Seriál k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením – 2. díl

V rámci dalšího dílu seriálu k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva“) se zaměříme na další z jejích úvodních článků, a to na článek 2, který definuje důležité pojmy, a článek 3 stanovící obecné zásady.

Článek 2 Úmluvy obsahuje definici pěti základních pojmů (komunikace, jazyk, diskriminace na základě zdravotního postižení, přiměřená úprava a univerzální design), které jsou používány v dalších ustanoveních Úmluvy.

Pod pojem „komunikace“ Úmluva zahrnuje všechny dostupné dorozumívací prostředky, od těch nejběžnějších (řeč, psaný jazyk), přes speciální (např. Braillovo písmo) až po ty nejmodernější spjaté s technologickým pokrokem. S komunikací úzce souvisí druhý pojem, „jazyk“, kterým se pro účely Úmluvy rozumí jazyk mluvený i znakový, jakož i další formy nonverbální komunikace.

„Diskriminaci na základě zdravotního postižení“ pak Úmluva definuje jako jakékoli rozdílné zacházení na základě zdravotního postižení, které má za cíl nebo jinak směřuje k narušení využívání lidských práv a svobod v plném rozsahu.

Za diskriminaci je považováno také odepření tzv. „přiměřené úpravy“. Povinnost poskytnout přiměřené opatření je individualizovaná povinnost spočívající v poskytnutí nezbytných a vhodných úprav v konkrétních situacích. Potřebné úpravy ale nesmí pro nositele této povinnosti znamenat nepřiměřenou zátěž. Při posuzování nepřiměřené zátěže se posuzuje celá řada různých faktorů, nejen finanční náklady.

Poslední pojem „univerzální design“ znamená navrhování výrobků, vybavení, programů a služeb tak, aby mohly být v co největší míře využívány všemi lidmi bez nutnosti dalších úprav. Skupina uživatelů zboží a služeb by měla být rozšířena na celou společnost, aby žádná z jejích skupin nebyla opomenuta a aby nebylo konkrétní zboží nebo služba zcela nedostupné. Následná úprava a výroba speciálních výrobků či vytváření specifických přístupů je totiž nejen diskriminující, ale často také finančně náročné. Univerzální design ale na druhou stranu nevylučuje existenci podpůrných pomůcek pro určité skupiny osob se zdravotním postižením, pokud je jejich použití účelné.

Článek 3 Úmluvy pak definuje základní zásady, na kterých je Úmluva založena a která je nezbytné promítnout do výkladu a implementace dílčích ustanovení Úmluvy. Tvoří tak základní hodnotový rámec, na kterém je Úmluva vystavěna.

Úmluva je dle tohoto článku založena na respektování rovnosti osob se zdravotním postižením ve všech aspektech, zdůrazňuje zejména jejich přirozenou důstojnost, osobní nezávislost a samostatnost. S tím je spojená nezbytnost jejich plného a účinného zapojení do společnosti prostřednictvím zajištění přístupnosti a rovnosti příležitostí ve všech oblastech života.

Lidé s postižením mohou častěji čelit různým formám diskriminace, včetně diskriminace z více důvodů. Úmluva proto také klade zvláštní důraz na rovnost žen a mužů a zvláštní ochranu dětí a žen s postižením.

Jednotlivá ustanovení Úmluvy zabývající se dílčími právy v určitých oblastech (např. vzdělávání či zaměstnávání) tak tyto zásady uvádí v život prostřednictvím konkrétních práv osob se zdravotním postižením a povinností smluvních stran.