Úřad vlády nově přechází na doménu vlada.gov.cz. Více informací

Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

28. 12. 2013 13:51

Rozhovor s Petrem Zahradníkem: Rok 2013 zářný nebyl

Za vítěze globální ekonomiky v tomto roce označil přední český ekonomický expert, analytik a konzultant Petr Zahradník Spojené státy. Nejhorší za sebou už má podle něj eurozóna, jen česká ekonomika nemá příliš důvodů k radosti.

Petr Zahradník“Řekněme, že nás to v rámci přibližování se průměru Evropské unie vrátilo asi dost zpátky. Jestliže ještě v roce 2009 jsme byli na úrovni 83 procent unijního průměru, teď budeme zcela určitě hodně pod 80, tipoval bych někde mezi 75 a 77 procenty, což lichotivé není ani trošku,“ uvedl bývalý člen Národní ekonomické rady vlády. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se také zamýšlí nad tím, co je pro hospodářství České republiky v příštím roce největší hrozbou.

*Jak se dařilo celkově ekonomice v roce 2013?

Myslím si, že celkově to žádný zářný rok nebyl. Retrospektivně a dokonce z hlediska globální ekonomiky to bude rok, na který bude docela radno brzy zapomenout, respektive se z něj možná poučit, ale rozhodně ne se s ním nějak významně chlubit. Bohužel to platí zejména pro nás. Evropská ekonomika i hospodářská politika v tomto roce nalezla nějaké pevnější kormidlo, jak některým krizovým projevům čelit. Mám tím na mysli, že poprvé v letošním roce došlo k prvnímu praktickému testování nějaké fiskální záklopky, která začala v Evropské unii fungovat. Na sklonku roku se země dohodly ohledně nějakých základních pravidel bankovní unie, dokonce v letošním roce Evropská unie po šesti letech přijala nového člena, což je také nějaký důkaz, že nějaká perspektiva tady je. Velmi záhy přijme nového člena také eurozóna. Takže období velké defenzívy, téměř až sebemrskačství v rámci Evropské unie pozvolna, byť ne úplně mizí, ale aspoň se snižuje, a trochu optimismu je docela na místě. Ale také to nebude zejména pro ty problémové státy rok, který si dají za rámeček.

*A kdo byl ve světě ekonomiky úspěšný?

Co se týče globální ekonomiky, dovolil bych si označit za vítěze číslo jedna Spojené státy. Nejen tou vlastní schopností se z krize dostat a velice uspokojivě růst, ale přestože jiná teritoria rostou rychleji, myslím, že rizika s nimi spojená jsou významnější. Čína samozřejmě roste téměř trojnásobně pořád, ale pravděpodobně dozná nějakého útlumu, to samé Indie, to samé Rusko, možná i dynamické latinsko-americké státy, kde to nejrychlejší nebo nejpříznivější období už také pominulo. Proto jmenuji v rámci globální ekonomiky Spojené státy, které v současné době rostou i díky tomu, že aplikovaly technologické postupy, které jim umožní posílit energetickou pozici. Proto podle mého názoru byl rok 2013 rokem americké ekonomiky nebo rokem znovuvynořené americké ekonomiky, která má možná jako jediná plnokrevné právo se za tímto rokem otočit jako za pozitivním. Samozřejmě, že jsou tam také velká rizika, rizika fiskální, zejména rizika dlouhodobá inflační s ohledem na politiku měnového uvolňování, která zřejmě brzy dozná nějakého předefinování nebo utlumení.

*Říkal jste, že i v Evropě je na místě trochu optimismu. Týká se to ale všech zemí Evropské unie?

Velmi špatné pro Evropu je také to, že rok 2013 prohloubil příkop mezi úspěšnými a neúspěšnými evropskými ekonomikami. Na stranu těch úspěšných se řadí země jako Německo, Rakousko, Švédsko, z východní části Evropské unie Pobaltí, Polsko, Slovensko. Na druhé straně jsou země, které čím dál víc ztrácejí, byť ta míra ztráty není tak propastná jako dřív. Ale vzhledem k tomu, že tyto země nerostou, a úspěšné začínají růst poměrně dynamicky, například v Lotyšsku je predikován růst mezi šesti a sedmi procenty, což se těch neúspěšných zemí nemůže ani náznakem dotknout, byť se ukazuje, že v příštím roce možná i třeba řecká ekonomika by se měla vynořit nad hladinu, se pořád příkop mezi problémovými zeměmi a těmi, které se z toho samy dokázaly lépe vylízat, minimálně nezmenšuje, ale bohužel asi i prohlubuje.

*Zřejmě by bylo zbytečné se ptát, mezi které země patří Česká republika, když naše ekonomika pořád stagnuje?

My patříme bohužel do skupiny, která zjevně v roce 2013 dále divergovala, což je velice nepříjemné, protože podobným způsobem se vyvíjela už v předcházejícím roce a po valnou část roku 2011, takže z jedenácti nebo dvanácti hodnocených kvartálů jsme rostli v jednom jediném, což je strašně málo. Řekněme, že nás to v rámci přibližování se průměru Evropské unie vrátilo asi dost zpátky. Ta data budou zveřejněna s jistým zpožděním, ale jestliže ještě v roce 2009 jsme byli na úrovni 83 procent unijního průměru, teď budeme zcela určitě hodně pod 80, tipoval bych někde mezi 75 a 77 procenty, což lichotivé není ani trošku.

*Co je příčinou tohoto propadu?

Hlavní příčiny jsou stále stejné. Hlavně slabá investiční aktivita, která ovlivňuje právě i faktory důvěryhodnosti a vzbuzuje ten strach a obavy, které se promítají v tom, že narůstají úspory a pořád mírně klesá spotřeba. To, že ve třetím kvartálu jediným prvkem, který přispíval k růstu naší ekonomiky, byl veřejný sektor, je také značně alarmující poznatek. Špatné je také to, že vlastně poprvé po téměř deseti letech se začíná hroutit do té doby neotřesitelná role zahraničního obchodu. Ten vývoj je další pádný argument, proč byla provedena devizová intervence. Protože ztratit konkurenční výhodu v zahraničním obchodě by byl pro naši ekonomiku faktor, který by nás zahnal hodně zpátky. Myslím si, že v tom spočívá odůvodnitelnost devizové intervence. Byť jsem si vědom rizika deflační pasti, pořád bych viděl jako hlavní problém právě to, že kurs koruny neodůvodněně posílí a zahraničně obchodní vazby na to nebudou schopny reagovat. A zvýší se nám import, omezí se nám export a naše obchodní bilance se nám po téměř dekádě propadne do deficitu. V tom je nejen hlavní důvod, proč byla devizová intervence provedena, ale současně to vnímám jako jedno z největších rizik, které by naši ekonomiku mohlo potkat v roce 2014.

Pokles investic je podle mne opravdu jádro problému české ekonomiky. Protože kdyby investice byly, bylo by více prostředků na mzdy, byla by silnější spotřebitelská poptávka a ekonomické soukolí by se rozjíždělo s daleko větší perspektivou. Nejsou-li, je ta perspektiva velmi mlhavá. Nicméně v posledním pololetí jsme zaznamenali pár příznivých indicií z hlediska privátních investic, to znamená, že někteří významní - nejen zahraniční, ale dokonce i tuzemští investoři - mají v úmyslu uskutečnit docela významné projekty. Problémem ovšem je, že někdy veřejné mínění v lokalitách, kde investice mají být, může investory odradit. Což je další věc, kterou ne úplně dobře chápu, když daná investice má přinést stovky, ne-li tisíce míst, že veřejné mínění může takovouto aktivitu zhatit.

*Například proti výstavbě distribučního centra internetového obchodu Amazon, které by přineslo až deset tisíc pracovních míst, se obecní úřad v Dobrovízi u Prahy odvolal kvůli občanům, kteří výstavbu zamítli v lidovém hlasování.

Přesně tak, to mám na mysli. Ale takových příkladů je víc. Na nějakých deseti, patnácti místech po celé republice se v čase prezidentských voleb konala referenda o jednotlivých zamýšlených investicích. Jestli si dobře pamatuji, neprošla ani jedna, což mi v dnešní situaci přijde jako značný hazard.

Rok 2014 by měl být rokem, kdy by se měla velmi silně projevit snaha zachránit čerpání evropských fondů, jak jen to půjde. Myslím, že ta výše, která by k nám měla přitéct, by měla být značně nadprůměrná. I to by měl být nový stimulační moment, který by snad už konečně trend ve vývoji investic měl alespoň přesměrovat; když už ne vrátit do nějakého růstu, tak alespoň zabránit pokračování v propadu. Protože kdybychom i příští rok pokračovali v propadu, tak už se ocitneme opravdu na samém začátku minulé dekády, což je objemově opravdu tristní.

*A to je tedy podle vás pro českou ekonomiku největší hrozbou?

Ano, podle mne největší hrozbou je to, že investiční aktivita se neoživí a že propadneme o patro nebo dvě níž. Na druhou stranu si myslím, že existuje dost důvodů, aby k tomu už nedošlo. Ale jak známo, nejsou to vždycky jen ekonomické nebo finanční důvody, ale právě ty procedurální, nebo ty, které jsou spojeny s nějakým hlasováním, které mohou dobře a smysluplně připravený projekt zadupat pod zem. Takže toho bych se bál vůbec nejvíc. Druhá obava spočívá v tom, že by se po relativně dlouhé době naše obchodní bilance vrátila do deficitu, což zatím asi úplně nehrozí, alespoň ne dlouhodobě a alespoň ne vlivem devizové intervence. Ale není možné to považovat za automatismus, že budeme mít věčně obchodní bilanci bez jakéhokoli vlastního přičinění přebytkovou. A třetí věc je ta, která je spojena s odblokováním jakési blbé nálady a v neochotě utrácet. Na druhou stranu vidím-li, že nebudu v příští době dosahovat příjmu, který mne k utrácení opravňuje, připadá mi tisíckrát odpovědnější se utrácení vzdát, než si napůjčovat nebo získávat prostředky jiným způsobem a potom se ocitnout v daleko svízelnější situaci. Proto mám osobně pochopení pro tu spotřebitelskou situaci, byť samozřejmě je víc svázaná strachem a panikou, než by měla být. Ale když reálná mzda stagnuje, odpovídající reakce je stagnace osobní spotřeby. Skutečnost byla nicméně o něco horší, když osobní spotřeba o nějaká dvě procenta klesala, přesně o podobný rozsah se navyšovaly úspory. Takže ten strach byl lehce přehnanější, nicméně na druhou stranu nebyl nijak iracionální.

*Česká republika se zavázala přijmout euro, ale po problémech v eurozóně se do toho moc nežene. Má už eurozóna podle vás to nejhorší za sebou?

Rozhodně si myslím, že má nejhorší za sebou, minimálně z pohledu zkušenosti, kterou učinila v rámci této krize. Před dvěma, dvěma a půl lety na tom byla bezesporu daleko hůř, nejenom z hlediska reálného stavu, ale i z hlediska důvěryhodnosti, jakým způsobem na ni nahlíželi její uživatelé, to znamená držitelé eura, vkladatelé do eura, a ti, kteří si půjčovali v eurech. Dokládá to také fakt, že po třech letech se Lotyšsko stává další zemí, která 1. ledna do eurozóny vstoupí. Ale na druhou stranu to vypadá, že další země si dá na čas. Polsko, o kterém se předpokládalo, že bude další zemí, která tam vstoupí, ve druhém pololetí letošního roku ohlásilo jakousi pauzu. Takže zbývá Litva, která určitě má zájem, aby doplnila kompletní baltský trojlístek v eurozóně. Pokud vím, tak stále Rumunsko pracuje s termínem vstupu v roce 2015, ale to už se určitě nepodaří. Vstup dalších jednotlivců do eurozóny bude asi za dlouho. Ale v těchto zemích vesměs debata o euru nejen pokračuje na úrovni akademické a politické, ale zejména z hlediska reálné připravenosti.

*A jak probíhá příprava na případný vstup do eurozóny v České republice? Teď je ticho po pěšině, jako bychom ztratili zájem.

V České republice bohužel v posledních třech letech byla tato fáze vstupu do eurozóny úplně odpískaná, takže já osobně spoléhám velice na to, že nová vláda společně s prezidentem, který má o vstup do eurozóny zásadní zájem, a možná i s pozvolna se obměňujícím složením bankovní rady ČNB, které by také mělo být vstřícnější ke vstupu do eurozóny, se debata o vstupu do eurozóny oživí. A nejen debata, ale i přípravné aktivity, které jsou k tomu nezbytně nutné. A bude to podle mne doprovázené jasnými gesty, které utvrdí v tom, že Česká republika má o vstup velký zájem, například že se začne vážně debatovat o termínu vstupu, o tom, kdy vstoupit do kurzového mechanismu, který předchází vlastnímu vstupu do eurozóny, a že se zkrátka téma euro a Česká republika stane jednou z prioritních součástí ekonomické diskuse u nás, což minimálně tři roky zcela určitě není. Ta diskuse do vypuknutí krize, možná ještě těsně poté, byla docela intenzivní, byla velmi kvalitní, ale mezitím se přerušila. A v současné době se o euru vůbec nemluví. Mám pocit, že právě proto, že se o tomto tématu vůbec nemluví, je v rámci prováděných průzkumů tzv. eurobarometru v současné době u nás téměř 80 procent odpůrců vstupu do eurozóny, což je jedno z nejvyšších čísel, které jsou v zemích mimo eurozónu.

 

Publikováno na ParlamentníListy.cz, 28. 12. 2013

vytisknout   e-mailem   Facebook   síť X

Související zprávy