Rada vlády pro národnostní menšiny

ČÁST II

ROMSKÁ KOMUNITA
a její situace podle názorů představitelů státní správy, policie, romských a proromských iniciativ na úrovni okresů České republiky, okresních a dalších vybraných měst

Kancelář ministra vlády ČR, ing. P. Bratinky, iniciovala počátkem roku 1997 provedení sociologického průzkumu věnovaného romské problematice: situaci romských komunit v jednotlivých regionech České republiky a vzájemným vztahů mezi Romy a představiteli státní správy. Šlo o první systematický pokus zmapovat postoje zaměstnanců státní správy k Romům a jejich komunitě, názory na příčiny a možnosti řešení problémů provázejících soužití Romů s majoritní populací. Výsledky výzkumu se staly součástí Zprávy o situaci romské komunity, která byla předložena vládě ČR v září roku 1997.

Hlavní důvody, které vedly k rozhodnutí realizovat zmíněný výzkum, byly následovné:

státní správa je prodlouženou rukou vlády, na úrovni okresů a měst uvádí v život záměry a konkrétní opatření vlády také při řešení romských záležitostí;
realizace jakéhokoli opatření je závislá na obecně lidských a odborných kvalitách zaměstnanců státní správy, jejich schopnostech a ochotě spolupracovat na řešení problémů;
přístup pracovníků státní správy významným způsobem ovlivňuje úroveň vzájemných vztahů romských komunit a majority v lokalitě;
státní správa, resp. její zaměstnanci netvoří názorově homogenní skupinu lidí - v jejich postojích se odráží náplň a zaměření činnosti, typ klientů, lokální atmosféra aj.. Je třeba rozlišit jakou roli hrají jednotlivé faktory při práci s romskou komunitou.

1. Průběh šetření

Šetření v terénu proběhlo mezi 25. březnem a 16. dubnem 1997. Uskutečnilo se formou rozhovoru tazatele s respondentem na základě standardizovaného dotazníku. Osloveni byli pracovníci sociálních, bytových, živnostenských a kulturních odborů a romští poradci (byla-li tato funkce zřízena) všech okresních úřadů, všech městských úřadů okresních měst a také několika dalších vybraných měst, v nichž žije početnější romská komunita (celkem 112 měst). Dále byli dotazováni reprezentanti všech školských úřadů a úřadů práce, zástupci policie (státní i městské) a představitelé romských či proromských iniciativ a organizací. Šetření realizovala agentura AMASIA, s. r. o.

V rozhodující míře se tazatelé setkávali na úřadech s pochopením - většina (cca 80 %) institucí a jejich zaměstnanců reagovala na výzkum pozitivně. Spolupráci odmítlo zhruba 7 % oslovených. Nejčastěji byly uváděny následující důvody odmítnutí:

nesmí nebo nejsou oprávněni podávat informace (nejvíce u Policie ČR, méně často u městské policie); nebo jen prostřednictvím mluvčího či po schválení vyšší úrovně velení (policie);
romskou problematiku v rámci daného regionu nepovažují za naléhavou;
zásadně nerozlišují Romy a neromy, výzkum v tomto smyslu považují za neseriózní, případně protiprávní;
podobné výzkumy považují za zbytečné, dostatek informací lze získat z jiných oficiálních zdrojů (obvykle u nadřízených orgánů);
nechuť, nezájem, pocit, že jsou obtěžováni, (často údajná) časová zaneprázdněnost;
nedůvěra, obava, že poskytnuté informace budou zneužity proti jim (např. nadřízenými), nebo nedůvěra k tazateli. V těchto případech někdy respondenti neodmítli spolupráci úplně, ale vyplněný dotazník poslali osobně do kanceláře ministra vlády nebo přímo agentuře zajišťující šetření.

Celkově bylo podle předpokladů a požadavků tazatelů z regionů distribuováno 1530 dotazníků. V 225 případech nebyly v okresech a městech příslušné odbory či instituce zřízeny nebo nebyly zjištěny. 83 oslovených osob (či představitelů institucí) odmítlo podávat informace nebo nebylo v průběhu konání šetření zastiženo. Celkový rozsah výzkumu tedy pokrývá zhruba 93 % z předpokládaného rozsahu základního souboru. Tazatelé odevzdali ke zpracování 1222 dotazníků, 3 další byly doručeny po uzavření šetření a po pořízení dat. Po kontrole úplnosti vyplnění bylo do zpracování zařazeno 1210 dotazníků.

2. Základní výsledky

Prvních 18 otázek dotazníku bylo společných pro všechny respondenty bez ohledu na pracoviště nebo instituci. Druhá kapitola přináší zevrubné zpracování reakcí celého souboru dotazovaných na tento blok otázek. Při interpretaci výsledků je třeba mít stále na paměti, že většina postojů reprezentuje názory pracovníků státní správy, tedy "bílých límečků" jak ve smyslu typu zaměstnání, tak ve smyslu barvy pleti. Přestože s Romy přicházejí v rámci své pracovní náplně často do styku nebo se alespoň setkávají s jejich problémy při řešení nejrůznějších situací, které jsou svou podstatou v kompetenci toho kterého úřadu, mají všechny atributy příslušníků majoritní společnosti. Pouze necelých 6 % respondentů tvořili zástupci romských a proromských organizací, tj. obvykle sami Romové. Tento podíl není podhodnocen vzhledem k faktickému počtu takových organizací a jejich pracovníků i vzhledem k počtu institucí státní správy, které s romskou problematikou přicházejí pravidelně do kontaktu. Nicméně v souboru všech dotazovaných osob je vliv jejich postojů na celkovou variabilitu nízký, resp. úměrný nízkému zastoupení Romů mezi respondenty.

Na druhé straně jsou to právě úředníci státní správy, jejichž pohled na romskou problematiku by měl být zatížen předsudky v menší míře, než je tomu v běžné populaci. Nejen proto, že jim to velí profesionální etika (na niž nelze vždy spoléhat), ale také proto, že stejné problémy - věcně vzato - řeší se svými klienty bez ohledu na jejich etnickou či národnostní příslušnost a měli by být schopni posoudit, zda někteří klienti např. nevytvářejí specifické skupiny charakteristické určitými společnými znaky. Jejich zkušenost by měla v tomto směru být obsáhlejší a různorodější, než osobní zkušenost běžných obyvatel.

Formulace otázek v dotazníku nezastíraly, resp. otevřeně přiznávaly předem přijatou hypotézu, že romské etnikum vytváří specifickou sociální skupinu, která se projevuje odlišně od majoritní společnosti - bez ohledu na možnost uvedení řady konkrétních příkladů, kdy tomu tak u jednotlivců nebo ně-kterých romských komunit není. Tento částečně zjednodušující přístup, nerespektující vnitřní heterogennost romské komunity (tzn. zejména rozdíly mezi jednotlivými skupinami Romů) žijící u nás, byl mnoha respondenty kritizován jako projev diskriminace. Současně však v rozhovoru uznávali, že postavení Romů ve společnosti má své zvláštnosti a že řešením negativních důsledků, souvisejících se spolužitím různých národů a etnik v jedné zemi, není fundamentalistickým voláním po zachovávání rovnosti a striktním dodržování občanského principu v okamžiku, kdy do hry vstupují jiné kulturní a hodnotové vzorce, odlišná sociální i historická zkušenost atp. Důkladná snaha poznat a pochopit vzájemné rozdíly, pojmenovat základní bariéry komunikace a vůle k nekonfliktním vztahům zmíněný přístup dostatečně ospravedlňují. Určité formy diskriminace mohou ostatně mít přívlastek "pozitivní", ačkoli i její prospěšnost a efektivnost z celospolečenského hlediska jsou jablkem sváru.

Respondenti tvoří několik specifických skupin, jejichž základní odlišnost spočívá v obsahu činnosti a náplni práce. Z toho přirozeně plynou další zásadní rozdíly. Jedním z nich je cílová skupina klietnů a jejich struktura. Se zcela jinými lidmi se setkávají pracovníci jednotlivých odborů okresních či městských úřadů, zaměstnanci policie nebo reprezentanti Romů. Jejich pohled na romskou populaci bývá z pochopitelných důvodů částečně "profesionálně" zkreslen, úzká a málo diferencovaná zkušenost se promítá i do jejich postojů. Styk s problémovou populací do jisté míry ospravedlňuje názorový pesimismus (např. pracovníci bytových odborů, policisté), naopak zasvěcenost a vhled do problémů Romů v celé jejich škále jsou dobrým předpokladem pro pochopení a toleranci (např. romští poradci). Postavení a funkce respondenta současně ovlivňuje stupeň paternalismu nebo liberalismu v přístupech k romskému etniku a řešení problémů soužití s majoritní společností. Poznání profesionální determinace postojů je inspirující v okamžiku, kdy je třeba hledat další postupy při odstraňování konfliktních momentů vzájemných vztahů Romů a majority na straně státní správy.

2.1 Problémy vzájemných vztahů

2.1.1 Příčiny

V úvodním bloku společných otázek se respondenti pokoušeli pojmenovat nejzávažnější příčiny problémů vznikajících mezi Romy a majoritní společností. Podle míry důležitosti (max. Ţ min.) se ocitly jednotlivé faktory v tomto pořadí: rozdíly v mentalitě, systému hodnot a kulturní rozdíly; rozdílný způsob života, rozdílné zvyky a tradice; přístup Romů k dodržování zákonů; (ne)zájem o práci či (ne)ochota pracovat; nedůvěra Romů k úřadům a neochota spolupracovat s nimi; rozdílné postavení Romů ve společnosti; uzavřenost majoritní společnosti vůči Romům; uzavřenost romských komunit; nezájem a neochota úřadů řešit specifické problémy Romů; jazyková bariéra.

Role rozdílů v mentalitě, kultuře, způsobu života, zvycích a tradicích byla hodnocena velmi vysoko všemi respondenty bez ohledu na instituci. Důležitost ostatních faktorů byla naopak posuzována odlišně, v závislosti na odboru či instituci. Nejčastěji se od ostatních liší podle očekávání postoje pracovníků poraden pro národnostní menšiny (či také romských koordinátorů nebo poradců), a to asi v polovině případů, a zástupců romských a proromských iniciativ, a to ve všech případech vyjma těch, které byly citovány v úvodu tohoto odstavce. Jako výrazně problémový faktor je oběma posledně zmíněnými skupinami respondentů pociťována sociální a vzdělanostní degradace romské menšiny, jejímž následkem je mimo jiné i rozdílné postavení ve společnosti. Ostatní respondenti důležitost tohoto faktoru sice nepodceňují, ale nestaví ho na první místo a na škále ho označují jako "spíše důležitý", zatímco Romové ho považují v 90 % za "velmi důležitý". Zcela opačné postoje zaujímají skupiny "bílých" a "Romů" při hodnocení přístupu romské menšiny k dodržování zákonů.

Zhruba 80 % zástupců státní správy si myslí, že poněkud laxní přístup Romů k "jednání v mezích zákona" působí velké komplikace, polovina je o tom dokonce pevně přesvědčena. Zástupci romských organizací se kloní k názoru, že ve vztazích s majoritou tento faktor hraje spíše důležitou roli v jedné třetině, velmi důležitou v jedné čtvrtině a zhruba třetina z nich tento faktor za důležitý nepokládá. Ve výčtu významných rozdílů hodnocení lze pokračovat. Úředníci státní správy se domnívají, že příslovečný "pes" vzájemného soužití není zakopán ani tak v jejich nezájmu nebo neochotě řešit problémy Romů, ale naopak spíše v nezájmu Romů o spolupráci, v jejich nedůvěře v úřady, neschopnosti domluvit se a posléze přijmout a dodržovat pravidla hry. Romové si myslí opak, ačkoli ani oni nepopírají jistou míru odpovědnosti. Problém vidí v uzavřenosti majoritní společnosti vůči Romům, která se přenáší i do jednání úředníků. V tom se s nimi shodují pracovníci poraden a koordinátoři. Jediní Romové, ve smyslu romských a proromských iniciativ, však (v nadpolovičním počtu případů) považují za problém také jazykovou bariéru. Naopak na uzavřenost romské komunity si stěžovala více než polovina dotazovaných pracovníků školských úřadů, úřadů práce a policie.

2.1.2 Řešení

Nedostatky ve vzájemné komunikaci si uvědomují obě strany - úředníci státní správy i zástupci Romů. Neschopnost, neochota, nemožnost z jakýchkoli příčin se domluvit, rozdílnost komunikačních kódů a prostředků vedou v lepším případě k nedorozuměním, v horším ke konfliktům, které nejsou primárně vnímány jako důsledek chybné interpretace výroků, postojů a činů partnera - protivníka a jejich příčin, ale jako nedostatek vůle vnímat a respektovat individuální či skupinové zájmy. Téměř 80 % respondentů proto vidí řešení - mimo jiné - problémů Romů i s Romy ve zlepšování vzájemné komunikace mezi představiteli státní správy i místních samospráv a samotnými Romy, resp. jejich představiteli. Nejsilněji pociťují potřebu této nápravy poradci pro národnostní menšiny, zástupci romských iniciativ, spolu s nimi pracovníci školských úřadů, ani tyto skupiny se však od průměru významně neliší. K tomuto názoru bude dobré přihlédnout při hledání optimálních cest a způsobů (zejména v rámci různých proromských programů a aktivit) řešení zatím spíše problematického soužití romské menšiny a "bílé" majority.

Zde je třeba znovu připomenout rozdíly v názorech jednotlivých skupin respondentů na příčiny těžkostí v soužití Romů a majoritní společnosti, neboť zlepšování vzájemné komunikace se může ubírat různými cestami v závislosti na významu kladeném příslušným aspektům problémovosti. Jako příklad lze uvést, že pro zástupce romských a proromských organizací a romské koordinátory je důležitým prostředkem "oteplování" vztahů zejména odstraňování vzdělanostního a jazykového handicapu, ostatní skupiny spíše očekávají více iniciativy od Romů - aktivnější přístup ke spolupráci, více důvěry k úřadům a důslednější dodržování "obecných" pravidel hry, větší míru přizpůsobivosti. Dalším významným zdrojem variability názorů tentokrát nikoli skupin, ale jednotlivých respondentů jak na příčiny potíží, tak i na způsoby jejich řešení, je regionální a lokální diferenciace početnosti romských komunit i jejich problémovosti. Zmíněný fakt bude základem analýzy postojů respondentů v poslední kapitole této zprávy.

Nadpoloviční podíl respondentů (57 %) tvrdí, že problémy Romů nejsou natolik odlišné, aby k jejich řešení musely být používány jiné metody, než jsou běžné v případě jiných národnostních menšin. Používání nestandardních řešení, vycházejících ze specifických rysů romské menšiny připouští zhruba 48 % dotazovaných. Zdánlivý nesoulad mezi těmito hodnotami (součet je vyšší než 100) je dán tím, že respondentům byly položeny dvě rozdílné otázky a pravděpodobně několik z nich se nejprve přiklonilo k názoru, že je potřeba uplatňovat pouze standardní způsoby. Byl-li posléze ve formulaci druhé otázky použit výraz "specifické rysy", uvědomili si jejich faktickou existenci a tím i možnost využití ne-běžné, ve smyslu ne-obvyklé škály metod řešení. V souladu s mírou akceptování nestandardních způsobů přístupu k řešení je i výše podílu lidí, kteří se domnívají, že je potřeba proromské programy přednostně podporovat, a to zejména programy vzdělávací a kvalifikační (49 %).

Nemalý, ač ne většinový, je podíl těch, kteří spatřují možnost vyřešení vzájemných vztahů Romů a majority v přísnějším postihu nejen romské kriminality, ale i nedodržování obecně přijímaných společenských norem - 28 % dotazovaných. Od této průměrné hodnoty se výrazněji odlišují, tj. jsou přísnější ve svých názorech úředníci bytových odborů (38 %), zaměstnanci školských úřadů (36 %) a policie (35 %) na straně jedné, na straně druhé stojí zástupci romských a proromských iniciativ, ale i ti s tímto způsobem řešení v 15 % případů souhlasí.

Podle pětiny všech dotazovaných jsou jakékoli snahy o řešení problémů zbytečné, protože nelze změnit jejich původ a podstatu - zcela odlišnou mentalitu Romů. Jedinou skupinou respondentů, která je takto skeptická pouze v jedné desetině případů, tvoří pracovníci poraden pro národnostní menšiny, neboť nejen že hájí smysl své práce a existence, ale jsou také možná více než ostatní ocenit její efekty - byť sebemenší. Více než třetina respondentů pak tvrdila, že v jejich regionu nejsou problémy s Romy tak závažné, aby bylo vůbec nutné se zabývat otázkou jejich řešení.

Zvláštní "kapitolu" v šetření tvořily tři poněkud kontroverzní výroky, mezi nimiž měli respondenti zvolit ten, který nejvíce odpovídá jejich názoru na optimální způsob soužití Romů a majoritní společnosti ve smyslu lokalizace obou komunit. 16 % tázaných si myslí, že Romové by měli bydlet pokud možno pohromadě ve vybraných částech města (obce), kde by jim mohla být věnována větší pozornost, soustředěná a lepší péče. Nejvíce zástupců tohoto názoru je mezi zaměstnanci bytových odborů (29 %) a policie (27 %), nejméně mezi romskými koordinátory, zástupci romských iniciativ a překvapivě také mezi pracovníky úřadů práce (ve všech těchto skupinách okolo 3 %). Příznivců dalšího názoru: "Romové by měli žít rozptýleně mezi ostatními obyvateli, aby se mohli lépe přizpůsobit obvyklému způsobu života", bylo zhruba 32 %. Necelých 52 % tázaných podpořilo poslední ze tří tezí, která pravila, že Romové by si měli žít v místech a takovým způsobem, který jim vyhovuje, jako každý jiný občan. Dva první výroky, ať už jakkoli rozdílné v předpokládaném výsledku (soustředění na jedno místo versus rozptýlenost), mají jedno společné - předpokládají a apriori, že romská menšina potřebuje v lepším případě pomoc či alespoň dobrý vzor, v horším dohled. Jde tedy o postoje na jedné straně zdánlivě vstřícné (to je implicitně dáno pozitivní formulací jednotlivých výroků), na druhé straně odkrývají paternalistický přístup "staršího a vyspělejšího" sourozence k "mladšímu a zaostalejšímu", který občas otravuje. V krajnosti by oba výroky společně mohly být chápány jako jediný: "Buď se přizpůsobíte (a splynete), nebo žijte odděleně (my Vám s lecčíms pomůžeme, ale jinak nerušte)." Je samozřejmě možná i jiná interpretace - oba postoje jsou ovlivněny upřímnou snahou řešit problémy soužití romské menšiny s majoritou co nejrychleji a současně co nejefektivněji. Právě z tohoto úhlu pohledu lze poslední ze tří výroků, který je důsledně založen na uplatňování občanského principu, v tomto smyslu maximálně liberální a vůči Romům velmi otevřený, vnímat někdy také jako projev určitého alibismu (ať si žijí, jak je libo - jako všichni ostatní; vzniknou-li problémy, budou řešeny jako v případě jakéhokoli jiného občana či skupiny, standardně). Není náhodou, že zatímco první dva postoje byly charakteristické zejména pro respondenty, kteří se přimlouvali na jedné straně za specifické metody řešení problémů vzniklých na základě odlišných rysů určité skupiny populace a na druhé straně také za přísnější postih odchylek od obecných norem, třetí názor podpořili valnou většinou ti, kteří se buď stavěli za používání pouze běžných metod řešení problémů soužití minorit(y) s majoritou, nebo rezignovali na pokusy o řešení neřešitelného.

2.1.3 Perspektivy

Necelé dvě třetiny respondentů (62 %) se domnívá, že romské populace vzhledem k jejímu specifickému reprodukčnímu chování stále přibývá, budou tedy přibývat i problémy ve vzájemném soužití, a to bez ohledu na úsilí věnované jejich prevenci i řešení. Jinými slovy romská populace roste rychleji, než integrační schopnosti této skupiny. Stoupenci tohoto názoru pocházeli především z řad pracovníků sociálních (71 % z nich) a bytových odborů (81 %) a policie (71 %). Na druhé straně se s tímto postojem v menší než průměrné míře ztotožnili poradci pro národnostní menšiny a zaměstnanci školských úřadů (zhruba v 45 % případů). Tradičně se odlišují od všech ostatních, a to velmi výrazně, zástupci romských a proromských iniciativ - jen necelých 20 % z nich je stejného názoru, 41 % se domnívá, že postupně se podaří vzájemnou spoluprací Romů a představitelů majoritní společnosti vytvořit prostor pro nekonfliktní soužití při maximálním zachování romské identity (oproti 24 % průměru), necelých 40 % je přesvědčeno, že romské obyvatelstvo se stále více přizpůsobuje společenským normám majority a problémů bude postupně ubývat (oproti 12 % průměru). Optimismus vyjádřený vizí nekonfliktního soužití bez ztráty identity s nimi sdílejí pouze romští poradci.

Respondenti, kteří předpokládají i v budoucnosti permanentní existenci problémů, dokonce jejich růst, jsou pozoruhodně rozděleni na dvě zhruba stejně veliké skupiny se zcela opačným náhledem na způsoby řešení: jedna z nich se domnívá, že mentalita, zvyky a tradice Romů jsou natolik odlišné, že - pokud jejich jednání není v přímém rozporu se zákony - měli by si žít po svém; druhá si myslí, že Romové jsou národnostní menšinou, která by se měla co nejvíce přizpůsobit majoritní společnosti. Liberalismus jedněch je vyvážen paternalismem druhých, aniž by jedna z těchto dvou skupin měla výraznou převahu.

Lidé spoléhající na vzájemnou spolupráci jako základní podmínku postupného přerůstání soužití víceméně konfliktního ve víceméně bezproblémové, kladou nejčastěji důraz na to, že obě strany se musí snažit stejným dílem o zvyšování respektu jednoho ke druhému a zlepšování vzájemných vztahů, břemeno odpovědnosti za tyto vztahy nesou obě strany rovnou měrou. I mezi nimi je však více těch, pro něž je zlepšování situace spíše záležitostí ideální, než reálnou. Tyto respondenty lze nalézt ve všech skupinách. Lze předpokládat, že osobní vlastnosti dotazovaného - nejen bezprostřední a lokální zkušenost s Romy, ale také otevřenost, vzdělání a profesionalita jsou velmi důležitými kritérii při formování postojů k romské minoritě a míry ochoty zabývat se souvisejícími problémy, ovlivňují i stupeň vlastního nasazení při jejich řešení.

2.2 Programy pro Romy

Jedním ze standardních řešení konfliktního soužití rozdílných národnostních, etnických, kulturních či sociálních skupin obyvatel na území jednoho státu je rozvíjení speciálních programů, nejčastěji zaměřených na podporu integrace minority považované za problematickou (z jakýchkoli důvodů). Integrace v oblasti společenského, kulturního a hospodářského života v sobě implicitně nezahrnuje asimilaci, neznamená tedy ve svém důsledku zánik minority; její úspěšnost a rychlost je závislá na míře vstřícnosti obou stran. Obvykle jsou však na přizpůsobivost minority kladeny vyšší nároky, neboť míra obecné přijatelnosti jejích specifických rysů je málo pružná, navíc snáze ovlivnitelná "argumenty" emocionálními, než racionálními. Tím spíše, že sebelepší integrační programy nepřinášejí okamžitý a plošný pozitivní efekt.

Dvě třetiny respondentů se domnívají, že rozvíjení speciálních programů pro romskou menšinu u nás je potřebné, a to jak v zájmu Romů, tak v zájmu celé společnosti. Necelých 20 % si však myslí, že jde o neopodstatněné zvýhodňování jedné skupiny obyvatel a více než 12 % tyto programy považuje za zbytečné mrhání silami a penězi. Tyto dvě skupiny dohromady jsou o více než 10 procentních bodů větší, než byl podíl respondentů, kteří se na jiném místě vyslovili pro názor, že jakékoli řešení je zbytečné vzhledem k podstatě problému. Pokud vyloučíme vliv názorů zástupců romských a proromských iniciativ a pracovníků poraden pro národnostní menšiny, celkový výsledek hodnocení užitečnosti programů pro Romy se posune ve prospěch podílu odpůrců, a to o 2 až 4 procentní body. Reprezentanti Romů hodnotí programy pro Romy jako prospěšné a účelné v 96 %, romští poradci v 87 % případů. Speciální programy jako neopodstatněné zvýhodňování vybrané skupiny obyvatel pociťovali nejčastěji pracovníci úřadů práce a živnostenských odborů okresních úřadů; k názoru, že jde o plýtvání silami a prostředky (ať už z jakýchkoli zdrojů), se nejvíce klonili úředníci bytových odborů a policisté.

Při posuzování efektivnosti byly nejlépe hodnoceny vzdělávací programy pro romské děti - více než polovina (59 %) respondentů si myslí, že jsou přínosné a měly by být dále rozvíjeny. Podobně kladného hodnocení již dosáhla pouze podpora romských kulturních a společenských aktivit (54 %). U všech ostatních nabízených variant (kvalifikační a rekvalifikační programy pro dospělé; systém sociálních podpor a dávek; programy prevence kriminality) převládla v průměru skepse, nejvýrazněji v případě efektivity sociálních podpor a dávek, tedy v případě systému daného zákonem a uplatňovaného bez ohledu na národnost či etnickou příslušnost.

Opět existují výrazné rozdíly v hodnocení jednotlivých typů programů mezi zástupci různých institucí. Důraz na potřebnost a přesvědčení o pozitivním efektu vzdělávání romských dětí je charakteristický nejvíce pro reprezentanty Romů (91 %) a pracovníků poraden (73 %), zatímco ostatní je považují za efektivní asi v 60 % případů. Dvě zmíněné skupiny respondentů se společně domnívají, že programy podpory vzdělávání Romů je zapotřebí rozvíjet i pro dospělou populaci (kvalifikační a rekvalifi-kační programy), neboť i ony přinášejí nebo v budoucnosti nepochybně přinesou žádoucí výsledky. Neméně jsou přesvědčeny o kladném vlivu podpory romských kulturních aktivit. Tyto dvě skupiny respondentů hodnotí obecně účinnost většiny proromských programů daleko pozitivněji než ostatní, neznamená to však, že by nebyly kritické a docházely vždy ke stejně optimistickým závěrům.

Na posledním místě ve všech skupinách dotazovaných se ocitla efektivnost systémů sociálních dávek, v průměru tento systém za efektivní pokládalo pouze necelých 14 % a téměř 80 % soudilo, že je spíše či zcela neefektivní. Pracovníci poraden v tomto případě "hlasovali s většinou", na druhé straně 30 % zástupců romských a proromských iniciativ současný systém podpor považuje za efektivní (v tom 20 % dokonce za velmi efektivní) a "jen" 65 % o něm soudí, že je neefektivní. Druhým pólem, tedy tím nejkritičtějším a nejpesimističtějším při hodnocení dopadů speciálních programů pro Romy, je skupina představitelů státní a městské policie. Většinu programů považují daleko častěji než všichni ostatní za neefektivní. Výjimkou v jejich postojích zůstává pouze názor na vzdělávání romských dětí - i v tomto případě je však optimistů v jejich řadách pouze o 3 % více než pesimistů, ale ani optimisté nedosahují mezi policisty polovičního zastoupení. Ze všech skupin respondentů policisté také nejvíce pochybovali o faktickém přínosu programů zaměřených na prevenci romské kriminality.

O současném systému sociálních podpor a dávek, jeho náročnosti i účinnosti z celospolečenského hlediska jsou vedeny politické i odborné diskuse. Zvláštní kapitolu tvoří právě efekty tohoto systému na romskou populaci. Není jistě náhodou, že většina respondentů vyslovila přinejmenším pochybnosti o efektivnosti celého systému. Byla jim proto dána možnost vyjádřit se přesněji a zvolit jeden ze tří výroků, který nejvíce odpovídá jejich názoru na zmíněný systém ve vztahu k Romům. 68 % tázaných souhlasilo s výrokem, že současný systém sociálních dávek je pro Romy spíše demotivující, mimo jiné je zbavuje nutnosti pracovat i ucházet se o zaměstnání, zabezpečit vlastní budoucnost a umožňuje jim relativně pohodlný život. Jenom 17 % respondentů si myslí, že tento systém je vyhovující a odmítá dělat rozdíly mezi Romy a jinými sociálně slabými občany, pro něž je především konstruován. Navíc se domnívají, že změna systému by nepřinesla efekt (ve smyslu motivace a zvýšené odpovědnosti za sebe s svoji rodinu), neboť chování a postoje části obyvatelstva by drobnými změnami ovlivněny stejně nebyly (komu se nechce, pracovat a starat se nebude). K prvnímu z uvedených výroků se přiklonili zejména pracovníci sociálních a bytových odborů a zaměstnanci policie (zhruba ve třech čtvrtinách případů), velmi výrazně ho podpořili pracovníci úřadů práce (88 %). Nejméně zastánců našel v řadách představitelů romských a proromských organizací, ale i těch bylo 34 %, zatímco s druhým výrokem souhlasilo 45 % a velká část (zhruba pětina) se hodnocení vyhnula.

Ačkoli systém sociálních podpor a dávek nemá nic společného s proromskými programy a aktivitami, jeho nejtvrdšími kritiky jsou všichni ti, kteří považují existenci a rozvíjení speciálních programů buď za zvýhodňování jedné skupiny obyvatel či dokonce za plýtvání veřejnými prostředky. Nabízí se hypotéza, že tato skupina respondentů považuje tento systém za relativně snadno zneužitelný a romskými rodinami zneužívaný.

Na závěr je třeba připojit ještě jednu poznámku - názor na smysl a oprávněnost existence speciálních programů, ale zejména na jejich efektivnost, bývá ovlivněn dosavadní zkušeností s realizací takových programů. Případné selhání určitého programu z pohledu původního očekávání jeho přínosu může být také dáno tou skutečností, že pro konkrétního příjemce (zde pro Romy, resp. jejich komunitu) nebyl vybrán takový program, který by dostatečně a vhodným způsobem respektoval jeho specifické charakteristiky. Pochopitelně se pak veškerá snaha míjí účinkem, aniž by na první pohled bylo patrné, že vinu nenese nezájem, neschopnost spolupracovat apod. příjemce dobře míněné "pomoci", ale pouze špatná volba metod a prostředků k dosažení žádoucího efektu.

2.3 Proromské aktivity

Na otázku, zda v posledních dvou letech úřady místní správy či samospráva udělala něco pro Romy nad rámec svých oficiálních povinností, odpovědělo kladně 61 % tázaných, 39 % odpovědělo záporně, vysoký byl tentokrát podíl chybějících odpovědí - desetina všech respondentů nevěděla nebo se nedokázala jednoznačně vyjádřit. Podíly příslušných odpovědí v jednotlivých institucích však nedovolují jednoznačně říci, která z nich byla v tomto směru výrazně více či méně aktivní. V některých případech se totiž zdá, že respondenti popsali své "proromské" aktivity bez ohledu na to, zda spadají do plnění běžných povinností nebo byly vykonány navíc. Proto je k výsledkům nutné přistupovat s opatrností.

Na pomyslném prvním místě podílem kladných odpovědí (65 %) byli zaměstnanci bytových odborů. Tuto pozici zaujali i tím, že častěji než ostatní uváděli ve volné odpovědi vše, co udělali pro Romy ve svém regionu. Vzhledem k charakteru uvedených položek je však těžké rozhodnout, zda rozlišovacím znakem byla domnělá etnická příslušnost klienta nebo rámec povinností. Dotazovaní uváděli příklady typu: přidělování bytů, zajišťování bytů pro sociálně potřebné, zajišťování údržby bytů, resp. poskytování finančních prostředků na ni apod. Podobně sporné jsou příklady uváděné některými pracovníky sociálních odborů, kdy v rámci svých aktivit pro Romy "navíc" jmenovali např. poskytování sociálních dávek a podpor.

Odmyslíme-li si tyto poněkud diskutabilní příklady, můžeme seřadit jednotlivé druhy aktivit podle četnosti jejich výskytu (od nejvíce frekventovaných po výjimečné) následovně: podpora romské kultury, pomoc při zajišťování práce, výchovné a vzdělávací programy pro romské děti (včetně letních táborů a speciálních tříd), poskytování obecních prostor pro aktivity samotných Romů, podpora činnosti romského centra nebo romské organizace, speciální péče o problémové rodiny (včetně pomoci s vybavením bytu, nácvikem hygienických zvyklostí, přípravou stravy), podpora sportovní činnosti Romů, pomoc při kontaktu s úřady (zejména při vyřizování občanství a sociálních dávek), vzdělávací programy a besedy, programy prevence kriminality a drogová prevence, umožnění zástupcům Romů účastnit se rozhodování v rámci komisí, zdravotní osvěta a preventivní prohlídky.

Spektrum činností je relativně široké, nicméně téměř polovina respondentů neuvedla ani jeden příklad aktivit nad rámec úředních povinností. Částečně je to dáno tím, že respondenti z některých okresů a měst nepovažují romský problém v jejich regionu za aktuální a příslušný úřad tedy ani nemá důvod realizovat podobné speciální programy pro Romy. Částečně tím, že respondenti považují za dostatečné věnovat Romům stejnou pozornost jako kterýmkoli jiným občanům, obvykle pak v rámci svých pracovních povinností. Kde je minimální a maximální hranice těchto povinností ovšem do značné míry záleží na míře osobního zaujetí, schopnosti definovat vážnost problému a na profesionálních schopnostech jednotlivých respondentů.

Jednou z aktivit vybočujících z běžných činností okresních a městských úřadů je zřízení funkce poradce pro národnostní menšiny (s jasným zaměřením na romskou minoritu), romské poradny nebo romského koordinátora. Podle 13 % respondentů byla funkce poradce či koordinátora při jejich úřadu zřízena, 85 % tvrdilo opak (romský poradce u nich nepracuje). V 8 případech bylo zřízení tohoto místa jmenováno přímo mezi "nadstandardními" aktivitami úřadu. Podíl těch, kteří odpověděli záporně, je nadhodnocen - odpovídali tak totiž často i ti respondenti, kteří o existenci poradce pouze nevěděli, přestože na úřadě působí. Tento fakt se pak promítl do rozdílu mezi průměrným podílem jednotlivých odpovědí a podílem příslušných odpovědí (kladných a záporných) zástupců romských a proromských iniciativ (25 % uvedlo "ano"). 55 % poradců pro národnostní menšiny je orientováno výhradně na řešení romské problematiky. Podle jiných zdrojů pracují v současnosti v republice zhruba tři desítky poradců, často bývá tato funkce spojena s výkonem funkce jiné, obvykle jde o sociální pracovníky.

Následně byli respondenti vyzváni, aby se pokusili ohodnotit spolupráci romského koordinátora či poradce s "jeho" úřadem či institucí na straně jedné a romskou komunitou na straně druhé. V obou případech většina dotázaných na tuto otázku vůbec neodpověděla (i proto, že funkce koordinátora nebyla zřízena) nebo pro nedostatek zkušeností úroveň spolupráce nehodnotila (90 %). Zbývající hodnotili lépe spolupráci s úřadem než s romskou komunitou. V obou případech, resp. směrech kladné hodnocení (svojí četností) převažovalo nad záporným.

Poslední ze souboru otázek, zabývajících se proromskými aktivitami, nebyla svázána pouze s tím, co daný úřad či organizace sami organizují. Pokoušeli jsme se zjistit, zda a kolik vědí respondenti o speciálních programech zaměřených na romské obyvatelstvo a fungujících v jejich regionu bez ohledu na to, kdo je inicioval, uspořádal či průběžně realizuje. 74 % všech dotázaných na tuto (volnou) otázku vůbec neodpovědělo. Ze zbývajících zhruba polovina uvedla jen jeden program, třetina programy dva, 62 respondentů jmenovalo tři a 14 dokonce čtyři programy. Nejčastěji se ve výčtu objevovaly kulturní aktivity, hned za nimi následovala prevence drogové závislosti a prevence kriminality. Významnou pozici zaujaly programy vzdělávání, zejména romských dětí, spolu s organizováním jejich volného času. Ostatní jmenované aktivity již nebylo možné takto zjednodušeně kategorizovat a proto ve výčtu zaujaly marginální pozici. To samozřejmě neznamená jejich diskvalifikaci. Celkově však lze konstatovat, že drtivá většina uvedených programů je zaměřena výhradně na romskou populaci. Jen minimálně se objevily zmínky o existenci aktivit dotýkajících se jak minority, tak majority - boj proti rasové diskriminaci, účast romských a proromských iniciativ na řešení problémů obce, programy podporující toleranci a soužití různých etnik atp. Je to do jisté míry znamení paternalistického přístupu k řešení romské problematiky, který je sice jednodušší a pohodlnější, ale nerespektuje oboustrannou podmíněnost vztahů Romů a majoritní společnosti a neodstraňuje jednu z nejzávažnějších poruch soužití - nedostatky ve vzájemné komunikaci. Jeho součástí je nakonec i trpký povzdech některých dotázaných, že o proromské programy není z jejich strany zájem žádný nebo je velmi prchavý.

2.4 Evidence obyvatel romské národnosti

V rámci sčítání lidu v roce 1991 byl učiněn první pokus sečíst Romy na základě vlastního a svobodného rozhodnutí přihlásit se k romské národnosti. Pokus z různých důvodů selhal a výsledný údaj je využíván často spíše účelově vzhledem k jeho obecně známé nevěrohodnosti. Skutečný počet Romů žijících na území České republiky je odhadován na základě výsledků předchozích censů se započtením specifických reprodukčních měr, na základě starší evidence vedené bývalými národními výbory, evidence a odhadů romských organizací apod. Podle kvalifikovaných odhadů žije na území České republiky mezi 160 a 200 tisíci Romů. V praxi se tak sváří dva principy. Občanský, který zajišťuje relativně rovný a individuální přístup ke komukoli bez ohledu na národnost nebo etnickou příslušnost, ale zároveň není schopen vyřešit specifické problémy, vyplývající z příslušnosti jedince k určité sociální skupině obyvatel (ať už je vymezena jakkoliv). Druhý přístup respektuje zvláštnost příslušnosti na základě vymezených znaků a eviduje osoby splňující daná kritéria bez ohledu na to, zda ony samy svou příslušnost ke skupině pociťují a navíc dobrovolně deklarují. Oba dva přístupy lze využít i zneužít, oba mohou plnit dobře svůj účel v závislosti na konkrétním způsobu a konkrétní situaci, v níž jsou uplatněny.

Nejednoznačnosti důsledků využívání zmíněných přístupů k evidenci obyvatel odpovídá i rozložení četností názorů respondentů na současné oficiálně důsledné uplatňování občanského principu a ochrany osobních dat, díky němuž chybí evidence romských obyvatel, která by dokumentovala faktický početní stav této menšiny, její demografickou strukturu i perspektivy dalšího vývoje. Více než polovina dotazovaných (55 %) se domnívá, že vybrané orgány státní správy by měly mít právo evidovat romské občany, neboť je to v jejich zájmu, aby bylo například možné a efektivní prosazovat některé proromské programy. Naopak menší část respondentů (44 %) možnost takové evidence nepřipouští. Podle jejich názoru, pokud se Romové sami nehlásí ke své národnosti, je jakákoliv úřední evidence projevem diskriminace a porušení zákona. Není bez zajímavosti, jak byly dva protichůdné názory ovlivněny typem práce respondenta, tedy i tím, do jaké míry cítil potřebnost evidence Romů "pro dobro věci", či naopak - do jaké míry ji vnímal jako diskriminaci. Pracovníci sociálních odborů (v 57 % případů) a úřadů práce (v 61 % případů) nedobrovolnou evidenci občanů romské národnosti odmítají. Ve výrazné opozici stojí respondenti z bytových odborů (67 % z nich je pro evidenci) a policie (79 % schvaluje možnost evidence). Od průměrných hodnot se svými názory tentokrát významně neliší ani romští koordinátoři, ani zástupci iniciativ.

Skutečnost od představ je - alespoň podle výsledků - značně vzdálená. Na otázku, zda úřadem či institucí, v nichž je respondent zaměstnán, je evidence Romů vedena, odpovědělo kladně pouze 12 % tázaných, 86 % odpovědělo záporně. Tato evidence je vedena zejména pracovníky poraden pro národnostní menšiny (rom. koordinátory) - v 19 % případů, školských úřadů - v 28 % případů, úřadů práce - v 19 % případů, romskými a proromskými iniciativami - v 25 % případů. Nejméně často evidují Romy pracovníci živnostenských odborů a policisté (pouze 7 % z nich přiznalo, že evidenci Romů pro vlastní potřebu vedou). V případech, kdy respondenti přiznali, že pro pracovní potřebu rozlišují své romské a neromské klienty, byli si obvykle vědomi rizik tohoto počínání, a to nejen právních.

Problémy s určením počtu, struktury a rozmístění romské populace rostou úměrně počtu primárních zdrojů informací - např. pracovnice školského úřadu, chce-li získat představu o počtu romských žáků, musí se spolehnout na věrohodnost údajů poskytnutých řediteli jednotlivých škol na území celého okresu, ti na třídní učitele a jejich ochotu požadovaný údaj poskytnout apod. Každá instituce se stará především o Romy, kteří spadají do jejich kompetence - o školní mládež, o romské nezaměstnané, o problémové rodiny, o romské delikventy atd., řada Romů se však neobjeví v žádné z těchto kategorií. I kdyby se teoreticky všechny zúčastněné úřady v regionu domluvily a pokusily se evidenci Romů nejen vést, ale informace posléze spojit v jakýsi registr, kýženého výsledku by nedosáhly: množství duplicit na straně jedné a chybějících případy na straně druhé by podobný pokus znehodnotily.

Při analýze možných souvislostí názorů na evidenci občanů romské národnosti s jinými postoji se nepotvrdilo, že tento názor významně častěji (statisticky) zastávají lidé, jejichž přístup k řešení romské problematiky bychom mohli nazvat "pštrosím" a stručně shrnout řetězcem pojmů: neevidovat, nechat žít, nestarat se, neřešit. Neplatí tedy negativní hypotéza o alibismu v proklamacích občanského principu při evidenci obyvatel různých národností. Pouze v případě postojů k vzájemnému soužití Romů s majoritou existuje závislost mezi těmi, kteří by je rádi viděli žít koncentrovaně na jednom místě, a těmi, kteří by vyhradili úřadům právo Romy evidovat: 84 % stoupenců koncentrace je současně zastánci evidence. Opačná závislost je slabší: necelá čtvrtina respondentů podporujících evidenci romských obyvatel i bez jejich vědomí je toho názoru, že Romové by měli žít pohromadě ve vybraných částech města, resp. obce. Romové jako zvláštní skupina obyvatel jsou evidováni zejména tam, kde se očekává zvýšená iniciativa směřující k jejich integraci do majoritní společnosti, kde vzniká a je realizováno nejvíce proromských aktivit a současně jsou tyto aktivity hodnoceny jako potřebné, vzájemně výhodné a efektivní.

2.5 Konflikty

Na otázku, zda se respondent setkal ve svém okolí v posledních dvou letech s nějakými projevy nepřátelství mezi Romy a neromy, které zjevně vycházely z rasových předsudků a nesnášenlivosti, odpovědělo kladně 41 % tázaných. Nejvíce konfliktů s rasovým podtextem či projevů nepřátelství zaznamenali představitelé romských a proromských iniciativ (73 %), zaměstnanci policie (55 %) a romští poradci (53 %). Podíly kladných odpovědí pracovníků všech ostatních odborů a úřadů se pohybovaly pod průměrnou hodnotou (obvykle kolem jedné třetiny) s výjimkou sociálních odborů (41 %). Velké rozdíly v hodnocení jsou dány nejen mírou citlivosti a rozlišovacími kritérii (co je a co není projevem rasismu), ale také náplní a cílem práce jednotlivých respondentů.

Zkušenost lidí, kteří se Romy zabývají a pracují s nimi, často potvrzuje fakt, že jedna problémová romská rodina má na postoje lidí k celé menšině v dané lokalitě větší vliv, než deset rodin "normálních". Kumulace více problémových jedinců nebo rodin na jednom místě utvrzuje příslušníky majority v jejich názoru na celou komunitu bez ohledu na to, kolik podobných lidí je zastoupeno ve vlastních řadách. Vymezení "my" a "oni" je ostřejší, než v místech s málo četnou nebo bezproblémovou romskou komunitou, a podle zákona o akci a reakci v takových místech dochází k prohlubování negativního vymezení na obou stranách (neromů i Romů). Další rozměr vzájemné animozitě může být dodán působením extremistických skupin "bílých" v místě či okolí. Kombinace obou pólů, tj. problémových příslušníků jednoduše rozlišitelné etnické nebo i sociální skupiny na straně jedné a fašizujících skupin příslušníků majority na straně druhé, prohlubuje konfliktní atmosféru v místě a následně komplikuje možnost řešení. Konflikty pak mají teoreticky i prakticky častěji charakter sporu mezi příslušníky rozdílných skupin (etnických, rasových), než mezi jedinci opačných názorů, okolím jsou takto vnímány a posuzovány a jejich počet je úměrný míře napětí mezi oběma skupinami. Tato skutečnost, mimo jiné, pravděpodobně ovlivnila také odpovědi respondentů z některých okresů a měst na otázku, zda jsou jim známy nějaké projevy nepřátelství mezi Romy a neromy vycházející z rasových předsudků a nesnášenlivosti, které se v posledních dvou letech odehrály v jejich okolí (regionu).

Více lidé zaznamenali činy zaměřené proti Romům ze strany majoritní populace - 76 % respondentů zaregistrovalo projevy nepřátelství neromů vůči Romům. Nicméně 67 % respondentů vědělo o činech zaměřených naopak - ze strany Romů proti majoritní populaci - a přikládalo jim rasové pohnutky. Na nesnášenlivost neromů vůči Romům jsou z pochopitelných důvodů citliví zejména zástupci romských a proromských organizací - ti nějaký příklad tohoto typu uvedli všichni, o příkladu opačném z nich věděla jen necelá čtvrtina. Také téměř všichni pracovníci poraden (97 %) zaznamenali protiromské činy , ale v polovině případů věděli i o činech zaměřených proti majoritě. Zaměstnanci ostatních sledovaných institucí se nelišili významně ve svých odpovědích od průměrů - u činů proti Romům se podíly těch, kteří si nějaké pamatovali, pohybovaly obvykle pod ním, u činů proti neromům naopak nad průměrem.

Všichni ti, kteří odpověděli, že se v poslední době setkali v místě svojí působnosti s projevy nepřátelství mezi Romy a majoritou (diskriminace, otevřeného násilí aj.), specifikovali blíže tyto události podle místa, kde se odehrály. Obvykle to, co se odehrává neveřejně, za zdmi, bez přítomnosti svědků nebo medializovaných důsledků, zůstává často skryto. Proto nelze říci, že projevy vzájemné nesnášenlivosti jsou především záležitostí konfliktních situací vznikajících na veřejných prostranstvích a veřejně přístupných místech - tam jsou pouze více na očích. 54 % respondentů zaznamenalo projevy nepřátelství na veřejnosti a podle jejich odpovědí se tam odehrálo 86 % všech případů. Zarážející je vysoký počet registrovaných případů, které se týkaly dětí ve škole - 155 (32 %), uvedla je pětina dotázaných. Bez bližšího určení místa nebo obsahu zůstalo 29 % případů rasové nesnášenlivosti (18 % respondentů). Jen 8 % dotazovaných vědělo o nepřátelstvím motivovaném počínání lidí na pracovišti nebo v pracovních vztazích (60 případů). Zhruba polovina respondentů uvedla dvě i více míst, kde došlo událostem s rasovým podtextem.

2.6 Romské organizace

V mnoha okresech existují a aktivně působí romské organizace - politická seskupení, občanská sdružení a nadace, kulturní spolky aj. Na otázku, zda o těchto organizacích a jejich činnosti respondenti vědí, odpovědělo kladně přes 40 % osob, naopak téměř 60 % tázaných. Nejlépe informovaní byli pochopitelně reprezentanti romských a proromských iniciativ (79 % znalo nějakou romskou organizaci v regionu) a romští poradci (66 %). Nejméně o organizovaném působení Romů ve svém okolí věděli pracovníci živnostenských odborů - jen zhruba čtvrtina z nich.

Téměř 40 % z 502 respondentů (tj. z těch, kteří kladně reagovali na výše uvedenou otázku) uvedlo, že spolupráce úřadů a romských organizací je na dobré úrovni. Jejich pozitivní zkušenost byla vyvážena jednak 28 % těch, podle nichž je spolupráce na špatné úrovni, jednak 22 % dotázaných, kteří tvrdili, že o žádné spolupráci nelze hovořit, neboť o ni Romové nejeví zájem. Na nezájem úřadů o spolupráci si postěžovala jen necelá 4 % respondentů. Nadprůměrně dobré zkušenosti se vzájemnou spoluprací mají romští a proromští aktivisté, špatné zkušenosti uváděli nejvíce pracovníci bytových odborů okresních a městských úřadů, úřadů práce a policie. Na nezájem o spolupráci ze strany Romů si stěžovali především úředníci ze sociálních a bytových odborů, na nezájem druhé strany, to jest úřadů, si tradičně nejvíce stýskali představitelé romských iniciativ.

Volné odpovědi, týkající se konkrétních zkušeností ze spolupráce s romskými organizacemi, jsme shrnuli do několika obecnějších kategorií. Celkem se vyjádřilo 234 respondentů, častěji bohužel ti, kteří získali v průběhu posledních let negativní zkušenosti. Uvedené příklady (46 % všech případů) hodnocení vypovídaly o základních příčinách nefungujících vztahů: o nedůvěře a nevraživosti, na nichž pokusy o spolupráci váznou; o tom, že Romové se nejprve pro spolupráci nadchnou, ale jejich zájem brzy vyprchá; že romské organizace nemají velký vliv na "obyčejné" lidi a ti potom a společně pořádané akce nemají zájem; o nelibosti, protože Romové požadují pouze peníze a finanční dotace, domáhají se pomoci při uplatňování práv, ale povinnosti občanů neplní a jde jim jenom o osobní výhody. Jednoznačně kladné hodnocení bylo vysloveno pouze v 11 % případů.

Ostatní respondenti vymezovali především věcnou náplň vzájemné spolupráce, ale nehodnotili ji. Nejčastěji se spolupráce orientuje na oblast kultury (včetně společenských akcí), pomoc při podnikání a hledání zaměstnání, společné řešení rodinných, výchovných a bytových problémů, zmíněna byla i možnost Romů podílet se na samosprávě (včetně romských členů zastupitelstva či jeho komisí) - ta se navíc vždy pojila s kladným hodnocením úrovně. Zajímavé je také to, že respondenti z míst, kde byla zřízena funkce romského poradce (koordinátora) nebo tuto funkci v praxi vykonává jiná osoba (např. zaměstnanec sociálního odboru nebo reprezentant Romů) mají se spoluprací s Romy a jejich organizacemi častěji lepší zkušenosti než tam, kde romské organizace sice jsou, ale poradce nepůsobí. Výrazně méně si tito lidé stěžovali na nezájem o spolupráci, a to oboustranně. Více dobrých než špatných zkušeností nastřádali také zaměstnanci těch institucí, které - podle vlastního vyjádření - pro Romy dělají více, než je jejich povinností.

2.7 Romové a drogy

V souvislosti s romskou mládeží se často hovoří o rostoucích problémech s užíváním drog a drogovou závislostí, a to odděleně od obecně probírané problematiky drog. Připustíme-li, že romská populace, rodina a komunita vykazuje některé odlišné prvky od populace majoritní, promítnou se pravděpodobně tyto odlišnosti i v choulostivé oblasti zneužívání návykových látek. Problémy již dosáhly takových rozměrů, že jsme považovali za nutné zmínit se o něm i v realizovaném šetření - jak státní správa, tak romské a proromské iniciativy jsou institucemi, které by měly při jejich řešení sehrát významnou a pozitivní úlohu, uvědomí-li si je včas a s patřičnou naléhavostí.

V celém souboru dotazovaných jen necelá jedna třetina respondentů potvrdila, že v jejich okolí se vyskytují problémy se zneužíváním návykových látek romskými dětmi a mládeží. Nejčastěji se o nich zmiňovali romští poradci (48 %), reprezentanti romských a proromských iniciativ, pracovníci školských úřadů, policie a sociálních odborů. Zhruba 11 % dotazovaných se přitom domnívá, že romské děti a mládež zneužívají drogy častěji, než stejné věkové skupiny majoritní populace, 43 % tento názor nezastává a 46 % nedokázalo posoudit, zda-li u romské populace tento problém nabývá odlišných rozměrů či podob než u ostatních mladých lidí. Vyšší míru rizika drogové závislosti u Romů pociťovali romští poradci (17 %) a pracovníci školských úřadů (16 %), neboť se s problémem setkávají relativně nejvíce. S tím, že jsou romské děti a mládež v porovnání s majoritou více ohroženy, nesouhlasili pozoruhodně v nadpolovičním počtu zástupci romských a proromských iniciativ (67 %) a policisté (58 %). Lidé s nejmenším počtem zkušeností či vědomostí o tomto problému obvykle pracovali v bytových a živnostenských odborech okresních úřadů a jako zaměstnanci úřadů práce. Celkově se však zdá, že úředníci státní správy a policisté častěji a intenzivněji než zástupci romských a proromských iniciativ chápou růst počtu mladých Romů užívajících omamné návykové látky jako specifický problém v rámci řešení problematiky drogových závislostí v České republice.

Užívání drog dětmi a mládeží - bez ohledu na etnickou příslušnost - často vede k doprovodným komplikacím v jejich běžném životě. Přesto jen čtvrtina dotazovaných, kteří zaregistrovali ve svém okolí problémy romské mládeže s drogami, uváděla následně, který z typických doprovodných jevů drogové závislosti se v obci nebo regionu vyskytuje ve zvýšené míře. Tři čtvrtiny z nich na tuto doplňující otázku neodpověděly. Nejčastěji problémy souvisejí se školní docházkou a prospěchem romských dětí užívajících omamné látky a majetkovou kriminalitu mladých Romů. Následovalo šíření drog ve školách a učilištích romskými distributory, násilné činy a dětská prostituce.

Negativního vlivu užívání drog na školní docházku romských žáků a učňů a nebezpečí šíření drog ve školách si z pochopitelných důvodů nejvíce všímají ti, kteří se přímými i nepřímými důsledky tohoto počínání často setkávají: pracovníci odborů pro kulturu a školství při okresních a městských úřadech, zástupci Romů a romští poradci, zaměstnanci školských úřadů a vybraných škol a úřadů práce. Souvislost mezi kladnými reakcemi na tyto dva faktory a pracovní náplní respondenta je vysoká. Majetková i násilná kriminalita jako problém související s užíváním drog romskou mládeží i dětmi byla nadprůměrně registrována zaměstnanci sociálních odborů a policisty, naopak významně méně často ji ve srovnání s průměrem uváděli zástupci romských a proromských iniciativ.

3. Dílčí výsledky (podle profesních skupin respondentů)

Pracovníci každé ze sledovaných institucí nebo organizací odpovídali v druhé části dotazníku na několik otázek, které se bezprostředně dotýkaly nebo souvisely s náplní jejich práce. Pokoušeli jsme se mimo jiné zjistit, kolik romských klientů v současnosti mají nebo jaký podíl řešených případů se týká Romů. Výsledkem byly odhady (nikoli evidence), navíc odhady podílů, proto z nich nelze vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry. Někteří respondenti uvedli, že jim nepřísluší rozlišovat romské klienty od neromských (obvykle od 15 do 25 %), a odmítli odpovědět, jiní si podíl netroufli odhadnout. Informace uložené v těchto výsledcích mají pouze orientační význam. Tam, kde se sféry zájmů a cílové skupiny několika odborů nebo institucí dotýkají, nebo dokonce prolínají, byly jejich představitelům položeny stejné otázky, aby bylo možné - tak jako v první části dotazníku - porovnat rozdíly postojů, názorů a přístupů příslušných skupin dotazovaných.

3.1 Sociální oblast

S Romy a jejich tradicemi je často spojována představa o vřelém vztahu k dětem, které jsou jimi považovány za jednu z největších životních hodnot a podle toho (avšak v rámci svých zvyklostí) chráněny a opatrovány. Pracovníci sociálních odborů však tuto představu sdílejí pouze v 6 % případů. Většina z nich (60 %) si naopak myslí, že děti již nemají v romských rodinách takovou hodnotu, jakou měly dříve, slouží často jenom jako jeden ze zdrojů snadných příjmů ze sociálních dávek a rodiče o ně dostatečně nepečují. Třetina sociálních pracovníků nevidí ve vztahů rodičů k dětem mezi romskou a majoritní populací v průměru žádný rozdíl, a to jak v dobrém, tak ve zlém.

Poměrně velká část pracovníků sociálních odborů, popř. odborů pro rodinu a dítě, péče o děti či sociálních dávek (22 %) neuvedla odhad podílu sledovaných romských rodin z celkového počtu řešených případů, a to z výše jmenovaných důvodů. 15 % respondentů odhadlo, že romské rodiny netvoří více než 10 % z celkového počtu, v intervalu od jedné desetiny do jedné čtvrtiny se pohybuje podíl sledovaných Romů v 18 % a mezi čtvrtinou a polovinou v 23 % sociálních odborů. Více než polovinu všech řešených případů od počátku roku 1996 do dne šetření tvořily podle odhadů sociálních pracovníků romské rodiny na zbývajících 44 % místech. Osm osob z poslední skupiny dokonce uvedlo, že jejich klienti jsou v naprosté většině Romové. V odhadech podílu sledovaných romských rodin (ale i ve skutečném stavu) hraje velkou roli území, které je příslušným úřadem spravováno, a koncentrace romského obyvatelstva v něm. Počty (a podíly) romských rodin zachycené v systému sociální péče jsou významně vyšší, než by odpovídalo údajům o počtu Romů podle censu či odborných odhadů, a to i s přihlédnutím k nerovnoměrnosti jejich rozmístění.

Nejméně populárním a nejtvrdším řešením problémů v rodině, resp. problémů s výchovou dětí, je odebrání dítěte rodině z důvodů zanedbávání povinné péče a jejich umístění do náhradní péče. Více než třetina respondentů podíl romských rodin ze všech případů návrhů na odebrání dítěte nechtěla nebo nedokázala odhadnout. Ze zbývajících dvou třetin polovina uvedla, že tento podíl je vyšší než 50 %. Opět platí to, co bylo řečeno v závěru předchozího odstavce.

Relativně více uspokojivá je situace v zastoupení Romů mezi příjemci sociálních dávek. Na druhé straně na otázku, jak velký je podíl romských rodin z celkového počtu rodin, jimž jsou vypláceny podpory, neodpověděly tři čtvrtiny dotázaných. Oproti majoritní populaci pobírají romské rodiny častěji zejména - a nikoli překvapivě - přídavky na děti. Následuje příspěvek na bydlení, mateřský příspěvek a další sociální dávky. Hodnota jejich podílů na celkovém počtu rodin majících nárok na sociální podporu odpovídá odlišným reprodukčním poměrům v romské populaci (včetně věkové struktury) a dalším faktorům, z nichž některé nesouvisejí přímo s etnickou příslušností (vzdělanostní struktura ap.).

Na otázku, do jaké míry se věnují právě romským rodinám, devět desetin všech sociálních pracovníků odpovědělo, že vždy postupují podle závažnosti řešeného problému, tedy nikoli podle národnosti klienta. Větší pozornost - ať už z jakýchkoli důvodů - věnují pracovníci sociálních odborů romským rodinám pouze v 6 % případů.

3.2 Bydlení

Pokusíme-li se stručně charakterizovat typický způsob bydlení Romů v České republice, můžeme říci, že většina romských rodin žije ve městech v obecních domech nebo (tam, kde ve větší míře byly domy navráceny při restitucích či obcí prodány) v činžovních domech soukromých majitelů. Vlastnické a družstevní bydlení se v jejich případě vyskytuje minimálně. Přeměna romské populace v populaci městskou proběhla zejména v poválečných letech, měla řadu příčin popsaných v odborné literatuře, měla však také řadu následků, které dodnes tvoří jeden z pilířů problémů soužití romské menšiny a majority.

Není náhodné, že ani jeden z tázaných pracovníků bytových odborů neuvedl, že jeho zkušenosti s romskými nájemníky obecních bytů jsou většinou dobré, protože se Romové dovedou dobře starat o byt, mají standardní sousedské vztahy, řádně platí nájemné a udržují pořádek i ve společných prostorách. Slovo "většinou" v tomto výroku má velkou váhu - nevylučuje, že Romové mohou být nájemníky jako kteříkoli jiní lidé. Jen čtvrtina respondentů souhlasila s výrokem, že jeho zkušenosti jsou stejně dobré či špatné jako s neromskými nájemníky. Tři čtvrtiny mají zkušenosti většinou špatné, neboť jsou s nimi (Romy) neustále problémy, chovají se špatně ke svěřenému bytu i domu a mají většinou špatné vztahy s ostatními nájemníky. Ačkoli tento výsledek může být ovlivněn tím, že pracovníci bytových odborů se s Romy setkávají obvykle v okamžiku, kdy vznikl a je třeba řešit nějaký problém, a do jejich povědomí se v menší míře dostávají romské rodiny, které nepatří mezi problémové nájemníky a uživatele bytového fondu, není povzbudivý.

Romové se - podle odhadů úředníků - vyskytují mezi žadateli o obecní byty více, než odpovídá jejich zastoupení v populaci, v lokalitách s vyšší koncentrací romských obyvatel tvoří třetinu až polovinu žadatelů a jejich podíl má tendenci růst. Na otázku, jak velký podíl obecních bytů obývají v současnosti romské domácnosti, třetina dotazovaných nechtěla nebo nedokázala kvalifikovaně odpovědět. Zbylí odhadovali, že výše tohoto podílu nepřesahuje 10 % obecního bytového fondu. V devíti případech uvedli tázaní asi čtvrtinový podíl, vyšší pouze 4 respondenti. Jiné proporce vykázaly odhady podílů Romů mezi neplatiči nájemného z obecních bytů. Ze sta úředníků 28 uvedlo, že romských neplatičů je do 10 %, 23 odhadlo výši podílu mezi 10 a 20 %, více než čtvrtina, ale méně než polovina neplatičů z řad Romů je v 28 případech. Více než poloviční podíl neplatičů nájemného ze všech evidovaných dlužníků uvedlo 24 respondentů. Podle těchto výsledků tvoří romské domácnosti významnou část neplatičů nájemného v určitých místech a regionech, část převyšující podíl Romů mezi nájemníky obecních bytů.

Obecná kritéria charakterizující sociální byt naše legislativa nezná, obce však v rámci svých možností mají k dispozici byty, které jsou v odůvodněných případech přidělovány na základě sociální potřebnosti uchazeče. Pouze 40 % respondentů potvrdilo, že v jejich okrese či městě takové byty jsou, a 34 % uvedlo, že v jejich regionu jsou také holobyty pro neplatiče nájemného. Ty však nejsou, podle jejich mínění, ve většině případů obsazeny romskými domácnostmi. Nadpoloviční počet Romů umístěných v holobytech se objevil ve vyjádření 17 respondentů ze 108.

Podle 60 % dotazovaných se v jejich městě nebo některých dalších obcích okresu připravuje výstavba bytů pro sociální účely, včetně malometrážních bytů, na něž se vztahuje možnost využití státního příspěvku. Výstavba tzv. holobytů pro neplatiče nájemného je plánována v regionu či městě podle 36 % respondentů, většinou však nedovedli nebo nechtěli odhadovat, jaký podíl z nich bude obsazen po dokončení romskými domácnostmi nebo jednotlivci. Zbývající (43 resp. ze 143) se v polovině případů domnívají, že Romové budou tvořit méně než 50 % všech nových obyvatel holobytů, v polovině případů předpokládají, že Romové budou tvořit většinu nových obyvatel. Z uvedeného vyplývá, že nebezpečí vytváření nových ghet je velmi aktuální.

3.3 Podnikání

Pracovníci živnostenských odborů okresních a městských úřadů patřili v souboru všech respondentů k těm, kteří se k romské problematice vyjadřovali, řekněme, nejvíce váhavě - častěji než ostatní se uchylovali k možnosti neutrálních odpovědí (nevím, nedovedu posoudit). Svými názory nebo postoji se obvykle významně nelišili od průměrných hodnot. Pokud ano, patřili spíše k "umírněným optimistům" v otázkách vzájemného soužití romské minority s majoritou.

Rozhodujícími informacemi poskytnutými pracovníky živnostenských odborů byla struktura oborů, resp. činností romských podnikatelů a firem a odhad počtu romských podnikatelů v regionu.

Základními rysy romských podnikatelských aktivit jsou minimální požadavky na vzdělání a kvalifikaci pracovní síly na straně jedné a na straně druhé orientace na povolání manuální a "typicky mužská". Z 366 provedených záznamů o druhu činnosti ve třetině případů byly zmíněny kopáčské a jiné zemní práce, připočteme-li uvedené příklady stavebních a zednických prací, dlaždiče a pomocné práce všeho druhu pro nekvalifikované (zejména ve stavebnictví, ale také zemědělství a lesnictví), jsou vyčerpány téměř dvě třetiny všech variant činností. Část romských podnikatelů se prosazuje ve sféře služeb - ubytovacích a restauračních (14 příkladů), úklidových (36 příkladů a 1 čistírna)), dopravních (taxi) aj. Relativně často byla zmiňována také obchodní a zprostředkovatelská činnost (64 příkladů a 1 sběrné suroviny). Případy romských řemeslníků se živnostenským listem (malíři a natěrači, brusiči, obuvníci, truhláři, kominíci) byly ve výčtu zastoupeny ojediněle. Možná i z toho důvodu, že tato řemesla nepatří mezi tradiční romská povolání.

S odhadem počtu romských podnikatelů v regionu měli pracovníci živnostenských odborů předpokládané potíže, a to nejen díky neexistující evidenci. Přesto se tři čtvrtiny dotazovaných z této skupiny pokusily na otázku odpovědět. Podle jejich odhadu působí na území naší republiky více než 9 tisíc fyzických osob se živnostenským listem romské národnosti. Regionální rozdíly v počtu romských živnostníků jsou dány především koncentrací příslušníků této minority v dané lokalitě. Romové se však podle pracovníků odboru často potýkají s problémy se získáním živnostenského listu, protože nemají potřebné vzdělání a kvalifikaci.

Přestože veřejně prospěšné práce nespadají přímo do kompetence živnostenských odborů okresních či městských úřadů, na otázku, zda jsou Romové při nich zaměstnáváni, odpověděla kladně více než polovina pracovníků těchto odborů.

3.4 Kultura

Kulturní, společenské a osvětové akce patřily mezi aktivity, které jsou velmi často podporovány úřady místních správ i samospráv, těší se relativní přízni majority a samotných Romů, jejich počet roste a jsou považovány za velmi přínosné. Prostředky z veřejných rozpočtů vynaložené v této oblasti jsou (narozdíl od podpory jiných romských nebo proromských aktivit) více než polovinou celého souboru respondentů hodnoceny jako efektivně použité.

Podpora kulturních aktivit může mít dvojí charakter - buď jde o jednorázovou pomoc (finanční nebo jinou) při organizování jednotlivých akcí, nebo o pravidelnou podporu práce kulturních souborů a spolků. Druhá ze jmenovaných forem mívá zpravidla dlouhodobější pozitivní efekt, je ale podstatně náročnější na schopnost vzájemné spolupráce.

Ze 182 pracovníků kulturních odborů (také odborů pro kulturu a školství) 78 odpovědělo, že v jejich okrese či městě existují romské kulturní soubory a spolky. Většinou se jejich počet (v polovině případů) rovnal jednomu, maximálně dvěma, v šesti případech však přesáhl počet pěti souborů. Od počátku roku 1996 do března 1997 se v okrese či městě, v němž působí respondentův úřad, konala nějaká akce spojená speciálně s romskou kulturou, ať už je pořádali sami Romové nebo na nich Romové vystupovali, podle vyjádření 63 dotázaných, 113 z nich o žádné takové akci nevědělo nebo se nekonala. Obvykle nešlo o více než pět jednotlivých akcí, 12 pracovníků odborů kultury vědělo o větším počtu romských akcí, z toho 4 uvedli, že v jejich regionu jich proběhlo více než 20.

Na otázku, zda úřad, v němž respondent pracuje, nějakým způsobem podpořil romské kulturní aktivity od počátku roku 1996, odpovědělo kladně 64 tázaných, to je více než třetina. Nejpoužívanější formou byla finanční podpora, poté poskytnutí či pronájem vhodných prostor, část úřadů pomáhala Romům také s organizací. Často docházelo ke kombinacím zmíněných způsobů podpory. Mnoho romských akcí, zejména v rámci pravidelné kulturní činnosti, se odehrává bez asistence úřadů - na otázku, zda s pracovníky kulturních odborů Romové a jejich skupiny spolupracují, jen 16 % respondentů odpovědělo kladně. Přes 80 % naopak spolupráci nepotvrdilo.

Je důležité připomenout, že právě kultura byla považována všemi respondenty (bez ohledu na to, koho nebo jakou instituci reprezentovali) za jeden z nejvýznamnějších faktorů svébytnosti romské menšiny a její odlišnosti od majority. Kultura spolu s jazykem je také často uváděna jako důležitý předpoklad existence skupinové, resp. národní identity a vytváří základ pro pozitivní sebehodnocení.

3.5 Romský koordinátor, poradce pro národnostní menšiny

Tato skupina respondentů nebyla početná, protože zřízení funkce romského poradce (sociálně poradenské služby pro romské občany) je věcí dobré vůle vedení příslušného úřadu. V některých oblastech není ani potřebné ji zřizovat, jinde se jejímu ustanovení brání, podle vyjádření jednoho z respondentů, odkazem na metodické pokyny MPSV, které "s touto funkcí nepočítají a adresnou práci s romským etnikem považují za diskriminační, byť by šlo o diskriminaci pozitivní" (viz OÚ Praha 9). Tato poznámka byla pozoruhodná zejména v souvislosti s podporou, které se okresním úřadům dostalo při zřizování funkce poradce vládním usnesením č. 67 z roku 1993, s doporučujícím dopisem od ministra práce a sociálních věcí. Často funkce koordinátora (poradce ap.) bývá sloučena s výkonem funkce jiné, například v případě sociálních kurátorů. Přesto právě příslušníci této skupiny dotazovaných velmi často figurovali (obvykle spolu s reprezentanty romských a proromských iniciativ) jako představitelé obecně pozitivních přístupů k romskému etniku, optimistických názorů na možnosti řešení problémů, propagátoři proromských programů, iniciátoři či organizátoři proromských aktivit. To vyplývá nejen z podstaty funkce samé. Krajní pozice, kterou romští poradci svými postoji a názory zaujímali (často v protikladu k názorům většiny svých kolegů ze státní správy), může potvrzovat tezi vyslovenou v úvodu: čím více je člověk v určité problematice vzdělán (zde v romské), tím bývá tolerantnější a otevřenější. V republice v současnosti pracuje na okresních úřadech 29 romských poradců, 6 až 8 z nich je romské národnosti.

Obsah práce poradců pro národnostní menšiny (včetně romských) spočívá především v prevenci interetnických a sociálních konfliktů v rámci minority samotné a ve vzájemném vztahu s majoritní společností a v aktivní pomoci při řešení již vzniklých a aktuálních problémů, např. zprostředkováním kontaktů mezi Romy a státní správou nebo samosprávou (funkce mediátora). To vyžaduje permanentní spolupráci s řadou institucí. Na otázku, jak hodnotí ochotu různých institucí spolupracovat, zhruba čtvrtina romských poradců neodpověděla vůbec nebo nevěděla, jak ji podle předložené škály hodnotit. V pomyslném žebříčku od ochoty velmi vysoké k velmi nízké se na předních místech umístily okresní a zejména městské úřady (lze se jen dohadovat, nakolik tento výsledek je ovlivněn tím, že romští poradci jsou sami jejich zaměstnanci) a starostové měst - okolo 85 % respondentů ochotu ke spolupráci hodnotilo pozitivně. Na dalších místech se sestupně řazeno umístily úřady práce a školské úřady (cca tři čtvrtiny pozitivních ohlasů), městská zastupitelstva a nevládní organizace (nadpoloviční podíl kladných hodnocení). Nejhůře byla hodnocena ochota spolupracovat v případě majoritního obyvatelstva (32 % kladně, 68 % záporně), jen o trochu lépe skončilo romské obyvatelstvo (36 % kladně, 64 % záporně). Pozoruhodně se většinou negativního hodnocení dočkaly romské iniciativy a organizace - ve 40 % případů byla jejich ochota spolupracovat hodnocena jako velmi a spíše vysoká, ale ve zbylých (necelých) 60 % případů byla hodnocena naopak jako spíše (30 %) či dokonce velmi nízká (28 %). Často citovanou příčinou posledně uvedeného výsledku byla údajná nefunkčnost romských organizací pro jejich vnitřní rozpory a dále nezájem o spolupráci či naopak nereálné požadavky ze strany Romů a jejich reprezentantů. Příčinou nefungující spolupráce s většinovou populací (ale i úřady a zastupitelstvy) byly zejména přetrvávající předsudky a zvýšená ostražitost vůči Romům a nechuť řešit jejich specifické problémy.

Koordinátoři (poradci) vnímají často svoji práci jako důležité poslání, zcela nezastupitelní se cítí právě v roli prostředníka a mediátora mezi dvěma odlišnými skupinami obyvatelstva, mezi Romy (a jejich reprezentací) a státními úředníky. Současně mají dojem, že ze strany Romů a romských organizací jsou podceňováni, na straně úřadů na nezájem a neochotu narážejí také, byť v podstatně menší míře. Vrátíme-li se zpět ke všeobecné části dotazníku, kde v jedné z otázek byla hodnocena práce koordinátorů jejich kolegy a zástupci dalších úřadů i samotných Romů, dojdeme k podobnému výsledku: ačkoli většina se nedokázala k úrovni spolupráce vyjádřit, zbylí kladně oceňovali spíše spolupráci poradců s úřady, než s romskou komunitou. Výjimkou byli pouze policisté (nikoli však zástupci Romů).

3.6 Vzdělání

Úroveň vzdělání romské populace a obtíže provázející proces jejího vzdělávání jsou citovány na předních místech mezi příčinami mnoha dalších problémů spojovaných s touto minoritou - kvalifikační strukturou a zaměstnaností, hodnotovými a kulturními vzorci, kriminalitou, životní úrovní aj. Na druhé straně - spolu s kulturními - speciální vzdělávací programy a další osvětové aktivity se těší podpoře většiny z celkového souboru respondentů. Zejména programy zaměřené na vzdělávání romských dětí považuje více než polovina celého souboru dotazovaných za efektivní a očekává od nich významný přínos při integraci Romů do společnosti, spojený s řešením navazujících problémů.

Necelá polovina respondentů z řad pracovníků školských úřadů a vybraných škol potvrdila, že v jejich okrese byly zavedeny na některých školách (včetně mateřských) speciální vzdělávací programy pro romské děti (nulté ročníky, speciální romské třídy, zapojení do Hnutí spolupracujících škol - R apod.). Za potřebné a užitečné především v zájmu samotných Romů a v zájmu zvyšování jejich vzdělanosti tyto programy považuje 23 % z nich. 66 % si myslí, že jsou tyto programy potřebné a přinášejí užitek celé společnosti, tedy nejen Romům. Nicméně nikoli bezvýznamných 11 % pracovníků školských úřadů považuje tyto programy za zbytečné plýtvání času a penězi, neboť - podle jejich názoru - většina Romů o vzdělání nestojí. Zde je však potřeba připomenout možnost selhání nejen Romů jako "příjemců", ale také špatně postaveného programu, který je z nějakého důvodu pro Romy špatně přijatelný, v důsledku tedy neefektivní.

Existence a další rozvíjení podobných programů je opodstatněno potížemi, s nimiž se romské děti potýkají často prakticky od samého počátku školní docházky a které jsou způsobeny řadou faktorů. Některé vyplývají z obecných charakteristik a odlišností romské populace (tak, jak byly pojmenovány v úvodních otázkách dotazníku), jiné se týkají pouze vzdělávání. Za nejvýznamnější příčinu problémů romských dětí během školní docházky považují pracovníci školských úřadů a vybraných škol odlišnou mentalitu a rodinnou výchovu - 67 % dotázaných uvedlo tento faktor jako velmi důležitý a dalších 29 % jako spíše důležitý. Na druhém místě v pořadí významnosti je příčina s první související - absence požadovaných sociálních a společenských návyků (93 % resp. jí přisuzuje důležitost). Vliv rodiny - hodnotové preference rodičů a jejich osobní příklad - na dítě a školní docházku se promítá také do třetího a čtvrtého faktoru, a tím je jednak nezájem romských rodičů o vzdělání jejich dětí - 92 % hodnotilo tuto skutečnost jako významnou, jednak neschopnost či neochota systematické práce, dodržování stanoveného a pravidelného režimu - pro 85 % respondentů je to důležitý faktor.

S velkým odstupem hodnotila tato skupina respondentů důležitost dalších možných příčin problémů romských dětí ve škole. Například jazykový handicap malých Romů za důležitý považovalo pouze 46 % dotazovaných a naopak 53 % jej za důležitý nepokládalo (v tom 18 % ho cítilo jako zcela nedůležitý). Velkou váhu nepřikládali respondenti ani profesionalitě a tolerantnímu přístupu učitelů ve třídách s romskými žáky - jen třetina z nich si myslela, že postoje učitele jsou významné, dvě třetiny v učitelích nevidí podstatnější příčinu problémů romských dětí ve školách (celá jedna třetina dokonce osobnost učitele vnímá jako zcela nedůležitý faktor!). Na samém konci příčin těžkostí Romů při vzdělávání se ocitly dvě, které lze shrnou do jediného faktoru - vzájemná nevraživost "bílých" a romských dětí, negativně ovlivňující atmosféru ve třídě nebo škole.

Problémy Romů ve škole nejsou zanedbatelné. Nemalá část romských žáků přechází v průběhu školní docházky na zvláštní školy, oproti majoritní populaci významný podíl základní školní docházku řádně nedokončí. Velmi malá část mladých Romů pokračuje a posléze ukončí střední stupeň vzdělávání, zejména středoškolského s maturitou.

Situace ve školní docházce (její pravidelnosti) romských žáků a ve spolupráci s jejich rodiči je podle přibližně dvou třetin na vzdělávání specializovaných respondentů stabilizovaná, nemění se v čase ani k lepšímu, ani k horšímu. Na zhoršující se docházku si stěžovalo 18 %, na zhoršující se spolupráci 15 % dotazovaných. Část tázaných zastává naopak názor, že se docházka romských žáků (15 %) a spolupráce s romskými rodiči (13 %) zlepšuje. Naprostá většina (89 %) respondentů však soudí, že romští žáci mají v průměru horší prospěch než děti majoritní populace. Hlavní příčinu menší úspěšnosti romských žáků ve škole vidí v jejich sociální nepřizpůsobivosti (49 %), méně v tom, že objektivně nezvládají učivo v důsledku nedostatečně rozvinutého intelektu a celkové zaostalosti (39 %) a jen 12 % tázaných připustilo, že důvodem neúspěšnosti může být především jazykový handicap. Uvedené odpovědi přesně kopírují formulaci otázek v dotazníku. Není v nich zahrnuta souvislost mezi sociální zaostalostí a tudíž zdánlivou mentální retardací romských dětí, ani problém měření intelektu pomocí IQ-testů konstruovaných pro kulturně a sociálně odlišnou populaci apod.

Všechny uvedené poznatky se zprostředkovaně promítají do odpovědí respondentů ze sféry školství na dvě otázky, navozující jedno z možných řešení problémů romských dětí ve školách. Jen 18 % z nich se domnívá, že by bylo užitečné a potřebné zřídit ve školách (zvláště mateřských a na prvním stupni základních) s vysokým podílem romských žáků zřídit funkci romských asistentů-asistentek. Ti by působili jako prostředníci mezi malými Romy a školou, napomáhali by integraci mezi ostatní žáky a pomáhali jim překonávat jazykové bariéry (včetně vysvětlení učiva v romštině). Za dobré, ale ne nezbytné toto opatření považuje 44 %, za zcela zbytečné 39 % respondentů. Relativně příznivější je poměr postojů na zavedení vyučování romských dětí podle upravených osnov (např. kladením důrazu na hudební a výtvarnou výchovu, češtinu, změnami v osnovách dějepisu či občanské nauky apod.). S podobnými úpravami by souhlasilo zhruba 40 % respondentů, 60 % by se postavilo proti takovým změnám.

3.7 Zaměstnanost

Otázky zabývající se (ne)zaměstnaností Romů zodpovídali pracovníci úřadů práce. Tyto otázky bylo možné podle charakteru rozdělit do dvou skupin - v první se pokoušeli dotazovaní odhadnout kvantitativní charakteristiky (ne)zaměstnanosti romské populace, ve druhé skupině vyjadřovali své názory na příčiny nezaměstnanosti, na přístup Romů k práci a k aktivitám úřadu. Interpretace výsledků první skupiny otázek je komplikovaná - většinou jde o odhady podílů - nicméně lze vyslovit některé obecnější závěry. Podíl Romů na celkovém počtu uchazečů o práci je vždy vyšší, než odpovídá jejich zastoupení v regionální populaci. Mezi uchazeči z řad Romů převažují muži nad ženami. Pokud jde o délku nezaměstnanosti, figurují Romové často jednak mezi uchazeči o zaměstnání, kteří jsou krátkodobě (až do 6 měsíců), ale opakovaně bez uplatnění na trhu práce, jednak se významně podílejí na počtu uchazečů dlouhodobě nezaměstnaných, a to i více než jeden rok. Podle zkušeností některých pracovníků úřadů práce mají Romové často zájem jen o krátkodobá příležitostná zaměstnání, případně práce sezónního typu.

Nejvyšší podíl nezaměstnaných romské národnosti má - podle pracovníků úřadů práce - ukončené pouze základní vzdělání, počet Romů-uchazečů o zaměstnání bez úplného základního vzdělání je vyšší, než počet Romů s výučním listem. Zcela zanedbatelný je podíl uchazečů o práci z řad Romů s maturitou. Vzdělanostní struktuře odpovídají obory a druhy činnosti, o něž mají romští uchazeči obvykle zájem. Jde o dělnické profese s minimálními požadavky na kvalifikaci - ve výčtu se nejvíce objevují kopáčské a zemní práce, stavební práce včetně pomocných, nekvalifikované práce všeho druhu, úklid, práce v lese. Málo jsou zastoupeny služby a řemesla.

Příčiny vysoké nezaměstnanosti Romů je možné uspořádat, resp. seřadit podle důležitosti na základě dvou kritérií. První bere v potaz pořadí dané pouze podílem respondentů, kteří zcela souhlasili s tím, že jmenovaný faktor hraje v nezaměstnanosti Romů významnou roli. Toto pořadí je následovné (v závorkách uvedeny podíly souhl. respondentů): současný systém poskytování sociálních dávek (68 %), nízká kvalifikace a nedostatek pracovních příležitostí, které úřad práce nabízí lidem s touto kvalifikací (58 %), neochota zaměstnavatelů přijímat Romy (49 %), nechuť pracovat (39 %), výše mzdy nabízené za práci, kterou mohou Romové při své kvalifikaci obvykle vykonávat (28 %), současný systém poskytování podpor v nezaměstnanosti (25 %). Druhou možností je řazení podle součtu souhlasících, to jest všech, kteří z významem daného faktoru zcela nebo spíše souhlasili. Na prvním místě se pak opět ocitá současný systém poskytování sociálních dávek (93 %), následuje neochota přijímat Romy do zaměstnání (92 %), nechuť Romů pracovat (89 %), nízká kvalifikace a nedostatek příslušných prací v nabídce úřadů práce (81 %), na posledních dvou místech je výše mezd (57 %) a podpora v nezaměstnanosti (49 %). Již jednou se v textu objevila kritika současného systému poskytování a výše sociálních dávek, jejich demotivující účinek na romskou populaci a pochybnosti o tom, zda nejsou romskými rodinami zneužívány. Samotná podpora v nezaměstnanosti podle soudu více než poloviny dotázaných nehraje v případě vstupování Romů na trh práce významnější roli, důležitosti nabývá až s působením dalších faktorů.

Necelá pětina respondentů uvedla, že v jejich regionu jsou podniky, které zaměstnávají větší počet Romů než jiné a podle 82 % dotazovaných působí v regionu romští podnikatelé. Tito podnikatelé ale jen v polovině případů zaměstnávají především Romy a jejich přínos pro zaměstnanost Romů v regionu je podle většiny pracovníků úřadů práce malý (58 %) nebo dokonce žádný (18 %). Pouze 3 % tázaných označilo roli romských firem a podnikatelů v řešení regionální zaměstnanosti příslušníků stejného etnika jako nezastupitelnou a 10 % jako důležitou. Hodnocení přínosu romských podnikatelů se odrazilo i v odpovědích na otázku, zda by bylo vhodné změnit zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, konkrétně pokud by šlo o zadávání veřejně prospěšných prací ve prospěch romských úklidových firem. Pouze 16 % respondentů by tuto změnu podpořilo a domnívá se, že by byla užitečná, 68 % nevidí žádný důvod, proč zákon měnit a podporovat právě romské firmy, zbylých 16 % na danou věc nemělo žádný názor a o námětu měnit příslušný zákon nevědělo.

Úřady práce nejsou jen místem evidence volných míst a uchazečů o práci, aktivní politika zaměstnanosti se projevuje také organizací či zprostředkováním účasti uchazečů v rekvalifikačních kursech, speciálních kursech přípravy na povolání aj. Na základě vlastní zkušenosti dvě třetiny respondentů tvrdily, že Romové o rekvalifikaci či získání kvalifikace nemají žádný zájem. 28 % uvedlo, že se sice na tyto kursy sami neptají, ale jsou-li jim konkrétně nabídnuty, účastní se jich, jen v 5 % případů se tázaní setkali s aktivním přístupem samotných Romů, kteří se na kursy ptají a posléze využívají nabídky k účasti. Úspěšnost Romů v kvalifikačních a rekvalifikačních kursech je úměrná míře jejich osobní iniciativy při hledání svého uplatnění na trhu práce. Častým problémem je, že rekvalifikační kursy jsou koncipovány pro "bílou populaci" obvyklou formou - teorie, psaní, nutná domácí příprava, ... S ohledem na strukturu romských uchazečů by tyto kursy měly být připravovány pro určitou cílovou skupinu (např. nekvalifikovaných) a zaměřeny jak na získání praktických dovedností (bez "zbytečné" teorie a papírů), tak na rozvíjení požadovaných pracovních návyků. Kursy vycházející z představ o optimálním způsobu vzdělávání pro majoritu se musí v případě Romů, z nichž mnozí měli problémy s ukončením běžné školní docházky z důvodů zmíněných v příslušné kapitole, nutně míjet požadovaným účinkem.

3.8 Kriminalita

Policisté se setkávají oproti ostatním skupinách respondentů s nejproblémovější částí populace obecně, tedy nejen romské. Jejich postavení, vztahy a zkušenosti jsou daleko více zatíženy nedůvěrou a nepřátelskými projevy, v případě vyšetřování přestupků či trestných činů páchaných příslušníky minorit vstupují do hry další negativní faktory. Z pochopitelných důvodů patří jejich postoje na jedné straně k radikálním (např. ve smyslu přísnějšího postihu trestné činnosti), na druhé straně k rezignujícím (ve smyslu možnosti nápravy pomocí speciálních programů apod.) a skeptickým při hodnocení přínosu jiných než represívních aktivit.

Teoreticky - na základě občanského principu - je těžké vykazovat podíl trestných činů páchaných Romy, pokud oni sami svoji etnickou příslušnost nedeklarují. Přesto třetina zástupců policie uvedla, že tento podíl jsou schopni uvést velmi přesně. Necelých 40 % by si troufla podíl jen přibližně odhadnout, 16 % policistů je schopno uvést pouze velmi hrubý odhad, ostatní buď na otázku neodpověděli nebo tvrdili, že podíl takových deliktů nejsou schopni určit vůbec. Pokud byli policisté schopni a ochotni odhadnout podíl činů spáchaných Romy ze všech vyšetřovaných trestných činů v posledním roce, byl uvedený údaj regionálně ovlivněn mnoha okolnostmi - zejména koncentrací Romů v daném okrese či městě, typem a strukturou romské komunity. 26 % respondentů z řad státní a městské policie odhadlo, že podíl vyšetřovaných trestných činů nepřesáhl 10 % ze všech, od 10 do 25 procent se pohybuje podíl "romských" deliktů podle 16 % tázaných, více než třetinu trestných činů mají Romové na svědomí podle 39 ze 171 policistů.

Od počátku roku 1996 k datu šetření registrovali policisté (tj. celkem za všechna místa, kde byli ochotni odpovědět na otázku a údaj znali) 779 rasově motivovaných trestných činů, ne všechny byly směřovány proti Romům. Necelá čtvrtina policistů se plně ztotožnila s názorem, že rasově motivované činy jsou projevem extremistických skupin obyvatelstva (nebo jejich příslušníků a sympatizantů), jejichž existence je však běžným jevem v každé demokratické společnosti. Jen o málo nižší podíl zcela souhlasil s tím, že tyto činy jsou projevem zanedbané výchovy k toleranci a pochopení jiných národů, etnik nebo ras, jejich kultury a odlišného životního způsobu. Relativně nízkou míru souhlasu (vyjádřeného slovním spojením "spíše souhlasím), zastoupenou ale výrazně vyšším podílem dotazovaných, získal výrok, že rasově motivované činy jsou vyprovokovány jednáním a chováním samotných Romů a jejich špatnou pověstí. Považujeme zde za dobré připomenout, že otázka nebyla apriori stavěna na trestných činech proti Romům. Spolu s 19 % respondentů, kteří s posledně uvedených výrokem souhlasili zcela, se tak tato příčina dostala do popředí mezi nabízenými variantami. Na posledním místě zůstaly při sečtení souhlasných odpovědí projevy zanedbané výchovy a nízká úroveň komunikace mezi rozdílnými etnickými a národnostními skupinami (tím vyšší byly podíly těch, kteří důvody pro rasově motivované činy nespatřovali v malé toleranci a nedostatcích ve vzájemné komunikaci).

Na otázku, zda okres nebo město, v němž respondent pracuje, je zapojeno do nějakého programu prevence kriminality, odpovědělo více než 50 % tázaných záporně. Zhruba třetina policistů (všech, tedy i těch, kteří na předchozí otázku odpověděli "ne") si myslí, že tyto programy jsou velmi potřebné, ale zatím nepřinášejí žádné významné zlepšení. 60 % považuje programy za velmi potřebné a - fungují-li, mohou mít velký pozitivní dopad. 8 % respondentů pokládá programy prevence kriminality na zbytečné, drahé, časově náročné a především s mizivými výsledky. Je dobré se v této souvislosti vrátit zpět k postojům zaměstnanců policie tak, jak byly deklarovány ve všeobecné části dotazníku. Zatímco o potřebnosti speciálních programů nepochybuje 60 % policistů, jejich efektivnost je hodnocena hůře: pětina je považuje za velmi a 29 % za spíše efektivní, třetina za spíše neefektivní a 6 % policistů si myslí, že se zcela míjí účinkem. Zdánlivé rozdíly jsou pravděpodobně dány odlišnou formulací a použitím změkčujícího vyjádření slovy "fungují-li, mohou mít" v jednom z nabízených výroků nebo dosud vlastní zkušeností nepotvrzenými žádoucími účinky programů prevence.

3.9 Romské a proromské iniciativy

Otázky kladené představitelům romských a proromských organizací nebo iniciativ byly převzaty z druhé (ne společné) části dotazníku jednotlivých odborů, úřadů a policie. Vzhledem k tomu, že analýza prvního bloku otázek potvrdila předpokládané rozdíly v názorech a postojích různých skupin respondentů v závislosti na druhu práce a typu romských klientů, bylo vhodné položit romské reprezentaci také některé z dotazů obsažených v části druhé a porovnat jejich reakce s postoji příslušné skupiny respondentů. Výsledek (byť i jen mechanického srovnání) je ukázkou, jak vidí Romové (ve zkratce tak budou dále nazýváni představitelé jejich organizací a proromských iniciativ) sami sebe a své společenství a jak jsou vnímáni okolím, reprezentanty státní správy.

První z těchto otázek byla společná pro pracovníky sociálních odborů okresních a městských úřadů a Romy a týkala se romské rodiny. 45 % respondentů z řad Romů si myslí, že pro příslušníky romské minority je typický vřelý vztah k dětem, které jsou v rodině jednou z největších životních hodnot a podle toho se jim také rodiče věnují (výrok 1). 41 % dotazovaných této skupiny je zastáncem názoru, že romská rodina se svým vztahem ke dětem a mírou péče v průměru neliší od rodin majoritní populace, a to jak v dobrém, tak i špatném (výrok 2). Jen 13 % si postesklo, že děti již nemají v rodinách Romů takovou hodnotu, jakou měly dříve, rodiče o ně pečují nedostatečně a děti se stávají často jedním ze zdrojů snadných příjmů ze sociálních dávek (výrok 3). Měřítka hodnoty, stanovení norem a kritéria dobré nebo naopak špatné péče o děti jsou vágní a velmi subjektivní, kulturně a sociálně podmíněné. To je jedno z možných vysvětlení pro diametrální rozdíl postojů pracovníků sociálních odborů a Romů - ty se k sobě přiblížily pouze u druhého z uvedených názorů (romské rodiny podobné majoritě, souhlasilo 34 % zaměstnanců soc. odb.). U prvního a třetího výroku o romské rodině jsou podíly respondentů, kteří se s ním ztotožnili v obou skupinách tázaných, zcela opačné: sociální pracovníci vidí situaci současné romské rodiny velmi kriticky (60 % zastánců výroku 3 a necelých 6 % souhlasilo s výrokem 1).

Další blok otázek byl společný pro Romy a pracovníky ve školství (zaměstnanci školských úřadů, 35 zástupců vybraných škol). V prvé řadě měli respondenti posoudit, čím a do jaké míry jsou způsobeny potíže romských dětí ve škole. Základní rozdíly v postojích obou skupin dotazovaných byly: částečně rozdílné pořadí důležitosti faktorů ovlivňujících problémovost školní docházky romských dětí, vyšší podíly nerozhodných ve skupině Romů (odpověděli, že neví, zda jmenovaná příčina je nebo není důležitá), a to až o 10 procentních bodů, volnější, resp. rovnoměrnější rozložení odpovědí Romů na škále důležitosti (nikdy např. podíl těch, kteří některý z faktorů považoval za velmi důležitý nepřesáhl 50 %, u školských pracovníků ve dvou případech z osmi). Obě skupiny shodně spatřovaly základ problémů především v odlišné mentalitě a rodinné výchově romských dětí (R - 77 %, Š - 96 %) a absenci požadovaných sociálních a společenských návyků (R - 70 %, Š - 93 %). Od třetího místa se skupiny ve svých postojích (přikládání důležitosti) liší. Romové za velmi a spíše důležité (v nadpolovičním počtu) považují jazykový handicap, málo profesionální a tolerantní přístup a postoje učitelů, nezájem "bílých" dětí přijmout romské spolužáky do kolektivu třídy, neschopnost malých Romů systematické práce a dodržování pravidelného školního režimu a také nezájem romských rodičů o vzdělání dětí. Na druhé straně mají pocit, že důvodem problémů není neochota romských dětí zapojit se do dětského kolektivu ve škole. Zaměstnanci školských úřadů a škol vidí příčinu problémů (více ne 50 %) zejména v nedostatečné prestiži vzdělání mezi dospělou romskou populací a neschopnosti dětí podřídit se režimu a požadavkům školy. Ostatní faktory ve více než polovičním počtu případů hodnotí jako spíše či zcela nedůležité.

Obě skupiny respondentů v rozhodující většině souhlasí s tím, že je potřebné rozvíjet speciální výchovné a vzdělávací programy pro romské děti. Mezi Romy nebyl jediný odpůrce, který by takové programy považoval za zbytečné plýtvání nebo si myslel, že Romové o vzdělání nestojí (oproti 11 % školských pracovníků). K posunu došlo pouze v názorech, zda mají být podobné aktivity vyvíjeny zejména v zájmu samotných Romů a zvyšování jejich vzdělanosti, nebo jsou především v zájmu celé společnosti. První z názorů byl častější u Romů, druhý u státních zaměstnanců.

Významně odlišné jsou názory obou skupin dotazovaných na to, zda součástí speciálních vzdělávacích programů by mohla být i úprava osnov pro romské děti - ať by šlo o zvýšenou dotaci vyučovacích hodin na uměleckou výchovu, nebo úpravy osnov dějepisu či občanské nauky apod. Zatímco Romové by podobné změny většinou uvítali (54 % velmi, dalších 28 % spíše), reakce školských pracovníků nejsou tak jednoznačné - úpravy podporuje pouze 40 % z nich, 60 % s nimi nesouhlasí.

Problémy provázející školní docházku mají své logické pokračování po jejím skončení. Nízká kvalifikace a nedostatek pracovních příležitostí, které mohou úřady práce nabídnout lidem s nedostatečnou kvalifikací patří, spolu s neochotou zaměstnavatelů přijímat Romy do práce, mezi hlavní příčiny nezaměstnanosti Romů jak podle jejich vlastních reprezentantů, tak podle pracovníků úřadů práce. Při hodnocení dalších faktorů ovlivňujících zhoršené postavení Romů na trhu práce se však názory obou skupin rozcházejí. Nadpoloviční podíl úředníků mezi významné příčiny nezaměstnanosti uvedl ještě nechuť Romů pracovat (pravidelně, dlouhodobě, systematicky - 89 %), současný systém poskytování sociálních dávek a výši mzdy za málo kvalifikovanou práci. 68 % Romů s tím, že nepracují, protože nemají chuť, nesouhlasila. Výše mzdy nabízené za práci, kterou mohou obvykle vykonávat je pravděpodobně jednou z příčin romské nezaměstnanosti i podle větší části z nich, sociální dávky naopak nesou sice "svůj díl viny", ale zaměstnanost v rozhodující míře neovlivňují. Stejně jako v případě konfrontace postojů Romů a školských pracovníků podstatně více Romů se uchylovalo při posuzování příčin romské nezaměstnanosti k odpovědi nevím, nedokážu posoudit a jejich názory byly na škále od souhlasu k nesouhlasu rovnoměrněji rozloženy.

Častěji (o 10 procent. bodů) uváděli Romové, že v jejich regionu jsou romští podnikatelé. To nemusí být dáno jen jejich větší informovaností, ale také sférou zájmu (starají se o "své", včetně podnikatelů, zatímco zaměstnanci úřadů práce se starají především o nezaměstnané) a tím, že reprezentanti Romů - narozdíl od úřadů práce - působí především v oblastech s vyšší koncentrací romské populace, ne na celém území státu. Zvláštní je až rozdíl mezi reakcemi obou skupin respondentů na otázku, zda romští podnikatelé zaměstnávají především romské pracovníky. Romové tvrdí v 78 % případů, že ano, pracovníci úřadů práce s tím souhlasili jen v necelé polovině případů. Současně 30 % Romů uvedlo, že v regionu existují podniky, které zaměstnávají významně větší podíl Romů než jiné. V druhé skupině tázaných se kladná odpověď objevila jen u 18 %.

Výrazný rozdíl v názorech mezi pracovníky úřadů práce a Romy se projevil v reakcích na eventuelní možnost změny zákona a zadávání veřejných zakázek. Většina respondentů první skupiny (68 %) nevidí žádný důvod, proč by se tento zákon měl měnit tak, že by byly zvýhodněny právě romské firmy. Romové by takovou změnu rozhodně podpořili (70 %) a myslí si o ní, že by byla velmi užitečná.

Poslední větší blok otázek, u nichž bylo možné porovnat názory dvou odlišných skupin respondentů - policistů a Romů - se týkal rasově motivovaných trestných činů. Tázali jsme se na míru souhlasu se čtyřmi výroky, které stručně charakterizovaly důvody vedoucí k páchání tohoto typu činů. Největší podíl Romů se domnívá, že hlavní příčinou je zanedbaná výchova k toleranci a pochopení jiných národů, etnik a ras, jejich kultury a životního způsobu (85 %). S velkým odstupem souhlasí s tím, že tyto činy jsou projevem extremistických skupin, které jsou však běžným jevem v každé demokratické společnosti (67 %) a důsledkem nízké úrovně vzájemné komunikace mezi rozdílnými etnickými skupinami (66 %). Zajímavé je rozdělení odpovědí na otázku, zda činy s rasovými motivy mohou být vyprovokovány jednáním a chováním samotných Romů a jejich špatnou pověstí. Třetina jejich reprezentantů s tímto výrokem souhlasila, dvě třetiny nikoli. Skupina zástupců policie považovala všechny nabízené varianty příčin v nadpolovičním počtu za významné, podle nich je ale právě chování Romů na prvním, působení extremistických skupin na druhé místě.

Dvě skupiny respondentů si byly velmi podobné v celé řadě postojů k problémů obsažených v otázkách první, společné části dotazníku - romští poradci a zástupci Romů. Ve druhé části byla těmto skupinám předložena k posouzení jediná společná věc, a tou byla ochota nejrůznějších institucí spolupracovat na řešení romských záležitostí. Tentokrát byl podíl "nerozhodných" relativně vysoký v obou skupinách, pohyboval se od 10 až do 30 %. Názory Romů byly více diferencované a rovnoměrněji rozložené na čtyřstupňové škále od ochoty velmi vysoké po velmi nízkou. Romským poradcům vycházejí nejvíce vstříc pracovníci okresních a městských úřadů, úřadů práce a školských úřadů. Nejhůře hodnotili ochotu spolupracovat u obyvatelstva, a to bez ohledu na příslušnost, a také u romských iniciativ a organizací. Romové pozitivně posuzovali spolupráci a ochotu k ní zejména ze strany romského obyvatelstva (65 %), vzájemnou spolupráci mezi romskými organizacemi (55 %) a úřadů práce (53 %). Ostatní instituce byly hodnoceny kladně v menším než polovičním počtu případů, nicméně čtvrtina respondentů z řad Romů velmi vysoce ocenila vzájemné vztahy se starosty obcí. Špatnou úroveň podle nich má spolupráce s policií a nejhorší s "bílým" obyvatelstvem. Zjevný nesoulad názorů dvou skupin respondentů, jejichž zájmy, rozsah a obsah činnosti jsou si v mnohém podobné lze těžko zdůvodnit pouze (většinou) odlišnou etnickou příslušností či zaměstnavatelem a bude třeba hledat jeho příčiny i jinde.

4. Shrnutí

Následující shrnutí postojů respondentů podle skupin (institucí) k Romům, jejich současné situaci a možnostem řešení problémů bude částečně zjednodušující, ale užitečné pro orientaci v rozdílech mezi nimi tak, jak byly prezentovány v předchozím textu. Není účelem pouze reprodukovat již jednou řečené - pokusíme se o vyjádření jakéhosi komplexního postoje (což neumožňují odpovědi na jednotlivé otázky) pomocí vybraného souboru otázek. Celý soubor respondentů je pomocí shlukové analýzy rozdělen do tří skupin tak, aby názory lidí na romskou problematiku uvnitř skupiny byly relativně homogenní, zatímco názory lidí z různých skupin se od sebe významně odlišovaly.

První skupina (25 %) vidí příčinu problémů provázejících soužití romské menšiny s majoritou především v neschopnosti komunikovat a porozumět si - ať už je tato neschopnost dána mentálními a kulturními rozdíly, vzájemnou nedůvěrou, nebo samotným jazykem. Teprve tyto rozdíly stojí v základu dalších potíží - přístupu k dodržování zákonů, zájmu o práci apod. Respondenti z této skupiny věří, že vzájemnou spoluprací Romů a představitelů majoritní společnosti bude možné postupně komunikační bariéry překonat a vytvořit prostor pro nekonfliktní soužití při maximálním zachování romské identity. S tím souvisí i jejich názor, že mentalita, zvyky a tradice jsou natolik odlišné, že - pokud jednání Romů není v přímém rozporu se zákony - měli by mít možnost žít po svém.

Pokud jde o integrační aktivity, zejména proromské programy, jsou reprezentanti první skupiny toho soudu, že takové programy jsou potřebné, prospěšné jak v zájmu Romů, tak i v zájmu celé společnosti. Za efektivní pokládají především vzdělávací programy pro romské děti, podporu romských kulturních a společenských aktivit, kvalifikační a rekvalifikační programy pro dospělé Romy. Romská menšina má podle nich velmi mnoho specifických rysů a není možné uplatňovat při řešení problémů pouze standardní řešení (jako pro ostatní národnostní menšiny), romské a proromské programy je vzhledem k množství problémů třeba podporovat přednostně. Pokud jde o způsob soužití v obci, je v této skupině nejvíce zastánců názoru, že Romové by si měli žít v místech a takovým způsobem, který jim vyhovuje, jako každý jiný občan. Evidenci příslušníků romského etnika v případě, že se k němu sami Romové nehlásí, považují za diskriminaci a porušení zákona.

Druhá skupina (37 %) se domnívá, že hlavním zdrojem problémů ve vztazích romské menšiny a majority jsou ty vlastnosti Romů, které jsou pro většinovou společnost nepřijatelné, protože jsou považovány za negativní - odlišný hodnotový systém, rozdílný způsob života, laxní přístup k dodržování zákonů, nezájem a neochota pracovat. Lidé zastoupení v této skupině předpokládají, že problémy s Romy budou spíše přibývat, a to bez ohledu na snahy o jejich řešení. Romové jako národnostní menšina by se měli co nejvíce přizpůsobit majoritní společnosti.

Za zbytečné mrhání penězi a silami považují reprezentanti druhé skupiny speciální proromské programy, neboť jejich efekt je mizivý. Pouze vzdělávací programy pro romské děti pokládají za efektivní. Evidenci obyvatel romské národnosti tito respondenti považují za účelnou pro potřeby státní správy. K řešení problémů souvisejících s Romy je, podle nich, třeba využívat pouze standardních metod, uplatňovaných ve vztazích s jakoukoli národnostní menšinou na straně jedné, na straně druhé by bylo dobré přísněji postihovat jak romskou kriminalitu, tak nedodržování obecně přijímaných norem. Ačkoli většina lidí ze skupiny si myslí, že by Romové měli žít rozptýleně mezi ostatními obyvateli, ať už za účelem snazší integrace, nebo podle principu občanské rovnosti, ve srovnání se skupinou jedna a tři se významná část domnívá, že by měli bydlet pohromadě ve vybraných částech města, kde by jim mohla být věnována soustředěná pozornost.

Třetí skupina (38 %) nerozlišuje prvotní a druhotné příčiny problémů. Všechny hrají svoji roli s větší či menší mírou důležitosti, vzájemně spolu natolik souvisejí, že není možné je oddělit a určit, která příčina je tou hlavní. Současně si myslí, že romské obyvatelstvo se společenským normám majority postupně přizpůsobuje a problémů bude spíše ubývat. Nepokládají za rozumné stavět se k řešení potíží zády, je však na obou stranách, aby se stejným dílem snažily o zlepšování vzájemného respektu a soužití, neboť Romové jsou (ač svébytnou) integrální součástí společnosti.

Speciální programy zaměřené na romskou komunitu často považují za neopodstatněné zvýhodňování jedné skupiny obyvatel. Aby bylo možné a účinné tyto programy prosazovat a realizovat, myslí si, že by vybrané orgány státní správy měly mít právo evidovat romské občany. Část respondentů z této skupiny pochází z regionů, kde problémy související s Romy nejsou - podle jejich soudu - tak závažné, aby bylo třeba se jimi zabývat. Pokud závažné jsou, pak je třeba využít pouze standardních řešení. Nemají vyhraněný názor na to, jak by měli Romové žít: zda koncentrovaně na jednom místě, nebo naopak rozptýleně mezi majoritou, spíše se však kloní k rozptýlení romského etnika mezi majoritní společnost.

Nejslabšími rozlišovacími znaky ve smyslu odlišnosti jednotlivých skupin byly názory na efektivnost programů prevence kriminality, názor na přístup majority k romské menšině (zda je "nechat žít" nebo integrovat) a názor na formu soužití v obci. Společným charakteristikou pro všechny tři skupiny je negativní hodnocení systému sociálních dávek ve vztahu k Romům. Nezávislé je zařazení respondentů do skupiny na skutečnosti, zda v jejich regionu byla zřízena funkce romského poradce. První a třetí skupina mají společný jeden znak - tím je větší podíl kladných odpovědí (oproti druhé skupině) na otázku, zda v jejich úřad v posledních dvou letech pro Romy něco udělal nad rámec běžných povinností.

Skutečnost, že postoje dotazovaných jsou mimo jiné ovlivněny právě druhem práce a klientů, byla v textu zmíněn již několikrát, včetně pokusu o vysvětlení. Stručný přehled podílů pracovníků jednotlivých institucí, kteří se ocitli v příslušné skupině respondentů poskytuje následující tabulka.

(Podíly v %, řádkové součty = 100)

Instituce	1. skupina	2. skupina	3. skupina
Sociální odbory	19,2	38,4	42,4
Bytové odbory	12,7	44,4	43,1
Živnostenské odbory	23,0	40,4	36,6
Kulturní odbory	26,4	40,1	33,5
Romští poradci	39,1	26,6	34,4
Školské úřady	23,7	28,9	47,4
Úřady práce	18,1	32,5	49,4
Policie	17,5	46,2	36,3
Romské a proromské iniciativy	84,8	6,1	9,1
Celkem	24,8	37,1	38,1

V souladu se závěry uvedenými dříve jsou v první skupině zastoupeni nejvíce zástupci romských a proromských iniciativ, s velkým odstupem, ale přesto významně také romští poradci. Vysoká míra zastoupení ve druhé skupině je mezi pracovníky bytových odborů a zaměstnanci policie. Do třetí skupiny nejčastěji vstupovali pracovníci školských úřadů a úřadů práce. Důležitá je skutečnost, že vysoké podíly ve skupině první jsou kompenzovány nízkými podíly ve skupině druhé a naopak. Třetí skupina se vůči těmto dvěma jeví jako indiferentní. Připustíme-li možnost dalšího zjednodušení ve vymezení příslušných skupin, můžeme příslušníky té první charakterizovat jako lidi "dobré vůle", otevřené, optimistické, jedince s pochopením, znalostí a nadhledem. Ve druhé se soustředili skeptici a pesimisté, mírně xenofobní, negativisté - často ovlivněni špatnou zkušeností. Třetí skupina je z hlediska podobných zjednodušujích definic nejhůře uchopitelná - "ani ryba, ani rak", může skrývat jak zásadovost (např. ve smyslu občanské rovnosti), tak alibismus, ale také minimální znalost či osobní zkušenost. Na jedné straně tak poskytuje útočiště nevyhraněnosti, na druhé straně představuje perspektivní prostor pro řešení problémů soužití romské menšiny s majoritou. Lze předpokládat, že alespoň část lidí z této skupiny bude schopna snáze překonávat komunikační bariéry, opouštět předsudečné postoje a eliminovat vliv negativních informací (přejatých i získaných vlastní zkušeností), než reprezentanti druhé skupiny.

5. Regionální diferenciace

Množství, rozmístění a struktura romské populace v regionech ovlivňuje významně postoje majority, včetně reprezentantů státní správy na romskou problematiku. Lze předpokládat, že osobně získané poznatky z praxe, aktuální vztahy mezi většinovou a menšinovou společností a lokální atmosféra, v níž se promítá i dlouhodobá zkušenost vzájemného střetávání (nejen ve smyslu konfliktů, ale i ve smyslu spolužití) s "místními" Romy hrají významnou roli při formování názorů na romskou minoritu a její příslušníky. Možná významnější, než informace zprostředkované a z "cizích" zdrojů, včetně obecně tradovaných názorů, sdílených postojů i předsudků v rámci celé společnosti. Současná romská populace přicházela z různých míst a prostředí, usazovala se v jednotlivých obcích a regionech v různé době a za odlišných podmínek. Vytvářela postupně diferencovaná společenství jak ve smyslu odlišnosti "mezi sebou", tak ve smyslu různého stupně vnitřní heterogennosti. Ani majoritní společnost nebyla ušetřena - zejména v pohraničních a dalších po druhé světové válce dosídlovaných oblastech - pohybů (geografických, demografických, sociálních) a změn, které nebyly dány jen přirozeným a kontinuálním vývojem. Poznání regionálních rozdílů v situaci příslušných romských komunit a v přístupech k Romům proto tvoří jednu ze základních informací pro rozhodování o účinných způsobech řešení všech souvisejících problémů s přihlédnutím ke specifickým rysům vzájemných vztahů v regionu.

Základem pro porovnání jednotlivých oblastí České republiky byly obecné postoje respondentů prezentované v předchozí kapitole a vybrané odpovědi na otázky ze společné části dotazníku, elementární územní jednotkou byly okresy. Při hodnocení výsledků je třeba mít na paměti nejen skutečnosti uvedené v předešlém odstavci, ale také některé další, které souvisejí s počtem a složením respondentů v jednotlivých okresech. Počet validních odpovědí závisel na ochotě účastnit se šetření a na počtu a struktuře kontaktovaných institucí (např. ne ve všech okresech působí romské organizace, je zřízena funkce romského poradce či existuje škola se speciálním programem pro romské žáky apod.). Počet respondentů v některých okresech byl "uměle" zvýšen o zaměstnance městských úřadů vybraných měst (ne okresních). Osobnost konkrétního respondenta se navíc, vzhledem k malému počtu dotazovaných kolegů, mohla prosadit daleko silněji, než by odpovídalo skutečné situaci či převládajícím postojům v daném regionu. (Jako příklad lze uvést Prahu 13: podle svědectví pracovníků nezávislých institucí, kteří spolu se zaměstnanci tohoto městského obvodu řeší problémy spojené s místní romskou komunitou, pracují na obvodním úřadu i v místní samosprávě lidé se zájmem a znalostí problematiky, otevření a aktivní ... podle výsledků však reprezentanti obvodu zaujali významnou pozici ve druhé skupině respondentů. Při zjišťování, proč došlo k tomuto rozporu, jsme došli k závěru, že výsledek byl ovlivněn účastí dvou osob - ze sedmi dotazovaných - které byly v době šetření fyzicky přítomny, z hlediska náplně své práce a cílů šetření byly kompetentní odpovídat, ale jejich postoje nejsou zcela v souladu jak s postoji většiny kolegů, tak s praktickými aktivitami a snahami úřadu a samosprávy.) Obecně lze říci, že počty dotazovaných v jednotlivých okresech byly nízké a nerovnoměrné, proto je nutné výsledky chápat jako orientační a interpretovat opatrně.

Následující tabulka představuje všechny územních jednotky, které se odchýlily od průměrného podílu zastoupení respondentů ve skupině o více než 5 procentních bodů. Ty, které se od průměru skupiny odchýlily o více než 20 procentních bodů, jsou podtrženy.

Skupina (kapit. 4)	Okresy s vyšším než průměrným podílem respondentů ve skupině	Okresy s nižším než průměrným podílem respondentů ve skupině
První	Praha 1, 2, 4, 5, 6, 10, 11, 12; Benešov, Praha-západ, Příbram; České Budějovice, Český Krumlov, Písek, Tábor; Plzeň-město, Rokycany; Teplice; Hradec Králové, Pardubice, Rychnov n/K., Semily, Ústí n/O.; Zlín, Kroměříž; Frýdek-Místek, Vsetín;	Praha 3, 7, 9; Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Ml. Boleslav, Nymburk; Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Prachatice, Strakonice; K. Vary, Klatovy, Plzeň-jih, Tachov; Česká Lípa, Děčín, Chomutov, Litoměřice, Most, Ústí n/L.; Náchod, Trutnov; Břeclav, Hodonín, Uher. Hradiště, Znojmo, Žďár n/S.; Bruntál, Karviná, Nový Jičín, Olomouc, Opava, Ostrava, Šumperk, Jeseník;
Druhá	Praha 8, 13; Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Ml. Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Rakovník; Pelhřimov, Prachatice; Domažlice, Klatovy, Plzeň-sever, Sokolov, Tachov; Česká Lípa, Děčín, Chomutov, Liberec, Litoměřice; Chrudim, Náchod, Svitavy, Ústí n/O.; Břeclav, Hodonín, Kroměříž, Vyškov, Znojmo; Bruntál, Frýdek-Místek, Opava, Přerov, Šumperk, Jeseník;	Praha 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 12; Benešov, Mělník, Příbram; České Budějovice, Český Krumlov, Písek, Tábor; Karlovy Vary, Plzeň-město, Plzeň-jih, Rokycany; Louny; Havl.Brod, Hradec Králové, Jičín, Pardubice, Rychnov n/K.,Semily; Blansko, Brno, Zlín, Jihlava, Prostějov, Uherské Hradiště; Karviná, Olomouc, Vsetín;
Třetí	Praha 3, 5, 7, 9; Kutná Hora, Mělník; Jindřichův Hradec, Strakonice; Cheb, Karlovy Vary, Plzeň-jih; Louny, Most, Ústí n/L.; Havl. Brod, Hradec Králové, Jičín, Semily, Trutnov; Blansko, Brno, Zlín, Prostějov, Třebíč, Uherské Hradiště, Žďár n/S.; Karviná, Nový Jičín, Olomouc, Ostrava;	Praha 1, 2, 6, 8, 10, 12, 13; Kolín, Praha-východ, Praha-západ, Příbram; Pelhřimov, Tábor; Plzeň-sever, Sokolov, Tachov; Děčín, Liberec, Teplice; Chrudim, Rychnov n/K., Svitavy, Ústí n/O.; Hodonín, Kroměříž, Vyškov, Znojmo; Bruntál, Frýdek-Místek, Opava, Přerov, Šumperk, Přerov, Jeseník;

Některé další společné rysy měly okresy, které se ocitly v levém sloupci tabulky ve druhé a třetí skupině respondentů. Jedním z nich byl názor na systém sociálních dávek. Ačkoli většinou dotazovaných bez ohledu na instituci, regionální příslušnost či postojovou skupinu byl tento systém označován za demotivující, ve zmíněných okresech byli respondenti vůči němu výrazně kritičtější. Více než 90-ti procentní podíl dotazovaných, kteří považují současný systém za demotivující pro Romy, lze nalézt v okresech Kladno, Mladá Boleslav, Strakonice, Domažlice, Plzeň-sever, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Ústí nad Labem, Chrudim, Jičín, Brno, Žďár nad Sázavou, Bruntál, Frýdek Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava, Vsetín. Respondenti z jedenácti těchto okresů se často náleží ke druhé skupině, ze sedmi okresů ke třetí skupině, výjimku tvoří pouze okres Vsetín (první skupina). Dalším společným rysem byla vysoká míra skepse, týkající se možnosti řešit, resp. někdy v budoucnu vyřešit "romský problém".

Na otázku, zda se v posledních dvou letech setkali ve své blízkosti s projevy nepřátelství, nesnášenlivosti, diskriminací či násliím s jasným rasovým motivem, odpověděla z celého souboru kladně necelá polovina tázaných (41 %), jsou však okresy, kde souhlas tuto hranici převyšuje. Jsou to: Praha 1, 3 a 13, Kutná Hora, Mladá Boleslav, České Budějovice, Písek, Domažlice, Plzeň-město, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Louny, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Náchod, Pardubice, Trutnov, Brno-město a Brno-venkov, Břeclav, Prostějov, Žďár nad Sázavou, Bruntál, Frýdek-Místek, Karviná, Opava, Ostrava a Vsetín. Respondenti, kteří odpověděli kladně, dále uváděli, zda zaznamenali činy zaměřené proti Romům ze strany majoritní populace nebo činy zaměřené proti majoritě ze strany Romů (či obojí).

V regionech, kde podle respondentů jsou rasově motivované projevy relativně častým jevem, ať už jejich původci jsou příslušníky majority nebo romské komunity, je více příznivců separovaného bydlení. Nejvíce je jich v těch okresech, které současně mají nadprůměrné zastoupení ve druhé "postojové" skupině - jde zejména o okres Kladno, Děčín, Chomutov, Svitavy, Ústí nad Orlicí, Kroměříž, Přerov a Šumperk.

Více než polovina osob, které zaznamenaly ve svém okolí nepřátelský čin Romů proti příslušníkům majority, by problém řešila přísnějším postihem romské kriminality. Naopak významná část respondentů (tři čtvrtiny), kteří o takto orientovaném projevu rasové či etnické nesnášenlivosti nevědí, odpověděla, že přísnější postih není řešením konfliktních situací provázejících soužití Romů a neromů. Tam, kde se podle výpovědí častěji projevuje animozita "bílých" vůči Romům, je více zdůrazňována jak potřeba výchovy k toleranci, tak i nutnost aplikovat nestandardní řešení problémů pomocí programů specificky zaměřených na Romy.

Projevy nepřátelství v uvedených okresech byly častěji zaměřené

proti Romům ze strany majority než naopak

proti neromům ze strany Romů než naopak

stejně proti Romům jako proti neromům

Praha 1, 3, 4, 5, 6 a 8;
Benešov, Kolín,Kutná Hora, Praha-západ, Příbram, Rakovník;
Č. Budějovice, Č. Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Strakonice;
Domažlice, Plzeň-město, Plzeň-jih, Plzeň-sever;
Jablonec n/N., Liberec;

Havl. Brod, Hradec Králové, Jičín, Náchod, Pardubice, Semily, Svitavy, Ústí n/O.;
Blansko, Brno-město, Hodonín, Uherské Hradiště, Vyškov, Zlín, Znojmo, Žďár;
Frýdek-Místek, Karviná, Olomouc, Vsetín

Kladno, Mladá Boleslav;

Cheb, Karlovy Vary, Rokycany, Sokolov;
Č. Lípa, Děčín, Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice, Ústí n/L.;
Chrudim, Trutnov;

Břeclav, Jihlava, Kroměříž, Prostějov;

Bruntál, Opava, Ostrava, Jeseník

Praha 2, 7, 9, 10, 11, 12, 13;
Beroun, Mělník, Nymburk, Praha-východ;
Pelhřimov, Prachatice, Tábor;

Klatovy, Tachov;

Rychnov n/K;

Brno-venkov, Třebíč;

Nový Jičín, Přerov, Šumperk

Zvláštním problémem je užívání drog a rostoucí počet romské mládeže závislé na drogách (viz také kap. 2.7). Více než dvě třetiny respondentů tvrdily, že se ve svém okolí s tímto fenoménem nesetkali. To samozřejmě neznamená, že tam něco takového neexistuje. Celkový výsledek je ovlivněn nejen možnou neznalostí nebo nevšímavostí či tím, že dotazovaní nerozlišují míru závažnosti šíření a užívání drog odděleně pro Romy a neromy (romské děti a mládež neužívají, podle nich, drogy častěji než stejné věkové skupiny majoritní populace). Je také výrazně územně diferencován. Z 89 okresů respondenti 17 z nich uvedli, že v jejich blízkosti problémy se zneužíváním drog romskou mládeží nevyskytují, v mnoha dalších je zmínil jeden, maximálně dva tázaní. Na druhé straně v pěti okresech o nich věděli téměř všichni dotazovaní (Praha 3 a 5, Teplice, Ústí nad Labem, Ostrava) a v dalších 18 více než polovina z nich. Prostý výčet okresů zde lze nahradit jejich sloučením do větších územních celků. Nejčastěji problém drog u Romů registrují v Praze a středočeských okresech s ní sousedících, zejména směrem na severozápad. Další celek vytvářejí západočeské a severočeské pohraniční okresy, plzeňská, brněnská a ostravská aglomerace. Nejméně jsou podle výsledků zasaženy jihočeské okresy, vyjma Písku, a okresy východočeské.

Zatím byly uváděny spíše problémové a negativní charakteristiky jednotlivých území, nyní uveďme pozitivní příklady a přístupy k řešení romské problematiky. Jsou jimi především proromské aktivity včetně spolupráce úřadů s romskými organizacemi a aplikace specifických programů. Jednoduchá úvaha nabízí schéma, podle něhož aktivní jsou zejména ty okresy (města), kde je na jedné straně existence romské komunity chápána jako problém (ať už z hlediska počtu, koncentrace a struktury romského společenství, nebo z hlediska projevu a chování příslušníků této minority), na druhé straně v zainteresovaných institucích (státní správa, školy, romské organizace, ...) pracují lidé, kteří cítí potřebu problém řešit, jsou schopni a ochotni pro řešení něco dělat (např. přednostní podporou proromských programů) a v minulosti již získali nějaké praktické zkušenosti (nad rámec svých oficiálních povinností). Skutečnost sledovaná podle jednotlivých okresů není tak přímočaře jednoduchá, přestože analýza celého souboru na relativně vysoké hladině významnosti výše naznačené souvislosti potvrdila. Pouze 23 z celkového počtu 89 okresů (na základě postojů a výpovědí příslušných respondentů) ve větší či menší míře splňuje všechny tři vstupní podmínky úvodního schématu (Praha 5, 6, 7, 8; Benešov, Nymburk; České Budějovice, Český Krumlov; Rokycany; Děčín, Louny, Most, Ústí nad Labem; Havlíčkův Brod, Hradec Králové, Pardubice, Ústí nad Orlicí; Brno-město a Brno-venkov; Frýdek-Místek, Olomouc, Ostrava, Jeseník). Respondenti z některých dalších okresů vnímají závažnost problémů vznikajících při soužití majority s romskou minoritou a aktivně přistupují k jejich řešení, ale jsou častěji zastánci standardních postupů a způsobů a nehlásí se tolik k upřednostňování proromských programů (Kladno, Mladá Boleslav, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Břeclav, Prostějov, Karviná, Nový Jičín). Zvláštní a zdánlivě nelogickou skupinu tvoří okresy, jejichž reprezentanti se alespoň v polovině případů domnívají, že v jejich regionu nejsou problémy spojené s romskou populací tak závažné, aby bylo třeba se zabývat otázkou jejich řešení, zároveň ale často uvádějí, že pro Romy pracují nad rámec svých povinností. Obvykle, byť ne vždy, nacházejí pochopení pro zvláštní podporu proromských programů (Praha 2 a 10, Rakovník, Jindřichův Hradec, Litoměřice, Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Kroměříž, Uherské Hradiště, Žďár nad Sázavou, Přerov, Opava, Vsetín).

Okresy uvedené v závorkách v předchozím odstavci jsou ty, které podle vyjádření svých zástupců vykazují nadprůměrné hodnoty proromských aktivit (průměrem byl podíl dotazovaných, kteří kladně odpověděli na otázku, zda jejich instituce udělala pro Romy více, než jim velí pracovní povinnosti). To samozřejmě neznamená, že v ostatních regionech se neděje nic "proromského" - prosté poměřování výsledků pouze vykázalo podprůměrné hodnoty. V 27 případech z 35 těchto "ostatních" okresů byla nízká aktivita provázena vysokým podílem respondentů s názorem, že v jejich okresech není romský problém příliš vážný a není tedy třeba vyvíjet zvláštní úsilí na jeho řešení. V osmi zbývajících okresech neodpovídá (relativně vysoká) míra pociťované závažnosti romského problému nízkému rozsahu deklarované aktivity (Praha 1, 3, 4, 9, Cheb, Plzeň-město a Plzeň-sever, Jablonec nad Nisou, Teplice, Chrudim, Jičín, Znojmo).

Jestliže jsme již dříve nabádali k opatrnosti při hodnocení jednotlivých okresů, je v tomto případě nutná dvojnásobná ostražitost, neboť řada respondentů uváděla jako práci "navíc" vše, co se týkalo romské komunity bez ohledu na to, zda šlo o součást pracovních povinností nebo nikoli (viz kapitola 2.3). Je-li těžké posuzovat kvantitu, ještě těžší je hodnotit kvalitu. Roztříštěné, chaotické a nekoordinované činnosti, špatně odhadnuté možnosti obou stran (majority a Romů), chybná interpretace postojů a přístupu partnera atd. mohou ve svém důsledku znehodnotit sebevětší množství vykázaných i realizovaných dobrých úmyslů a činů právě tak, jako jeden dobře zvolený a důsledně provedený projekt může mít dlouhodobě pozitivní vliv na soužití minority s majoritou či vývoj romské komunity samé.

Jednou z cest vedoucích jak k prosazování zájmů jakékoli národnostní menšiny, tedy i romské, tak k řešení jejích problémů, je spolupráce organizací reprezentujících tuto menšinu se státní správou či samosprávou. Necelá polovina všech dotazovaných (502 osob včetně zástupců romských a proromských organizací a iniciativ) připustila, že v jejich okrese nebo městě fungují romské organizace, a mohla vyjádřit svůj názor na úroveň spolupráce. Z jejich hodnocení zcela vypadly okresy Praha 9, 11 a 12, Benešov, Nymburk, Praha-západ, Příbram, Prachatice, Tábor, Cheb, Plzeň-sever, Plzeň-jih, Blansko, Kroměříž, Vyškov a Opava, protože buď respondenti o žádné podobné organizaci ve svém okolí nevěděli, nebo se s ní při své práci nesetkali. V řadě okresů sice existenci romských organizací zaregistrovali, ale více informací o nich neposkytli, protože - podle jejich vyjádření - tyto organizace obvykle o spolupráci nejeví žádný zájem (zvláště v okresech Praha 4 a 7, Praha-východ, Kolín, Kutná Hora, Strakonice, Domažlice, Liberec, Teplice, Jičín, Břeclav, Svitavy, Bruntál, Frýdek-Místek, Olomouc, Šumperk). Nezájem o spolupráci nemusí být pouze záležitostí Romů, resp. jejich organizací, právě tak ho mohou projevovat úřady a státní instituce (např. v okresech Karlovy Vary, Tachov, Jičín, Žďár nad Sázavou, Šumperk). Z mnoha míst se ozvala kritika - zaměstnanci státní správy zde zatím mají se spoluprací s Romy více špatných než dobrých zkušeností (zejména Praha 3, Kolín, České Budějovice, Písek, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Havlíčkův Brod, Chrudim, Semily, Trutnov, Břeclav, Jihlava, Znojmo, Bruntál, Karviná, Nový Jičín, Ostrava a Jeseník). Dobrou úroveň vzájemné spolupráce (častěji než špatnou) uváděli respondenti z některých pražských obvodů, zejména Prahy 1, 5, 8 a 10, a dále z okresů Beroun, Kladno, Mělník, Rakovník, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Strakonice, Rokycany, Tachov, Louny, Hradec Králové, Pardubice, Brno, Zlín, Hodonín, Prostějov, Přerov a Vsetín.

Osobní vlastnosti reprezentantů obou zúčastněných stran, to jest státní správy, event. samosprávy na straně jedné a zástupců romských organizací a Romů na straně druhé, mají na úroveň a kvalitu spolupráce, celkovou atmosféru a vývoj vzájemných vztahů v místě i širším regionu velký vliv (viz kapitola 2.6). Současně nelze přehlédnout podmíněnost lokální situace objektivními příčinami (historickými, sociálně-ekonomickými atd.) - je třeba ji respektovat, protože vytváří základ postojových stereotypů a setrvačných přístupů majority k minoritě a naopak. Cílevědomým, místně diferencovaným a individuálním úsilím lze tyto stereotypy v dobrém slova smyslu narušovat a tím postupně rozšiřovat prostor pro nekonfliktní spolubytí a smysluplnou komunikaci dvou nepochybně rozdílných komunit. Sebelepší úmysly a obecná doporučení musí najít odezvu nejen místní, ale také osobní, aby se dočkaly svého naplnění. Modelová řešení problémů musí být dostatečně pružná, aby byla schopna absorbovat konkrétní podmínky a požadavky kladené jak místně, tak personálně. Úspěšnost závisí i na reálnosti dosažení stanovených cílů, které jsou zcela jistě odlišné např. v okrese Benešov (s rozptýlenou a relativně bezproblémovou romskou populací) a v pánevních okresech západních a severních Čech (právě tak, jako jsou rozdílné výchozí podmínky). S tímto vědomím je potřeba přistupovat k hodnocení a zvláště srovnávání jednotlivých okresů, není možné jednoduše ukázat na okresy tzv. problémové nebo naopak vzorové. Lze jen říci, kde je problémů více a kde méně, kde je patrná snaha problémy řešit, jakého druhu a kam je třeba směrovat úsilí vedoucí k nápravě neutěšeného stavu, kde a u koho je možné hledat inspiraci.

6. Závěr

Pohled zaměstnanců státní správy na romskou komunitu a problémy s ní spojené je silně diferencován. Respondenti vytvořili několik skupin, které se od sebe navzájem významně lišily nejen primárně (podle činnosti, klientů), ale také sekundárně - typem postojů a názory na řešení problémů.

Pracovní zařazení ve smyslu obsahu činnosti a náplně práce předurčuje typ a strukturu klientů, s nimiž přichází zaměstnanec do kontaktu a jejichž případy v rámci svých kompetencí řeší. Osobní, relativně úzká zkušenost s příslušnou skupinou klientů, v tomto případě romských, se promítá do hodnocení celé romské komunity, má vliv na kvalitu a úroveň práce s nimi, na vývoj vzájemných vztahů a míru ochoty spolupracovat na řešení specifických problémů. Styk s problémovou populací do jisté míry vysvětluje názorový pesimismus a příklon k paternalistickým řešením.

Postoje a názory nejsou jednou provždy danými veličinami. Na jejich utváření se výrazně podílí znalost podstaty problému - tedy nejen empirická zkušenost, ale také množství a kvalita informací, které mají v tomto případě o Romech, jejich historii, tradicích ap. lidé k dispozici, nebo mají možnost je průběžně doplňovat. Lidé, kteří věnují profesionální i osobní úsilí integraci Romů do společnosti, kteří se dlouhodobě a iniciativně zabývají problémy Romů, jsou ve svých vyjádřeních optimističtější, liberálnější a v prosazování proromských opatření aktivnější.

Státní zaměstnanec, a to zejména na regionální a místní úrovni, je ve svých postojích významně ovlivňován lokální atmosférou a "lokálně většinovými" postojovými stereotypy, setrvačnými přístupy majority (jejíž příslušníkem je obvykle i on sám) k Romům, ať už jsou tyto postoje vytvářeny dlouhodobě, nebo na základě výrazných událostí souvisejících se střetáváním sociokulturně rozdílných společenství v posledním období.

Výkon státní správy se opírá o evidenci cílových skupin obyvatelstva. Zde narážejí její zaměstnanci na neřešitelný rozpor mezi dvěma principy. Občanským a , řekněme, diskriminačním. Občanský, zajišťující relativně rovný individuální přístup ke komukoli bez ohledu na národní, etnickou či jinou skupinovou příslušnost, není schopen pomoci při řešení specifických problémů skupiny obyvatel a jejích členů, a to zejména existují-li silné vnitroskupinové vazby. Více než polovina státních zaměstnanců by evidenci Romů podpořila s cílem pozitivní diskriminace, domnívají se, že evidence by napomohla prosazování integračních programů.

Mají-li být vládní opatření k postupnému zlepšování situace romské komunity v České republice účinná, je třeba zaměřit pozornost nejen na odstraňování její vlastní sociální, vzdělanostní aj. degradace (příčin i důsledků) a posilování identity. Současně je nutné vytvářet podmínky pro realizaci vstřícných kroků přímo ve státní správě zvyšováním účelové kvalifikace zaměstnanců, a to především tam, kde z jakýchkoli důvodů existuje nejvíce překážek vzájemné komunikace. Ať už jde o druh klientely, porozumění podstatě problémů, umění překonávat myšlenkové stereotypy a předsudky či schopnost překročit lokální horizonty. Zatímco efektivnost některých proromských aktivit byla respondenty zpochybňována, zlepšování vzájemné komunikace mezi představiteli státní správy, místních samospráv a Romy viděla jako smysluplnou cestu k řešení problémů soužití naprostá většina z nich.