Tomáš Sedláček: Proč zatím nemáme nového Baťu

Dvacet let zpátky na Západě. V roce 1991 se v Česku obnovil kapitalismus - byly přijaty klíčové zákony, podle kterých český byznys funguje dodnes (například obchodní zákoník), proběhla také takzvaná malá privatizace. Nový seriál MF DNES zjišťuje, kam od té doby kapitalismus v Česku došel.

Povedla se nám transformace, tedy přechod z centrálně plánované ekonomiky do ekonomiky tržní? Máme to v tomto smyslu „za sebou“? Byla to transformace úspěšná, mohla být lepší, nebo nikoli? Po bitvě je sice každý generálem, ale já bych nechtěl být příliš přísný - ačkoli ke statistice HDP je třeba mít výhrady, tato silná čísla mluví za mnoho: v roce 1990 jsme dle Eurostatu měli v průměru 2 600 eur (respektive jejich tehdejšího ekvivalentu) na hlavu. Dnes je to přes 14 000 eur. To je pochopitelně průměr, nicméně i ten nejchudší nákupní košík dnes vypadá lépe než podpultově-tuzexový sen před dvaceti lety. Jeden takový skanzenový tuzex bych proto někde v Česku - jen pro to srovnání - přece jen nechal…

Cesta z Egypta aneb jací jsme byli

Minulý týden jsem absolvoval pracovní cestu do Egypta v rámci mise organizované našimi diplomaty, jejímž cílem bylo nabídnout Egypťanům zkušenosti z té naší transformace - ať si z toho vezmou, co uznají za vhodné. A ačkoli je příliš svůdné dělat paralelymezi naší sametovou a arabskou jasmínovou revolucí, přesto pro mne bylo zajímavé opět se vžít do raných devadesátých let, kdy jsme (se) transformovali my.

Stejně jako současní Egypťané, ani my jsme před dvaceti lety neměli žádnou kuchařku na to, jak „udělat“ kapitalismus. Rady zahraničních expertů byly mnohdy knížecí, neb jedna věc je umět daný systém používat a žít v něm a druhá věc je umět jej postavit - všichni umíme používat hodinky či mobilní telefony, ale asi bychom byli na rozpacích, kdyby nás někdo poprosil, abychom mu takové nějaké podobné hodinky či telefon postavili. Takže jsme se museli vydat vlastní cestou.

Česká specialita

Základní požadavky na kapitalismus byly přitom (při zpětném ohlédnutí) patrné již ze samotného slova. Kdo chce kapitalismus, potřebuje zaprvé kapitál a zadruhé kapitalisty. Jenže my jsme se tady snažili postavit kapitalismus bez kapitálu (kuponová privatizace ani restituce nový kapitál nepřinesly) a ještě navíc bez kapitalistů (panovaly tehdy obavy, že zahraniční kapitalisté nechtějí nic jiného než nám zlomyslně ukrást naše zbývající rodinné stříbro). A tak v rámci české cesty nezbylo než vzít potřebný kapitál na jediném možném místě, kde u nás byl: v bankách. Málokdo z Čechů a Moravanů měl dostatek peněz na investování do firem (a ti, kteří měli, byli většinou nechvalně spojeni se svrhnutým režimem), ale každý z nás měl své drobné úspory. A ty, když se daly všechny dohromady, byly sumou, se kterou už se dalo něco dělat. Stát, protože se nechtěl přiznaně zadlužovat, tedy vymyslel celkem geniální - a přitom velice nebezpečný - trik. Zprivatizoval téměř vše, ale banky, které měly tolik nutné peníze, si nechal ve státním vlastnictví.

Státem vlastněné banky tedy musely suplovat fiskální politiku státu, to znamená lít peníze do podniků, které by za normálních okolností zkrachovaly. Navenek nebylo nic vidět, dluh nebyl přiznaný, byl nenápadně ukrytý v černých bankovních půjčkách, o kterých se od začátku tušilo, že se nejedná o žádné půjčky, ale o peněžní dárečky. Škarohlídsky by se tak dalo říci, že se u nás nejednalo o privatizaci podniků penězi, ale privatizaci peněz (bankovních úspor obyvatel) podniky. Transformační dluh se tedy jako nepozorované podvodní (v obou slova smyslech) torpédo jednoduše poslal do budoucna. Torpédo bouchlo (a vyplavalo do veřejného dluhu) spolu s některými bankami, jež tíhu dluhu nezvládly, nebo v momentě, kdy byly privatizovány. I proto byl výnos státu z prodeje bank tak nízký.

Podobně by se dalo říci, že skutečná transformace začala až v momentě, kdy se naše podniky začaly hromadně prodávat zahraničním vlastníkům, kteří teprve dodali potřebný kapitál a hlavně kapitalisty. Tedy lidi s nápadem, chutí riskovat, s přístupem na zahraniční trhy a napojením na globální obchodní řetězce. Prostě sen o vytvoření nového Bati, českého selfmademana jen tak z ničeho, se ve většině případů (jsou i výjimky) nepovedl. Zajímalo by mne, zda současnou fobii ze zahraničí některých našich představitelů rétorické pravice (která se projevuje zejména útoky vůči Evropské unii, ale i USA) lze vystopovat již k této prvotní apatii vůči čemukoli, co je zahraniční a není hezky české. Z trans-formy nám dnes zbyly jen re-formy - řešíme standardní reformační problémy, které trápí skoro celý západní svět. V tomto smyslu je tedy trans-formace hotová, naše problémy jsou standardní, jsme vNATO i v EU a nikdo se o nás už dávno nezmiňuje jako o tranzitivní zemi. Jsme prostě novými členy EU (i tuto přezdívku doufám brzy ztratíme) a tam i patříme, o tom snad nepochybuje nikdo. Osobně však budu považovat naši transformaci za dokončenou až v momentě, kdy budeme mentálně připraveni přijmout euro. Zde se skutečně jedná omentální problém, protože ekonomika je připravená už dávno.

To však neznamená, že je vše za námi -komunistická mentalita neodchází mávnutím kouzelného proutku a už vůbec ne ze všech oblastí najednou. Ze všech dědictví komunismu zde stále máme problém s vysokou korupcí, náš důchodový systém je stále ze čtyřiadevadesáti procent komunistický, protože tolik ze svých příjmů dostávají důchodci od státu - v tomto držíme neblahý rekord, všude jinde je tento poměr menší. Takže ano, hlavní balvan máme za sebou, ale stále „tam ještě nejsme“.

Korupce aneb dědictví

Nemyslím si, že by Češi byli méně etičtí než západní národy, jen jsmeměli v tomto smyslu nešťastnou minulost. Rozkrádat erár totiž po dlouhou dobu patřilo k takovým těm velkým hrdinstvím drobných Čechů.

Už od Rakouska-Uherska byl bojkot eráru považován za líbivou národoveckou miniválku proti utlačovateli, kterému jsme neměli sílu se postavit plně. Takový Švejk by mohl povídat, byl to vlastně takový český hrdina skromného bojkotu v mezích vlastního prospěchu. Pak přišla okupace, které jsme se také nepostavili, zato ji alespoň bojkotovali (ten, kdo na to měl odvahu, neb nacisti byli jiní sekáči, ti by se se Švejkem rakousko-uhersky nezakecali). Po okupaci přišla sovětská patronáž, která opět umožňovala švejkovský bojkot. Do jisté míry by se dalo dokonce říci, že rigidní centrální plán mohl čtyřicet let fungovat právě díky korupci, která suplovala trhy a dodávala plánu tolik potřebnou pružnost.

Nakonec i divoká devadesátá léta byla faktorem, který přispěl též svou drobnou měrou do vínku bujení korupce, když jsme zjistili, že nejlépe se „podniká“ na úkor státu nebo jiných občanů.

Suma sumárum

Máme si vážit toho, co máme, nebo máme nadávat, že to mohlo být lepší? Kloním se, už ze své povahy, k prvnímu, ač obezřetně. Mnoho prostředků se zde cynicky rozkradlo za přihlížení státní moci, odvážné kroky jsme si nechávali (a to až doposud) pro jiné - tedy ať si je dělají cizí země.

Mám vůbec pocit, že se česká transformace povedla české vládě navzdory. Skromně si totiž myslím, že na rozdíl od jiných národů máme lepší ekonomiku než politiku. A to je vlastně dobrá zpráva - kdyby to bylo naopak, náprava by byla složitější.

 

Publikováno v MF Dnes, 28.5.2011