16. 10. 2009

Oldřich Černík (1921 - 1994)

Devatenáctého října uplynulo již patnáct let od úmrtí Oldřicha Černíka, který od dubna1968 do ledna 1970, tedy 20 měsíců, předsedal československé vládě.

 

Bylo to období, v němž naděje na větší míru svobody a blahobytu vystřídal šok ze sovětské invaze a z velmi snadného „obnovování pořádku“. K tomu všemu Černík přispěl jako aktivní účastník. Ačkoli se po srpnu 1968 stal iniciátorem a vykonavatelem nepříliš skvělých politických rozhodnutí, v české národní paměti bude vždy spjat s tzv. pražským jarem a s charismatickým Alexandrem Dubčekem.

Dubček a Černík mezi nadšenými Bratislavany, 2. srpna 1968.Začátek roku 1968 zastihl šestačtyřicetiletého hutního inženýra Černíka (nar. 27. října 1921) na postu místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise. Z hlediska mocenské struktury komunistického režimu však byla pro Černíka daleko významější funkce člena předsednictva ÚV KSČ. Černík měl lví podíl na pádu dlouholetého prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Antonína Novotného, který musel 5. ledna odejít z čela strany. Tím se uvolnil prostor pro novou linii komunistické strany, která měla opatrně „demokratizovat“ veřejnou sféru a zefektivnit dlouhodobě zaostávající hospodářství. Na Novotného místo byl zvolen Alexandr Dubček. S jeho příchodem začal složitý proces upevňování moci, který s sebou nesl výměnu osob na nejvyšších místech. Černík se společně s Dubčekem přímo podílel na sestavení nového předsednictva ÚV KSČ, tedy nejvyššího mocenského orgánu v zemi. Když v důsledku tzv. Šejnovy aféry Novotný definitivně padl a prezidentem se stal Ludvík Svoboda, rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o tom, že Černík bude šéfem nové vlády.

V Bratislavě po příletu ze schůzky v Čierné, 2. srpna 1968Černíkova vláda byla jmenována 8. dubna 1968 a ačkoli na mnoha ministerstvech zůstali stejní lidé, šlo o sbor zastánců systémových změn. V některých resortech se dokonce objevili ministři, kteří neměli důvěru Moskvy (např. Josef Pavel na ministerstvu vnitra). Programové prohlášení vlády se opíralo o Akční program KSČ, který sice - v souladu s ústavou - neměnil princip komunistického monopolu moci, ale - také v souladu s ústavou - sliboval naplňování mnohých občanských práv a svobod. V praxi se Černík podle tohoto modelu řídil. Staral se o to, aby rozhodování vlády bylo podřízeno usnesením předsednictva ÚV KSČ. Na druhé straně vláda pod Černíkovým vedením a na základě silného tlaku veřejného mínění připravila dva klíčové zákony, které přímo popíraly tzv. vedoucí úlohu KSČ, nebo ji alespoň zpochybňovaly: šlo o zákon o soudní rehabilitaci a o novelu tiskového zákona, které byly schváleny parlamentem 24.-26. června 1968. Vláda rovněž zahájila rozsáhlé přípravy na federalizaci státu a pokusila se znovu nastartovat skomírající ekonomickou reformu.

Dubček, Bilak a Černík před zasedáním pléna ÚV KSČ 19. července 1968Permanentním faktorem pražského jara se nejpozději od března 1968 stal silný nátlak Moskvy, který nakonec vyvrcholil ozbrojenou intervencí. Společně s Alexandrem Dubčekem a Vasilem Biľakem se Černík zúčastnil všech jednání se sovětskými lídry. Jelikož jak Dubček, tak Černík byli v tomto ohledu amatéry, včas nerozpoznali hrozbu intervence, ačkoli si ji mohli odvodit ze stále častějších náznaků. Jak později ve svých krátkým vzpomínkách napsal, „v té době jsme nedocenili, ani jsme si vlastně nepřipouštěli, že by se něco takového mohlo stát.“

V dramatické noci z 20. na 21. srpna 1968 Černík nejprve pomohl prosadit usnesení předsednictva ÚV KSČ odsuzující intervenci pěti států Varšavské smlouvy, a pak jej v budově Úřadu vlády zatklo sovětské komando. Ráno československého premiéra a pět dalších členů nejvyššího vedení včetně Dubčeka okupanti unesli na sovětské území. O dva dny později Černíka dopravili do Kremlu, kde se zúčastnil třídenních rozhovorů se sovětskými představiteli. Celou dobu opatrně hájil principy Akčního programu a odmítal okupaci Československa. Avšak po drsném a doslova gangsterském nátlaku Brežněva a spol., kteří otevřeně hrozili neomezeným masakrem civilního obyvatelstva, podepsal tzv. moskevský protokol, který se dá interpretovat jako kapitulace.

I když po návratu do vlasti Černík přemýšlel o abdikaci, z funkce předsedy vlády nakonec neodstoupil. Stejně jako Dubček čelil mnohačetným úpěnlivým výzvám svých přátel, kteří jej přesvědčovali o tom, že nemůže jen tak vyklidit pole. Panovala obava z překotného, chaotického vývoje, v němž ke slovu znovu přijdou politické procesy. Proto Černík zůstal a jelikož se v moskevském protokolu licoměrně sliboval odchod sovětských vojsk z československého území „po normalizaci situace“, začal v tomto duchu jednat. Domníval se, že tím zachrání okleštěné zbytky reformního snažení, především ekonomickou reformu. Černík se v září 1968 jako předseda vlády přímo podílel na obnovování cenzury médií a na vzniku Úřadu pro tisk a informace, tedy cenzurního úřadu. Na popud jím vedené vlády byly v parlamentu přijaty tři zákony, jimiž byly dost podstatně okleštěny občanská práva a svobody, vydobyté v jarních měsících. Jako jeden z prvních, ne-li vůbec první, souhlasil s „dočasným“ umístěním sovětských vojsk v Československu a v tomto smyslu dojednal mezistátní smlouvu se Sovětským svazem. Tímto postupem si v úvahách moskevského politbyra vydobyl pozici korunního prince. Na jaře 1969 Černíkovi Brežněv navrhl, aby se po Dubčekovi stal prvním tajemníkem ÚV KSČ. Černík to ihned odmítl a na funkci doporučil Husáka. Podle svého pozdějšího vyjádření tehdy prý ještě doufal v to, že Husák bude dělat podobnou politiku jako Kádár v Maďarsku.

Předsednictvo ÚV KSČ na zasedání pléna ÚV KSČ 1. dubna 1968. Zleva Dubček, Černík, Lenárt, Laštovička a ŠpačekPo Dubčekově pádu Černík aktivně spolupracoval na všech represivních opatřeních nového Husákova komunistického vedení. Především se jako předseda vlády postavil se čela policejní mašinerie, která měla potlačit a také potlačila očekávané demonstrace při příležitosti prvního výročí srpnových událostí. Z titulu své funkce podepsal zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb., na jehož základě byli protestující lidé drženi ve vazbě, vylučováni ze studií a propouštěni ze zaměstnání. V září 1969 se na přímý Brežněvův pokyn veřejně zřekl Dubčeka a poplival svoji účast na demokratizačních reformách pražského jara.

Pak však paradoxně začala Černíkova hvězda nezadržitelně klesat. Pro přímé agenty Moskvy uvnitř komunistického vedení byl Černík příliš viditelným symbolem pražského jara a jejich osobního ponížení. Ačkoli se Černík snažil udržet na vrcholu moci stůj co stůj, nechal jej Husák v lednu 1970 padnout. Tím skončilo dvacetiměsíční období Černíkovy premiérské kariéry. V následujícím dvacetiletí se Černík živil jako ekonomický náměstek Studijního a typizačního ústavu v Praze.

Teprve po vyloučení z KSČ na jaře 1971 v osobním rozhovoru se Zdeňkem Mlynářem o svém poinvazním působení lapidárně prohlásil: „Prosral jsem pozici i čest.“

Autor: Jiří Hoppe
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

e-mailemFacebook   twitter

Zdroj fotografií

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.,
Vlašská 9,
118 40 Praha 1
http://www.usd.cas.cz

Fotogalerie