Projev předsedy vlády Mirka Topolánka na konferenci "V zájmu dítěte"

V praxi je někdy obtížné vést hranici mezi právy rodiny a povinnostmi státu. Mezi trestuhodným nezájmem a zbytečným šikanováním. Mezi svobodou a ochranou. Já to schválně říkám tak ostře, aby všem bylo jasné, že mezi těmito hodnotami je přirozený rozpor. Aby nám bylo jasné, že není jiné cesty jak skutečně bránit zájem dítěte, než znovu a znovu hledat ten nejlepší možný průsečík těchto hodnot. Není snadné správně nastavit onu linii mezi veřejným a soukromým. Vždyť co může být intimněji soukromého, než vztah rodiče a jeho dítěte a jaký může být výsostnější veřejný zájem, než zdravý vývoj nové generace. My onu hranici často nahlédneme nebo ji začínáme hledat až když je pozdě, až když už se stala nevratná škoda, ať už způsobená nečinností úřadů, či naopak jejich přílišnou horlivostí. Když už se viditelně stalo něco, co není v zájmu dítěte.

Všichni musíme odsoudit nefungování státu v příběhu Moniky, která zemřela po brutálním útoku měsíc poté, co byla soudem vrácena zpět matce, která ji už dříve týrala. Všichni musíme být pobouřeni případem, kdy dvouletému chlapci prošlápla hrudník vlastní matka, přičemž se následně na jeho těle zjistily staré stopy po popáleninách od cigaret a neléčené zlomeniny. To nebyly matky, to byly bestie. Co v těchto smutných případech dělala sociální péče, soudy, lékaři. Proč nekonali v zájmu dítěte. Na druhé straně musíme všichni odmítnout takové vměšování úřadů do záležitostí rodiny, jako bylo odebrání pěti dětí rodičům Valových. Přesto, že své děti milovali a starali se o ně, jen byli podle názoru sociálky příliš chudí. Musí nám také všem přijít absurdní, když je matka se zdravým novorozencem odvlečena policií zpět do nemocnice, aby si zde odpykala povinný poporodní pobyt na popud lékařů a sociálních pracovníků. Proč a jakým právem úřady zasáhly do soukromí a práv rodiny. Proč konaly proti zájmu dítěte. Toto jsou extrémní příběhy selhání. Toto jsou mantinely, mezi kterými musíme najít tu správnou cestu.

Není snadné nastavit systém neosobních pravidel tak, aby vždy správně zafungovaly v tak osobní záležitosti, jako je zájem dítěte. Já si tu nyní dovolím říci troufalou myšlenku. Nastavit ten systém je o to těžší, čím větší ambice a naděje do něj vkládáme. Nečekejme zásadní zlepšení od státu. Úřady jsou přece až tou poslední záchranou, poslední berličkou, když selže to hlavní, rodina. Pořád platí, že rodina je základ státu, ne obráceně. Nikoliv stát, nikoliv systém, ale fungující rodina je na prvním místě, v zájmu dítěte. To komunisté si mysleli, že děti patří státu a jim.

My nemáme problém s tím, že by nám chyběl systém, že by měl nedostatečnou kapacitu, pravomoci, možnosti, spíše naopak. Problém je v tom, že jsme zdědili mocný kolektivistický systém, který ne vždy dbá na potřeby jedinců, rodičů, dětí. Co nám v tom systému schází je fungující vztah mezi rodiči a dětmi. Naučili jsme se ho suplovat výkonným úředním aparátem. Ale jak jsem uvedl na konkrétních případech, tento aparát někdy tragicky selhává ať v tom, či onom směru. Problém není v nedostatečnosti systému, je v objemu činností, jímž ho proti zájmu dítěte zahlcujeme. Pak se samozřejmě množí chyby.

Musíme vytvořit daleko více svobodného prostoru pro posílení solidarity uvnitř samotné rodiny. Proto především činíme ony změny daní a v systému sociálních dávek a péče. Samozřejmě i změny v resortech školství, zdravotnictví, vnitra a spravedlnosti. Změny v koordinaci těchto resortů, v jednotné optice nahlížení na rodinu a péči o dítě. Zájem dítěte nejlépe ochrání jeho rodič a z toho musíme vycházet. Přes všechny drastické excesy z tohoto pravidla stále platí, že normou je zdravý vztah rodičů a dětí. Ne obráceně. Proto není v zájmu dítěte snažit se přijímat řadu nových norem, které tuto odpovědnost rodičů snímají. Ať už jde o výživné, o vzdělání, či o zdraví. Když nebude fungovat přirozený vztah mezi rodiči a dítětem, nebude fungovat nic a ne jen co se týká vývoje dětí. Úřady mají pomáhat těm, kteří pomoc potřebují a zasahovat v případech, kdy je to nutné, ne se vnucovat a vměšovat do záležitostí rodiny, která funguje, byť třeba na základě individuálního přístupu. Pokud naší ambici přeženeme, tak v první řadě poškodíme zdravé rodiny a nedokážeme ani správně pomoci v onom malém procentu případů, kdy je zásah úřadu na místě. Toto není v zájmu dítěte. Celá stavba naší civilizace je postavena na svobodě jedince.

V případě dítěte je jedna z mála výjimek, jeho práva musí někdo chránit, ten někdo je rodič. Teprve, když selže rodič, je na řadě širší rodina, po té nejbližší okolí, občanská společnost, pak obec a region, teprve v poslední řadě stát. Je v zájmu dítěte, aby tyto mechanismy fungovaly zdola, ne shora. Samozřejmě vím, že naše společenské struktury se stále ještě teprve vzpamatovávají z padesáti let totality, že byrokratický a vysmívaný, ale účinný a mocný úřední aparát je tak často jedinou nadějí pro trpící dítě, kdy zbytek záchranné sítě chybí. Ano stát může být dnes někdy jediným prostředkem nápravy. Toto je však řešení z nouze, ne cíl, ke kterému máme směřovat. Je v zájmu dítěte mít více a méně rigidních možností pomoci.

Považoval jsem za svou povinnost premiéra takto obecně nastínit mantinely, v nichž se pohybujeme. Jako rodič vím, že dítěti stejně ublíží přílišná tvrdost, jako bezbřehá volnost. Stát, který se nezajímá, je stejně špatný jako ten, který se zajímá přehnaně. I tato konference by měla napomoci v hledání řešení oné rovnice, hledání oné rovnováhy. Myslím, že i stát by se měl ve vztahu k dětem inspirovat slovy, slovy Johana Wolfganga Goethe: "nemůžeme děti tvořit podle své vůle, musíme je mít a milovat a vychovávat co nejlépe a jinak je nechat na pokoji." Ale nikdo z nás už také nechce vidět zubožená těla dětských obětí ani spínající se ruce dítěte odebíraného násilím matce. I proto jsem převzal záštitu nad touto konferencí v zájmu dítěte. I proto jsem tady, i proto chci této problematice věnovat zvýšenou pozornost.

Děkuji vám za pozornost.