Státní symboly

 

SYMBOLY REPUBLIKY

Oficiální státní symbolika České republiky je definována ve 14. článku Ústavy z roku 1992. Plní především funkce identifikační a reprezentativní, svým způsobem však také přibližuje jednotlivé etapy z více než tisíciletých dějin státu. Připomíná historickou kontinuitu, návaznost současnosti na úsilí desítek generací předků.

S výjimkou státní hymny všechny symboly vycházejí ze středověkých znaků odpovídajících pravidlům heraldiky. Ty se prosadily během 12. století na území západokřesťanského civilizačního okruhu, u nás s přibližně jednogeneračním zpožděním oproti nejvyspělejším oblastem. Až do začátku 20.století šlo vlastně především o symboliku vládnoucího panovníka, která plnila prakticky stejné funkce jako nyní symboly republiky.

Rozhodujícím pro další vývoj bylo 13. století. Dne 23. 9. 1253 zdědil pražský trůn král Přemysl Otakar II., který zavedl znak s dvouocasým lvem. Ve 14. století, za vlády Lucemburků, získala monarchie podobu Koruny království českého, v zásadě přetrvávající do poloviny 18. století. Císařovna Marie Terezie 29. 11. 1752 ustanovila jednotný panovnický znak, společný pro rakouské i české země, což fakticky znamenalo konec užívání specificky české symboliky na státní úrovni.

Vyhlášení Československa 28. 10. 1918 vrátilo vlastní státnost z oblasti teorie zpět do reality. V rámci trojice znaků republiky ze 30. 3. 1920 se vedle symbolů Slovenska a Podkarpatské Rusi objevila středověká heraldická znamení českého krále, moravského markraběte, opavského vévody a vévodů dolnoslezských i hornoslezských. Další středověké znaky územních součástí někdejší Koruny království českého do nich zahrnuty nebyly. Výtvarná stylizace jednotlivých symbolů republiky je dílem Jaroslava Kursy, Františka Kysely, Milana Hegara, Josky Skalníka a Jiřího Loudy, který ztvárnil státní znaky v roce 1992.

Velký státní znak

V 1. polovině 20. let 14. století král Jan Lucemburský na nové pečeti použil čtvrcený štít, střídající dvouocasého lva v 1. a 4. poli se znakem Lucemburska v polích 2. i 3. Čtvrcené znaky si získaly oblibu, počínaje Zikmundem Lucemburským se v nich zpravidla střídaly uherské pruhy s českým lvem. Šlo o vyjádření personální unie obou monarchií. Po roce 1490 čtvrcený štít doplnil střední štítek s erbem panující dynastie a v případě, že král byl současně římským císařem, umisťoval se celý znak na hruď dvouhlavého orla se svatozářemi kolem hlav.

Změna přišla až po roce 1711 za císaře Karla VI., který užíval titulaturu španělského krále. I v české formě jeho znaku tudíž musely dostat zastoupení symboly Španělska. Při té příležitosti se dvouocasý lev přemístil do středního štítku na místo původně vyhrazené dynastickému erbu, které se začalo považovat za nejprestižnější pozici.

Za vlády Marie Terezie se v českém panovnickém znaku na místa uprázdněná po španělských znameních dostaly heraldické symboly Moravy a Slezska. Moravskému markrabství příslušela stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou i zbrojí na modrém štítu. Její počátky spadají do doby krále Přemysla Otakara II., nejstarší doklad se zřetelným šachováním nese pečeť města Znojma přivěšená k listině z roku 1272, na královské pečeti je šachování nepochybné až za Jana Lucemburského. Slezská, na zlatém štítu znázorněná černá korunovaná orlice s červenou zbrojí, na hrudi se stříbrným půlměsícem, zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, byla původně rodovým erbem dolnoslezských větví dynastie Piastovců. Do královské symboliky ji zahrnul Jan Lucemburský a od 15. století plnila roli zemského znaku pro celé Slezsko.

V období 1752–1918 se často Čechy, Morava a Slezsko považovaly jenom za tři z mnoha provincií rakouské monarchie a užší vzájemné vazby mezi nimi byly popírány. Česká politika proto zareagovala používáním aliančního znaku, složeného z trojice štítů s dvouocasým lvem, moravskou a slezskou orlicí, jejž rakouské úřady během 1. světové války zakazovaly jako útok na integritu císařství. Stal se základem tzv. legionářského znaku, rozšířeného o slovenský štít s patriarším křížem a zelené lipové lístky.

Po vzniku Československa nemohl oblíbený legionářský alianční emblém převzít roli velkého znaku, protože by vyvolával dojem nedostatečné vnitřní soudržnosti republiky. Zákon ze 30. 3. 1920 tudíž zavedl střední znak, který z něho vycházel, obsahoval v předním štítu dvouocasého lva a ve čtvrceném zadním štítu zemské znaky Slovenska, Podkarpatské Rusi, Moravy a Slezska, a monumentální velký znak. Ten zadní štít rozšířil o trojici dolních polí se znaky Těšínska, Opavska a Ratibořska, navíc doplnil dva zlaté lvy coby štítonoše, lipové ratolesti a stuhu s heslem „Pravda vítězí“.

Socialistická ústava z 11. 7. 1960 velký i střední státní znak zrušila. Velký se znovu prosadil, tentokrát jako český, díky ústavnímu zákonu ze 13. 3. 1990. Rozhodně nenavazuje na někdejší velký znak Československa, v 1. i 4. poli má dvouocasého lva, 2. pole patří moravské a 3. slezské orlici. Vnějškově může připomínat čtvrcený štít krále Jana Lucemburského, ale jakoukoli přesnou analogii v minulosti postrádá. Jeho podoba odráží situaci, která existovala po pádu komunistického režimu začátkem 90. let 20. století a inspiraci lze hledat u znaku Velké Británie.

Malý státní znak

Nejstarší znak odpovídající heraldickým pravidlům se na pečeti českého panovníka objevil v roce 1192, byl jím štít s orlicí, který zůstal královským symbolem až do roku 1253. Když si v roce 1247 svou první pečeť pořídil následník trůnu a moravský markrabě Přemysl Otakar II., dal na ni vyrýt štít s dvouocasým lvem. Králem se stal 23. 9. 1253, znak s korunovaným stříbrným dvouocasým lvem na červeném štítu si však ponechal. Od té doby je hlavním heraldickým symbolem českých panovníků a posléze státu dodnes. Během zmatků po násilné smrti Přemysla Otakara II. si královský znak přivlastnila česká šlechta, prostřednictvím její samosprávy se znamení dvouocasého lva stalo navíc také zemským symbolem Čech.

Vládní nařízení z 19. 5. 1919 ustanovilo prozatímní znak Československé republiky, shodný s malým znakem starého českého státu. Ale u Slováků vyvolalo nesouhlas, proto malý státní znak ze 30. 3. 1920 dostal podobu dvouocasého lva nesoucího na hrudi srdeční štítek se znakem Slovenska. V roce 1960 byl uzákoněn jednotný státní znak ČSSR ve tvaru pavézy se lvem bez koruny a s rudou pěticípou hvězdou. Po pádu komunistického režimu se 13. 3. 1990 vrátil tradiční dvouocasý lev jako malý státní znak České republiky. Má zlatou korunu, jazyk
i drápy, ale stříbrně znázorněné zuby.

Státní barvy

Podle pravidel heraldiky se ofi ciální barvy odvozují od znaku tak, že prestižně první z nich odpovídá barvě erbovního znamení a druhá barvě štítu, přičemž je samozřejmě přípustné nahrazování zlaté žlutou a stříbrné bílou. V českém případě šlo od roku 1253 o bílou a červenou.
Československá ústava k nim 29. 2. 1920 připojila v pořadí třetí barvu, modrou. Tím se zabránilo totožnosti se státními barvami Rakouska a Polska, modrá má mimo jiné významnou pozici ve znaku Moravy. Ofi ciální české barvy nacházejí uplatnění i na stuhách státních záslužných řádů, původní bílá a červená přísluší k Řádu bílého lva, zřízenému 7. 12. 1922; bílá, červená a modrá se váží k mladšímu Řádu Tomáše Garrigue Masaryka ze 2. 10. 1990. Současná podoba obou řádů existuje od 9. 7. 1994.

Státní vlajka

Během 1. poloviny 19. století se po Čechách všeobecně rozšířily zemské prapory a vlajky zhotovené z horního bílého a dolního červeného pruhu. Po revoluci v roce 1848 získaly všeobecně akceptovaný význam českého národního symbolu. Stejnou podobu měla původní československá vlajka, poprvé slavnostně vztyčená 18. 10. 1918, v den publikování Washingtonské deklarace, na domě obývaném T. G. Masarykem.

Po rozšíření počtu československých barev o modrou se musela změnit i vlajka. Především estetické důvody vedly k vytvoření návrhu modrého žerďového klínu, jenž měl sahat do třetiny délky dosavadní bíločervené vlajky, ale po četných protestech byl prodloužen do její poloviny. V této podobě zákonodárci 30. 3. 1920 novou vlajku s poměrem délky k šířce 3 : 2 schválili a jako státní symbol České republiky platí dodnes.

Vlajka prezidenta republiky

Tradice zvláštní vlajky pro hlavu státu sahá ve střední Evropě jen do 19. století, roku 1828 vznikla rakouská císařská vlajka čtvercového tvaru s okrajem z barevných trojúhelníků. Pro československého prezidenta byla 30. 3. 1920 uzákoněna bílá čtvercová vlajka s okrajem ve státních barvách, tvořeným místo trojúhelníků plaménky. Znázorňovala velký státní znak.

Zákon ze 17. 11. 1960 podobu prezidentské vlajky změnil, socialistický znak na ní doprovodily zlaté lipové ratolesti a červená stuha s heslem „Pravda vítězí“. Vlajku prezidenta České republiky zakotvuje zákon ze 17. 12. 1992, platný od 1. ledna následujícího roku. Velký státní znak také na ní doplňují lipové ratolesti a tradiční heslo „Pravda vítězí“.

Státní pečeť

Nejstarší státní pečeť v dnešním slova smyslu nechali pořídit v roce 1432 přestavitelé vítězných husitů v rámci příprav na diplomatická jednání s cizinou. Zobrazovala štít s dvouocasým lvem a latinský opis ji označoval jako pečeť Koruny Království českého, což byl tehdejší oficiální název státu. Uplatňovala se do roku 1458.

Štít s dvouocasým lvem byl také na první pečeti Československa užívané do roku 1924, která postrádala jakýkoli opis. Tu nahradily velká a malá pečeť republiky podle zákona ze 30. 3. 1920. Od roku 1960 existovala jediná státní pečeť, zobrazující znak doplněný z obou stran lipovými ratolestmi o třech listech. Později se měnil název republiky v opisu a podoba znaku, současná pečeť s velkým znakem České republiky pochází z roku 1990.

Státní hymna

Od konce 18. století se v Evropě začaly prosazovat moderní hymny bez náboženského významu. V pražském Stavovském divadle zazněla 21. 12. 1834 při premiéře hry Fidlovačka poprvé píseň „Kde domov můj“, složená Františkem Škroupem na slova Josefa Kajetána Tyla. Popádu absolutistického režimu v bouřlivých 60. letech 19. století se prosadila jako neofi ciální česká národní hymna.

V Československu nařídilo 13. 12. 1918 ministerstvo obrany hrát spolu s českou hymnou vždy i slovenskou „Nad Tatrou sa blýska“ a 5. 12. 1930 vydala vláda usnesení, že obě písně tvoří nedílnou československou hymnu. Ústavní zákon ze 13. 3. 1990 prohlásil první sloku písně „Kde domov můj“ za státní hymnu České republiky.