Rozhovor s Janem Švejnarem o kupónové privatizaci

Kuponová privatizace měla a má své příznivce i odpůrce, v Česku i v zahraničí. Kritika směřuje nejčastěji k nepřipravenosti domácího právního prostředí. Alternativních nápadů je ale jako šafránu. Ne-kuponovou metodu prosazoval například Jan Švejnar.

Jan Švejnar emigroval v 17 letech za rodiči do USA. Ekonomické vzdělání získal nejprve na prestižní Cornellově univerzitě ve státě New York (bakalářský titul) a poté pokračoval v magisterském a doktorandském studiu na Princetonské univerzitě ve státě New Jersey. Po získání doktorátu přednášel Jan Švejnar ekonomii nejdřív na Cornellově univerzitě (1978-1987), poté na Pittsburghské univerzitě (1987-1996) a od roku 1996 na Michiganské univerzitě. Svého času byl mimo jiné i poradcem prezidenta Václava Havla.

Jan Švejnar už v roce 1989 publikoval svou studii Strategie ekonomické transformace Československa, a od té doby se stal pravidelným komentátorem československé cesty privatizace. Účastnil se i jednání v Kolodějích o tom, jak by transformace měla probíhat. Rozdělení státního majetku soukromému sektoru doporučoval ne-kupónovou metodou. Cílem jeho metody byla maximalizace zisku z prodeje majetku pro stát. Peníze chtěl použít na potřebné státní reformy.

Jaký je zpětný pohled Jana Švejnara na průběh české privatizace?

Můj argument byl zhruba takový: Podívejte se, situace se hroutí například v Polsku a Rusku, kde je vysoká inflace. Východní Německo a Československo byly z tohoto úhlu pohledu jedinečné. Byli jsme schopni centrálně plánovaný systém, ačkoliv samozřejmě nebyl perfektní, udržovat v relativně funkčním stavu. Lidé v Československu prostě žili, a celkově vzato to nebyl zase až takový kolaps jako třeba v Polsku.

Byla tedy podle vás privatizace českou cestou tou nejšťastnější variantou?

V této otázce jsou ve skutečnosti skryty dvě odpovědi. Jedna věc je, jak to bylo vše vymyšleno, a druhá, jak to bylo uskutečněno. Hodnocení je pak díky tomu poněkud rozporuplné. Na začátku se říkalo, že česká cesta bude rychlejší než například maďarská. Nakonec ale Maďaři, kteří prodávali zájemcům s nejvyšší nabídkou a vydělali tak hodně peněz pro státní pokladnu, ji dokončili prakticky jen o rok později, resp. prakticky ve stejnou dobu. Mé hodnocení české cesty se v čase zhoršilo i proto, že až teď je vidět, do jaké míry se tunelovalo, že právní řád úplně nefungoval a že na tom stát vlastně nic nevydělal.

Světová banka ve výsledku tu naši cestu privatizace nedoporučuje. Proč?

Ze začátku si všichni mysleli, že je to ta nejlepší varianta, ostatně Světová banka ji sama doporučovala. V momentě, kdy se pak dělala všechna možná hodnocení a zjišťovalo se, do jaké míry ty privatizační techniky fungovaly, nebo nefungovaly, do jaké míry podniky krachovaly, nebo nekrachovaly, Světová banka svůj názor změnila. Já jsem s kolegy udělal studii o tom, jak se privatizovaly podniky do zahraničních rukou. Z výsledku je patrné, že si podniky se zahraniční účastí v průměru vedou výrazně lépe. Navrhoval jsem, aby se výtěžek použil například na financování penzijní a zdravotnické reformy, které se teď snažíme dělat horkou jehlou a nemáme na to peníze.

Proč se tedy neprivatizovalo primárně zahraničnímu kapitálu?

Tam zafungovaly jasné zájmy lobbistických skupin. Klíčový problém byl v tom, že se pro privatizaci nepřipravil kvalitní právní rámec. Začátkem února 1990 jsme se sešli v Kolodějích, kde jsem přednesl svou variantu rozdělení akcií občanům "ne-kuponovu metodou".

Kromě Dušana Třísky, Tomáše Ježka a dalších tam byl i jeden právník z Bruselu, který navrhoval, že by Evropská unie mohla do Československa poslat desítky vlastních specialistů, lidí, kteří tehdy akorát dokončili právní rámec rodící se EU.

Nabídka tedy zněla tak, že by nám EU pomohla naroubovat evropský právní systém na naše prostředí, protože - jak správně zdůrazňovali - "stejně do té Evropy dříve nebo později budeme muset vstoupit". Výsledkem byl rok čekání na spuštění reforem. Silný a funkční právní rámec se ale stejně nevytvořil.

VŠE O PRIVATIZACI

A dalo se to za ten jeden rok reálně stihnout? Dušan Tříska tvrdí, že ani teď, 19 let od spuštění první vlny privatizace, by nebylo právní prostředí na takovou změnu dostatečně připraveno...

Dušan Tříska mi sám říkal, jak napsal zákon za půl hodiny. Zákony se tvořily, akorát se nevyužilo expertiz silné skupiny právníků, kteří se tímto zabývali už několik let v EU. Byla tu možnost postupovat jasně a cílevědomě. Jestli a kolik by se toho za rok vytvořilo při této variantě, to je otázka. Rozhodně by byl ale ten výsledek výrazně konzistentnější. Ty zákony by se vzájemně podporovaly, doplňovaly, aby prostě všechno bylo sladěno. To se ale bohužel nestalo.

Takže jsme tu tak trochu objevovali už jednou objevené...

Ano, přesně tak. A co je nejhorší, nebylo to nezbytné... Je tam totiž zajímavá i ta věc, že jsme vlastně dostatečně neuplatňovali ani ten právní rámec, který existoval. Takže když docházelo k tunelování fondů, všechna média na to upozorňovala, ale nebyla tu možnost chytit pachatele při činu, protože ten právní rámec nebyl prostě dostatečně silný.

Když si to srovnáte s Polskem, kde byli ochotni použít kombinaci starého a nového justičního řádu...

Podle toho, co se dalo použít, pak šli po lidech, kteří tunelovali a rozkrádali.

 

Publikováno na iHNed.cz, 23.5.2011