Historie sídla vlády

Sídlem vlády České republiky je novobarokní budova rozkládající se na levém břehu Vltavy pod Letenskou plání. Budova, dodnes známá pod názvem Strakova akademie, byla postavena v roce 1896 podle návrhu architekta Václava Roštlapila jako studentská kolej pro členy českých šlechtických rodin. K vládním účelům byla určena poprvé za okupace, definitivně pak v roce 1945.

Historie této stavby stejně jako osud Strakovy nadace, pro jejíž účely byla stavba realizována, je však mnohem delší. K jejím kořenům se musíme vrátit až do roku 1710, kdy císařský tajný rada hrabě Jan Petr Straka, pán z Nedabylic a Libčan, závětí ustanovil zřízení akademie pro "cvičení mládeže chudé, stavu vyššího národu českého". Finančně měl nadání zajistit výtěžek ze statků Střezetice a Libčany, Horní Teplice a Janovice a zahrady na Novém Městě.

K realizaci nadání mělo podle poslední vůle dojít 5 let po smrti posledního potomka mužského rodu, přičemž těchto pět let měly právo užívat majetku žijící ženy ze Strakova rodu. Hrabě Straka zemřel 28. 9. 1720, ale skutečnost předpokládaná v závěti nastala až v roce 1776, pět let po smrti Adama Václava Jiřího.

V duchu Strakova přání byla provedením odkazu pověřena komise složená z radů gubernia, členů nadační komise a zemských desk, jejímž úkolem bylo vypracovat směrnice a zajistit schválení nadačního listu. O tom, jak složitá byla jednání s vídeňskými úřady, pod které spadaly veškeré správní kompetence, svědčí oněch více než sto let, než se akademie dočkala vzniku.

Spory se státem

Období předcházející stavbě budovy však neznamenalo naprostou ignoraci závěti. Podpora českých šlechtických synů byla od roku 1780 realizována prostřednictvím stipendií vyplácených z nadačního fondu 30 až 70 studentům. Komu a v jaké výši má být stipendium vypláceno, však bylo často předmětem sporů. Na rostoucí zásahy státu do kompetencí stavů ve správě Strakova nadačního fondu upozorňují známá stavovská desideria z roku 1790.

Stavové zdůrazňovali přání zůstavitele neomezovat stavy ze strany dvorské pokladny a žádali převzetí Strakových statků do vlastní správy, zřízení akademie a v neposlední řadě volnou ruku ve výběru uchazečů o stipendium. Až na stavbu budovy bylo požadavkům stavů vyhověno, avšak s podmínkou pravidelné kontroly účtů. Nicméně v průběhu let 1801–1807 byl na přímý zásah státu počet stipendistů snížen z 69 na pouhých 12. Později se jejich počet opět zvýšil, ale nedořešeny zůstaly sporné záležitosti, které lze vpodstatě shrnout do následujících okruhů: kdo má právo nadání užívat, kdo je správcem nadání a komu přísluší dohled na tuto správu. 

Stavba stála přes milion

Obhajoby stavovských práv se ujaly takové osobnosti, jako byli František Palacký, Karel Helminger či Antonín Gindely, jenž je také autorem nového návrhu nadačního listu. Na pořad jednání Zemského sněmu se otázka změny nadačního listu dostala opět v roce 1876, a to v souvislosti s kontrolou účtů. Výše rezervního fondu, založeného v roce 1868, dávala totiž možnost přistoupit ke stavbě tolik žádané budovy.

Výsledkem sněmovního jednání se stal návrh na zřízení „ústavu pro jízdu, šerm a tělocvik", který se v rozšířené podobě stal podkladem pro organizační statut schválený císařem Františkem Josefem I. dne 25. září 1889.

Stavba v prostorách bývalé jezuitské zahrady probíhala v letech 1891–1896 a celkové náklady přesáhly milion korun. Jenom budova stojí na rozloze 4 000 m2 a zahrada, jejíž úpravou byl pověřen František Thomayer, zabírá dalších 17 000 m2. Na výzdobě budovy se podíleli sochaři Josef Mauder a Celda Klouček, malíř Emanuel Dítě byl autorem oltářního obrazu sv. Václava.

Ředitele jmenoval císař

V přízemí budovy byly umístěny studovny, kanceláře správy, slavnostní síň a kabinety se sbírkami učebních pomůcek. První a druhé patro bylo vyhrazeno studentům. Kromě dalších studoven zde byly především ložnice a domácí kaple. Akademie byla vybavena ústředním topením a konfortními lázněmi, studenti měli k dispozici letní a zimní tělocvičnu a vlastní nemocnici.

Podle organizačního řádu bylo řízením akademie pověřeno kuratorium jehož členy byli prezident jmenovaný císařem, zástupce vlády jmenovaný místodržitelem, zástupce pražského arcibiskupství, "vynikající osoba" vybraná nejvyšším maršálkem, referent pro nadaci hr. Straky v zemském výboru a dva odborníci pro oblast školství.

Bezprostředním řízením akademie byl pověřen ředitel jmenovaný císařem na návrh kuratoria. Ten zastupoval akademii na veřejnosti, sestavoval rozpočet a poukazoval peníze, navrhoval k přijetí nové chovance a vykonával disciplinární moc. Do péče kuratoria náležel domácí řád a předpisy pro chovance, dohled na činnost ředitele a disciplinu chovanců.

Movití museli platit

Organizační statut také jasně vymezoval pravidla pro přijímání chovanců. Ačkoli nezbytnou podmínkou pro přijetí byla prokazatelná nemajetnost, akademie se neuzavírala ani movitým studentům. Ti si však náklady na svůj pobyt hradili buď zcela sami, nebo se na nich alespoň podíleli. Podle těchto kritérií byli studenti rozděleni do tří kategorií, které se řídily vlastními pravidly. Ovšem pouze v otázce přijímání, vnitřní řád se vztahoval na všechny studenty bez rozdílu.

Základním předpokladem pro udělení plného stipendia byla prokazatelná příslušnost k některému z českých šlechtických rodů. Prokázána musela být i nemajetnost, nelze však dnes s určitostí říci, jaká výše příjmů platila pro toto kritérium. Studenti se dále prokazovali dokladem o nabytém vzdělání a o mravném chování a museli být tělesně zdraví.

Pro platící studenty platila pravidla vesměs stejná. Jediným rozdílem bylo, že jimi mohli být i cizinci. To pochopitelně vylučovalo i další podmínku, tj. příslušnost k české šlechtě. Že je ústav určen pouze hochům, bylo tehdy natolik samozřejmé, že ani tvůrci stanov necítili potřebu tento požadavek stvrdit písemně.

Vyučoval se i šerm

Studenti měli navštěvovat veřejné gymnázium a v koleji pouze pod dohledem vychovatelů opakovat výuku. Jejich vzdělání bylo doplňováno pouze o takové předměty, které nebyly běžnou součástí veřejného školství, jako byly například šerm, tanec, jízda na koni, kreslení, hudba a jazyky.

Zajímavé je, že v akademii panovala naprostá jazyková rovnoprávnost. V jakém jazyce má výuka probíhat, rozhodovali rodiče, volba gymnázia byla pak na řediteli akademie. Studenti tak navštěvovali buď české, nebo německé malostranské gymnázium, zároveň však měli dobře ovládat oba jazyky. I když hrabě Straka ovládal češtinu a i jeho závěť je psána česky, rozhodně nepředpokládal, že by se národní jazyk stal v kruzích šlechty obecně užívaným. Jeho vlastenectví je nutno chápat z dobového pohledu jako odpor proti centralismu vídeňského dvora a obavu z odcizování se českým zemským a stavovským zájmům.

Pod přísnou kuratelou

Režim chovanců byl poměrně přísný. Studenti museli zaznamenávat podrobně všechna svá vydání a předkládat je ke kontrole. Pečlivému dohledu podléhala veškerá literatura a časopisy a noviny si studenti směli objednat pouze se souhlasem ředitele. Podobně tomu bylo s korespondencí, která směla být vedena pouze s rodiči nebo jimi vybranými osobami.

Také návštěvy byly velmi omezené – v neděli od 11 do 13 hodin a opět jen s rodinnými příslušníky. V doprovodu rodičů se u mladších chovanců odbývaly i vycházky, starší směli opustit budovu bez doprovodu. Dobré chování a prospěch byly podmínkou nejen přijetí, ale i pobytu studentů v akademii a stanovy znají i pojem vyloučení.

O gymnázium přestal být zájem

Po dvou letech provozu se součástí studentské koleje stalo gymnázium. Jeho vznik opodstatnil ředitel akademie Josef Trkal lepší organizací volného a pracovního času studentů a lepší spoluprací vychovatelů a vyučujících. Bylo rozděleno na třídy české a německé, znalost obou jazyků zůstala však i nadále nutným předpokladem studia.

Přestože gymnázium směli navštěvovat i externisté, počet zájemců s léty postupně klesal. V roce 1911 zde studovalo pouze 28 studentů, z nichž například v české primě zůstal jeden žák. Naproti tomu stejný počet učitelů zajišťoval výuku, která musela pochopitelně odpovídat úrovni běžné u veřejných ústavů. Nejvíc hodin věnovali studenti latině, dále měli český a německý jazyk, matematiku, fyziku, dějepis a zeměpis.

Kromě toho dalších 12 učitelů zajišťovalo výuku nepovinných předmětů: Aleš Hofbauer vyučoval kreslení, František Heyduk zpěv, Gustav Hergselt šerm atd. Okolo osmi duchovních vedlo hodiny náboženství. Nepoměr vynaložených nákladů, kdy na jednoho žáka připadl jeden učitel, vedl k rozhodnutí gymnázium zrušit.

Konec šlechtických výhod

Krátce po vypuknutí první světové války byla budova akademie dána k dispozici Červenému kříži jako náhradní nemocnice. Přestavba na nemocnici byla poměrně jednoduchá: ložnice a učebny zaplnilo 470 lůžek, v přízemí byly umístěny kanceláře, z auly se stal operační sál a personál se ubytoval v obou křídlech. Pouze zavedení plynu si vyžádalo větší stavební úpravy.

Internát byl sice přestěhován do náhradních prostor ve Valdštejnském paláci, ale výuka musela být značně omezena. V roce 1918 se na příkaz soudu internát vystěhoval z Valdštejnského paláce, vlastní prostory ale zpět nezískal, a tak nezbylo, než studentům opět vyplácet stipendia.

Právně akademie zrušena nebyla, nebylo však myslitelné udržet ji v takovém duchu, v jakém byla založena. Zrušení šlechtických titulů a všech výhod s tím spojených samo o sobě znemožňovalo znovuzahájení provozu. V dané chvíli nebyl téměř nikdo, kdo by se za její existenci angažoval, navíc veřejné mínění první republiky bylo naladěno spíše v její neprospěch. Pouze Josef Mrkos – poslední ředitel akademie – doufal v nápravu věcí.

Studenti se dělili s úředníky

Mezitím se o prostory v budově Strakovy akademie ucházela řada institucí. Po zrušení nemocnice byla obsazena Ministerstvem pro zásobování lidu a Ministerstvem národní obrany, dočasně zde sídlila hospodářská sekce Ministerstva zahraničních věcí a od roku 1934 statistický úřad.

Největší část budovy však získali opět studenti. Z nevyhovujících prostor ve Spálené ulici se totiž do akademie přestěhoval Ústřední svaz čsl. studenstva spolu s akademickou knihovnou a všestudentským archivem. Strakova akedemie se tak sice stala provizoriem namísto slibovaného nově postaveného Akademického domu, ale přeci jen, alespoň vzdáleně, sloužila původnímu účelu.

Výše uvedené instituce platily řádný, byť ne příliš vysoký nájem, avšak souhlas a možnost jakéhokoli zásahu ze strany pronajímatele byly jen formální. Prakticky o všem rozhodovala Zemská správní komise (později Zemský úřad) a ministerstvo školství. Zato náklady spojené s opravou budovy nesl Strakův nadační fond.

Po válce sídlem vlády

Že tato situace nebyla zcela v souladu s právními předpisy, které se v období první republiky jen pozvolna přizpůsobovaly novým poměrům a některé problémy vůbec nepostihly, svědčí iniciativa Zemského výboru prošetřit celou záležitost na základě historických pramenů a přijmout konečné řešení. Výsledkem byl výměr Zemského úřadu z 25. května 1938, který znamenal právní zánik již fakticky neexistující Strakovy nadace.

Za okupace se budova Strakovy akademie stala sídlem protektorátní vlády. Ta zde však nepobyla dlouho, protože již v lednu roku 1942 byly tyto prostory uvolněny říšskému soudu. Velké stavební úpravy provedené v letech 1939–1941 za účelem přizpůsobit budovu novým reprezentačním účelům, přišly vhod i po válce. Od 15. května 1945 byla budova akademie vyhrazena pro potřeby československé, od roku 1993 české vlády.

Související zprávy