Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

12. 1. 2012 9:26

Tomáš Sedláček: O nepochopení úroku

Umíte si představit, jak řídíte auto, o kterém víte, že se náhodně a bez vašeho vědomí prohazuje pedál na plyn a brzdu? Jinými slovy, jak byste jezdili, pokud byste museli, ve voze, který je nevypočitatelný, kterému nerozumíte a který nelze předvídatelně ovládat? Předpokládám, že odpověď zní: velice pomalu.

PhDr. Tomáš SedláčekJiří Pehe se ve svém článku Kapitalismus bez dluhu je jako ryba bez vody zamýšlí nad tím, co by se stalo, kdyby se kapitalismus vyrovnal se svými dluhy a choval se „zodpovědně“. Dochází k závěru, že by zkolaboval a že je potřeba zamyslet se nad novým paradigmatem. Ano, přestože úrok je dnes jedním z hlavních pilířů současného pojetí demokratického kapitalismu, osobně nevidím, pokud by se s dluhem vyrovnal, nutný důvod ke kolapsu. Kapitalismus může fungovat i bez obřích dluhů, ale nikoli zcela v dnešní podobě, také by zřejmě fungoval pomaleji, bez takových růstů a rizik. Pojďme tedy teď k těm mylným paradigmatům.

Úrok o slepičí krok

Mylné paradigma číslo jedna, kterému bych se dnes rád věnoval: rozumíme úroku a umíme jej spočítat. Kdysi jsem psal článek pro HN o stručných dějinách úrokové sazby a jak jsme si z něčeho, před čím náš všichni velikánové dob minulých tak varovali (před masivním využíváním úroku), nyní postavili základní pilíř našeho fungování. Problém je v tom, že úroku filozoficky ani technicky pořádně nerozumíme. Příklad: dnes například víme, že úrokové sazby, za které se půjčovalo Řecku, byly příliš nízké. To samé lze říci o amerických hypotékách nebo irském bankovním boomu. Prostě, z retrospektivy, příliš nízký úrok. Kdyby byl úrok vyšší, bankrot Řecka by nás neparalyzoval, prostě bychom jej, v rámci rizikových modelů, které určují diverzifikaci rizik půjčovaným zemím a stanovují správnou úrokovou sazbu, odepsali. Nikdo nikdy nikoho Řecku půjčovat nenutil. Zkrátka podcenili jsme riziko bankrotu, kolem kterého se celý výpočet konečné úrokové sazby točí, stejně jako se ukázalo, že pojištění této půjčky (Credit default swaps) je stejně nefunkční jako úroková sazba. A že v jistém smyslu za půjčku ručí stát(y) spíše než trh(y).

Podobá se to právě řízení auta s těmi nejistými pedály. Kdo žije na hraně, kdo na ní bruslí, nesmí se divit, že přes ni dříve nebo později přepadne, že se o ni pořeže. To bychom, my mistři, museli být velice, velice dobrými bruslaři. A to jaksi nejsme.

Ano, řeknete mi, to jsme ale tehdy nemohli vědět. Souhlasím, ale to zaprvé nebudeme vědět nikdy a zadruhé pak nevím, proč jsme na tato čísla tak spoléhali, proč jsme je počítali na desetiny procent, na bazické body, když jsme věděli, že jsou jako domeček z karet. Jinými slovy, samotné téma úroku, tisícileté téma pradávných filozofů a ekonomů (Starým zákonem a Aristotelem počínaje), je potřeba znovu promýšlet, tedy změnit paradigma. A jakým směrem? Směrem k větší nejistotě, tedy větší rizikové prémii, tedy k vyššímu úroku, tedy k pomalejšímu investování a půjčování, tedy k pomalejší ekonomice.

Nebezpečný pocit jistoty

Ekonomické modely mají jeden hlavní cíl: minimalizovat komplexitu, a to zejména za účelem snižování nejistoty (v budoucnosti). Jenže jedno jde částečně na úkor druhého. A občas může mít pocit jistoty v prostředí fundamentální nejistoty záporné spíše než kladné dopady.

Kapitalismus může fungovat bez obřích dluhů. Prostě možnost prudkého růstu prodáme a koupíme si za ni stabilnější, méně riskantní strategii. V minulosti jsme dělali přesný opak. Velikou vinu za to nesou právě sebejisté predikce lepší a zdánlivě jistější budoucnosti.

 

Publikováno v HN, 12.1.2012

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy