Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

24. 9. 2013 9:06

Rozhovor s Danielem Münichem: Důchodová reforma postavená na hlavu

Z historie víme, že lidská společnost vykazuje vysokou míru flexibility a schopnost vykompenzovat negativní dopady mnoha jevů.

Daniel MünichK jednomu z nejcitlivějších témat veřejné diskuze patří v České republice penzijní systém a problematika demografického stárnutí. Odborníci, politici i média je jednotně vykreslují v nejčernějších barvách. O pohled na tuto problematiku jsme požádali respektovaného českého ekonoma Daniela Münicha.

* Studie varují před přestárlou Evropou s prázdnými kočárky a zchudlými důchodci. Souhlasíte s podobnou hororovou vizí?

Jde o složitou problematiku s řadou proměnných, ale jako ekonom vycházím z aktuálních analýz a propočtů, které přesvědčivě dokladují, že při současných vývojových trendech může životní úroveň důchodců v budoucích dekádách výrazně klesnout. Přesto bych se zdržel lineárních předpovědí o budoucnosti, do níž může zasáhnout řada neznámých. Z historie víme, že lidská společnost vykazuje vysokou míru flexibility a schopnost vykompenzovat negativní dopady mnoha jevů.

Děti jako riziko chudoby

* Platí to i pro oblast porodnosti?

Platí, i když v posledních letech je ve většině zemí Evropy její nízká úroveň velkým problémem. Rozhodně však nelze paušalizovat, situace se v jednotlivých státech liší. Například ve Francii až zas tak velkým problémem není.

* V posledních letech se zvýšila porodnost díky generaci tzv. Husákových dětí. O rodinné politice minulého režimu v sedmdesátých letech se často hovoří jako o sociálním inženýrství. Neměla i své kladné stránky?

V tehdejších podmínkách určitý efekt zřejmě měla. Podle mého názoru však tehdejší natalitu ovlivnily výrazně i jiné faktory. V sedmdesátých letech především rodily silné poválečné ročníky. Navíc Husákova normalizace vzala lidem mnohé možnosti seberealizace, profesního uplatnění a zábavy, například cestování do zahraničí, široké spektrum vzdělávání či pracovních příležitostí, jako má současná mladá generace. Za normalizace proto již velmi mladí lidé zakládali rodiny a pořizovali si děti.

* Současný baby boom tedy považujete za přechodný projev populační fl exibility, který se dal očekávat?

Vidíme dočasný nárůst porodnosti tzv. odložených dětí v Česku historicky asi největší populační vlně oněch „Husákových dětí“ narozených v 70. letech. Po revoluci se těmto mladým lidem totiž otevřel svět mnoha alternativních životních příležitostí a vzdělanější část z nich nejdříve odsunula rodičovství na později a posléze snížila plánovaný počet potomků.

* Jaká opatření proti tomuto nepříznivému trendu by mohl zavést stát?

Především vytvořit podmínky, aby mohli rodiče a hlavně matky sladit pracovní kariéru a rodičovství. Pozice žen ve společnosti se za posledních padesát let zásadně změnila, a to jak s přechodem od socialismu k tržnímu hospodářství, tak změnou struktury ekonomiky odklonem od těžkého průmyslu směrem ke službám. Dnešní mladé ženy jsou navíc výrazně vzdělanější než jejich matky a tomu odpovídají i výrazně jiné profesní kariéry. Mateřství odkládají, případně odmítají proto, že vidí, jak obtížné je u nás skloubit práci a výchovu, a že se po návratu do práce ocitnou na méně významných a méně honorovaných pozicích. To vše vstupuje do jejich dilematu kariéra versus mateřství. V širším pojetí může být stát nápomocen třeba kvalitní, finančně a teritoriálně dostupnou sítí předškolních zařízení a případně dalších prorodinných služeb, jako jsou dosažitelná bezpečná hřiště, snadnější doprava s kočárky, nekouření v restauracích, dostupnost kvalitních mimoškolních aktivit pro děti. Jde hlavně o stav mimo největší města a Prahu, kde je situace v tomto směru výrazně příznivější. Stát může vyvinout úsilí, aby státní a veřejně financovaná sféra v mnohem větší míře nabízela částečné úvazky. To mimochodem uvítají nejen rodiče s menšími dětmi, ale i lidé v předdůchodovém věku, kteří se starají o své již nesoběstačné rodiče nebo potřebují snížit své pracovní tempo. K tomu nepotřebujete žádný zákon, stačí nařízení či obyčejná vůle ministra či vlády.

* Rodinné služby jsou poměrně nákladné a ne každý vydělává tolik, aby si je mohl dovolit. Nedávný průzkum agentury STEM mimo jiné ukázal, že převážná většina oslovených by nebyla ochotna stěhovat se za prací ani tehdy, kdyby jim byla nabídnuta dvojnásobná mzda. Překvapuje vás to?

Nepřekvapuje. Neochota Čechů stěhovat se za prací je notoricky známa a má své ekonomické, společenské a historické příčiny. Tuzemský segment soukromých služeb je kromě Prahy rozvinut slabě. Češi si již za minulého režimu vytvořili sítě vzájemné reciproční výpomoci jak v oblasti péče o děti prarodiči, tak i v mnoha dalších oblastech, jako je třeba oprava automobilů, stavba či oprava domů a bytů. Tento model nehonorované kooperace přežívá zejména v oblastech s vyšší mírou nezaměstnanosti a nižšími výdělky. Supluje relativně drahý a nedostatečně rozvinutý sektor služeb, zároveň však výrazně omezuje pracovní mobilitu obyvatelstva. Přestěhování se za prací zpravidla přeruší tyto cenné vazby a náhrada službami tržními je pro mnoho lidí příliš drahá.

* Podle nedávné prognózy Českého statistického úřadu by měl počet obyvatel růst do roku 2018. Poté prý přijde dlouhodobý pokles až na 6,1 milionu osob na konci tohoto století. Nebyl by pro Českou republiku a třeba i pro Evropu s vysokou hustotou obyvatelstva - v některých státech až desetkrát vyšší než v USA - výhodnější nižší počet obyvatel, méně zatěžující společnost i přírodu?

Nižší počet obyvatelstva české kotliny by nebyl na škodu. Každý by tu měl pro sebe více prostoru a lepší životní prostředí. Problém ale je, jak ekonomicky ustát to přechodné období. Již za socialismu jsme podcenili dopady rychlého a dlouhodobého poklesu porodnosti. V tržní ekonomice se k tomuto faktoru připojila ještě málo zodpovědná fiskální politika. Držet přiměřený každoroční deficit v dané situaci totiž nestačí. Vlády a jednotlivci totiž dosud nedostatečně spořili na dobu, kdy velké a dnes pracující ročníky budou v důchodu a mladých bude příliš málo na to, aby jim důchody platili z daní. Lidově řečeno jsme my Češi, myšleno jak vlády, tak jednotlivci, budoucí penze již hodně „projedli“.

* „Projedli“? Přece do roku 1989 u nás fungoval jen průběžný systém, zadlužení státu bylo téměř nulové, do modernizací podniků se sice téměř neinvestovalo, ale po Listopadu je nemodernizoval stát, ale privátní sektor.

Hovořím o budoucích přibližně třech dekádách, kdy se v naší společnosti poměr počtu důchodců a práceschopného obyvatelstva významně vychýlí v neprospěch těch, kteří dnes odvádějí část mzdy do průběžného důchodového pilíře. Dnešní třicátníci, budoucí důchodci, si zatím dostatečně nespořili, aby předešli citelnému poklesu své životní úrovně. A nedělal a nedělá to za ně ani stát. Lži o důchodové reformě

* Ale nastavení důchodové reformy muselo odradit každého zodpovědného člověka, který myslí na své stáří. Druhý pilíř je předstírané řešení složitého problému a ten jednoduché řešení nemívá. Proč stavět vedle sebe dva pilíře, jejichž principy jsou prakticky stejné?

Politici lidem účel důchodové reformy nevysvětlili a někdy sami nechápali. Jejím smyslem mělo být vytvoření důchodového systému, který umožní vyrovnávat se s demografickými fluktuacemi dlouhodobě. Myslím fluktuace nahoru a dolů. Prostřednictvím fondového modelu mají generace pracujících příležitost ukládat peníze tak, aby se zhodnotily, aby je některá z budoucích vlád nerozfofrovala a aby jim byly po odchodu do důchodu k dispozici.

* Pak politici podcenili nejen informovanost, ale i historickou paměť. Češi mají špatnou zkušenost s projekty, do nichž vkládali peníze s příslibem zhodnocení za desítky let. Za posledních sto let zažili v průměru každých osmnáct let nějakou formu vyvlastnění majetku. Jak byste jim jejich obavy vyvrátil?

Budoucnost byla vždycky obtížně předvídatelná. To ale neznamená, že lidé mají na budoucnost rezignovat. Fondové spoření má být jedním z nástrojů, jak se zajistit na stáří. Ale pozor, problém již projedené budoucnosti zavedení druhého pilíře nevyřeší. Navíc jeho účastníci do něj dle mé intuice stejně pouze převedou úspory z jiných forem spoření a celková míra spoření nevzroste. Druhý pilíř může zmírnit dopady demografických fluktuací, ale zachránit nás před tou nastávající fluktuací směrem dolů už nedokáže. To by býval musel být zřízen mnohem dříve, v osmdesátých či devadesátých letech minulého století, a musel by mít větší váhu.

Stát by neměl daňově zatěžovat pracující důchodce

* Dalšímu prohloubení nedůvěry se není co divit. Údajně kvůli důchodové reformě vláda zvýšila DPH, přímé daně a zpřísnila výběr sociálního pojištění. Ale kde ty peníze jsou?

Vidíte, to je další doklad, jak riskantní je věřit podobným slibům. Kdo sliby dává, necítí dostatečnou zodpovědnost, protože ve své politické funkci bude z hlediska délky života voličů jen velmi krátce. Lidé by proto měli brát tyto politické sliby s rezervou, snažit se mít dobře vychované děti, které jim ve stáří pomohou, spořit si na důchod, a to nejen finančně, ale třeba ve formě nemovitosti, kterou mohou v budoucnu prodat a posunout se do menšího bytu. A také nezanedbávat péči o své zdraví, aby mohli co nejdéle pracovat a postarat se o sebe. Ale nepropadejme přílišnému pesimismu. Evropa je stále ještě kontinentem s nejvyšším průměrným životním standardem na světě.

* O míře spoření a stabilitě důchodového systému ovšem nerozhoduje jen ochota a zodpovědnost, ale i zaměstnanost obyvatelstva. Máme sice krizi, ale je nutné posílat lidi do předčasného důchodu, aby mladým nebrali práci?

Názor, že staří berou práci mladým, je mýtus. I když ho zahraniční studie vyvracejí (v ČR podobné studie nejsou), v povědomí české veřejnosti houževnatě přežívá. Starší pracovníci se uplatňují v jiném segmentu trhu práce a mladé generaci nekonkurují. Stát by měl spíše zvážit, jak zaměstnavatele a zaměstnance generace 50+ daňově zvýhodnit a udržet v pracovním procesu, aby místo pouhého pasivního pobírání důchodu pracovně přilepšovali nejen sobě, ale daněmi i státnímu rozpočtu. Vyšší zdanění výdělků pracujících důchodců, které minulá vláda zavedla, byl bohužel krok přesně opačným a špatným směrem.

 

Publikováno v časopise AGE MANAGEMENT, 20.9.2013

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy