Projev premiéra Mirka Topolánka při příležitosti otevření nového křídla Dětské fakultní nemocnice v Motole dne 7.12.2007

Určitě ode mě nečekáte, že budu mluvit podrobně o zdejší rekonstrukci dětského křídla nemocnice. Od toho jsou tu jiní. Dovolte mi spíše učinit pár obecnějších poznámek.

Ta první se týká odpovědnosti státu zajistit základní zdravotní péči na maximální možné úrovni. Nejsem tu dnes ani tak coby předseda současného kabinetu. Zastupuji vládu České republiky jako instituci.

Tak jako jiné velké projekty, tak i rekonstrukce Fakultní nemocnice Motol probíhá skrze více volebních období. A bez ohledu na složení vlády musí stát zajistit, aby na podobné veřejně prospěšné investice byly prostředky.

Podstatou fungující demokratické správy je kontinuita v zajištění základních funkcí státu a potřeb občanů. Není vůbec podstatné, která vláda akci zahájila a za které byla dokončena. Pacienty to nezajímá, právem chtějí mít zajištěnu péči bez ohledu na politiku.

Tím se dostávám k druhé poznámce. Zdravotnictví je dlouhodobě jedním z nekritičtějších resortů. Finanční pnutí v trojúhelníku pacient – zdravotník – pojišťovna je zdrojem trvalých problémů a konfliktů.

Přitom zdravotnictví trpí neustálými změnami koncepcí, výměnou vlád i ministrů v rámci jednoho volebního období. Proto je tak důležité, co nyní dělá ministr zdravotnictví Julínek. Totiž že vymezuje objem, kvalitu a standardy péče garantované státem z veřejného pojištění.

Bez tohoto vymezení se nepohneme dále. To je práce, ze které budou těžit všechny následující vlády, byť jistě změní takové detaily systému, jako je konkrétní výše

doplatků. Jasné vymezení garantované péče však státu umožní stanovit pevná pravidla hry.

Vymezení garantované péče státu umožní dlouhodobě stabilizovat systém. Umožní mu financovat právě projekty, jako je tento, rozvíjet páteřní síť nemocnic. Zajistit základní péči na maximální možné úrovni, aniž by se plýtvalo oněmi sto padesáti miliardami ze zdravotního pojištění.

Jasné vymezení garantované péče dá občanům jistotu, co za své peníze z pojištění dostanou. Umožní jim svobodně si vybrat péči navíc. Umožní také, aby za jasně stanovených podmínek do zdravotnictví přicházely soukromé investice. Bez nich je další pokrok medicíny nemožný.

Zde jsem u mé třetí poznámky. Dynamický rozvoj lékařské vědy umožňuje zvyšovat délku života a zlepšovat jeho kvalitu. Staví nás však zároveň před vážný etický problém. Jakou péči ještě zaplatit a jakou ne? Nikdo a nikdy nebude mít na to financovat veškeré zákroky, které moderní medicína umožňuje.

Nám všem musí jít o to, aby byl tento etický problém minimalizován. Aby byli lékaři co nejméně stavěni před onu osudovou volbu mezi léčbou a jejím odmítnutím. Mezi životem a smrtí.

Právě proto tu musí být kontinuita státu v zajišťování základní péče bez ohledu na barvu vlády. Právě proto musí být proveden onen řez mezi garantovanou a nadstandardní péčí. Mezi životy zachraňující léčbou a léčbou banální. Mezi nákladnou péčí placenou ze solidárního systému a běžnými poplatky, které unese každý sám.

Když každý z nás zaplatí o pár korun víc za aspirin, pomůže tím zachránit lidský život či zlepší kvalitu života těžce nemocnému. Čím více posílíme solidaritu zdravých s nemocnými, tím lépe se budeme moci postarat o těžce zdravotně postižené, o seniory, nebo právě o děti.

Dětem, o které tu dnes jde, věnuji poslední, čtvrtou poznámku. Léčení dětí je drahé. Zároveň je takřka nemožné odolat pohledu trpících dětských očí. Pokud systém nefunguje, stávají se právě děti často záminkou k citovému vydírání.

Rekonstrukce tohoto pavilónu ukazuje, že jsme schopni zajistit pro léčení dětí odpovídající podmínky. To je dobře. Musíme dále zlepšovat fungování systému, abychom měli dost peněz na solidární péči pro všechny, kteří to opravdu nutně potřebují. Nejen pro děti.

Čím více budeme schopni řešit s chladnou hlavou stabilitu veřejného pojištění, tím méně budeme vystaveni útokům na naše emoce. Když ušetříme na banální léčbě, o to méně bude muset být veřejných sbírek na těžce trpící.

Jinými slovy, volbu mezi životem a smrtí mohou učinit politici změnou filosofie systému. Může ji učinit každý z nás tím, že se bez reptání podvolí o něco vyšším poplatkům za běžnou péči v zájmu těch skutečně potřebných. Lékaři to pak budou mít o něco snazší.

Přeji vám všem, abyste měli co nejlepší podmínky vykonávat svou práci podle svého nejlepšího svědomí. Přeji vám, aby bylo co nejméně situací, kdy budete muset činit onu osudovou volbu. Považuji za svou povinnost, aby vám v tom vláda byla nápomocna.