žádoucí. Jen je nyní zapotřebí tento systém trochu vyladit a rozkývané kyvadlo stabilizovat. Lze současně nabýt dojmu, že některé z nových konstrukčních prvků se vzájemně překrývají, jiné pak nejsou propojeny. To je jistě řešitelný úkol.

Podstatné je uvědomění si, čím vším je hladkost fungování eurozóny způsobena. Že nejen nominální veličiny a kritéria, ale vývoj reálných ekonomických procesů je pro její funkčnost fatální. Že eurozóna je o EMU, tedy nejen měnové, ale především hospodářské unii. A v ní je podstatné dosažení souladu mezi měnovými, fiskálními, strukturálními a finančními nástroji, jež standardní instrumentárium hospodářské politiky používají.

Uvědomění nastalo, souladu je zapotřebí relativně rychle dosíci. Pak budeme moci objektivně říci, zda tato oprávněná reakce tvůrců hospodářské politiky přispěla k udržitelnosti eurozóny (což bychom si snad měli přát), anebo se ukázala pouze chaotickou změtí podpůrných berliček, jež se relativně rychle zhroutí. A s nimi pak i celá eurozóna.
Pro nás je nyní asi opravdu přínosná (pokud se pozorně díváme a vnímáme) pozice vně eurozóny, jež nám umožňuje v řadě věcí se poučit, inspirovat a dodává nám času k zodpovědnému naplnění domácích úkolů. Pokud však medikamenty zaberou a eurozóna se udrží, naše pozice věčně vyčkávajícího by se měla změnit na trochu méně destruktivní a škarohlídskou, zato pragmaticky konstruktivní.

 

Publikováno v týdeníku Euro, 24.6.2013