Úřad vlády nově přechází na doménu vlada.gov.cz. Více informací

Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

6. 1. 2011 15:56

Rozhovor s Jiřím Schwarzem o členství v Mont Pelerin Society a NERVu

Doc. Jiří Schwarz, bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE, byl v říjnu v Sydney zvolen do správní rady Montpelerinské společnosti.

Tato společnost vznikla v roce 1947, kdy F. A. Hayek sezval 39 významných osobností té doby k diskusi o ideových koncepcích, které jsou největší hrozbou pro rozvoj svobodné společnosti. V té době jim vévodil socialismus. Jednání trvalo několik dní v hotelu s úžasným výhledem na Ženevské jezero na úpatí Mont Pelerinu poblíž švýcarského Lausanne. Čtyři z tehdejších účastníků setkání později získali Nobelovu cenu za ekonomii. Mont Pelerin Society dnes sdružuje pět žijících nositelů Nobelovy ceny za ekonomii a jednoho za literaturu a dalších více než 500 předních ekonomů, filozofů, podnikatelů a politiků z mnoha zemí světa. Členy této organizace jsou pouze dva Češi – prezident Václav Klaus a Jiří Schwarz, se kterým jsme si povídali o členství v této prestižní světové organizaci a aktuálních událostech.

Jste členem Mont Pelerin Society od roku 1994 a v letošním roce jste se stal členem správní rady. Můžete nám říci, jak jste se dostal k členství a poté i do správní rady této společnosti?
V září 1990 mě pozval Max Thurn-Valsassina na konferenci Montpelerinské společnosti do Mnichova. Byl jsem překvapen, když jsem tam mezi téměř 400 účastníky potkal tehdejšího ministra financí Československé federativní republiky Václava Klause. Byl řečníkem a pronesl projev o nevyhnutelnosti pádu komunismu a přípravě ekonomické transformace, který měl velmi pozitivní ohlas. Václav Klaus se v témže roce stal členem Montpelerinské společnosti, já o čtyři roky později v provensálském Cannes. Pro členství musíte splňovat určitá kritéria, která by měla zabránit, aby se členem Montpelerinské společnosti stal člověk, který nerespektuje principy klasického liberalismu, jimiž jsou individuální svoboda, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svobodný trh, právní stát a světový mír. Za nového člena společnosti se musí zaručit dva stávající členové.

Správní rada se skládá z patnácti členů, z nichž prezident volený na dvouleté období stojí v čele čtyřčlenného výkonného výboru. Ostatní členové správní rady nemají exekutivní pravomoci a já jsem s šestiletým mandátem do roku 2016 jedním z nich.

Můžete našim čtenářům přiblížit fungování Mont Pelerin Society? Čím se tato organizace zabývá? Jaké si klade cíle?
Prvním prezidentem Montpelerinské společnosti byl v roce 1947 zvolen F. A. Hayek, který byl v této funkci do roku 1960, a členy byli další pozdější nositelé Nobelovy ceny za ekonomii – Milton Friedman, George Stiegler, Maurice Allais, Ronald Coase, James Buchanan a další. Montpelerinská společnost vznikla z obav před ohrožením principu individuální svobody, na nichž je postavena západní civilizace, a z obav před rozšiřováním totalitarismu. Základním cílem Montpelerinské společnosti je rozvíjení nejen diskuse, ale i na ni navazujících teoretických konceptů z oblasti ekonomie, politologie, práva, sociologie a jiných, které mají přispívat k zachování tradičních individuálních svobod.

Letos v říjnu jste se účastnil střetnutí v Sydney. Konference nesla název A 21st Century Liberal Enlightenment, ve volném překladu Liberální osvícení pro jedenadvacáté století. Podle vašeho názoru – vítězí nebo prohrává klasický liberalismus v západní společnosti v ideovém souboji s paternalismem a etatismem? Vydává se naše společnost na hayekovskou „cestu do otroctví“?
Odpověď na tuto otázku je složitá. Jsou období, kdy se liberální myšlenky prosazují a pak přicházejí období, kdy se prosazují jiné ideje – etatistické, rovnostářské, které pohrdají schopností člověka rozumět světu, v němž žije, racionálně se sám rozhodovat a především nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Vezmeme-li pád totalitních režimů jako projev vítězství myšlenek svobody a demokracie, stejně tak i v dalším období posilování pilířů svobodné společnosti a ekonomické transformace od příkazové ekonomiky k tržní. Celé období lze charakterizovat jako významný úspěch tržního paradigmatu, kdy v takzvaných exkomunistických zemích opět začaly trhy rozhodovat o alokaci omezených zdrojů na základě cenové informace. Rovněž ve vyspělých západních zemích se začala měnit regulace ekonomiky a stát omezil zasahování do těch odvětví ekonomiky, která byla po dlouhá desetiletí trvání studené války jeho doménou.

Jiné myšlenkové proudy se prosazují v současném období krize, kdy naprosto iracionálně je liberalismus viněn z hospodářského poklesu či z pochybení regulátorů ekonomiky. Uvedu to na dvou příkladech. Bankám je pejorativně přisuzováno, že bezohledně maximalizovaly zisk. Chovaly se ovšem zcela racionálně v iracionálním prostředí, které vytvořil stát (respektive politici). Hypoteční krizi v USA vyvolala dlouhodobá podpora stavebního spoření a hypotečních úvěrů, které si pořizovali i lidé, kteří by se bez podpor nekvalifikovali na jejich získání. K tomu mohlo docházet pouze po určitou dobu, po dobu hospodářského růstu. S prvním výraznějším poklesem hospodářské aktivity se ukáže neudržitelnost vysokých cen na některých trzích. K tomu došlo na americkém trhu s bydlením a hypoteční bublina praskla a splaskla. Banky se dostaly do problému se zajištěním svých úvěrů a tato nákaza se postupně přelévala do dalších odvětví ekonomiky, jimž začaly vysychat úvěrové zdroje. Šlo o dlouhodobě předimenzovanou státní intervenci do ekonomiky, která vytvořila prostředí, v němž banky neodpovědně poskytovaly „subvencované“ úvěry.

Druhým příkladem nechť je fotovoltaika. Zcela nesprávně se tvrdí, že selhal trh. Trh neselhal, ale selhal stát, který prostřednictvím energetického regulátora nastavil podivná regulační pravidla, jimž se racionálně jednající podnikatelé chytře přizpůsobili. Proč by nevyužili možnost si prostřednictvím dotací a úlev zabezpečit garantovanou návratnost investic a navíc ještě garantovaný zisk. Kdyby energetický trh nebyl takto nastaven státem motivačně ve prospěch fotovoltaiky, tak by k takovému boomu fotovoltaických elektráren nemohlo dojít, protože sluneční elektrárny nejsou konkurenceschopné klasickým energetickým zdrojům. Nejsou schopny zajistit stabilní dodávku proudu, jak ji požaduje poptávka. Dále je patrné, že s rozvojem fotovoltaických elektráren se „zchladila“ poptávka po výstavbě nových větrných elektráren. Z toho lze usuzovat, že i zdroje takzvaných příležitostných podnikatelů (availability entrepreneurs) jsou omezené a přesouvají je tam, kde je státem vytvořená nebo podporovaná příležitost výnosnější.

Na otázku, kdo nyní vítězí, musím konstatovat, že liberalismus ne. Krize je převážně léčena špatně. Terapie je postavena na silnější státní a nadstátní regulaci, hlavně bankovního sektoru. Žaludeční potíže se v tomto případě léčí jídlem, které způsobilo zažívací problémy. To přece nemůže fungovat! V případě Řecka, jehož vlády se chovaly dlouhodobě fiskálně nezodpovědně, byly poskytnuty velké finanční injekce. Ty povedou spíše k zachování statu quo a prodlužování kómatu než k razantní změně založené na radikálním řezu. Vždyť tato země fakticky zbankrotovala, ale většina lidí si tam nadále žije, jako by se nechumelilo, tedy nad své poměry. Tytéž obavy mám při léčení problémů způsobených fotovoltaikou. Připadá mi, že vlády něco dělají jen proto, že se to prostě od nich čeká.

Může vůbec liberalismus ještě zažít v dnešní době nezadržitelně rostoucího státu, centralizace a regulace svoji, řekněme, renesanci i v praktické hospodářské politice, nejen tedy v teoretické rovině?
Jsem přesvědčen, že liberální myšlenky, které jsou postaveny na důvěře v tržní mechanismus, jsou správné. Tržní mechanismus racionálněji alokuje zdroje než vláda prostřednictvím státních zásahů (například umělé udržování při životě americké automobilky General Motors, která měla zkrachovat již před třiceti lety). Tržní postupy a tržní řešení se neustále nabízí proti zásahům vlád, takže liberální recepty mohou být v každodenní hospodářské praxi konfrontovány se skutečností. Z tohoto důvodu zůstávají liberální ideje neustále živé. A pro ideje je důležité, aby byly konfrontovány s jinými ideovými koncepty, aby byla obnovována konkurence ideových koncepcí.

A tento souboj je inspirací pro ekonomii a jiné společenské vědy hledat pravdivé vysvětlení reality. V principu jde o to, že se ideové koncepty liší ve vysvětlení palčivých problémů naší současnosti. Z tohoto hlediska si myslím, že ekonomický liberalismus není v defenzivě ani v rovině teoretické či praktické, jako je jeho uplatňování v hospodářské politice, například vezměte si počet diskusí o školném. Školství bylo po mnoho desetiletí považováno za veřejný statek a dnes si stále více lidí v ČR uvědomuje, že může být i statkem soukromým. A tato myšlenka je přece dílčím vítězstvím liberální ekonomie.

Troufáte si říci, jaký osud čeká liberalismus?
Bude se nadále rozvíjet. Pokud se ho někdo nepokusí zakázat. Ale i tak se bude určitě rozvíjet!

Může být podle vás autoritářský kapitalismus alternativou k západní verzi liberalismu?
Autoritářský kapitalismus byl a je všude úspěšnější než autoritářský socialismus. To lze vidět na příkladu Singapuru a dnes je příkladem autoritářského kapitalismu také Čína. Čína je jednou z úspěšných zemí, kde se s přechodem od socialismu ke kapitalismu vyřešil problém hladu. Ve východních provinciích Číny se mohl rozvíjet obchod na základě soukromého vlastnictví a vznikly trhy nejen zboží, ale i kapitálu, výrobních faktorů. Zemědělci díky tomu zvýšili produktivitu a problém hladu se díky rychle rostoucí produkci potravin podařilo úspěšně vyřešit. V období maoistického autoritářského socialismu v Číně, když se prosazovalo heslo „v každé vesnici huť“, se Čína vrátila technologicky o sto let zpět, výrazně poklesla produktivita práce a čínské zboží ztratilo konkurenceschopnost. Po smrti Maa se v Číně začal uvolňovat prostor pro svobodné podnikání, které se z východních přímořských provincií postupně rozšiřuje do středu země. Dnes lze vidět obrovský rozdíl mezi výkladní skříní čínského kapitalismu Šanghají a Pekingem, který zatím zůstává hlavním městem socialistické Číny. Rozdíl je nejméně dvacet let.

Jaký je váš názor na Evropskou unií připravovanou regulaci finančních trhů?
Mám o ní velké pochybnosti, protože se domnívám, že léčba neprobíhá na základě správně stanovené diagnózy. A víme, že více než stoleté zkušenosti s rozvojem kapitalismu nám ukazují, že regulace přicházejí vždycky pozdě. Regulované subjekty se přizpůsobí, naučí se v regulovaném prostředí úspěšně podnikat a obcházet zamýšlené cíle regulace. Pak se samotná regulace stává příčinou zostřených nerovnováh, které v ekonomice vznikají. Obvyklým řešením je, že politici pod tlakem zájmových skupin přicházejí s jinou regulací. Nicméně nejlepším a společensky nejšetrnějším řešením je nechat nekonkurenční subjekt zbankrotovat. To je samozřejmě viditelné a politici zjistili, že lze snadno získávat politickou podporu, když podpoří nekonkurenční firmu z peněz někoho jiného, daňových poplatníků. Přitom se bijí v prsa a vykřikují, že charakteristickým rysem moderní společnosti je solidarita. Solidarita by to byla, kdyby to zaplatili ze svých vlastních finančních prostředků. Použít cizí peníze na tento účel není nic jiného než krádež! Nepřiměřená ochrana před bankrotem vede k morálnímu hazardu, na což mnozí vlastníci a manažeři spoléhají a chovají se neodpovědně.

Podle posledních informací se na finanční pomoci Irsku bude podílet i Česká republika, navzdory tomu, že není členem eurozóny. O čem tento krok svědčí?
To svědčí o jednom: že ČR se zavázala při vstupu do EU, že vstoupí i do eurozóny, která v té době neexistovala. Díky tomu se po nás žádá participace na řešení rozpočtových problémů zemí eurozóny. Naše účast je naštěstí menší, než co se žádá od členských zemí eurozóny. ČR má poskytnout záruku na půjčku, která by se stala splatnou tehdy, kdyby Irsko nebylo schopno úvěr splatit. Z tohoto hlediska je racionální návrh prezidenta republiky a ČNB, aby se vláda pokusila renegociovat naši smlouvu s EU, to znamená získat výjimku v záležitosti vstupu do eurozóny, jako ji mají Dánsko a Velká Británie. Tím bychom se vyhnuli povinnosti podílet se na sanaci rozpočtů zemí eurozóny. Bylo by to logické, jelikož ČR nesplňuje maastrichtská kritéria, nemá časový plán vstupu do eurozóny a nepanuje u nás ani převládající názor na vstup do eurozóny.

Jste také členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Co by podle vás měla naše vláda řešit v první řadě? Co byste jí poradil, které konkrétní problémy české ekonomiky považujete za nejpalčivější?
Velký NERV se skládá ze sedmnácti členů jmenovaných vládou, kteří se pravidelně scházejí minimálně jednou za měsíc. V mezidobí se setkává podle potřeby pět odborných komisí, přičemž každý člen NERV je členem alespoň dvou z nich. Já jsem členem komise zabývající se fiskální disciplínou, ekonomickými vztahy s EU (jelikož mě zajímá regulace) a konkurenceschopností (kde jsem kvůli školské reformě). Dalšími komisemi, jejichž zasedání se nezúčastňuji, je komise zabývající se důchodovou reformou a bojem s korupcí.

Souhlasím, že Česká republika by měla prioritně řešit problémy penzijní reformy. Dále reformu zdravotnictví, školství a sociálního systému, čímž se logicky bude řešit i problém rovnováhy veřejných financí. NERV navrhuje opatření a řeší problémy týkající se reforem. V současnosti se například vyhrocují problémy ve zdravotnictví, kde 7000 lékařů hrozí odchodem do zahraničí, pokud se lékařům nezvýší mzdy až na trojnásobek průměrného platu. Zdá se, že nastává vhodná situace pro uskutečnění zásadní reformy. Za těchto okolností musí vláda zaujmout jasné stanovisko a to je neustoupit a nezvýšit mzdy. Ustoupí-li nátlaku a zvýší mzdy, žádnou reformu zdravotnictví už v tomto volebním období neudělá.

NERV se pravidelně radí i se studenty při diskusích na vysokých školách. Skutečně vám pomáhají při řešení úkolů, které řeší NERV? Přicházejí s inovativními myšlenkami? Případně spolupracuje NERV se studenty i jinak než prostřednictvím diskusí?
Sám spolupracuji s některými studenty VŠE. Dále jsem doporučil několik studentů do odborných komisí NERV. Doporučil jsem ty, o jejichž kvalitě nepochybuji nebo které mi doporučili mí kolegové. Většina z nich se rekrutuje z Národohospodářské fakulty, ale je zastoupena i Fakulta financí a účetnictví a Fakulta mezinárodních vztahů. Jde asi o patnáct studentů z VŠE, kteří spolupracují na projektech odborných komisí NERV.

Publikováno v magazínu Economix v prosinci 2010, www.economix.cz

vytisknout   e-mailem   Facebook   síť X

Související zprávy