V čem jste se jako ekonomové spletli?

Členové NERV v Macháčově výměně

Daniel Münich: Rozvrat jsem nečekal

Jde o takové zhoršení, že bude ještě nějaký čas trvat, než se dostaneme alespoň tam, kde už jsme před lety jednou byli.

V oblasti řízení veřejných politik zaměstnanosti, školství a výzkumu jsem dlouhodobě sledoval celou řadu chyb, nedokonalostí – a mnohdy absurdních a do očí bijících. Bylo mi však jasné, že věci nejsou tak jednoduché, jak se často prezentují, a nemohou se zlepšovat skokem a tak rychle, jak by si většina kritiků představovala.

Byl jsem však přesvědčen, že věci se budou zlepšovat postupně, že to sice bude trvat roky, ale že s trochou trpělivosti se správa věcí veřejných v těchto oblastech bude pomalu, ale jistě dlouhodobě zlepšovat. Zásadně jsem se spletl.

Po sněmovních volbách v roce 2010 místo mnou očekávaného „mírného pokroku“ v mezích možností došlo k podstatnému zhoršení a někde až k rozvratu v oblastech řízení veřejných politik zaměstnanosti, školství a výzkumu. K takovému zhoršení, že bude ještě nějaký čas trvat, než se dostaneme alespoň tam, kde už jsme před lety jednou byli.

Dnes například v podstatě ani nevíme, které skupiny jsou intenzivněji postiženy dlouhodobou nezaměstnaností, kde se dělá kvalitní, natož špičkový výzkum, co je příčinou klesajících výsledků českých žáků a kde jsou tyto problémy největší. To je jen jeden příklad za každou oblast, kam jde velký balík veřejných peněz a kde se mohou tvořit základy skutečné budoucí prosperity země.

 

Vladimír Dlouhý: Omyl začal v Itálii

Podcenění dopadů italské krize na eurozónu a Německo vedlo i k podcenění dopadu na český růst.

Vím o dvou vlastních omylech v minulých letech. Prvním bylo podcenění dopadu italské krize z léta a podzimu 2011 (pád Berlusconiho vlády, prudký narůst úrokových rozpětí na italských vládních obligacích a problém s financovatelností dluhu) na výkon evropské ekonomiky.

Rok 2010 a první polovina roku 2011 naznačovaly, že sice evropský jih má hluboké problémy, ale sever si udrží dynamiku, kterou získal po překonání dopadů globální krize 2008–2009. Italská krize však vedla ke ztrátě důvěry v euro, to dále prohloubilo nedůvěru v evropské banky a následky byly značné i pro doposud silnou německou ekonomiku. Její růst během 2012 zpomaloval až na pokles o 0,7 % v posledním čtvrtletí.

Druhý omyl s tím souvisí. Nemám žádnou výkonnou funkci, ale měl jsem na půdě NERV již od září 2011 doporučovat uvolnění fiskální restrikce a změnu vládní rétoriky. Podcenění dopadů italské krize na eurozónu a Německo vedlo i k podcenění dopadu na český růst a v lednu 2012 jsem předvídal oživení české ekonomiky v druhé polovině 2012. Stal se pravý opak… Ale abych byl jasně pochopen: ve sporu mezi uvolněnou fiskální politikou a politikou stabilizace dluhu a snižováním deficitu jsem na straně druhé varianty.

Je velmi dobře, že naše vlády nereagovaly na globální finanční krizi populistickým zvyšováním výdajů a nepřipustily nárůst dluhu. Jde však o míru úsporné politiky.

 

Petr Zahradník: Česko jako poušť

Před několika lety pro mne bylo nemyslitelné, že by Česká republika byla čtvrtou nejhůře se vyvíjející ekonomikou EU.

Mám-li si vybavit dva zřejmě totální omyly, datované před oněmi pěti lety (tedy těsně před vypuknutím krize), tak to překvapivě nebyla krize sama, ale dvě záležitosti týkající se tehdejší budoucnosti české ekonomiky.

Ta první věc se týká eura a vstupu České republiky do eurozóny; vybavuji si zcela živě spor s jedním kolegou, který někdy v roce 2006/7 hovořil o nejdřívějším čase vstupu v roce 2013, což jsem podrobil tvrdé kritice, neb jsem to považoval nejen jako velmi pozdní termín, ale rovněž za jaksi „neslušné“ k plnění závazků a povinností člena EU. Nakonec se ukazuje, že pokud to bude ještě v této dekádě, bude to z dnešního pohledu ještě brzy. S tím souvisí i okolnosti tohoto zpoždění, jež se změnily jak na naší vnitřní straně, tak na straně vnější – tedy podobě eurozóny, nyní opentlené řadou nových prvků.

Druhou věc, kterou jsem si ani nepředstavoval, je fakt, že pro mne bylo tehdy nemyslitelné, že by Česká republika byla čtvrtou nejhůře se vyvíjející ekonomikou EU, navíc obklopenou všemi čtyřmi – více či méně – rostoucími sousedy. Tedy že budeme pouští, obklopenou sytě či bledě zelenou oázou víceméně prosperujících ekonomik. Tehdy jsem taktéž ani neuvažoval, že při extrapolaci uplynulého tří- či čtyřletého ekonomického vývoje nás podle ukazatele ekonomické vyspělosti (HDP na obyvatele) tak přibližně do pěti let dožene či předežene Slovensko.

 

Jan Procházka: Má chyba s akciemi ČEZ

Dlouhodobá dividendová politika, reinvestice zisků a podobné bláboly ovlivnily můj rozum.

To je velice dobrá a krásná otázka – chyb jako v každém povolání a životě bylo pochopitelně plno, ale z těch zajímavějších si pamatuji zejména na ČEZ. Dlouhodobě jsem pracoval jako analytik zaměřený na utility a ČEZ byl nejen pro mě pochopitelně nosným titulem ve středoevropském teritoriu. Jeho nárůst při nákupu distribučních společností a vytvoření tzv. superČEZu jsem vcelku solidně odhadl, ale na jisté hranici jsem v další růst už nevěřil. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem začal být pesimista někde kolem 800 Kč a zbytek růstu hrubě nad 1 000 Kč už jsem byl na tento titul totálně negativní.

Kuriózní je, že dneska jsme zhruba na těchto hodnotách, ale to pochopitelně krátko a střednědobé investory, kterým jsem tehdy radil, dnes opravdu nezajímá. A nejlepší na tom je skutečnost, že jsem tyto akcie sám následně koupil den po narození syna za 1 330 Kč a tvrdil jsem, že v 18ti z něj bude milionář. Dlouhodobá dividendová politika, reinvestice zisků a podobné bláboly ovlivnily můj rozum. No už chybí pouze 12 let a nebude to s tou metou jednoduché.

Pak existuje věc, kterou již asi nikdy nezjistím - a to možná chyba u daně z PHM v ČR. Vždy jsem byl proti snižování spotřební daně, nesmířil jsem se s evropskou daňovou konkurencí u daně tohoto typu, tedy daně, která má odrazovat od potřeby a omezovat negativní externality. Propočtů, jak by to před těmi 2 lety při snížení o 2.50 Kč bylo, existuje plno, ale pravdu už asi nikdy nezjistíme. A ambice na snížení daně není silná ani dnes, když se už cenotvorba mírně usadila.

Možná poslední vtipnou vložkou byla situace ohledně SKY Europe a pádu této letecké společnosti. Jak jsem konzervativní člověk a názory moc neměním, pokud nejsem přesvědčen o nových skutečnostech, tak v tomto případě jsem létal od extrému do extrému - od pesimismu, přes modlení až k optimismu a zpět. Faktem bylo, že jsem si letenky do Londýna dost často kupoval.

Vlastně všechny tyto popsané situace ukazují, že jsem v tom „analyzování“ neměl úplně čistou hlavu, protože jsem buď akcie nebo auto nebo letenky prostě vlastnil a přání bylo otcem myšlenky. Proto je nejlepší analytik, který nemá s titulem či komoditou nic společného, ale jak to chcete třeba u makroekonomů udělat?

 

Pavel Kohout: Jak jsem se dvojitě mýlil během finanční krize

Podcenil jsem, do jaké míry centralizace přináší složitost a do jaké míry složitost přináší neschopnost a rozklad.

Počínaje červnem 2008 se ohledně ekonomického vývoje více či méně pletli snad všichni ekonomové. Ale ne, nebudu rýpat do kolegů. Budu kritizovat především sám sebe.

Nejprve ale několik slov úlevy. Nejsem typický „bankovní“ ekonom, což je pro mě velká výhoda. Nikdo po mě nevyžaduje produkci krátkodobých prognóz HDP, inflace, nezaměstnanosti, případně podobných veličin. V této disciplíně se prostě nelze nemýlit, neboť ekonomie postrádá prognostické prostředky, které by dokázaly předpovědět vývoj s jakoukoli uspokojivou přesností. Jakékoli matematické modely, jednoduché i složité, selhávají.

Selhávají nejčastěji v době, kdy je jich nejvíce zapotřebí. Jejich užitečnost spočívá převážně v tvorbě pracovních míst pro akademické ekonomy, kteří produkují další akademické ekonomy. Poslední generace modelů DSGE (Dynamic Stochastic General Equilibrium, jak hrdě to zní!) hanebně selhala. Jinak se prognostické výsledky těchto modelů ohledně nedají charakterizovat.

Chápu, že někdo musí dělat i předpovědi HDP, ale jsem rád, že to nemusím být zrovna já.

Tak. A nyní slíbená sebekritika.

Za prvé, zmýlil jsem se ohledně důsledků pádu Lehman Brothers. Den poté mi volali z Hospodářských novin kvůli mému názoru. Odpověděl jsem strašlivě hloupě: asi ve smyslu „konečně došlo k nejhoršímu, je to báječné, velká úleva, vřed praskl a nyní bude následovat uvolnění situace a ozdravení ekonomiky; a je právě čas kupovat akcie“.

Po dobu několika měsíců od tohoto památného rozhovoru bych byl nejraději chodil kanály, jak jsem se styděl za tento omyl. Trvalo to 176 bolestných a ponižujících dní, než se situace konečně vylepšila a akciové indexy se konečně obrátily směrem vzhůru.

Mám-li provést introspekci, jakým myšlenkovým pochodem můj omyl vznikl, zde je:

„Hypoteční krize začala v USA již někdy v březnu 2007, byly jí tehdy plné noviny, televize a internet. V říjnu 2007 začaly klesat akciové indexy, takže trh si krize už dávno všiml. Stejně tak si krize musely všimnout všechny ty důležité skvěle fungující instituce: Komise pro cenné papíry, Federální rezervní systém, Federální pojišťovna bankovních vkladů, a tak dále. Na řešení krize se bezpochyby tiše pracuje již rok, takže pád Lehman Brothers nemůže představovat nějaké fatální překvapení pro úřady. A když už k němu konečně došlo, znamená to, že brzy bude lépe.“

Pokud „brzy“ definujeme jako 176 dní, pak jsem se možná tolik nemýlil. Ale pocit to byl stejně strašný. Neměl jsem automaticky předpokládat, že kvalita veřejných institucí v USA je tak skvělá. Je určitě lepší než kvalita institucí ve většině ostatních zemí, ale málo platné: úřad je úřad a čím složitější, tím pomalejší. Centralizace znamená nepružnost.

Vedlejším produktem mého omylu byla tři vydání knihy Finance po krizi, neboť jsem měl neurčitý, ale silný pocit, že hřích v podobě přehnaného optimismu je třeba odčinit prací.

Vedlejším produktem těchto knih byl dále nástroj pro diagnostiku akciových bublin, respektive podhodnoceného trhu: www.akciomer.com

Druhý omyl. Ještě někdy kolem roku 2007 jsem byl vlažně, bez nadšení, ale přece jen nakloněn myšlence, že euro možná není tak špatná myšlenka. Koneckonců bude zanedlouho fungovat již deset let a zatím se ještě nehroutí. Euro pomáhá členským státům snižovat náklady na dluhovou službu a zlevňuje hypotéky. Pravda, Slovinci mají vysokou inflaci, baltské státy navázané na euro také, o realitní bublině ve Španělsku si v červnu 2007 cvrlikají vrabci na střeše, Irsko je evidentně přehřáté díky levným úvěrům, ale ono si to nakonec nějak sedne. Členské ekonomiky se přizpůsobí a za nějakých deset let, v roce 2017, bude možná správná doba, aby se Česko rovněž připojilo.

Jenže si to nesedlo.

Okrajové stát eurozóny, včetně baltských států s pevnou vazbou na euro, byly tvrdě zdrceny krizí, jejímž společným jmenovatelem byla společná měna. Výjimkou bylo Řecko, kde hlavním viníkem byl domácí šlendrián.

Ukázalo se, že jedna měnová politika a jednotný kurs nemůže fungovat v podmínkách tak velmi odlišných členských ekonomik; že se jedná o neopravitelnou konstrukční vadu; že ani záplaty v podobě stabilizačních fondů nic neřeší; a že společná evropská rozpočtová politika by představovala děsivý morální hazard kontinentálních rozměrů. Největší evropská bankovní krize od roku 1873 vznikla jako důsledek nevhodné měnové politiky – protože v eurozóně z podstaty věci nelze provádět žádnou „vhodnou“ měnovou politiku!

Dále se ukázalo, že takřka žádný z evropských politiků nepochopil obsah této nákladné praktické lekce ze základů měnové teorie. Kromě těch, kteří ji chápali už dříve. Není náhodou, že Nigel Farage je původním povoláním burzovní obchodník. Proto jako jeden z mála ví, co se děje a proč se tak děje.

Mám-li shrnout obecné poučení ze svých chyb: podcenil jsem, do jaké míry centralizace přináší složitost a do jaké míry složitost přináší neschopnost a rozklad. Vzhledem k tomu, že mojí vůbec první učebnicí ekonomického myšlení byly Nové zákony profesora Parkinsona, které jsem četl ve věku 13 let, jedná se o trestuhodnou mýlku.

Publikováno v HN a na iHNed.cz, 10.6.2013