Významné osobnosti

18. 8. 2008 12:13

Předseda vlády Oldřich Černík – vedl vládu od jara 1968

Oldřich Černík byl zbaven funkce na konci ledna 1970. První, kdo se přidal k Husákovi, tiše se distancujíc od Alexandra Dubčeka, byl užitečný zpočátku, nyní už ho nebylo déle potřeba a mohl být vyměněn.

Historici takto charakterizují konec vlády Oldřicha Černíka, který patřil mezi tři nejvíce angažované muže v souvislosti s okupací vojsky Varšavské smlouvy. Často se mluví o hrdinech Pražského jara, zmiňují se Dubček, Svoboda a třetím byl předseda tehdejší vlády Oldřich Černík. Kupodivu je v pamětech často opomíjený přitom hrál podstatnou roli, a to již ze své funkce, kdy vykonával rozhodnutí přijatá ÚV KSČ – byl vykonavatelem jejího tzv. akčního programu.

hrdinové Pražského jaraJmenování O. Černíka předsedou vlády

V průběhu dubna 1968 se změnilo nejen složení, ale i skutečná role vlády v řízení státu. Změny vycházely především z jednání ÚV KSČ, které v tzv. Akčním programu KSČ z 5. dubna požadovalo společenské reformy, včetně změny v pojetí úlohy komunistické strany a jejího vlivu na řízení státu. Nejprve byl 30. března zvolen novým prezidentem republiky generál Ludvík Svoboda, předsedou Národního shromáždění se stal Josef Smrkovský a 8. dubna 1968 byla jmenována vláda vedená Oldřichem Černíkem. Jejími místopředsedy se stali František Hamouz, Peter Colotka, Gustáv Husák, Lubomír Štrougal a Otto Šik. Členy vlády se stali i zastánci reformního komunismu, včetně již zmíněného reformního ekonoma Otty Šika, či ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka, ministra školství Vladimíra Kadlece, ministra kultury Miroslava Galušky nebo ministra vnitra Josefa Pavla.

President Československé socialistické republiky sdělil, že dne 8. dubna 1968 podle čl. 62 ústavy odvolal Josefa Lenárta z funkce předsedy vlády a jmenoval inž. Oldřicha Černíka, poslance Národního shromáždění, předsedou vlády, prof. dr. Petra Colotku, poslance Slovenské národní rady, místopředsedou vlády (viz: dokument ) .

Záhy co byl O. Černík jmenován předsedou vlády měl již starosti s řešením zahraničně-politických vztahů se SSSR. Desátého května mu zaslal rozhořčený dopis sovětský předseda vlády Alexandr Kosygin, ve kterým si stěžuje mimo jiné na špiony a sabotéry, kteří díky slabé kontrole československých hranic mohou proniknout do Československa v přestrojení za západní turisty. Tehdy Černík netuší, že několik měsíců bude právě s Kosyginem podepisovat smlouvu o pobytu sovětských vojsk.


Co mohla a nemohla vláda?

Před rokem 1968 podoba vlády, odpovídala koncepci vlády jako „nejvyššího výkonného orgánu státní moci“ v Československé socialistické republice. Vláda podle ústavy z r. 1960 měla organizovat a zajišťovat plnění úkolů socialistického státu, a to jak v oblasti „hospodářské a kulturní výstavy“, tak i při „zvyšování životní úrovně pracujících“, v oblasti bezpečnosti státu a v oblasti „mírové zahraniční politiky“. Vláda ve sboru především sjednocovala, řídila a kontrolovala činnost ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy, řídila a kontrolovala práci národních výborů, připravovala dlouhodobé plány rozvoje národního hospodářství, vydávala usnesení a nařízení „na základě zákonů a k jejich provádění“, podávala návrhy zákonů Národnímu shromáždění a jmenovala některé kategorie státních funkcionářů a vedoucích hospodářských organizací.

Skutečné centrum moci ve státě byl ÚV KSČ, který byl organizován do jednotlivých oddělení, která dohlížela na příslušné resorty a řešila i otázky praktického fungování správy státu. (Ústavou v r. 1960 byla totiž definována tzv. vedoucí role strany a ideologicky byl potvrzen tzv. marxisticko-leninský svtonázor). Předseda vlády a někteří z jeho náměstků byli zároveň členy Předsednictva ÚV KSČ a ministři alespoň Ústředního výboru. Základní linii politiky státu schvalovaly pravidelné stranické sjezdy. ÚV KSČ projednával koncepce politického, sociálního či ekonomického rozvoje státu a jeho Předsednictvo pak často předjednávalo a schvalovalo na stranické úrovni konkrétní vládní rozhodnutí. Vláda se tak stala orgánem, který stranické instrukce realizoval v každodenní praxi a převáděl stranická usnesení i do podřízené soustavy národních výborů. Rozhodnutí nejvyšších stranických orgánů vedla i k obsazování konkrétních vládních postů a to včetně postu předsedy vlády.

Jak bylo shora uvedeno v průběhu jara 1968 se změnila i skutečná role vlády v řízení státu. Role státu se stále více dostávala do rozporu s liberalizací společnosti. Vláda začala připravovat příslušné návrhy právních norem a konkrétních opatření, které by uvažované reformy prosadily. Vládě se však až do srpna 1968 nepodařilo zcela vymanit z podřízeného postavení vůči Předsednictvu ÚV KSČ. Z uvažovaných změn se nakonec prosadil především požadavek nově řešit česko-slovenský státoprávní poměr, což se samozřejmě dotklo i podoby vlády. Stalo se tak jednak ústavním zákonem č. 77/ 1968 Sb. ze dne 24. června 1968 o přípravě federativního uspořádání ČSSR, jednak vlastním ústavním zákonem o československé federaci, který však již byl přijat po invazi SSSR a vojsk Varšavské smlouvy.

Černík mohl být i prezidentem

Předseda vlády Oldřich Černík se mohl jeden čas stát i prezidentem a jeho šance byly nemalé. Dobu popisuje celovečerní dokument Spřízněni volbou, který během 14 dnů zachycuje volbu nástupce Antonína Novotného. Pohybujeme se na náměstích, schůzích, veřejných besedách, ale i v zákulisí a kuloárech, tedy kancelářích, autech, při telefonických rozhovorech a především na chodbách, kde kamera sleduje hloučky debatujících politiků. Sledujeme postupně jednotlivé kandidáty na prezidentskou funkci – Císaře, Smrkovského, Goldstückera a Svobodu. Oldřich Černík říká, že jde o „velký obrodný proces, jenom to nesmíme prohrát.“ Na besedách s novináři politici debatují o slovech demokracie a humanismus, hospodářských záležitostech, mluví se o nepořádcích ve straně a nápravě. Vše probíhá ve velmi otevřené a optimistické atmosféře. Jen na ulici na demonstraci kdosi prorocky zvolá, že ostatní socialistické země se bojí, aby toto nedošlo až k nim. Film vrcholí samotnou volbou a osobními gratulacemi Ludvíku Svobodovi končí. Premiéra se konala na podzim (8.11. 1968), kdy už bylo vše jinak, a krátce potom byl titul na dvacet let stažen z distribuce.

Černík během srpna

Zatčení předsedy vlády, jako vůbec prvního nejvyššího představitele státu a obsazení předsednictva vlády popisujeme na jiném místě. Někteří okupantům blízcí lidé se snažili O. Černíka zdiskreditovat. Ve středu 21. 8. navštívil gen. Pavlovský s Indrou presidenta republiky a oznámil, že přináší demisi vlády podepsanou ing. Černíkem. Svoboda prohlásil, že demisi vlády může přijmout pouze od premiéra vlády ing. Černíka osobně. V té době byl Černík internován a demise byla podvržena.Černík se spolu s prezidentem Svobodou, generálním tajemníkem KSČ A. Dubčekem, předsedou Národního shromáždění Smrkovským a členem ÚV KSČ Šimonem účastní jednání s L. Brežněvem.

(Na let do Moskvy vzpomíná ve svých pamětech Bilak: Když se o rozhodnutí prezidenta republiky a o souhlasu z Moskvy; dověděla pravice, vypukla v jejích řadách nejistota až panika. Nebyli si jisti, co se stane. Ludvíku Svobodovi nikdy nevěřili. Byli přesvědčeni, že jednat by měli Dubček, Smrkovský, Černík a ne prezident republiky, který není ani členem předsednictva ústředního výboru. Proto pravice dělala všechno možné, aby cestu prezidenta republiky do Moskvy zmařila. Naštěstí pravičáci již neměli mnoho času. V pátek 23. srpna ráno jsme přišli na letiště, kde bylo přistaveno sovětské letadlo AN /Antonov/.)

L. Brežněv si stanovil stanovil následující podmínky:

Ustanovení nové vlády z kolaborantů nebo přijetí okupační vlády. Další alternativa byla připojení ČSSR k SSSR. Za těchto okolností zájem pracovat v nové kolaborantské vládě měl pouze A. Indra, i ostatní kolaboranti couvli.

Naši zástupci musili přijmout tři podmínky, které měly být splněny do 4 dnů a jsou to:

1. Prohlášení 14. sjezdu za neplatné.

2. Zrušení - KAN a K 231, nedovolit soc. dem. stranu.

3. Zavedení cenzury zpráv o SSSR.

Budou-li tyto podmínky splněny, budou okupační vojska odcházet ve 3 etapách:

1. Odchod z měst do vojenských prostorů.

2. Odchod z vládních budov, rozhlasu a televize.

3. Úplný odchod.

(průběh rozhovorů opět komentuje Vasil Bilak ve svých pamětech a mluví o údajném onemocnění A. Dubčeka: Černík odešel do místnosti, kde ležel Dubček, odkud pak byl slyšet velmi vzrušený rozhovor.Asi po deseti minutách /zlé jazyky tvrdily, že při tomto rozhovoru prý dal Černík Dubčekovi facku vyšel z pokoje Dubček bledý jako stěna. Pamatuji si, že byl oblečen v šedých šatech, měl károvanou kravatu a na čele již neměl leukoplast. Sedl si do čela stolu a řekl: „Posaďte se, musíme společně posoudit dokument.“ Znovu, tentokrát pod vedením Dubčeka, jsme probírali článek za článkem a celý dokument odsouhlasili. Smrkovskému a spol. chyběl pouze souhlas Kriegla.)

Dne po příjezdu z Moskvy má předseda vlády Oldřich Černík 28.8. v rozhlase projev k národu, kde mimo jiné říká:

„Prvním výsledkem moskevských rozhovorů bude obnovení činnosti řádných ústavních orgánů státu a jejich zákonně zvolených vedoucích představitelů. Dohodli jsme též hlavní zásadu a princip odchodu zahraničních vojsk a urovnání následků jejich pobytu u nás. Máme zájem spolu s vámi na jejich úplném urychleném odchodu... V zájmu normalizace našeho života odejdou nejdříve všechna vojska z měst a stáhnou se do nových prostorů... Vláda se usnesla, že po zhodnocení vzniklé situace předstoupí v nejkratší době před Národní shromáždění naší republiky s programem normalizace našeho národního života, s programem aktivního odstraňování překážek a nenormálností, vyvolaných přítomností cizích vojsk v naší zemi...“

Po příjezdu z Moskvy mluvil 28. srpna O. Černík také před novináři a odpovídal na jejich dotazy. Na otázku, co mají psát novináři o SSSR a ostatních státech, odpověděl, že bude nejlépe o nich vůbec nepsat, ať kladně nebo záporně, ignorovat je. Na otázku týkající se naší politiky řekl, že nikdy nebude naše lidi zatýkat. Dále upozornil na přítomnost NKVD a doporučil těm, kteří se angažovali, aby se zatím kryli.

(O jednání čtěte tzv. Moskevský protokol )

Černík pod tlakem Moskvy začíná jako vykonavatel moci jednat. Prvním krokem má být odvolání ředitele ČT. Sděluje Jiřímu Pelikánovi, že nejvyšší představitelé SSSR žádají, aby opustil funkci ústředního ředitele. Rozhodovalo se již v srpnu, ale k výkonu rozhodnutí došlo až v listopadu (11. 11.).Celozávodní výbor KSČ Čs. televize zaslal protestní dopis předsedovi vlády Černíkovi a vyjádřil nesouhlas s pokynem vlády, aby se Čs. televize ve svém vysílání vyhnula politické publicistice. Protestoval proti direktivním a administrativním zásahům do televizní tvorby. Dne 5. 12. 1968 vláda usnesením č. 449 odvolala Bohumila Švece z funkce vládního zmocněnce pro televizi. Do funkce ústředního ředitele Čs. televize jmenovala Josefa Šmídmajera, spolupracovníka předsedy vlády Černíka.

Po srpnu

Dne 13 září se sešlo Národní shromáždění, na kterém byli přítomní i nejvyšší představitelé republiky a bylo přečteno prohlášení vlády k situaci po 21. srpnu (Prohlášení vlády ke vzniklé situaci a k nezbytně naléhavým opatřením) V prohlášení vláda žádá, aby Národní shromáždění projednalo její zprávu a prohlášení ke vzniklé situaci a k nezbytně naléhavým opatřením. Po podrobné rozpravě, v níž vystoupilo 72 poslanců, vyslovilo Národní shromáždění jednomyslný souhlas s programem vlády, který vycházel z Akčního programu KSČ. V prohlášení vlády se však na konci uvádí: „V nové situaci, která vznikla v naší zemi, je zapotřebí v duchu ústavy republiky projednat a vyslovit se v Národním shromáždění k opatřením, jimiž se v některých bodech či lhůtách mění schválený program vlády ze vzpomenuté doby dubna a května.“

Poté se ujal slova předseda vlády O. Černík, který požádal o vyjádření k politice vlády. V počátku zdůraznil, že vedení státu prošlo „v minulých dnech vážnou zkouškou“. „Za ztížených podmínek splnil svoji dějinnou úlohu československý lid, všechny řádně zvolené orgány naší socialistické společnosti,“ uvedl dále předseda vlády a ve svém projevu shrnul úsilí vlády jak na národnostním poli mezi Čechy a Slováky, tak i ekonomické směřování státu a zahraničně politickou orientaci. Ve svém projevu opět zazněla ještě v té, po „srpnu“ krátké době, tehdy tolik proklamovaná slova: „Vycházeli jsme z toho, že svoboda slova zakotvená v našem programu nemůže být svobodou pro úzkou skupinu lidí, ale že musí být svobodou pro nejširší vrstvy československého lidu, svobodou pro vyjádření jejích socialistických zájmů a ideálů.“ Nebo: „Vláda vypracovala návrh příslušného zákona pro rehabilitaci, a tím dala najevo, že se politické vedení naší společnosti jednoznačně distancuje od deformací minulého období a že stojí v čele odstraňování těchto chyb.“

Pak se již ale pustil do jisté sebekritiky. Např. „Na negaci našeho vývoje založily extrémní sily a jednotlivci své snahy znevážit celé období socialistické výstavby. Květnové zasedání ÚV KSČ s plnou vážností upozornilo na takové nebezpečí..“ Nebo: „V krátkém úseku několika měsíců nabyl náš vývoj v některých momentech i rysů překotnosti a nevyváženosti. Nestačili jsme včas analyzovat tendence, které se týkaly jak změn vnitřního politického uspořádání země, tak i jejich důsledků pro naše mezinárodní postavení.“ A nemohl jinak než toto dle svého naturelu a v době po srpnu uzavřít slovy: „Hodnocení, kterého se dostalo našemu polednovému vývoji v některých zemích, zdůrazňovalo především vážné nebezpečí zprava a vyvodilo z něho závěr o akutním ohrožení zájmů všech socialistických zemí. Došlo ke vstupu armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Náš lid, jemuž tato vláda odpovídá za svoji činnost, byl postaven ve svém úsilí za další socialistický vývoj před novou realitu.“

Dále se řečnicky ptal: "Co máme teď dělat?" "Jaký bude nyní náš socialistický vývoj?". A odpovídá: „Naše země bude dále pokračovat v polednovém socialistickém vývoji, jak jej předurčila v dokumentech ze svých zasedání KSČ, vedoucí síla naší společnosti. Nová situace bude vyžadovat určité úpravy úkolů stanovených vládou.“ To byl první bod vládního programu a v bodě dva je vše již jasné: „Tváří v tvář realitě posledních měsíců a týdnů tak jako dříve jsme i nadále součástí socialistického společenství států, se kterými nás váží společné cíle a zájmy, a jsme odhodláni v zájmu našich národů vzájemné vztahy rozvíjet a upevňovat.“ V bodě tři zdůrazňuje, že je nutné vycházet z dohody delegace Kosygin a ČerníkČSSR v Moskvě a přidá v té době typické fráze: „Vláda se ve své politice bude opírat o Národní frontu a její organizace, sdružující pracující měst i venkova..“ Dodává, že všichni „musí čestně a důsledně splnit přijaté závěry.“ O. Černík je obratný řečník: sice má vláda plnit i nadále veškerá opatření z prohlášení ze dne 24. dubna 1968 a na druhé straně ve svém dlouhém projevu pronese nutné formulace: „Ujišťujeme všechny své přátele i odpůrce, že Československo je a zůstane socialistickou zemí. Je a zůstane součástí socialistického společenství. Základní orientace naší zahraniční politiky se nemění.“ Sálem zní mohutný potlesk. A zbývá mu pak dodat: „Vláda ČSSR prohlašuje, že v souladu s cílevědomým úsilím vytvořit podmínky pro plnou normalizaci naší vnitropolitické situace.“ (podrobně viz.).

Foto: O. Černík s A. Kosyginem

Stůl v Černínském paláci

Ve dnech 3.a 4.října jednala v Moskvě československá delegace, jejíž složení bylo neobvyklé - vedle Dubčeka a Černíka byl Husák. Strany se dohodly, že vlády vypracují a podepíší smlouvu o dočasném rozmístění spojeneckých vojsk v Československu. podpis smlouvy o docasnem pobytu vojskVlastní jednání o textu smlouvy probíhalo 14. a 15. října v Moskvě mezi delegacemi, které vedli Kosygina Černík. Hned druhý den přiletěl do Prahy Kosygin s Gromykem, maršálem Grečkem a Kuzněcovem, aby smlouvu podepsali v Praze. K podpisu došlo v Černínském paláci u stolu, který byl v letošním roce zmiňován v souvislosti s podpisem smlouvy o radaru. Téhož dne 16. října 1968 schválila dokument československá vláda a po podpisu bylo na druhý den svoláno Národní shromáždění, aby smlouvu přijalo.


Vláda v roce 1969 a odstranění Černíka

Na odstranění O. Černíka pracovala i tehdejší Česká televize. Podle svědka událostí v ČT Milana Šmída se zde v roce 1969 bojovalo o to, aby se televizní zpravodajství dostalo pod kontrolu Štrougalovců proti tehdejšímu předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi, který měl mít v televizi svého člověka ředitele ČST Šmídmajera. „Zřejmě se vše podařilo podle plánu, protože ještě v létě 1969 v televizi skončil Šmídmajer, do ČST přišel Jan Zelenka, a na podzim (správně střídal až v lednu 1970 – pozn. red .vlada.cz) Oldřicha Černíka ve Strakovce vystřídal Lubomír Štrougal,“ píše ve svých vzpomínkách Milan Šmíd.

K 1. lednu 1969 byla jmenována nová vláda – zvaná běžně jako vláda federální. V jejím čele byl opět Oldřich Černík. Pravomoci federální vlády byly relativně omezené ve prospěch republik.

Byl to důsledek nejvýznamnější změny, kterou přinesl rok 1968, a to přijetí zákona č. 143/ 1968 Sb. o československé federaci, který vstoupil v účinnost 1. ledna 1969. Na jeho základě byly vytvořeny orgány federativního uspořádání Československé socialistické republiky – mezi nimi i federální vláda a orgány České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, včetně republikových vlád.

V průběhu roku 1969 byly pak z dosavadních pozic postupně vytlačováni zastánci reformního proudu v komunistické straně, spojení s Pražským jarem. Začínaly politické čistky. Z funkce prvního tajemníka KSČ byl odstraněn Alexander Dubček, kterého nahradil Gustáv Husák. V září byla jmenována nová vláda, stále ještě pod vedením Oldřicha Černíka, zásadně se však proměnilo obsazení postů místopředsedů vlády i ministerských funkcí. Za symbolické či signifikantní můžeme považovat to, že členem vlády se stává také právě před rokem odvolaný Karel Hoffmann. Reformní komunista Oldřich Černík vedl vládu pouze do konce ledna roku 1970. Ve funkci jej vystřídal Lubomír Štrougal, pragmatický pětačtyřicetiletý právník, který působil již desetiletí v komunistické nomenklatuře a na ministerských postech.

Pendrekový zákon

Co je Oldřichovi Černíkovi i dnes nejvíce vyčítáno? Přestože patřil k hrdinům pražského jara, byl následně velmi odsuzován. Může za to jeho podpis na smlouvě o dočasném umístění sovětských vojsk. To však mnozí oželeli a bráno to bylo jako sovětský nátlak na naše představitele. S čím se národ nesmířil byl jeho podpis pod tzv. pendrekovým zákonem. Přestože pod ním se skvěl podpis Dubčeka i generála Svobody. U těchto dvou následnou historií bylo toto prominuto a proto také oni dva zůstali hrdiny jara a Černík upadl v zapomnění. Pendrekový zákon byl reakcí na srpnové události 1969 (zákonné opatření Federálního shromáždění č.99/1969 sb. o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku). Zákon byl pro národ velkým zklamáním a ještě větším, pak jeho signatáři. Bylo to první lámání páteře, a to co naši společnost zlomilo nebyla ani tak okupace, jako spíše kolaborace a bezpáteřnost, život ve lži započatý normalizací v roce 1970.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter