Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

23. 9. 2013 11:23

Tomáš Sedláček: Morální exoskelet aneb Příliš blízká vzdálenost

Současnou globalizaci také můžeme číst tak,že vzdálenost je příliš blízko.

PhDr. Tomáš SedláčekPřed očima mám zprávy z celého světa, kdysi vzdálený člověk v Indii či Africe si nyní činí legitimní nárok stát se mým bližním a i my sami od sebe čekáme vůči tomuto někdejšímu cizinci psychicky náročnou empatii. Tyto zprávy pak prohlížím na přístroji, který byl doslova sestaven z celého světa– materiálně a intelektuálně. Takže přestože je Samsung považován za jihokorejskou značku a Apple za americkou, jsou ve skutečnosti plody celé planety.

Tento mobilní telefon se pak stává sám o sobě mým nejbližším bližním – a to nejen obrazně, ale doslova: nosím jej blízko u těla, všude s ním cestuji, každou noc vedle mne spí. Říkám mu své radosti, píšu přes něj své žádosti, a když nefunguje, mluvím na něj, nadávám mu, když ho nemám poblíž, cítím se tak nějak nesvůj, jako by mi něco chybělo. Ano, řeknete, telefon lze vypnout, ale ve skutečnosti to nejde. I když budete mít telefon stokrát vypnutý a stokrát nechaný doma na poličce, mentálně bude stále s vámi – přítomná bude jeho absence. Co se jednou probudilo, nelze jen tak uspat. Váš telefon, který vám přibližuje vzdálené, je vám větším bližním než váš životní partner, rodiče či děti. Tak blízkým, že se skoro stává naší součástí, extenzí našeho těla i duše široko daleko do světa.

Podobně se exteriorizuje etický interiér. Naše etické „vnitřnosti“, tedy cosi, co kdysi bydlelo uvnitř, se nyní ocitá venku: totiž v institucích. Již se nemusím osobně starat o chudé, neb zde máme sociální síť. Již si nemusím dělat starosti se starými, neb starosti za mě si dělá důchodový systém. Nemusím navštěvovat nemocné (byť pochopitelně mohu), protože přežijí i bez mé symbolické návštěvy, která je jistě potěší, ale není pro ně již otázkou života a smrti.

Jsou to právě tyto instituce, které nyní za nás (jaksi zástupně) nesou morální odpovědnost. Mají však ještě přinejmenším další roli: vzdálenost umožňují (nebo vytvářejí) a zároveň ji přemosťují. To, že mohu chodit městem neozbrojen, je zejména díky tomu, že zde máme policii, soudy a nepsané instituce. Že přijdu do banky a cizímu člověku bez mrknutí oka předám své celoživotní úspory, je možné jen díky tomu, že tento úředník pro mne nereprezentuje sebe sama jako člověka, ale stává se pro mne institucí, kterou ztělesňuje. Jen v takto vysoce symbolicky-institucionalizované společnosti je člověku umožněno vůbec neřešit, zda je dotyčný či dotyčná důvěryhodná, řešíme zejména, zda je důvěryhodná instituce. Co se se společností stane, pokud je tato rovina suspendována, brutálně vystihuje nedávný filmslasher The Purge (Očista, 2013). Amerika v nedaleké budoucnosti již netrpí nezaměstnaností ani chudobou ani nenávistí, neb jednu noc v roce je vyhlášena očista a zákon na tuto dobu neplatí, jinými slovy bližní může beztrestně zavraždit, koho chce, dokonce se to očekává. Tyto instituce, na které jsme si tak zvykli, že už je ani nevnímáme, tak tedy vytvářejí jakýsi morální exoskelet, který nás chrání od bližního a zároveň nám umožňuje přístup k vzdálenému. Neboť daňový poplatník se již nemusí starat o své staré či nemocné rodiče, ale stará se jaksi automaticky, dokonce i proti své vůli, o všechny důchodce či nemocné, kteří se pro něj stávají jakousi obtížnou, bezejmennou hmotou.

V situaci, kde je vzdálenost příliš blízko, je potom otázkou, co se děje z blízkostí samotnou. Má pracovní hypotéza je, že se skutečná blízkost právě náporem blízké vzdálenosti vytrácí. Blízkost je stále možná, ale již není nutná z existenčního hlediska. Což je z mnoha ohledů dobře – chudí, nemocní a staří by jen stěží žili tak blahobytně jen z milodarů. Vztah se také stává svobodnějším, protože je zbaven ekonomického imperativu.

Jinými slovy náš exoskelet prochází v poslední generaci dramatickou proměnou a jsou na něj činěny mnohem větší pevnostní nároky, čím je samotné „tělo“ společnosti citlivější, složitější a napadnutelnější. Tato neredukovatelná komplexita je šíleně křehká, což se projevuje jak finančními krizemi, tak teroristickými útoky, které právě zasahují neuralgické body, jakmile se dostanou pod exoskelet institucionalizované (ne)důvěry (tak je celá demokracie založena na tom, že těm, kterým dáme důvěru, nevěříme – proto máme pravidelné volby a kontrolní mechanismy).

A tak se nám celý svět stává bližním, ale skutečná blízkost se nahrazuje – zejména v krizových situacích – spoléháním na instituce, které suplují skutečné bližní.

 

Publikováno v HN, 19.9.2013

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy