Úvod

---

i. Podklady a zdroje pro přípravu Zprávy

S cílem získat co nejobjektivnější a nejpřesnější údaje o současné situaci romské komunity jsme se snažili využít maximálního množství zdrojů, a to jak oficiálních podkladů jednotlivých resortů, tak i zkušeností zainteresovaných nevládních organizací, romských iniciativ, představitelů státní správy i samosprávy, poznatků členů Pracovní skupiny ad hoc Rady pro národnosti vlády ČR pro záležitosti občanů romské národnosti apod. Souhrnný přehled použitých podkladů, včetně seznamu konzultantů, je uveden v příloze č. 7 Zprávy. Část I Zprávy charakterizuje situaci romské komunity a popisuje faktory, které ji ovlivňují.

Konkrétní zkušenost ze soužití s romskou komunitou se vytváří na úrovni obcí, event. okresů. V této souvislosti zastávají významnou úlohu představitelé státní správy a samosprávy, jejichž postoje, názory a schopnost komunikovat s příslušníky romské komunity podstatně ovlivňují jak vlastní situaci romských občanů, tak vzájemné vztahy s majoritní společností. Z tohoto důvodu a na základě zadání Kanceláře ministra vlády ČR, Ing. Pavla Bratinky, proběhlo sociologické šetření, jehož cílem bylo ve všech okresech a vybraných obcích (městech) zmapovat postoje k romské problematice i praktické zkušenosti představitelů státní správy, samosprávy, pracovníků policie, romských a proromských iniciativ. Výsledky výzkumu obsahuje část II Zprávy.

ii. Vymezení a charakteristika problému

Závažnost problémů souvisejících s romskou komunitou je způsobena především tím, že značná část romské menšiny v České republice patří do skupiny na nejnižší sociální úrovni s vysokou nezaměstnaností, nízkou úrovní vzdělání a vzhledem k celkovému počtu obyvatel má neúměrně velký podíl na trestné činnosti. Kromě toho se na jedné straně zvyšuje podíl romské populace na celkovém počtu obyvatel, na druhé straně se tato obtížně zapojuje do procesů, které jsou vlastní majoritní části společnosti.

Příčinou této skutečnosti jsou nejen specifické projevy příslušníků romské komunity, vycházející částečně z jejich historických zkušeností, ale v nemenší míře i přístup majoritní společnosti. Nedostatky tohoto přístupu se projevují či projevovaly ve dvou oblastech.

Za prvé je to oblast státního aparátu a jeho postupů. Současná exekutiva vycházela ze snahy neopakovat chyby předcházejícího režimu a umožnit Romům podílet se na životě rovnoprávné občanské společnosti. V tomto směru učinila i řadu konkrétních kroků. Jak se ale ukazuje, dosud se mnoho problémů nepodařilo vyřešit, některé se dokonce - mimo jiné v důsledku nízké adaptability podstatné části romské komunity na transformační procesy - prohlubují. Tento fakt pak nepřímo posiluje nedůvěru Romů vůči majoritní společnosti a jejím institucím a dále přispívá k napětí mezi oběma skupinami obyvatelstva ČR.

Druhou oblastí, ve které ze strany majoritní společnosti dochází ke zhoršování vzájemných vztahů mezi romskou menšinou a majoritní společností, je jednání občanů v každodenním životě, založené na paušalizujících předsudcích, více či méně skryté projevy diskriminace, na nichž se podílejí i podniky a instituce, a zejména znepokojující nárůst rasismu a xenofobie v celé české společnosti, projevující se do velké míry i u nejmladší generace.

Nedůvěru Romů vůči státním orgánům a zároveň potvrzení jejich pocitu, že nejsou přirozenou součástí české společnosti, ale spíše nežádoucím prvkem, posílily problémy kolem zákona o českém občanství. I když původní verze této normy byla novelizována a státní orgány ve spolupráci s nevládními organizacemi vyvinuly úsilí k nápravě situace, podle poznatků z praxe je stále počet lidí bez legalizovaného pobytu vyšší, než oficiální údaje státní správy či samosprávy.

Prosazování některých konkrétních programů zaměřených na zlepšení situace příslušníků romské komunity leckdy vázne na argumentu, podle něhož jakýkoli specifický přístup k etnicky a národnostně vymezené skupině odporuje občanskému principu. Tato interpretace v některých případech může sloužit jako alibistická obrana před požadavky na řešení reálných problémů. Názory na tuto otázku jsou uvedeny v části II této zprávy, v kapitole 2.4.

Je nepochybné, že občanský princip nedovoluje např. úřední evidenci romských obyvatel, nejsou proto k dispozici přesné oficiální údaje o jejich celkovém počtu a struktuře. Přesto existují odhady a praktické zkušenosti, podle nichž některé problémy romské komunity jsou odlišné od problémů jiných skupin obyvatelstva, a tudíž vyžadují odpovídající přístup.

Z praxe jsou také známy případy, kdy úřady je vedena neoficiální evidence romského obyvatelstva (což potvrzují i výsledky šetření - viz část II Zprávy).

Koncepce této Zprávy i doporučená opatření vycházejí z názoru, že občanský princip je nástrojem k uplatňování rovnosti všech občanů. Nijak nebrání tomu, aby stát - právě v zájmu nastolení této rovnosti i pro znevýhodněné skupiny obyvatel - realizoval taková opatření, která by pomohla těmto skupinám zapojovat se do společenských procesů, využívat vymožeností občanské společnosti a splňovat výchozí předpoklady, které jsou ostatním skupinám do značné míry dány jejich historickým, sociálním a kulturním zázemím. Tento přístup lze chápat spíše jako kompenzaci jejího původního znevýhodnění, které je navíc ve svých důsledcích zátěží pro celou společnost. Obdobně - a zcela přirozeně - uplatňuje stát takový přístup zejména vůči zdravotně postiženým. Považujeme za užitečné vycházet z toho, že v rámci státní pomoci sociálně slabé skupině obyvatelstva by bylo v souvislosti s romskou částí této skupiny efektivní zohlednit některé její další handicapy a předpoklady.

Předmětem kritiky zahraničních a mezinárodních institucí se stávají nejen dopady zmíněného zákona o státním občanství na romskou komunitu, ale i skutečnost, že podstatná část příslušníků romské komunity zůstává stranou pozitivních společenských změn české společnosti, jejich životní a vzdělanostní úroveň je vesměs hluboce podprůměrná, stávají se obětí rasově motivovaných útoků atd. K těmto námitkám pak přistupuje často argument, že česká vláda nevěnuje dostatek pozornosti nápravě těchto jevů a programům, směřujícím ke zlepšení postavení romské komunity a jejímu začlenění do společnosti. Některé dílčí kritiky nejsou zcela podložené a mnohá tvrzení jsou nepřesná.

Na základě poznatků z praxe a reálné situace je však třeba připustit, že celkově vycházejí z opodstatněných argumentů. Proto je třeba chápat tato stanoviska jako jeden z podnětů ke konkrétním krokům. Mimo jiné proto, že úroveň dodržování lidských práv a boj proti rasismu, xenofobii a diskriminaci patří ke kritériím mezinárodního hodnocení České republiky a její připravenosti pro vstup do mezinárodních struktur.

V této souvislosti je třeba zmínit, že zainteresované zahraniční a mezinárodní instituce se nezaměřují pouze na kritiku, ale nabízejí i pomoc při realizaci dílčích projektů včetně pomoci finanční. Přehled některých projektů financovaných ze zahraničí a realizovaných nevládními organizacemi uvádíme v příloze č. 1 této Zprávy.

Jak bylo výše uvedeno, navzdory úsilí budovat demokratickou občanskou společnost a odpovídajícím zákonným předpokladům se dosud nedaří integrovat romskou komunitu a zároveň naučit českou společnost přijímat a respektovat romskou menšinu jako její - byť do značné míry odlišnou - součást. Z tohoto konstatování vychází i koncepce předkládané Zprávy, která v následujících kapitolách rozvádí naznačené aspekty problému jak ve vztahu k romské komunitě, tak majoritní společnosti s tím, že na vyhrocení dílčích problémů se v praktickém životě podílejí obě strany. Za nejpodstatnější problémy považujeme oblast vzdělávání romských dětí, otázku romské zaměstnanosti a ovlivňování majoritní společnosti na všech úrovních směrem k toleranci a respektování romské menšiny.

Hodnocení dosavadních aktivit vlády vůči romské komunitě (viz kap. 2) vychází z předpokladu, že právě vláda má nejvíce možností k systematickému zlepšování postavení romské menšiny a k ovlivňování majoritní společnosti a že sebekritický pohled na dosavadní využívání těchto možností otevírá cestu k věcnému zvážení efektivnějších postupů.

---

ČÁST I

Jednotlivé aspekty a úrovně problémů vyplývajících ze soužití s romskou komunitou

1. Charakteristika základních problémů ve vztazích mezi romskou komunitou a majoritní společností

1.1. Jak dokládají praktické zkušenosti i výsledky průzkumů veřejného mínění, značná část české veřejnosti vnímá romskou komunitu paušálně jako skupinu osob se zvýšeným sklonem ke kriminální činnosti, s nezájmem o legální práci, neschopných běžného stylu bydlení a soužití. Nelze přehlédnout, že významné procento romské menšiny tvoří nezaměstnaní, jejichž rodiny jsou odkázány na sociální dávky, podílejí se neúměrným dílem na trestné činnosti, neplatí nájemné apod. Nicméně zmíněné paušalizující hodnocení romské komunity zjevně postrádá zohlednění některých následujících významných aspektů.

1.2. Za prvé je to již výše zmíněná paušalizace, jejíž obětí se stává ta část příslušníků romské komunity, která k uvedenému negativnímu hodnocení nezavdává žádnou příčinu. Z hlediska fungování demokratického státu je třeba razantně vystoupit proti všem případům, kdy se příslušníci romské menšiny setkávají s projevy diskriminace pouze na základě příslušnosti k této menšině. Na obdobné zkušenosti, včetně rasově motivovaných útoků, narážejí Romové často například ze strany úředníků, majitelů restaurací, zaměstnavatelů i v běžném životě. Mnozí Romové se setkávají s tím, že přes veškerou snahu a úsilí zapojit se do společnosti, tato společnost není ochotna přijmout je. Dopad takovéto zkušenosti a nedůvěra vůči všeobecně deklarovaným společenským principům jsou zcela pochopitelné, jejich důsledkem bývá často emigrace Romů (zejména do Kanady, Austrálie, Nizozemska, Belgie atd.). Jako důvod emigrace se uvádí rasová diskriminace.

Tato skutečnost se pak podílí i na tom, že Romové, kteří dosáhnou vyšší životní úrovně a mohli by být motivujícím příkladem a prostředníkem ve vzájemných vztazích, mají často spíše tendenci se od romské komunity distancovat.

1.3. Dalším faktem je absence poznatků majoritní společnosti o nedávné historii Romů a často i nepřiznaná míra zavinění, kterou se na současném stavu romské komunity sama podílela.

Téměř veškeré původní romské obyvatelstvo na území Čech a Moravy bylo vyvražděno v období druhé světové války. Většina Romů, kteří zde v současné době žijí, pochází z tradičních osad na Slovensku. Do Čech přicházeli po válce, částečně dobrovolně, částečně v rámci organizovaných přesunů. Komunistický režim těmito přesuny získával mj. levnou pracovní sílu v řídce osídlené oblasti pohraničí, aniž věnoval odpovídající pozornost potřebě napomáhat adaptaci slovenských Romů na nové podmínky. Ti se ocitali ve zcela neznámém industriálním prostředí velkých měst, které kladlo nové nároky na styl bydlení, soužití atd. Stát přitom nevěnoval žádnou péči osvětě a výchově a nahrazoval ji zcela nekoncepčními postupy: jednak přehlížením projevů nepřizpůsobivosti - například tolerováním devastace bytů a přidělováním nových, což je přetrvávajícím zdrojem negativních postojů vůči Romům ve většinové populaci, částečně pak restriktivními opatřeními. Například školský systém nijak nezohledňoval přítomnost dětí z odlišného sociokulturního prostředí, místo cílené osvěty a pozitivní motivace se zdůrazňovala hrozba odebrání dětí z rodičovské péče za zanedbávání školní docházky i za cenu rozpadu rodinných vazeb.

V souvislosti se vztahem Romů k hodnotám vzdělání a pracovní kvalifikace je třeba říci, že v původní romské komunitě - byť v jiné podobě než která je vlastní současné majoritní společnosti - byly na své úrovni uznávány a respektovány. O tom, že romská zaměstnanost rapidně klesala až v důsledku poválečných zásahů do tradiční romské komunity a postupujících ekonomických procesů, svědčí například výsledky Šetření o snímku cikánského obyvatelstva, které v roce 1972 provedla na území Prahy tehdejší Správa sociálních služeb. Projekt zjišťoval aktuální romskou zaměstnanost a kvalifikaci a zároveň kvalifikaci děda a otce dospělých respondentů. Ukázalo se, že v generaci prarodičů vykonávalo tradiční romské řemeslo 90% mužů. V rodičovské generaci se již jednalo o zanedbatelné procento a v generaci samotných respondentů se blížilo nule.

Násilné zásahy státu, které narušily přirozené vazby v romské komunitě a které se projevují i v její současné - často kritizované - nejednotnosti, pokračovaly až do nedávné doby. Například vyhláška 502 z roku 1965 stanovila, že v žádné obci nesmí Romové tvořit více než pět procent z celkového počtu obyvatel. Jejich "nadpočetní" skupina proto byla tzv. organizovaným rozptylem přestěhována do jiných míst, kde byla nevraživě přijímána jak majoritní společností, tak tamními usedlými Romy.

1.4. Shrnutí

Je nepochybné, že se příslušníci romské komunity podílejí na negativních společenských jevech ve větší míře, než odpovídá jejich podílu na celkovém množství obyvatel. Nicméně nelze tolerovat vyvozování důsledků této skutečnosti v podobě diskriminačních postupů vůči celé komunitě i jednotlivcům, a to pouze na základě příslušnosti ke stejné národnostní a etnické skupině. Zároveň je třeba si uvědomit, že do jisté míry jsou současné negativní projevy romské menšiny reakcí na nejen historické, ale i poměrně nedávné postupy majoritní společnosti. Proto je třeba velmi razantně vystupovat proti rasisticky motivovaným a nepřijatelně generalizujícím tvrzením, že negativní projevy romské komunity jsou jí vlastní a jakékoli snahy o změnu či pomoc jen zbytečným mrháním sil a penězi.

Do listopadu 1989 byly státem uplatňovány vesměs formy nepřiměřeně restriktivních či naopak nekoncepčně paternalistických opatření. Takovéto postupy násilně zasahovaly do života Romů, nebo kompenzovaly faktickou nerovnoprávnost jednotlivých skupin obyvatelstva. Obojí ve svých důsledcích tlumilo potřebu skutečné integrace a podporovalo vzájemnou nedůvěru mezi romskou komunitou a zbytkem společnosti.

2. Obecné hodnocení aktivit vlády, týkajících se romské komunity

2.1. I když vedení státu po roce 1989 i současná česká vláda měly obecnou snahu vytvořit demokratický systém založený na rovnoprávnosti všech občanů, uplatňované přístupy podcenily skutečnost, že velká část romské komunity nedisponuje v důsledku svého postavení v minulosti předpoklady přizpůsobit se transformovaným ekonomickým a společenským podmínkám. Tento fakt, nebude-li provázen systematickým úsilím vlády totiž postupně vede k vyloučení početné skupiny obyvatelstva na okraj společnosti, kde se pro ni stává trvalým "břemenem". Přehled kroků vlády vztahujících se k romské komunitě je zpracován v samostatné části předloženého materiálu - V. Rekapitulace plnění usnesení vlády ČR, vztahujících se k romské komunitě.

2.2. Zároveň je třeba konstatovat, že vláda zatím dostatečně nevyužila svých možností k pozitivnímu ovlivňování společenské atmosféry a postupné tabuizaci rasistických projevů a předsudků. Četnost těchto projevů je znepokojivá nejen ve vztahu k romské komunitě, ale i s ohledem na skutečnost, že česká společnost by měla být připravena a schopna přijímat různé odlišné socio-kulturní skupiny, které na území ČR přicházejí a přicházet budou.

2.3. S určitou razancí se česká vláda postavila proti těmto projevům až v roce 1993 po vyostřených rasových konfliktech s tragickými důsledky, kam patří zejména smrt romského chlapce Tibora Danihela. Podstatným krokem bylo především zpřísnění postihů za rasově motivované trestné činy. Jak vyplývá z podkladů ministerstva spravedlnosti a státního zastupitelství, tento krok přinesl řadu výsledků. Problémem zůstává nedostatečné využívání principu právní kvalifikace trestných činů při jejich vyšetřování a posuzování především ze strany policie a policejních vyšetřovatelů, rovněž nelze ignorovat kritické hlasy na adresu soudců. Tyto skutečnosti - spolu s rozmachem aktivit zejména hnutí skinheads či obtížně postižitelné diskriminační postupy, jako jsou tolerované případy zákazu vstupu Romů do restaurací a veřejných prostor - posilují na straně Romů vnímání majoritní společnosti jakožto nepřátelské a do značné míry dokonce sympatizující s extremistickými rasistickými skupinami. Vláda, ačkoli ve svém usnesení č. 67 z roku 1993 deklarovala odhodlání "čelit veškerým projevům nesnášenlivosti, jež vzbuzují pocity ohrožení u kterékoli menšiny", se k takovým jevům v dostatečné míře nevyjadřuje, čímž pocit nedůvěry prohlubuje.

Významným pozitivním pokusem v současné době v tomto směru byl vznik Pracovní skupiny ad hoc Rady pro národnosti vlády ČR pro záležitosti občanů romské národnosti, jejíž členové se zabývají konkrétními případy rasově motivovaného násilí a diskriminace romských občanů. Během svého působení Pracovní skupina upozornila na řadu nedostatků a pochybení v postupech představitelů některých institucí i v legislativě a obrátila se s žádostí o stanovisko či interpretaci na příslušná resortní ministerstva. V této souvislosti je proto třeba zdůraznit, že praktický přínos činnosti uvedené skupiny do značné míry závisí na spolupráci a vstřícnosti ze strany různých institucí včetně ministerstev.

2.4. Výše uvedené náměty úzce souvisejí s potřebou osvěty a pozitivního ovlivňování majoritní společnosti v rámci výchovy, výuky na všech úrovních škol i v rámci dalšího vzdělávání pracovníků rozmanitých profesí včetně působení na pracovníky veřejné správy. V tomto směru bylo dosud učiněno ze strany státu méně, než by bylo zapotřebí. Tyto požadavky se samozřejmě vztahují v první řadě na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Nicméně vláda jako celek by měla obecně tuto potřebu formulovat, deklarovat podporu všem prostředkům k jejímu naplňování a z tohoto hlediska projevovat zvýšený zájem zejména o profesní přípravu představitelů státní správy, policistů, strážníků, státních zástupců a učitelů. Kromě těchto oblastí, v nichž může vláda přímo využívat svých kompetencí, mají významný vliv na veřejné mínění a společenské dění i další instituce a složky společnosti, což se týká zejména sdělovacích prostředků, ale například i neziskové sféry či orgánů samosprávy. I když tyto instituce působí nezávisle na vládní moci, i pro ně mají postoje vlády a jejích členů nepochybný význam, přinejmenším jakožto signál významnosti konkrétních problémů.

Porovnání finanční dotace ze státního rozpočtu a neziskové sféry dokládá zatím neadekvátní zájem státu a ponechávání mnoha aktuálních úkolů na aktivitě neziskové sféry (viz. příl. č. 1, 4 a 5 Zprávy).

3. České státní občanství a legalizace pobytu v České republice

3.1. Úvod

3.1.1. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky vyvolal bezprostředně po schválení v České národní radě v prosinci 1992 kritiku ze strany nevládních organizací, které sledují dodržování lidských práv, ale také oficiálních zahraničních organizací jako je Rada Evropy, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě apod. Významně k tomu přispěly debaty, které předcházely přijetí zákona. Ve všech sdělovacích prostředcích probíhaly živé diskuse o tzv. "cikánské otázce", významně živené zvyšující se kriminalitou v České republice a řadou kroků představitelů státu a veřejné správy. Připomeňme alespoň vydání tzv. jirkovské vyhlášky (posléze zrušené), kterou následovala řada obcí v severních Čechách, neúspěšný návrh zákona o mimořádných prostředcích, předložený tehdejším generálním prokurátorem České republiky Jiřím Šetinou atd.

3.1.2. Ustanovení § 7 zákona č. 40/1993 Sb., které stanovilo jako podmínku udělení státního občanství požadavek "pětileté beztrestnosti", tj. že žadatel nebyl v posledních 5 letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, bylo chápáno jako účelově namířené proti Romům. Tato podmínka byla interpretována jako ukládání nového trestu ex post facto a jako porušení čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, ve smyslu ukládání trestu vyššího, než byl trest stanovený zákonem v době spáchání trestného činu. Kromě toho požadavek pětileté bezúhonnosti nezohledňoval závažnost trestného činu a porušoval tím obecně uznávaný princip proporcionality. Tvrdost těchto podmínek zákona zmírnilo až jeho novelizované znění č. 139/1996 Sb.

3.1.3. Nutno přiznat, že přes určitou snahu exekutivy i Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o nápravu nejmarkantněji se důsledky rozdělení státu dotkly právě romské komunity. Podle odhadů nevládních organizací se jedná o cca 1 500 osob. Příčinu lze spatřovat v celé řadě faktorů:

• občanství jednotlivých republik nemělo po dobu trvání federace žádný praktický význam,
• značně komplikovaný problém při určování konkrétního občanství,
• neporozumění problému ze strany těch, kteří se České republice narodili nebo zde žili desítky let,
• nedostatečná poradenská pomoc a zprostředkování potřebných informací ze strany státu, případně podávání nepřesných nebo dokonce mylných informací,
• nesplnění původně bezvýjimečné podmínky bezúhonnosti v posledních pěti letech, včetně mylného zaměňování podmínky beztrestnosti za podmínku, že žadatel nebyl v posledních pěti letech ve výkonu trestu,
• problémy s prokazováním trvalého pobytu v České republice,
• finanční problémy žadatelů s hrazením příslušných poplatků,
• chybnou administrací, v důsledku které bylo odebráno některým občanům již přiznané státní občanství,
• nezájem některých občanů uvést svůj pobyt na území České republiky do legálního stavu.

Tyto skutečnosti i přes četné výklady Ministerstva vnitra poznamenaly situaci vyvolanou rozpadem federace.

3.1.4. Občané, kteří nemají legalizovaný pobyt na území České republiky, tj. nebylo jim uděleno státní občanství ani povolení k trvalému pobytu, jsou ze společnosti de iure i de facto vyloučeni:

• nemohou být legálně zaměstnáni, nemohou podnikat,
• nemohou být evidováni úřady práce, ani pobírat peněžitou podporu v nezaměstnanosti,
• nejsou sociálně ani zdravotně pojištěni,
• nemají nárok na dávky státní sociální podpory,
• často jsou jim odebírány děti do dětských domovů jako důsledek zanedbávání péče, čímž dochází k řetězení sociálních problémů,
• jejich děti by správně neměly chodit do škol bez přímé finanční úhrady rodičů,
• hrozí jim zákaz pobytu na území České republiky nebo vyhoštění,
• z důvodů chudoby páchají zejména majetkovou trestnou činnost, což vede k nevoli u majoritní společnosti a je živnou půdou pro aktivity extremistických skupin,
• Romové se cítí ponižováni, což vyvolává jejich nedůvěru a nepřátelství vůči majoritní společnosti a projevy rasismu vůči ní, apod.

3.2. Zákon o občanství a jeho uplatňování

3.2.1. Před vznikem České republiky bylo možné získat státní občanství České republiky podle zákona ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. V prosinci 1992 zažádalo o udělení státního občanství České republiky podle tohoto zákona asi 65 000 tisíc slovenských občanů. Všechny žádosti byly kladně vyřízeny v roce 1993.

3.2.2. Zákon č. 40/1993 Sb. v platném znění stanovuje v § 1, že fyzické osoby, které ke dni 31. prosince 1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, jsou od 1. 1. 1993 státními občany České republiky. Dále obsahuje zvláštní ustanovení o nabývání státního občanství České republiky občany Slovenské republiky. Ti mohli nabýt státní občanství České republiky do 30. 6. 1994:

1. volbou, tímto způsobem nabylo státní občanství České republiky 292 000 slovenských občanů,
2. udělením (jednalo se o žadatele, jejichž manžel nebo manželka byli státními občany České republiky nebo šlo-li o nezletilé dítě starší 15 let, jehož alespoň jeden z rodičů byl státním občanem České republiky), takto nabylo státní občanství České republiky do 30. června 1994 asi 1500 slovenských občanů.

Udělením státního občanství České republiky podle zákona č. 40/1993 Sb. dosud nabylo české občanství asi 24 000 slovenských občanů (nezahrnuje udělení občanství do 30. 6. 1994 jak je uvedeno pod bodem b).

Celkem tak dosud nabylo státní občanství České republiky cca 382 500 slovenských občanů.

3.2.3. Vzhledem k nerovnoměrnému osídlení České republiky slovenskými občany zvládaly problematiku některé okresní úřady velmi obtížně. V rámci řešení této problematiky u romského etnika doporučila vláda usnesením č. 67 ze dne 10. února 1993 okresním úřadům zřídit poradenskou službu pro účinnou pomoc při vyřizování státního občanství České republiky těmto osobám. Tuto službu zavedlo 28 okresních úřadů. Romové této nabízené speciální možnosti nevyužívali dostatečně. Dosavadní praxe i přesto jasně ukazuje, že pro komunikaci s příslušníky romského etnika je nejvhodnější využít služeb jejich vlastních členů.

3.2.4. Při vyřizování žádostí o státní občanství České republiky slovenským občanům byla a je považována za splněnou podmínka trvalého pobytu na území České republiky, pokud byli přihlášeni k trvalému pobytu jako státní občané České a Slovenské Federativní Republiky nejpozději ke dni 31. 12. 1992. Tito žadatelé nemusí prokazovat trvalý pobyt na území České republiky povolením k trvalému pobytu vydaným oddělením cizinecké policie. Nezbytné však je, že se v mezidobí z trvalého pobytu v České republice neodhlásili.

Zjednodušený postup, bez prokazování příbuzenského poměru s osobou žijící trvale na území České republiky, bez předkládání dokladů týkajících se hmotného zabezpečení pobytu nebo rejstříků trestu, byl uplatňován také vůči slovenským občanům, kteří měli trvalý pobyt na území České republiky k 31. 12. 1992 a požádali o povolení trvalého pobytu v České republice. Jedná se především o žadatele, kteří nesplňovali podmínky pro volbu nebo udělení občanství České republiky, nebo se nechtěli stát občany České republiky.

Od skupiny slovenských občanů, kteří v okamžiku rozpadu federace nejsou schopni prokázat k 31. 12. 1992 a po dobu následující trvalý pobyt (byli přihlášeni k přechodnému pobytu nebo nebyli vůbec hlášeni - sem spadá značná část osob romského původu), jsou požadovány všechny náležitosti vyžadované od cizinců obecně. Doložené skutečnosti se posuzují v rámci správního řízení, v průběhu kterého, zejména v jeho 2. stupni, jsou v rámci "správního uvážení" zohledňovány faktické vztahy k České republice a přikládána jim důležitější role, než ostatním podmínkám, např. bezúhonnosti. Postupuje se takto u občanů, kteří jsou schopni doložit faktický pobyt v okamžiku rozpadu federace nebo v daném okamžiku byli v ČR ve výkonu trestu odnětí svobody a po propuštění žádají o povolení trvalého pobytu.

Od občanů Slovenské republiky není správní poplatek k řízení o povolení trvalého pobytu vybírán.

Na dokreslení situace je uveden statistický přehled o počtu povolených trvalých pobytů občanům Slovenské republiky od roku 1992 ve srovnání s celkovým počtem cizinců, kterým byl povolen v uvedeném období v České republice trvalý pobyt.

Tabulka 3.1 Počet povolených trvalých pobytů občanům Slovenské republiky

rok	povoleno občanům	celkový počet	podíl občanů SR v %
1993	642	3 038	21
1994	3 031	5 637	53
1995	3 823	6 674	57
1996	3 796	8 857	43

3.2.5. V průběhu roku 1995 a 1996 se významně prohloubila spolupráce Ministerstva vnitra s nevládními organizacemi zabývajícími se problematikou lidských práv. Především se jedná o Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a o Český helsinský výbor. Výsledkem spolupráce jsou novely některých zákonů, které mají zmírnit dopad rozdělení federace a tvrdost některých zákonů jak v oblasti udělování státního občanství České republiky, tak v oblasti sociálních dopadů:

• Zákon č. 139/1996 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., umožňuje Ministerstvu vnitra prominout podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. c) o beztrestnosti. Tato možnost se týká pouze těch osob, které mají na území České republiky trvalý nepřetržitý pobyt nejpozději od 31. 12. 1992. Dosud bylo prominuto splnění této podmínky v 1 698 případech a nevyhověno bylo ve 34 případech závažné trestné činnosti, zejména trestné činy vraždy, loupeže a úmyslného ublížení na zdraví.
• Zákon č. 150/1996 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, stanoví v § 7a, že děti umístěné do ústavní nebo přijaté do náhradní rodinné péče, pokud nejsou státními občany České republiky a nebylo jim uděleno povolení k trvalému pobytu v České republice, jsou oprávněny trvale pobývat na území České republiky.
• Zákon č. 137/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., umožnil v § 74 odstavec 5 Ministerstvu práce a sociálních věcí v odůvodněných případech prominout podmínku trvalého pobytu, což otevírá cestu pro přiznání státní sociální podpory řadě občanů, kteří nesplňují podmínku trvalého pobytu sami nebo jedna ze společně posuzovaných osob.
• Usnesením č. 338 ze dne 12. června 1997 vláda schválila a do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky postoupila návrh novely trestního zákona, která v § 57 ukládá soudům zkoumat dopady trestu vyhoštění na rodinné vazby souzeného.

Kromě toho Ministerstvo vnitra zpracovalo pro okresní úřady pokyny, jak postupovat při vyřizování žádostí o udělení občanství České republiky těchto osob. Pracovníci okresních matrik v některých případech těmto žadatelům účinně napomáhají při obstarávání matričních dokladů, obstarávání potvrzení trvalého pobytu v České republice a zjišťování dalších skutečností, které jsou rozhodující při vyřízení žádostí. Těmto osobám rovněž aktivně napomáhá Vězeňská služba České republiky, která umožňuje podávání žádostí a zprostředkovává styk s okresními úřady. Uvedená spolupráce je výsledkem řady jednání na úrovni ministerstev vnitra a spravedlnosti za účasti zástupců Českého helsinského výboru (podle něhož u cca 2 000 vězňů, tj. cca 10%, není určeno státní občanství).

3.2.6. Spolupráce Ministerstva vnitra České republiky s protějškem ve Slovenské republice a se zastupitelským úřadem Slovenské republiky v Praze vedla ke snížení správního poplatku za propuštění ze státního svazku Slovenské republiky, jde-li o občany žádající o udělení občanství České republiky. Pro občany Slovenské republiky, kteří mají trvalé bydliště v České republice nejpozději od 31. 12. 1992, byl poplatek snížen na 200 Sk a jde-li o osobu mladší 18 let na 100 Sk. Jinak je tento poplatek 10 000 Sk a 500 Sk pro nezletilce. Poplatek za udělení státního občanství České republiky občanovi Slovenské republiky byl snížen z 5 000 Kč na 500 Kč s tím, že v případě tíživé sociální situace může Ministerstvo vnitra tento poplatek snížit nebo prominout.

3.3. Přetrvávající problémy

3.3.1. V České republice žije dosud poměrně velké množství bývalých československých občanů, kteří nezískali státní občanství České republiky, ačkoliv státní občanství ČR získat chtějí a splňují podmínky. Poradna Českého helsinského výboru eviduje v současné době více než 2 800 klientů. V okresech, v nichž není zastoupení romského etnika příliš veliké, pohybují se číselné údaje o osobách, které nemají legalizovaný pobyt na území České republiky, v hodnotách mezi 60 až 70 (např. okresy Zlín a Písek). K těmto číslům bylo možné dojít pouze tam, kde okresní úřad zaměstnal pro tuto práci romského aktivistu, který získal patřičné údaje přímo mezi romskou komunitou. Spolupráce zástupců Romů a státní nebo veřejné správy je takto základním předpokladem k účinné pomoci romským spoluobčanům.

3.3.2. Zvláštním problém představují ústavy náhradní rodinné péče. Poradna Českého helsinského výboru registruje přibližně 545 případů dětí, které nemají státní občanství ČR. Uvedené číslo se týká asi 60 ústavů náhradní rodinné péče. Vzhledem k tomu, že těchto ústavů je v ČR asi 250, bude počet dětí bez státního občanství ČR pravděpodobně zhruba čtyřikrát vyšší. V naprosté většině to přitom jsou děti, které se narodily v České republice a mají slovenské občanství. Do těžkých problémů se tyto děti dostávají v momentu dovršení osmnácti let a opuštění ústavu. V bodě 5.2.5. zmíněná novela zákona č. 123/1992 Sb. jim totiž garantuje trvalý pobyt na území ČR pouze po dobu náhradní rodinné péče a děti opouštějí zařízení bez jakéhokoli dokladu totožnosti nebo průkazu povolení k trvalému pobytu.

3.3.3. Přes vstřícný postup Vězeňské služby setrvává problém legalizace pobytu také u osob umístěných ve vazebních věznicích nebo ve výkonu trestu. Podle vězeňské ročenky se k 31. 12. 1995 nacházelo ve věznicích v České republice 2 315 osob se slovenským občanstvím a 1 914 lidí s dosud neurčeným občanstvím. K listopadu 1996 evidovala Poradna Českého helsinského výboru přibližně 1400 vězňů, kteří žádají o občanství České republiky. Faktem ovšem je, že každý slovenský občan, který měl na území ČR trvalý pobyt před 31.12.1992 a tento dosud trvá (tzn. je evidován ohlašovnou v ČR), je posuzován jako osoba splňující podmínky trvalého pobytu v České republice.

3.3.4. Nezanedbatelné jsou také případy lidí, kteří z nejrůznějších důvodů nezískali státní občanství. V řadě případů je překážkou ekonomická situace těchto lidí (v současnosti správní poplatky za udělení státního občanství ČR jsou pro tyto případy sníženy z 5 000,- Kč na 500,- Kč, jde-li o žadatele s malým příjmem, jsou i zcela promíjeny). Přestože poplatky za vyvázání ze svazku Slovenské republiky byly výrazně sníženy (viz bod 5.2.6), nevztahuje se toto snížení na ty občany, kteří si podali žádost o vyvázání před srpnem 1995, kdy k jejich snížení došlo. Správní poplatky jednou vyměřené zůstávají v platnosti v původní výši.

Řada dalších občanů ze sociálně slabších vrstev obyvatelstva není přitom často schopna zaplatit ani snížené poplatky.

3.4. Doporučení pro postup orgánů státní a veřejné správy Z výše uvedeného textu plynou problémy, jejichž řešení vyžaduje plnější angažovanost vlády, orgánů veřejné a státní správy. Úkol týkající se legalizace pobytu a vypořádání státního občanství pro ty osoby, které z nejrůznějších důvodů zůstávají "cizinci" v zemi, kde se narodily a ke které mají úzké vazby, je v konečném čase řešitelný. Vyžaduje to však další konkrétní pomoc, i když zvláštní problémy mají osoby, které často mění místo pobytu a na výzvy nereagují. Jde především o:

• asistence při vyhledání osob, které nemají legalizovaný pobyt a pomoc při legalizaci jejich pobytu; nejlépe prostřednictvím trvale nebo dočasně zřízené funkce poradce pro tyto záležitosti na okresních a obecních úřadech,
• nalezení právní cesty pro účelovou státní finanční výpomoc sociálně slabším občanům, dětem v ústavech náhradní rodinné péče nebo osobám ve výkonu trestu na úhradu nákladů spojených s legalizací jejich pobytu nebo získání státního občanství České republiky,
• asistence při zajišťování sociální pomoci potřebným rodinám do doby legalizace jejich pobytu.

Zásadní řešení by však znamenalo přijetí novely zákona č. 40/1993 Sb., která by automaticky umožnila osobám se slovenským státním občanstvím, majícím trvalý pobyt na území České republiky k 31.12.1992, nezměněným do současnosti, nabýt státního občanství ČR.

4. Vzdělávání

4.1. Současný stav

Oblast vzdělávání je klíčem pro jakékoliv další úsilí změnit společenskou pozici romské komunity, vedle toho může znamenat významný zásah do formování postojů celé mladé generace. Za nezbytnou a aktuální rovněž považujeme nutnost patřičně profesně vybavit učitelskou veřejnost včetně pregraduální přípravy studentů učitelských směrů. Důležité je, že oblast vzdělávání je považována (viz část II, kapitola 2) za nejvíce perspektivní jak z hlediska množství a účelnosti vynaložených finančních prostředků i sil, tak z hlediska přesvědčení o možnosti dosažení předpokládaných změn situace Romů.

V následujícím textu budou stručně charakterizovány některé momenty ze současné vzdělávací praxe, které se negativně dotýkají romských dětí:

4.1.1. Předškolní vzdělávání

Podle dostupných údajů, potvrdili to pracovníci státní správy a školství v šetření v březnu tohoto roku (viz část II Zprávy) pouze malé procento romských dětí navštěvuje mateřské školy. Rozhodnutí rodičů nepřihlásit dítě do mateřské školy pramení především z důvodů ekonomických, vedle toho necítí potřebu toto učinit. Vzhledem k tomu, že předškolní zařízení je vstupní bránou ke vzdělávání, kde se dítě často poprvé seznamuje s určitým typem organizování a strukturace života, bylo by zapotřebí všemožně působit na romskou rodičovskou veřejnost a seznamovat ji s významem mateřských škol.

Za další důležitý moment v předškolním vzdělávání považujeme přítomnost romských pedagogických asistentů v mateřských školách, kteří zásadním způsobem mohou pomoci romským dětem překlenout jazykovou a sociální bariéru. O jejich potřebnosti byla přesvědčena téměř pětina a za přínosné by jejich působení považovaly další dvě pětiny dotazovaných ve výzkumu (část II, kapitola 3.6).

Určitou roli zde může sehrát i některými Romy navrhovaná možnost finanční podpory mateřským školám s romskými dětmi (např. formou úhrady části nákladů včetně stravného, které jinak musí platit rodiče; toto lze zahrnout do systému sociální podpory pro rodiče s průměrným výdělkem do 1.25 životního minima).

4.1.2. Vstup do základní školy

Od samého počátku je většina romských dětí v roli outsiderů již předem považovaných jak ve vlastní komunitě, tak i školou za neúspěšné a je pouze otázkou času, kdy takovýto žák bude přeřazen do zvláštní školy. Velká část učitelů - elementaristů (ne-li většina) postupuje v pedagogických metodách podle schématu "natírání romských dětí nabílo", přičemž neuvažují o tom, že romský žák je stejně hodnotným klientem jako každý jiný, a to se všemi specifickými vstupními vlastnostmi. Pro romské dítě bývá vstup do standardní základní školy spíše šokem, který pouze potvrzuje nemožnost jeho důstojné integrace do společnosti.

Poněkud ambivalentně jsou posuzovány tzv. přípravné ročníky existující v ČR v podobě experimentu od roku 1993. I když je nesporné, že teoreticky by měly být vhodným podpůrným nástrojem pro úspěšný vstup romských dětí do procesu vzdělávání, výsledky jednotlivých zkušeností ukazují, že tomu tak vždy není. Příčiny lze spatřovat jednak na straně romských rodičů, kteří nejeví přílišný zájem o tuto nabídku, ale odpovědnost leží rovněž na školách, které nejsou schopny najít vhodné a přesvědčivé argumenty, které by mohly změnit tradičně nedůvěřivý a laxní přístup rodičů. Odůvodnění neúspěšnosti přípravného ročníku slovy "přípravné třídy již existovaly a pro nezájem ze strany rodin nebyly znovu otevřeny", nelze přijmout, protože vedle neschopnosti na úrovni profesionální veřejně působit může být typickým příkladem neochoty v této oblasti učinit cokoliv navíc. Ostatně takto působí i přístup MŠMT, které až v polovině roku 1997 vypracovalo "Statut pokusného ověřování přípravných tříd", a příklady obtíží při zřizování některých nových přípravných ročníků z poslední doby svědčí o nedostatečné iniciativě úředníků státní správy ve školství. Otevřeným problémem ale zůstává financování tohoto projektu. Konkrétní požadavek Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na navýšení kapitoly regionální školství pro rok 1997 (ve výši téměř 7 mil. Kč) nebyl Ministerstvem financí akceptován.

Přes všechny výhrady k existenci přípravných ročníků je nutno tento experiment považovat za úhelný kámen ve změnách systému vzdělávání.

4.1.3. Jazyková bariéra

Jak potvrzují i výsledky sociologického šetření, drtivá většina majoritní společnosti považuje jazykovou bariéru za podřadný, až naprosto bezvýznamný faktor pro integraci Romů. Není pochopitelně pravda, že významné procento mladé romské generace hovoří stejnou - lexikální romštinou, naopak zdá se být jasné, že řeč, která je v rodinách nejčastěji používána, není "čistým" jazykem, ale kombinací "makaronizované romštiny a češtiny"(tzv. romský etnolekt češtiny), přičemž oba původní jazyky jsou natolik syntakticky, morfologicky i sémanticky odlišné, že blokáda způsobená jazykem je sama o sobě zdrojem mnoha neúspěchů romských dětí již na samotném počátku vzdělávacího procesu (včetně schopnosti abstrakce, komunikability apod.). S postupující náročností výuky se jazykový nedostatek razantně prohlubuje a jeho projevy bývají často mylně posuzovány jako handicap opravňující převedení dítěte do zvláštní školy. O to více je důležité, aby ve škole byl v tomto smyslu profesionálně dostatečně připravený učitel, který pomůže překlenout tuto zásadní bariéru a pomůže zabránit dalším neúspěchům romských žáků ve vzdělávání.

4.1.4. Učitelé

Je symptomatické, že mezi dospělými Romy není nikdy zmiňována osoba učitele, mluví-li se o vzorech, které ovlivňovaly formování jejich osobnosti. I když je zapotřebí uvědomit si rozdíl mezi současným vzděláváním a školstvím v dobách totality. Přesto však při vědomí důležitosti osoby pedagoga, který stojí na samotném prahu v procesu integrace romské mladé generace, je nutno otevřeně přiznat, že v drtivé většině nejsou pedagogičtí pracovníci na romskou komunitu profesně vybaveni, a jak již bylo zmíněno: místo aktivní snahy o navázání trvalejší citové vazby mezi žákem a učitelem převládá tendence "natírání romských dětí nabílo" (srv. výsledky sociologického šetření týkající se této problematiky v části II této Zprávy). Dosavadní projekty pregraduální přípravy studentů pedagogických oborů a dalšího vzdělávání učitelů jsou vzhledem k převažující, v uvedeném smyslu dosud "nedotčené" většině učitelů naprosto nedostatečné. Je ovšem nutno přiznat, že velká tíha odpovědnosti zde neleží přímo na státní administrativě, ale na samotných vzdělávacích institucích.

Do standardní profesní výbavy pedagoga by měly patřit nejen znalosti romské kultury, tradic, psychiky atd. (souhrnně označovaných jako romistika či romská studia), ale především schopnosti tyto poznatky umět efektivně používat. Dále pak v regionech s početnější mladou romskou populací i znalost romského jazyka jako komunikačního nástroje.

K nápravě nedostatečné profesionální přípravy učitelů bude zapotřebí nezbytný čas. O to více je aktuální potřeba získat mezi Romy ochotné spolupracovníky (ideální je v tomto případě některý z rodičů žáků), kteří by působili ve školách jako pedagogičtí pracovníci, a to především na I. stupni základní školy. V existujících případech se osvědčuje práce "v tandemu", kdy učitel v podstatě reprezentuje před romskými dětmi určitý vzor "z druhé strany", jeho asistent pak vzor romský, kromě toho může zprostředkovat vazbu školy a rodiny. Prvním pokusem o vyplnění administrativní mezery v otázce romských pedagogických asistentů je již výše zmíněný Statut pokusného ověřování přípravných tříd ze dne 25. června 1997.

4.1.5. Kontakt školy s rodinou

Mezi školou a romskou rodinou tradičně panuje nedůvěra až nepřátelství. Romové na jedné straně vnímají školu často jako nástroj represe - nutné zlo, jemuž se vyhýbají, škola na straně druhé má o spolupráci s rodinou své představy, z nichž podle jejích názorů není možno ustoupit. V této složité situaci je to ale škola, odkud musí vzejít iniciativa a pozitivní kroky, přičemž je třeba si uvědomit, že proces vzájemného sbližování bude dlouhodobý a velice pracný.

Pomoci zde může výrazně zřízení již výše zmíněné funkce pedagogických asistentů, kteří mj. přiblíží všem pedagogům pojem "rodina" v romském chápání.

Zkušenosti z programu nadace Open Society Fund Praha "Začít spolu" ukazují, že spolupráce školy s romskou rodinou je významným "katalyzátorem" úspěšnosti dětí ve škole. V rámci tohoto programu byla zřízena i funkce tzv. rodinného koordinátora, který působí ve škole a stará se o komunikaci mezi školou a rodinami a o pomoc dětem v širší komunitě. Jeho hlavním úkolem je budovat důvěru rodin vůči škole a zainteresovat je na procesu výuky, jímž jejich děti procházejí. Význam jeho funkce je zřejmý - bez této spolupráce se výchovný vliv školy na děti stírá vždy s návratem do rodin, mají-li vůči škole negativní postoj.

4.1.6. Formy vzdělávání, učebnice

V první řadě je nutné počítat s tím, že start většiny romských dětí v základním školství je (s přihlédnutím na jazykovou blokádou počínající a dále se prohlubující sociální handicap) pomalejší, že schopnost koordinace motoriky a soustředění je zpravidla nižší. Jak se však ukazuje z prvních zkušeností, na vývoj romských dětí v procesu vzdělávání má příznivý vliv, je-li v triviu např. zpočátku kladen důraz v první řadě na čtení, až potom na psaní a počty. Případné úpravy curricula pro potřeby vzdělávání romských dětí jsou však věcí školy a jako základ plně stačí stávající program Obecné školy. Prospěšnou se zdá rovněž být zvýšená dotace výtvarné a hudební výchovy, a to prakticky již od první třídy.

Velmi podstatným faktorem podepisujícím se na úrovni poskytovaného vzdělávání je počet dětí ve třídě. Považujeme za vhodné, aby v případě výraznějšího početního zastoupení romských dětí ve škole bylo automaticky počítáno s udělením výjimky minimálního počtu 12 dětí ve třídě, adekvátně jiným případům národnostního školství. Pro efektivnější postupy lze doporučit dělení třídy na pracovní skupiny. Je zřejmé, že navrhované změny přinesou i větší finanční nároky na školu, obec i státní správu. Jsme však přesvědčeni, že oblast vzdělávání je jednoznačně nejvíce perspektivní ze všech uvažovaných, tento názor potvrzují i výsledky šetření v dotazníku uvedené v části II Zprávy.

Určitým problémem jsou modifikace standardních učebnic, jejichž první příklady vyvolaly u většiny Romů jednoznačně negativní reakce. Je nezbytné, aby jakékoliv publikace tohoto typu byly předem pečlivě konzultovány s romskou reprezentací, i když je zřejmé, že dosáhnout všeobecného souhlasu nebude jednoduché.

Jako poslední je nutno zmínit absenci zmínek o etnických skupinách ve všech učebnicích základního i středního školství. Nejde pouze o připomenutí existujících pozitivních vzorů, ale i o nenásilnou možnost upozornit na jejich existenci v ilustracích i textech.

4.1.7. Problém zvláštních škol

Vstup do základní školy bývá pro romské děti spíše šokem, a od první chvíle prožité ve standardní škole je často přes veškerou snahu odsouzeno k neúspěchu. Tradičně využívaným řešením situace, kdy rozdíl mezi učebními výsledky romských a ostatních dětí je neúnosně velký - a bývá to oběma stranami chápáno jako vysvobození - je přeřazení do zvláštní školy. Romské děti sem jsou přeřazovány na základě standardního postupu, tj. po psychologickém vyšetření. Romští rodiče v drtivé většině nechápou přeřazení dítěte jako diskvalifikaci z dalšího vzdělávání, neboť jsou i ze své zkušenosti na zvláštní školu zvyklí. Je třeba poznamenat, že způsob psychologického testování bývá některými odborníky odmítán pro neadekvátnost (resp. rozdílnost průběhu intelektuálního vývoje), mimoto jsou i ze zahraničí známy široké a nekončící diskuse o validitě IQ-testů pro různé skupiny populace (zdrojem těchto odborných i laických diskusí se stala např. kniha Bell Curve vydaná v r. 1994 v USA).

V záležitosti psychologického vyšetřování je zapotřebí jednoznačně odmítnout účelovou záměnu jazykového handicapu za blíže nespecifikovaný (a bohužel někdy i "specifikovaný") druh mentálního postižení. O jednotlivých případech se zmiňuje ve své zprávě Laury Conway, i když její zjištění publikovaná v r. 1996 nejsou často podložená, nelze je rozhodně podceňovat či bagatelizovat (ostatně reakce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na uvedenou zprávu, pokud byla nějaká, nebyla nikde publikována).

4.1.8. Střední školství

Zatímco platí tvrzení, že nabídka vzdělávacích možností v ČR po r. 1989 prudce stoupla a přístup MŠMT vůči nově vzniklým středním školám lze v této věci považovat za velkorysý až benevolentní, existuje doposud velmi málo funkčních příkladů, které by ukazovaly mladé romské generaci určitou perspektivu v této oblasti. Podíl středoškolsky vzdělaných Romů zůstává velmi nízký.

Hlavní příčinou je zcela jednoznačně neúspěšnost romských žáků v základním školství (včetně tradičního podceňování hodnoty vzdělání v hierarchii životních hodnot). Přes jistou skepsi lze ale najít některé formy středoškolského vzdělávání, jak bude ostatně uvedeno dále v oddíle o nevládních aktivitách.

4.1.9. Celoživotní vzdělávání

Vzhledem k tomu, že dosavadní profesní kvalifikace Romů je naprosto nedostatečná, počítáme s tím, že ve snaze o její zlepšení bude zapotřebí určité velkorysosti. Ostatně dosavadní "pokusy" byly pouhou improvizací bez jakékoliv návaznosti:

V rámci celoživotního vzdělávání Romů byly po r. 1989 zřízeny dva sociálně právní kursy, první v r. 1991 organizovaný Romskou občanskou iniciativou (23 absolventů) a druhý pod hlavičkou Demokratického svazu Romů v r. 1992 (13 absolventů). Oba kursy byly dotovány ze státního rozpočtu (v rámci kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí).

V současné době jsou připravovány další dva kursy, z nichž první je organizován společně Nadací dr. Rajka Djuriče a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Jde o roční rekvalifikační kurs pro uchazeče o zaměstnání, přičemž výběr studujících probíhá prostřednictvím Úřadů práce. Začátek uvedeného kursu, jehož se účastní 21 již vybraných romských posluchačů, je připraven na září 1997. Absolvent by měl být vybaven pro oblast sociálně právní asistence v jednotlivých okresech. Kurs bude financován z rekvalifikačního programu Ministerstva práce a sociálních věcí (vedle samotného vzdělávání se počítá s placením cestovních a dalších nákladů studujících). O druhém kursu je pojednáno níže.

4.1.10. Výchova k toleranci

Protože zpráva pojednává o situaci romské komunity v ČR, je na místě zdůraznit nepostradatelný význam výchovy k toleranci v rámci celé mladé generace. Jde o velmi složitou a komplexní problematiku, která je dlouhodobá a svým způsobem těžko měřitelná. Jediným sledovatelným krokem, který byl v této věci podniknut, je pokyn náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro základní a střední školství k působení škol a školských zařízení proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie z října 1995 a následné šetření České školní inspekce "Působení školy proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie". Ze zprávy vyplývá poznatek, že vedení škol je z cca 60 - 70 % málo iniciativní a odvážné (dožaduje se např. jednotného vybavení metodickými materiály) a v převážné většině užívá tradičních prostředků racionálního přesvědčování, zatímco chybí zapojování emocionálního prožitku do výchovy. Zároveň je ale všeobecně odmítána forma vedení kampaní, což vcelku věrně odráží obecnou bezradnost, jak s tímto aktuálním a zároveň relativně velmi křehkým tématem v současné době naložit. Pozitivně však hodnotíme zjištění uvedená v dotazníkové akci o tom, že výchova ke vzájemné toleranci je velmi často zmiňována jako nedostačující (viz část II Zprávy), současně je chápána jako jediný prostředek zlepšování komunikace a tím i vzájemných vztahů.

4.2. Aktivity resortu školství

Problematika vzdělávání příslušníků romské národnostní menšiny je ministerstvem řešena v rámci národnostního školství pod gescí odboru základního školství a mimoškolní výchovy. Za tím účelem byl ustanoven poradní sbor MŠMT ČR, v němž jsou zastoupeni členové 9 národnostních skupin žijících v ČR. V dubnu 1997 předložilo ministerstvo Radě pro národnosti vlády ČR Zprávu o aktivitách resortu školství směřujících ke zlepšení podmínek pro vzdělávání romských spoluobčanů. Z tohoto materiálu jsou ve zkrácené podobě níže uvedeny následující aktuální záležitosti:

4.2.1. Přípravné ročníky

Školská legislativa neupravuje jejich existenci, jsou zřizovány podle školského zákona jako experimentální ověřování. Hlavní rozhodovací odpovědnost leží v odpovědnosti školských úřadů, pouze ve výjimečných případech lokalit s výraznějším početním zastoupením romské komunity ministerstvo zvažuje přímou podporu. Na tomto místě je nutno zmínit, že přípravné ročníky jsou zřizovány pro všechny děti ze sociálně znevýhodněných rodin a jsou založeny na principu dobrovolnosti.

Ve školním roce 1996/1997 v České republice navštěvovalo 31 takovýchto tříd celkem 381 dětí. Symptomatické (a pozitivní) je, že nejvíce tříd bylo zřízeno v oblastech s výraznějším početním zastoupením romské populace, v severočeském (11) a severomoravském (10) regionu. Počty přípravných ročníků od jejich vzniku ukazuje následující tabulka:

školní rok	počet přípravných ročníků
1993/1994	18
1994/1995	26
1995/1996	36
1996/1997	31

4.2.2. Obsah učiva, vzdělávací programy

V roce 1997 byla Výzkumným ústavem pedagogickým zpracována modelová pedagogická dokumentace pro přípravné ročníky. Materiál má být k 1. září 1997 k dispozici školám. Od této doby bude ministerstvo na pěti vybraných základních školách ověřovat projekt, jehož cílem je vytvořit romským dětem lepší podmínky pro úspěšné absolvování povinné školní docházky.

V březnu t.r. byl předložen návrh projektu "Modifikace vzdělávacího programu pro specifické potřeby romských dětí". Po zapracování připomínek by definitivní podoba projektu měla sloužit jako podklad pro alternativní postupy v základním školství, v současné době se předpokládá jeho ověřování na pěti školách.

4.2.3. Osvěta mezi dospělými

Podle ministerstva je připravena "Informační brožura", která by měla romským organizacím a rodičům pomoci v orientaci ve školství a v možnostech spolupráce se školou.

4.2.4. Učebnice

Pro rok 1997 připravovalo ministerstvo vydání romského slabikáře (s předpokládanými náklady ve výši 750 tis. Kč, původně rezervovanými v rozpočtu MŠMT) a publikace Romové - dějiny - kultura, která měla být během letních prázdnin distribuována do škol. Obě publikace budou z ekonomických důvodů vydány až v r. 1998.

4.2.5. Vzdělávání romských pedagogických asistentů a učitelů

Začlenění romských asistentů do škol je z hlediska odborné kvalifikace problematické, většina romských asistentů není na pedagogickou práci připravena. Ministerstvo z tohoto důvodu akceptuje (jako experiment) absolvování vzdělávacích kursů nadace Nová škola "Kurs pedagogického minima pro romské asistenty základních škol" a "Kurs romštiny pro učitele základních škol" jako provizorní formu odborné přípravy těchto pedagogických pracovníků.

Za těžiště vzdělávání učitelů pro práci s romskými dětmi je ministerstvem považováno další vzdělávání. Regionální pedagogická centra v Praze, Plzni, Hradci Králové, Českých Budějovicích a Brně zahrnula do své nabídky vzdělávacích kursů semináře zaměřené na historii a specifika romské etnické skupiny a dalších národnostních menšin, výcvik komunikačních technik, prevenci konfliktů a vyjednávání. V této oblasti jsou využívány kontakty s některými v této věci angažovanými občanskými sdruženími (Hnutí R, nadace Nová škola, Know How Fund, Nadace rozvoje občanské společnosti atd.). V pregraduální přípravě budoucích učitelů je romská problematika přednášena na Filozofické fakultě a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n.L., Filozofické fakultě a Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V rámci společného grantového programu Rady vysokých škol a MŠMT "Fond rozvoje vysokých škol v ČR" je již po 5 let vyhlašován tematický okruh orientovaný na vzdělávání menšin.

Pro potřeby zprávy byly vyžádány informace z vysokých škol o vzdělávacích projektech týkajících se dané problematiky. Kromě tří výše uvedených příkladů vysokých škol, kde je téma do pregraduální přípravy budoucích učitelů zahrnuto, lze uvést dále Filozoficko-přírodovědnou fakultu Slezské univerzity v Opavě (bakalářské studium oboru Veřejná správa a regionální politika), Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni (rozšiřující studium speciální pedagogiky, bakalářské studium oboru Sociální práce, výzkumná činnost katedry psychologie), Fakultu pedagogickou Technické univerzity v Liberci (povinné přednášky učitelských oborů, diplomové práce, bakalářské studium oboru Sociální pracovník/pedagog, další vzdělávání učitelů, konference), Filozofickou fakultu Ostravské univerzity (bakalářské studium oboru Profesní poradenství a rekvalifikace) a zčásti rovněž Pedagogickou fakultu Vysoké školy pedagogické (výzkumná činnost, závěrečná bakalářská práce). Podrobnější informace jsou uvedeny v příloze č. 3 Zprávy.

4.2.6. Dotační programy MŠMT

Ministerstvem jsou administrativně řízeny 3 finanční zdroje účelových dotací, a to v první řadě Program podpory a ochrany dětí a mládeže (od r. 1993 do letošního roku bylo romským a proromským občanským sdružením poskytnuto 5273,5 tis. Kč), Společné úkoly skupiny MŠMT pro základní a střední školství (v letech 1995 - 1996 poskytnuto školám a školským zařízením celkem 949 tis. Kč; pro letošní rok je plánována účelová finanční dotace 1360 tis. Kč) a již zmíněný Fond rozvoje vysokých škol (v letech 1992 - 1996 činila dotace projektů zaměřených na vzdělávání romských dětí, výchovu k toleranci a sociální práci 11648 tis. Kč, v letošním roce jde o příspěvek ve výši 1 191 tis. Kč). Podrobnější přehled dotací uvádí příloha č. 4 Zprávy.

4.3. Nejvýznamnější příklady nevládních aktivit

4.3.1. Základní škola Přemysla Pittera Ostrava

Byla zřízena v r. 1993 (a do státní sítě škol zařazena) jako soukromá základní škola, zřizovatelem je Charita v Ostravě. Škola slouží ke vzdělávání dětí ze sociálně i jinak problematického prostředí, většinu žáků tvoří romské děti. Základním programem je projekt Obecná škola, který má výraznější sociální rozměr. Základními principy vzdělávací koncepce jsou "integrace, společenství, pomalejší postup výuky, vertikální diferenciace (pracovní skupiny napříč různými třídami), multikulturní prostředí. Ve škole je vedle toho zřízen přípravný ročník, školní družina, azylové středisko pro žáky v tísni a informační a vzdělávací centrum pro dospělé. ZŠ Přemysla Pittera se přes krátkou dobu své existence stala prakticky nejuznávanější vzdělávací institucí v práci s romskými dětmi, kde se mj. plně osvědčila pomoc romských asistentů ve vyučování.

4.3.2. Projekt stupňovitého vzdělávání romských poradců

Jde o dosud unikátní projekt určený jako "druhá šance" na vzdělání pro dospělé Romy, s možností dosáhnout středoškolského vzdělání. Iniciativu nadace dr. Rajka Djuriče zpracoval tým složený ze zástupců katedry sociální práce Filozofické fakulty UK Praha, Evangelické akademie Praha 4 a nevládních organizací - Open Society Fund a Českého centra pro vyjednávání a řešení konfliktů. Stupňovité vzdělávání umožňuje dosažení základní kvalifikace pro práci romského asistenta již po ukončení prvního ročníku, s případnou možností zaměstnat se v této funkci a pokračovat v dálkovém studiu až k dosažení úplného středního vzdělání (romský poradce) nebo i středoškolského vzdělání s maturitou v oboru sociální péče. Plánuje se uplatnění absolventů ve státní správě a samosprávě při zprostředkování spolupráce, koordinaci, poradenských službách a posílení společenské emancipace romské komunity. Výuka (pro 30 studentů) bude zahájena v září t.r. z prostředků nadace Open Society Fund. V dalším období se očekává, že vzdělávání bude financováno z prostředků státního rozpočtu (prozatím jako experiment MŠMT).

4.3.3. Programy nadace Open Society Fund Praha

"Začít spolu" (od r. 1994) - jde o alternativní vzdělávací program pro děti v mateřských a základních školách s důrazem na spolupráci školy, rodiny a obce. Je využíván v dalším vzdělávání učitelů a v deseti modelových školách.

"Romský program" (od r. 1993) - představuje podporu nejrůznějších specifických aktivit v oblasti kultury (např. dokumentární snímek Ó, tu kalo čiriklóro, divadlo pro národnostní a etnickou kulturu, centrum romské kultury v Praze 5), vzdělávání (Vzdělávací program pro romské komunitní a sociální pracovníky - 25 aktivistů z Rokycan, Mostu, Berouna, Kladna a Pardubic; společný projekt s Fondem porozumění a naděje Rokycany, Českým centrem pro vyjednávání a řešení konfliktů a katedrou sociální práce FF UK Praha), sociální pomoci (získávání českého státního občanství) a poradenství (informační středisko pro činnost romských organizací).

V rámci "Stipendijního programu" (od r. 1995) podporuje nadace v letošním roce 43 nadaných romských žáků vyšších ročníků základní školy a středních škol a vysokoškolských romských studentů.

V roce 1997 vyhlásila nadace (spolu s nadací King Baudoin Foundation) grantový program zaměřený na zlepšování mezietnických vztahů. Jedním z okruhů programu je rovněž vzdělávání (podpořena např. výuka výtvarně řemeslných činností ve skupině romských a neromských, školou povinných dětí).

4.3.4. Nadace Nová Škola

Krátkodobé vzdělávací programy "Kurs pedagogického minima pro romské asistenty základních škol" (duben 1997) a "Kurs romštiny pro učitele základních škol" (pravidelně od r. 1996) slouží k získání základních kvalifikačních předpokladů pro práci ve školách. Vedle toho nadace organizuje projekty podpory kulturní činnosti romských dětí (literární soutěž "Romano suno", publikace Zpěvník romských lidových písní, pracovní sešit Historie Romů pro I. stupeň základní školy, Vzpomínky Romů na školu) a sama vydává odborné publikace pro učitele.

4.3.5. Občanské sdružení R-Mosty, České centrum pro vyjednávání a řešení konfliktů

V rámci programu "Výchova k toleranci a proti rasismu v pražských školách" navštívili na jaře letošního roku lektoři občanského sdružení celkem 24 škol (17 základních, 7 středních), kde uskutečnili 73 přednášek a diskusních setkání (kdy jeden z přítomných lektorů byl vždy jiné než české národnosti). Součástí projektu byly písemné práce žáků na téma s ním související. Vznikl tak soubor více než 2 tis. esejí, které budou obsahově zpracovány. Z předběžných výsledků obsahové analýzy vyplývá, že nejvíce intolerance projevují žáci k Romům, Ukrajincům, Vietnamcům (obecně vůči Asiatům), naprosto neznají obsah termínu "xenofobie", pozitivně se projevuje skutečnost, že mladá generace má možnost cestovat. Diskuse se studenty ukazují na to, že podstatně více rasistické názory projevuje starší generace, tj. rodiče, učitelé, úředníci, novináři aj. Potvrzuje se, že klima školy a názory pedagogů hrají podstatnou roli při vytváření postojů žáků.

V rámci projektu se připravuje k vydání v příštím školním roce alternativní text pro učitele základních a středních škol k tématu "Výchova k toleranci a proti rasismu".

4.3.6. Hnutí R

Vzniklo v roce 1995 jako občanské sdružení organizující další vzdělávání učitelů v regionech s vyšším počtem romských žáků. Jsou pořádány tematické odborné semináře věnované problematice vzdělávání romských dětí. V současnosti na hnutí participuje ke stovce členů, z toho většina jsou vzdělávací instituce základního a středního školství. Ministerstvo školství se finančně podílí na aktivitách tohoto občanského sdružení (v roce 1996 částkou 40 tis. Kč).

5. Kulturní aktivity

Programy uchování a rozvoje národnostní kultury jsou v České republice autonomně rozvíjeny organizacemi příslušníků národnostních menšin. S tímto cílem vznikla po listopadu 1989 také řada romských občanských sdružení. V jejich případě spočívá však problém v tom, že Romové nemohli navázat na zkušenosti z činnosti vlastních institucí v minulosti (kromě krátkého období v letech 1969 - 1973, kdy působil Svaz Cikánů-Romů, vlastní formální organizace neměli), a proto nově vzniklé organizace vykazují nejenom nepevnou organizační strukturu, ale hlavně obtížně realizují projekty dlouhodobějších programů. Jedinou výjimkou je snaha o vybudování vlastního muzea v Brně.

Kulturu národnostních menšin s jejími specifiky a potřebami pojímá Ministerstvo kultury komplexně, včetně romského etnika. Romskou národnostní menšinu neupřednostňuje ani nepotlačuje. V rámci programu rozvoje a uchování kultury národnostních menšiny jsou Romové postaveni rovnoprávně vedle ostatních národnostních menšin, žijících na území České republiky.

Základním principem přístupu Ministerstva kultury k romskému etniku je vytvořit prostor, v němž by romští občané, prostřednictvím svých občanských sdružení, sami uplatnili své kulturní zájmy a potřeby. Tento přístup je od počátku vyžadován také ze strany Romů. Zástupci romské menšiny jsou proto vždy účastni na projednávání romských projektů jak v konkursních komisích, tak při individuálních jednáních o konkrétních akcích. Přehled dotací ze státního rozpočtu prostřednictvím ministerstva na níže uvedené oblasti je upřesněn v příloze č. 5 Zprávy.

V zájmu spolupráce s romskými aktivitami nabídlo Ministerstvo kultury různé formy pomoci, a to odborné, organizační i metodické, včetně výkladu a aplikací právních předpisů v oblasti hospodaření. Tyto nabídky však nebyly ze strany romských iniciativ využity.

Spolupráce Ministerstva kultury se zástupci romských aktivit probíhá od roku 1991. Týká se těchto stěžejních tematických oblastí:

• konkursů k uchování a rozvoji národnostních menšin obecně,
• romského divadla,
• Muzea romské kultury v Brně,
• podpory romských folklórních aktivit,
• vybudování památníku obětem cikánského koncentračního tábora v Letech,
• romského národnostního tisku.

5.1. Konkursy na projekty zaměřené na rozvoj a uchování kultury národnostních menšin

Konkursy na podporu kultury národnostních menšin vyhlašuje Ministerstvo kultury od roku 1993 každoročně. Program je určen pro občanská sdružení a zaměřen na umělecké a mimoumělecké aktivity, vzdělávání v kulturních oborech, kulturní aktivity dětí a mládeže, výzkum, dokumentaci a informace (publikování poznatků o historii a kultuře jednotlivých národnostních menšin).

V rámci konkursu podporuje Ministerstvo kultury projekty předkládané a realizované romskými občanskými sdruženími a rovněž neromskými organizacemi, které se zaměřují na práci s Romy (např. Centrum pro volný čas mládeže v Jihlavě, Dům dětí a mládeže v Ústí nad Labem, různá občanská sdružení při některých školských a kulturních zařízeních). Problémem vlastních romských projektů je v převážné většině jejich kvalita, věcnost a reálnost záměrů a nepřiměřenost finančních nároků.

V uplynulých letech bylo úspěšně realizováno v rámci předkládaných projektů vydání několika publikací s romskou tematikou. Například v roce 1996 poskytlo Ministerstvo kultury dotace na dva romské tituly, a to na zrcadlové vydání sbírky poezie V. Oláha Khamori luluďi - Slunečnice (Praha 1996) a na knihy vyprávění E. Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou (Praha 1996). Dále byly vydány povídky T. Fabiánové Čavargoš - Tulák (Praha 1991), kniha Rudolf Dzurko (Praha 1996), Soupis díla R. Dzurka (plánováno vydání Praha 1997), kniha autorů D. Holého a C. Nečase Žalující píseň (Brno 1993), povídky I. Ferkové Čorde čhave - Ukradené děti (S.l. 1996) či výběr biblických textů Bůh mluví ke svým dětem - biblické vyprávění. O del vakherel ke peskere čhave - Vakherina pal e Biblia (Praha 1992).

Je nutno zvláště vyzvednout, že v uplynulých letech zásluhou dotační politiky Ministerstva kultury se v potřebné míře rozvíjí romistická knižní produkce, která výrazně podporuje sebevědomí Romů a jejich kulturní povědomí. Například kniha poezie V. Oláha byla jako mimočítanková četba zařazena do vybraných škol, které navštěvují romské děti. Jde o konkrétní příspěvek ke kulturní a mravní výchově romských dětí, zvláště v prostředí, kde jsou rozvíjeny programy multikulturní výchovy.

5.2. Romské divadlo

V letech 1991 až 1993 se prosazoval záměr založit v Praze romské divadlo. Za tímto účelem vzniklo také Sdružení pro založení romského divadla VUDUD (1992), avšak navzdory finanční podpoře Ministerstva kultury, spoluúčasti Magistrátu hl. města Prahy a tehdejších romských poslanců České národní rady, veškeré pokusy skončily nezdarem pro neshody vedení romského sdružení s provozovatelem objektu (domovská scéna romského divadla měla vzniknout v rámci Kulturně sociálního centra v Kafkově ul., Praha 6). Několik romských představení se uskutečnilo zprvu v Divadle na Starém Městě a následně v Divadle ABC. Realizace záměru provozování romského divadla ztroskotala kromě jiného na problému nedodržování finanční disciplíny a účelném nakládání s finančními prostředky ze státního rozpočtu. Od roku 1993 přes výzvy Ministerstva kultury na pokračování v této nosné myšlence se již nenašla skupina Romů, která by projekt dále realizovala. Na realizaci projektu romského divadla poskytlo Ministerstvo kultury v souhrnu dotaci ze státního rozpočtu v celkové výši 2 750 tis. Kč.

5.3. Muzeum romské kultury v Brně

Ministerstvo kultury stálo v roce 1991 u zrodu myšlenky vybudovat romské muzeum a od této doby pokládá tento projekt za nosný. Představitelé Romů k tomuto účelu založili občanské sdružení Společnost odborníků a přátel Muzea romské kultury v Brně, jež je doposud také zřizovatelem této instituce. Zásluhou dotační politiky Ministerstva kultury se doposud podařilo muzeu i na spolkové bázi shromáždit obsáhlý sbírkový fond. Muzeum se do povědomí veřejnosti zapsalo již v roce 1992 rozsáhlou výstavou Romové v Československu, pořádanou v prostorách Moravského zemského muzea v Brně.

I přes nevyhovující, nouzové prostorové umístění Muzea romské kultury v Brně, vykazuje tato instituce celou řadu společensky vysoce prospěšných aktivit - pravidelně pořádá přednáškovou a osvětovou činnost, mj. hojně navštěvovanou žáky brněnských škol, vydává informační bulletin a publikace s romskou tematikou. Z celé řady akcí muzea dlužno vyzvednout organizační zajištění mezinárodní konference Neznámý holocaust, která se uskutečnila v roce 1995 při příležitosti odhalení památníku romským obětem druhé světové války v Letech u Písku.

Doposud je činnost Muzea romské kultury v Brně téměř plně závislá na finanční podpoře Ministerstva kultury. V rámci dotací Ministerstva kultury na realizací předložených projektů souhrn poskytnutých finančních prostředků tomuto muzeu představuje doposud celkovou sumu téměř 8 mil. Kč.

Muzeum romské kultury v Brně, jako jediné pracoviště svého druhu ve střední Evropě, spolupracuje s různými zahraničními institucemi, včetně Muzea holocaustu ve Washingtonu. Jeho působení je také z dlouhodobého hlediska zatím jediným nosným projektem v oblasti kulturních aktivit romských organizací. Proto je v současnosti vysoce aktuální otázka: vyřešit možnosti definitivního umístění tohoto muzea v Brně, a to v samostatném objektu, v němž by byla stálá expozice a muzeum mohlo plnohodnotně rozvinout také svou osvětovou činnost. Jednou z alternativ řešení je nabídka města Brno, které pro tento účel vyčlenilo objekt v Bratislavské ul. 67, v lokalitě s výraznou koncentrací romské populace. Vytipovaný objekt je však v havarijním stavu, vyžaduje rozsáhlou rekonstrukci a adaptaci pro muzejní účely. Je zjevné, že vybudování Muzea romské kultury v Brně překračuje lokální rámec, jeho působnost je celostátní s významným zahraničně politickým dosahem. Z tohoto důvodu je žádoucí, aby finanční prostředky na rekonstrukci objektu pro umístění muzea byly poskytnuty ze státního rozpočtu. Proto byl v návaznosti na přerušený bod jednání vlády ČR ze dne 16. října 1996 o romském muzeu (s navrhovaným řešením tehdy Ministerstvo financí nesouhlasilo) dne 27. srpna t.r. předložen samostatný návrh materiálu pro schůzi vlády Poskytnutí finančních prostředků na rekonstrukci objektu, určeného pro umístění Muzea romské kultury v Brně s cílem zahrnout potřebnou finanční částku na první etapu rekonstrukčních prací do návrhu státního rozpočtu pro rok 1998, podobně druhá etapa by pak byla realizována v roce 1999. Materiál byl vládou jednomyslně schválen (pro rok 1998 bude vyčleněno 20 000 tis. Kč, v roce 1999 pak 15 000 tis. Kč).

5.4. Podpora romských folklórních aktivit

Romský folklór patří k specifickým projevům romské kultury. Prezentace romského folklóru před listopadem 1989 se však v rámci oficiálních kulturních akcí důsledně potlačovala. Jedinou výjimkou byl samostatný pořad Nane oda lavutari - romská píseň, hudba, tanec, uvedený na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici 1988.

Od roku 1990 se uskutečnilo pět ročníků celostátní přehlídky romského folklóru (v roce 1990 v Brně - Líšni, v letech 1991 - 1996 ve Strážnici, v roce 1997 v Rožnově pod Radhoštěm). Ministerstvo kultury poskytlo na tyto akce kromě finanční podpory i odborné zázemí ústavu lidové kultury ve Strážnici. Souhrn těchto dotací ze státního rozpočtu činí přes 2 mil. Kč.

V souvislosti s pořádáním celostátních přehlídek romského folklóru vystupuje řada problémů mezi jednotlivými romskými aktivitami. Především je veden spor mezi občanskými sdruženími o pořadatelství přehlídky s morálním nárokem na státní dotaci. Tyto spory negativně zasahují i do vztahu jednotlivých sdružení se státními orgány, u nichž občanská sdružení usilují o státní dotaci.

Vedle celostátních přehlídek romské folklórní soubory vystoupily s vlastním pořadem v samostatném programu národnostních menšin Domovina v rámci Mezinárodního folklórního festivalu ve Strážnici (1994, 1996).

5.5. Památník obětem cikánského koncentračního tábora v Letech

Ve vztahu k romské národnosti významným počinem Ministerstva kultury bylo v uplynulém období zabezpečení finančních prostředků na vybudování památníku obětem holocaustu Romů v Letech u Písku. Z iniciativy představitelů romských občanských sdružení a za účasti zástupců ústředních orgánů státní správy (Rady pro národnosti vlády ČR, Ministerstva kultury, Ministerstva vnitra) a Okresního úřadu Písek byl v roce 1995 vybudován a odhalen památník obětem cikánského koncentračního tábora na místě bývalého hřbitova v Letech u Písku. Na financování akce se podílelo Ministerstvo kultury (400 000,- Kč) a Okresní úřad v Písku (200 000,- Kč). Účast Ministerstva kultury na realizaci tohoto úkolu byla však jednorázová a výjimečná (akce proběhla v rámci oslav 50. výročí ukončení druhé světové války).

5.6. Romský národnostní tisk

V rámci ekonomického zajištění vydávání národnostního tisku Ministerstvo kultury administruje poskytování dotací ze státního rozpočtu jednotlivým vydavatelům. V případě romské národnosti jde o dvě periodika: čtrnáctideník Romano kurko a měsíčník Gendalos (nově pod titulem Amaro Gendalos). Vydávání romského periodického tisku však naráží na řadu problémů (zajištění distribuce a prodejnosti titulů, dodržování finanční disciplíny, dodržování poměru na režijní a výrobní náklady ap.). Z důvodu závažnějšího porušování finanční kázně a smluvních závazků bylo proto v roce 1996 přerušeno vydávání měsíčníku Gendalos. Po změně vydavatele bylo jeho vydávání obnoveno v roce 1997.

6. Oblast sociální péče

6.1. Romové se podílejí zásadním způsobem na všech opatřeních sociální politiky státu, přičemž oblast sociální péče ve vztahu k romské populaci není orgány sociální péče pojímána z hlediska příslušnosti klientely k národnostní či etnické menšině. Důvodem je skutečnost, že po listopadu 1989 je akcentován princip občanské rovnosti a ten vede k tomu, že v žádné právní normě týkající se sociální politiky není použit pojem "Rom" nebo "romský", a provádět jakékoliv selektivní sociální analýzy by bylo mimo zákon. Kromě toho byla zrušena evidence romských občanů, kterou před listopadem 1989 prováděly národní výbory, takže se můžeme opírat pouze o orientační demografický údaj ze sčítání lidu v roce 1991 (k romské národnosti se přihlásilo necelých 33 tis. osob) a o neoficiální kvalifikované odhady, které hovoří, že v současné době žije v České republice okolo 200 tis. Romů.

6.2. V minulém období plnila sociální politika vedle určité koncepční role především roli sociální ochrany - roli záchranné sociální sítě, roli ochrany nízkopříjmových či jinak sociálně ohrožených skupin obyvatel. Opatření směřovala k pokrytí základních životních potřeb. Analýza údajů ze sčítání lidu však ukazuje, že romská populace doznala po druhé světové válce nejdynamičtější sociální vzestup ze všech sociálních skupin obyvatel - pravda z nízkého výchozího stavu. Přesto je její obecná sociální úroveň výrazně nižší než u ostatních obyvatel. Jde o příjmy, vzdělání a kvalifikaci, kvalitu bydlení, charakter a rozsah spotřeby ap. Tedy i úroveň minimálního krytí potřeb je nižší. A protože dnešní ukazatele životního minima byly koncipovány jako minimum pro sociálně vyšší úroveň, poskytuje části romských občanů peněžně garantované životní minimum relativně vyšší standard zabezpečení, než předpokládal zákonodárce.

6.3. Skutečnost, že stát poskytováním sociálních dávek zajišťuje životní podmínky občanům, má ale pro řadu příslušníků romské populace zásadní důsledky. Pobírání dávky, na kterou je nárok, je skutečně jedním z možných legitimních způsob obživy. Motivace získat obživu cestou sociální dávky je značná a zcela pochopitelná. Pokud například životní minimum se třemi dětmi činí od 1. července t.r. zhruba 11 600,- Kč a průměrný příjem se pohybuje okolo 10 000,- Kč, což na trhu práce pro Romy - obvykle nekvalifikovanou pracovní sílu - není dosažitelné, často je dávána přednost být příjemcem sociálních dávek. Sociální opatření státu jsou v tomto případě zjevně demotivující a jsou takto chápána nejen státními úředníky, ale často i reprezentanty Romů (část II Zprávy, kapitola 2.2). Proto jedním z navrhovaných opatření státu je nutnost novelizovat stávající systém poskytování sociálních dávek směrem k výraznější motivaci v uplatňování na trhu práce.

6.4. Vzhledem k tomu, že ze strany státu sociální péče k Romům není cílený program, případ od případu objevujeme, že v prostředí romské komunity je motivace k získání zaměstnání minimální. Výrazná část romské populace tak reaguje na svou znevýhodněnou pozici na trhu práce bez profesní, odborné kvalifikace (viz kapitola 3.7 části II).

7. Zaměstnanost

7.1. Vysoká míra romské nezaměstnanosti představuje jeden z nejpodstatnějších problémů týkajících se romské komunity a jejího postavení v rámci celé společnosti. Extrémní nezaměstnanost romských obyvatel vede k jejich dalšímu sociálnímu propadu, posiluje sklony ke kriminální činnosti, zhoršuje podmínky pro výchovu mladší generace a jejího vzdělávání a v důsledku může být jednou z příčin negativního přístupu k Romům u majoritní společnosti. Proto považujeme systémové a koordinované postupy směřující ke zvýšení zaměstnanosti Romů za klíčovou otázku.

7.2. Základní údaje

Zatímco v rámci celé České republiky míra nezaměstnanosti dosahuje nejvýše 5 %, romská nezaměstnanost se odhaduje zhruba na 70 %, přičemž v některých lokalitách je dokonce kolem 90 %.

Ze zaměstnaných Romů podle údajů, které shromáždila Nadace Dženo, 90 % mužů pracuje v dělnických profesích, především ve stavebnictví. Často se jedná o sezónní a dočasné práce. Ženy jsou nejčastěji uklízečky. K podobným závěrům vedlo i šetření z jara t.r. (kapitola 3.7 části II). Z těchto podkladů dále vyplývá, že muži dosahují průměrného výdělku 6 000,- Kč čistého příjmu měsíčně, ženy 2 500 korun.

Některé údaje o profesním zaměření romských občanů vyplynuly z dotazníkového šetření (viz. část II Zprávy) s tím, že se jedná o pouhé odhady pracovníků úřadů práce a živnostenských odborů. Podle souhrnného odhadu úřadů práce by mělo působit v ČR přes 9 000 fyzických osob romské národnosti se živnostenským listem. Základními rysy romských podnikatelů jsou minimální požadavky na vzdělání a kvalifikaci pracovní síly. Převažují kopáčské a jiné zemní práce, dále práce stavební a pomocné práce všeho druhu jak ve stavebnictví, tak i v zemědělství a lesnictví.

Přestože veřejně prospěšné práce nespadají přímo do kompetence živnostenských odborů okresních či městských úřadů, na otázku, zda jsou Romové při nich zaměstnáváni, odpověděla v dotazníkovém šetření kladně více než polovina respondentů z těchto odborů.

Podle odhadu, který poskytlo Ministerstvo pro místní rozvoj, 20 - 30% ekonomicky aktivní romské populace v některých lokalitách získává prostředky k obživě nelegálně - prostitucí, překupnictvím a jinou majetkovou trestnou činností. Získané prostředky se pak přenášejí na celé rodiny.

7.3. Hlavní příčiny vysoké romské nezaměstnanosti jsou následující (pro zajímavost v závorce uvádíme procentuální podíl pracovníků úřadů práce, kteří v dotazníkovém šetření popsaném v části II Zprávy označili danou příčinu za nejdůležitější):

• menší schopnost příslušníků romské komunity přizpůsobit se transformaci ekonomiky a požadavkům trhu práce,
• nízká nebo žádná kvalifikace a nedostatek příležitostí pro tento typ uchazečů (58%),
• nedostatečná pracovní morálka (39%),
• demotivující systém sociálních dávek (68%),
• neochota zaměstnavatelů vyplývající částečně z jejich předsudků a zčásti z reálných zkušeností (49%).

7.4. Zhodnocení dosavadních aktivit směřujících ke zvýšení romské zaměstnanosti

Vláda, zejména Ministerstvo práce a sociálních věcí, se může vykázat řadou aktivit, zaměřených na zvýšení zaměstnanosti Romů. Jejich výčet, vycházející z podkladů tohoto ministerstva je uveden v odstavci 9.6.

Přesto je třeba konstatovat, že celkově se situace v této oblasti nezlepšuje. Tato skutečnost je do značné míry dána neochotou Romů využívat nabídky a jejich tendence spoléhat na systém sociálních dávek, která je částečně posilována samotnou konstrukcí sociálního systému - pro početné romské rodiny je finančně výhodnější než nekvalifikovaná práce za nízké mzdy. Proto zaznívá především od úřadů práce podnět podmínit poskytování alespoň některých dávek na splnění určitých požadavků, například na provozování veřejně prospěšných prací apod. Na druhé straně je třeba vyzdvihnout snahu některých romských organizací či jednotlivců iniciovat vhodné projekty. Žádosti o jejich podporu a pomoc při realizaci však mnohdy narážejí na nezájem a neochotu představitelů veřejné správy. V části 7.6. jsou uvedeny některé příklady spolupráce romských organizací s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Jak se ale ukazuje, i zde zůstává problémem nalezení vhodné formy s ohledem na zavedené předpisy a mechanismy.

Je zřejmé, že ačkoli vysoká romská nezaměstnanost je celospolečenským problémem a potenciálním zdrojem dalších negativních jevů, vláda postrádá systémový přístup k jeho řešení včetně koordinované spolupráce mezi jednotlivými resorty. Mnohé potenciálně přínosné projekty na zvýšení romské zaměstnanosti totiž spadají například do kompetencí Ministerstva zemědělství, Ministerstva pro životní prostředí, Ministerstva průmyslu či Ministerstva pro místní rozvoj. Představitelé těchto resortů však nemají prostor problematiku romské zaměstnanosti zohledňovat. Kromě toho jednotlivé iniciativy postrádají jakoukoli koordinaci.

Příkladem takovýchto možností jsou romské snahy usilující o systémové zapojení Romů do nekvalifikovaných zemědělských prací, o spolupráci se Státní meliorační správou, o získání stavebních zakázek či výkopových prací apod. Vesměs se jedná o sezónní a dočasné nekvalifikované práce, které nejlépe odpovídají předpokladům nezaměstnané části romské komunity. Často návrhy těchto projektů vznikají ve spolupráci a na základě potřeby například konkrétní pobočky Státní meliorační správy či obecních úřadů, které na základě dosavadních zkušeností získaly důvěru v konkrétní romskou firmu.

Dílčí pokus představuje program SPECIAL, který vypisuje Ministerstvo průmyslu v rámci programů podpory malého a středního podnikání a který umožňuje získání finančního příspěvku za zaměstnávání obtížně zaměstnávatelných skupin obyvatelstva. Tento program však má charakter pouze programu doplňkového, takže je vázán na získání podpory v rámci některého z programů základních, což omezuje možnosti jeho využití.

Další nevyužité cesty ke zvýšení romské zaměstnanosti se týkají oblasti rekvalifikace. Rekvalifikační kursy, které by zohledňovaly předpoklady romské komunity, jsou realizovány zcela ojediněle, pro zapojení do standardního rekvalifikačního procesu nejsou Romové dostatečně motivováni, často ani není zájem do nich Romy zařazovat. V oblastech s nízkou nezaměstnaností není věnována dostatečná pozornost rekvalifikaci, ačkoliv i zde je významná část romské komunity nezaměstnaná.

I argument, upozorňující na nezájem Romů o práci jako hlavní příčinu vysoké romské nezaměstnanosti, má svůj protipól, týkající se postojů majoritní společnosti: někteří představitelé Ministerstva práce a sociálních věcí stejně jako pracovníci úřadů práce ústně potvrzují informace samotných Romů, že diskriminace v oblasti zaměstnanosti je frekventovaným jevem (např. oficiální seznamy volných pracovních míst mívají protiromskou doložku, tj. označení, že Romy konkrétní zaměstnavatel nepřijímá).

Specifickým problémem je např. skutečnost, že podle zákona o zaměstnanosti (č. 450/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) musí uchazeč o práci - aby mu mohlo být poskytnuto hmotné zabezpečení - být v posledních 3 letech alespoň 12 měsíců zaměstnán. Za zaměstnání se přitom nepovažuje práce ve výkonu trestu, i když ve výkonu trestu je odsouzený zařazován do práce. Znamená to, že po výkonu trestu uvedené osoby nemají nárok na hmotné zabezpečení, což může vést k jejich kriminalizaci.

7.5. Shrnutí

Vysoká míra romské nezaměstnanosti představuje celospolečenský problém, na němž se podílí jak způsob života některých příslušníků romské komunity, tak nedostatečná aktivita státní správy i samosprávy. Tento fakt vyžaduje systémová opatření všech uvedených stran, přičemž jedním z možných řešení by mohlo být určité "zvýhodnění" podnikatelů při zaměstnávání obtížně zaměstnávatelných osob (v tomto případě Romů).

Zvláštní pozornost si zaslouží zejména iniciativy ze strany samotných Romů včetně podpory romských firem, neboť jejich představitelé mohou pozitivně ovlivňovat celou místní romskou komunity a podílet se na zlepšení vzájemných vztahů s úřady.

7.6. Aktivity Ministerstva práce a sociálních věcí na podporu romské zaměstnanosti (z podkladů poskytnutých tímto ministerstvem)

V rámci služeb zaměstnanosti se zabezpečují aktivity zaměřené do zapojení romské populace do pracovních a společenských procesů:

a) krátkodobé

• nástroje aktivní politiky zaměstnanosti (veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa, sezónní zaměstnání, krátkodobé pracovní poměry apod.)

b) dlouhodobé (resocializační a vzdělávací)

• specializované poradenské služby, zejména v JOB klubech a dalších resocializačních aktivitách
• zvýšení vzdělanostní struktury v projektech Romstart pro mladistvé, Most pro mladistvé (jedná se o společenskointegrační kursy pro obtížně zaměstnávatelné skupiny, nejen Romy)

Od října 1996 Správa služeb zaměstnanosti (SSZ) projednává a řeší několik významných projektů v oblasti rekvalifikačních programů a politiky zaměstnanosti občanů obtížně umístitelných na trhu práce:

• jde například o hledání vhodné formy podpory a pomoci k získání pracovních příležitostí pro romské občany severomoravského regionu dle právních předpisů MPSV. Dosavadní jednání se týkala především možností podpory podnikatelským subjektům, které v této oblasti vytvářejí pracovní místa pro romské občany;
• ve spolupráci s magistrátem hl. města Prahy a představitelem olašských Romů z Prahy 4 se SSZ pokouší nalézt pracovní příležitosti pro tyto občany žijící v Praze 4 a Praze 5;
• dalším rozpracovaným projektem se SSZ zabývá v regionu Přerov společně s místním úřadem práce a romským podnikatelem L. Polhošem, jehož firma se podílí na pracích ekologického charakteru a zaměstnává asi 45 Romů. V zájmu dalšího úspěšného působení této firmy navázala SSZ kontakt s Ministerstvem životního prostředí.

MPSV dále:

• hledá vhodnou formu podpory skupiny chomutovských Romů, kteří mají zájem se aktivně podílet na hledání pracovního uplatnění místních dlouhodobě nezaměstnaných romských uchazečů o práci s nízkou nebo žádnou kvalifikací, a požádali spolupráci Úřad práce Chomutov a SSZ MPSV;
• projednává projekt vzdělávání romské mládeže v SOU obchodu a řemesel v Plzni, jehož ředitel nabízí možnost vyučit se řemeslu v oboru truhlář - čalouník asi pro 30 uchazečů;
• spolupracuje s "romskou" firmou ve Vysokém Mýtě, která se v koordinaci s úřadem práce podílí na řešení problému romské nezaměstnanosti v této oblasti;
• je v kontaktu také s romskými firmami v okresech Zlín, Hodonín a Valašské Meziříčí, které by měly spolupracovat s příslušnými úřady práce na řešení nezaměstnanosti Romů v daném regionu;
• snaží se nalézt vhodné zakázky pro romské firmy na Kladensku, zejména ve stavebnictví a na ekologických pracích;
• podílí se na realizaci projektu, který předložila Nadace Rajka Djuriče a který umožní asi 60 adeptům získat kvalifikaci potřebnou pro výkon komunikativního pracovníka mezi úřady a romskou komunitou s tím, že by v budoucnu mohl být tento projekt realizován jako Státní rekvalifikační program.

8. Bydlení

8.1. Vzhledem k přetrvávajícímu relativnímu nedostatku bytů a jejich finančně náročné dostupnosti se problém bydlení dotýká nejvíce sociálně slabších skupin, kam spadá většina romské komunity. Sociální postavení těchto lidí jim neumožňuje zajistit si bydlení z vlastních prostředků a jsou v tomto směru zcela odkázáni na systém přidělování obecních bytů.

8.2. Jak vyplývá například ze Zprávy o stavu romské komunity za rok 1996 zpracované nadací Dženo i z poznatků v jednotlivých lokalitách, žijí Romové vesměs v obecních bytech nižší kategorie, často s nevyhovujícími hygienickými podmínkami. Tyto byty často obývá nepřiměřeně vysoký počet osob. Z toho do značné míry vyplývá vysoký počet žádostí romských občanů o přidělení nových bytů, což však část většinové populace chápe pouze jako důsledek devastování bytů a jeho tolerování na úkor ostatních občanů.

8.3. K těmto faktům přistupuje ze strany romské komunity několik dalších aspektů:

• vysoké procento neplatičů z řad Romů;
• neschopnost určité jejich části adaptovat se na styl bydlení samozřejmý pro většinovou společnost a v důsledku toho případy devastace bytů;
• zvýšená citlivost majoritní společnosti vůči těmto případům a paušální přenášení takových zkušeností na celou romskou komunitu, z čehož plynou obavy nebo i odpor majoritní společnosti žít v sousedství Romů, doložené průzkumy veřejného mínění;
• tendence nejen soukromých majitelů domů, ale i obecních zastupitelstev vystěhovávat romské rodiny z restituovaných i obecních domů.

8.4. Obavy a odpor majoritní společnosti k těsnému soužití s Romy se promítají do postupů majitelů domů včetně obecních zastupitelstev mnoha způsoby. Některé z nich jsou sice legální, ale mohou mít jednak celospolečensky negativní dopady (vystěhovávání vedoucí k izolaci sociálně nejslabších a problémových skupin obyvatelstva na okrajích měst), jednak demoralizují romskou komunitu a posilují vnímání majoritní společnosti jako nepřátelské a rasistické.

Některé obce se obávají dalšího přílivu Romů, a proto odmítají koncepčněji se zabývat problémy místní romské komunity, včetně bydlení, aby se příslušná lokalita nestala cílem Romů z jiných míst. V důsledku takového postoje se někteří Romové podle vlastních výpovědí setkali s tím, že se jim nepodařilo přihlásit se k trvalému pobytu, někde dokonce úřady odmítly vyřídit jim žádost o občanství, jehož podmínkou je právě trvalý pobyt, ačkoli daný jedinec žije v ČR od narození.

Vzhledem k výše zmíněným tendencím vystěhovávat zejména neplatiče, ale i obecně občany z nižších sociálních vrstev z center měst, lukrativnějších čtvrtí a domů, se městská zastupitelstva musejí potýkat s nutností zajistit těmto lidem náhradní bydlení. V poslední době sílí tendence výstavby tzv. holobytů, soustředěných na okrajích měst. Podle části II Zprávy (kapitola 2.1 a 3.2) je tento způsob řešení soužití majority s romskou menšinou přijatelný pro 16 % dotazovaných, avšak mezi pracovníky bytových odborů je zastánců koncentrace Romů téměř třetina.

Důsledkem je vytváření jakýchsi novodobých ghett, v nichž lidé žijí často ve špatných sociálních a hygienických podmínkách, vzdalují se pracovním a vzdělávacím příležitostem, ztrácejí kontakt s ostatní společností, což vede k dalšímu sociálnímu propadu, nárůstu kriminality a dalším problémům, jejichž řešení se stává o to obtížnějším.

V této souvislosti lze rovněž zmínit výsledky šetření o snímku cikánského obyvatelstva, který v roce 1972 uskutečnila na území Prahy tehdejší Správa sociálních služeb. Podle tohoto průzkumu se jakékoli integrační snahy, včetně adaptace na požadovaný styl bydlení, uskutečňují podstatně hůře, pokud si daní jedinci konkrétní místo bydliště nevybrali dobrovolně z vlastní motivace, ale na základě nátlaku či násilného přesídlení. Integraci pak naopak posiluje tolerantní sousedství s členy majoritní společnosti.

Probíhající budování holobytů a násilné vystěhovávání navíc v současné době vzbuzuje v celé romské komunitě obavy, že se jedná o určitou formu "etnického čištění", navíc neoficiálně ve společnosti podporovanou.

Nezřídka dochází také k tomu, že majitelé domů zneužívají neschopnost části romské komunity orientovat se v úředních postupech a tendenci přistoupit na nabídku, která se jim zdá situačně přínosná, nicméně z dlouhodobější perspektivy zcela nevýhodná a navíc někdy dokonce na pomezí legálního postupu. V některých případech jde spíše o podlehnutí nátlaku ze strany majitelů.

8.5. Možnosti řešení

8.5.1. Z hlediska současné situace považujeme za mimořádně důležité hledat alternativy, které by neznamenaly pro městská zastupitelstva výraznou finanční zátěž, poskytovaly v rámci reálných možností přijatelně důstojné životní podmínky a byly akceptovatelné ostatními občany. Vzhledem k převládajícím negativním postojům vůči Romům se totiž musejí zastupitelstva, ochotná odpovědně se bytovými problémy Romů zabývat, potýkat s úkolem přesvědčit o této nutnosti ostatní občany, kteří rovněž mají problémy s bydlením a vynakládání prostředků pro Romy vnímají jako jejich upřednostňování.

8.5.2. Konkrétní pokusy o alternativní řešení v některých lokalitách

a) S úspěchem se setkalo úsilí městského zastupitelstva Valašské Meziříčí, které řešilo společně bytové požadavky romských i neromských žadatelů o byt ve spolupráci s místní romskou organizací. Společně byla vytipována vhodná lokalita a objekt, který s využitím městských prostředků a státní dotace poskytované Ministerstvem pro místní rozvoj byl opraven. Na úpravách se podílela i romská stavební firma. Tímto způsobem město získalo dvanáct bytů, z nichž šest přidělilo podle "pořadníku" neromským žadatelům, o přidělení druhých šesti bytů rozhodli podle naléhavosti představitelé místní romské organizace.

Členové zastupitelstva museli překonat řadu překážek, včetně počátečních obav neromských nájemníků z těsného sousedství s romskými rodinami. Jak shodně potvrdili představitelé úřadů i romské organizace, v současné době je toto soužití bezkonfliktní, všichni nájemníci své byty pečlivě udržují včetně těch romských rodin, jejichž chování bylo v dřívějším bydlišti předmětem kritiky.

Právě výsledné soužití příslušníků romské a majoritní společnosti a systematickou snahu o jeho bezkonfliktní podobu je třeba považovat za podstatný klad tohoto přístupu. Kromě vyřešení aktuální bytové situace totiž přispívá ke vzájemnému poznávání a toleranci. Ve svém důsledku pak snižuje rasové předsudky u příslušníků majoritní společnosti a romským rodinám usnadňuje začlenění do společnosti.

b) Ve spolupráci Okresního úřadu Ústí nad Orlicí, Městského úřadu Vysokého Mýta a katedry architektury ČVUT byl vypracován projekt "Vzorového domu pro romskou komunitu". Konkrétní podoba projektu vychází ze semináře, kterého se zúčastnili nejen čeští i zahraniční architekti, ale také sociologové, politologové a další odborníci.

Výběr lokality jakožto součást celé koncepce vzorového domu odpovídá snaze nezbavit romské rodiny dosavadních vazeb, způsobů obživy apod. Architektonické řešení je pak v souladu s tradiční stylem bydlení Romů - nízkopodlažní dům, velká místnost, kde se mohou členové početných rodin setkávat, kromě toho jsou zde vyčleněné místnosti pro komunikaci se sociálními pracovníky a dalších institucí. V rámci koncepce "vzorového domu" se předpokládá aktivní účast romských rodin na stavebních či vedlejších pracích při realizaci celého záměru. Autoři projektu, uzpůsobeného místním podmínkách lokality ve Vysokém Mýtě, předpokládají finanční náklady na vzorový dům ve výši 66% ceny standardního bydlení.

8.6. Shrnutí

I když část příslušníků romské komunity patří ke kategorii neplatičů nájemného (viz část II, kapitola 3.2.), navíc se dopouští devastace přidělených bytů, nelze podle této skutečnosti hodnotit generalizovaně celou romskou komunitu. Není možné zastírat, že uvedené případy jsou v některých lokalitách rozšířené a obce jsou nuceny hledat řešení. V této souvislosti je třeba však vystupovat proti nelegálním postupům a zneužívání relativní bezmoci některých Romů bránit se úřednímu nátlaku, jednak se bránit tendenci soustřeďovat problémové občany na periferie do tzv. holobytů, což může být do budoucna potenciálním zdrojem dalších problémů.

Naopak lze doporučit hledat možnosti řešení společně s místní romskou komunitou, zapojit ji do povinností a prací, které z případné pomoci vyplývají.

9. Péče o zdraví a problematika drogových závislostí u skupiny olašských Romů

Romská populace není vyčleněna při statistickém zjišťování poskytované zdravotní péče. Ministerstvo zdravotnictví při zajišťování zdravotní péče nerozlišuje žádné etnické skupiny a o tzv. rizikové skupiny obyvatelstva je pečováno souhrnně. Pouze ve výkazech kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let jsou z počtu přijatých vykazovány děti romské národnosti. Pouze empiricky lze uvést, že romská populace má odlišnou incidenci a prevalenci řady nemocí, což je dáno především jejich životním stylem. Jejich porodnost je ve srovnání s neromskou populací vyšší, vyšší je u Romů i úroveň kojenecké a dětské nemocnosti. Střední délka života romské populace - zejména s ohledem na životní styl včetně stravovacích zvykolostí - je kratší.

Poměrně novým a silně negativním jevem, který vede až k destrukci tradičních hodnot a vazeb v komunitě, je zneužívání tvrdých drog (v tomto případě heroinu) mládeží olašských Romů v některých velkých městech. Je všeobecně známo, že tato skupina bývá zapojena do sítě nejrůznějších překupníků, a proto v podstatě pouhou otázkou času bylo, kdy děti a mladiství z olašských Romů při jejich využívání jako dealerů pokušení drogu okusit podlehnou. Jak ukazují konkrétní příklady z Prahy a Ostravy, nakonec dochází k situaci, kdy mladá generace se naprosto vymkne jakékoliv kontrole starších tradičních rodových autorit (bližší charakteristika situace - viz níže, odd. 15).

Je nezbytné, aby veškeré orgány státní správy (ať již na centrální nebo na lokální úrovni) a samospráva podnikly kroky, které - kromě intervence u samotných dětí - pomohou na jedné straně znovu nabýt autority těm členům olašské komunity, kteří mohli vykonávat funkci prostředníka mezi komunitou a úřady, na druhé straně povedou k ochraně společnosti před známými důsledky zneužívání drog.

10. Kriminalita

10.1. Vysoká míra kriminality romských občanů představuje jednak závažný problém sám o sobě, jednak vede k paušalizaci na celou romskou komunitu a posiluje v majoritní společnosti vnímání Romů jako kriminálních živlů.

10.2. Ministerstvo pro místní rozvoj uvádí v podkladu pro tuto Zprávu jako příklad závažnosti romské kriminality okres Teplice. Romská komunita zde tvoří zhruba 7% celkového počtu obyvatel, její podíl na trestné činnosti však odhaduje teplická kriminální služba na 60%, u pachatelů přepadení dokonce na 80%. V této souvislosti je třeba připomenout, že zmíněné údaje a odhady nelze vztahovat na celou romskou menšinu, neboť podle policejních statistik se na celkové míře romské kriminality podílí především vysoká recidiva romských pachatelů. Nejčastější je majetková trestná činnost, překupnictví, prostituce. Nebezpečným faktorem v této souvislosti je zapojování dětí školního věku do trestné činnosti.

10.3. Z hlediska majoritní společnosti je v této souvislosti nebezpečná tendence vysvětlovat vysokou romskou kriminalitu jako projev vrozených tendencí a předpokladů, někdy dokonce genetických dispozic. Takový postoj vychází z otevřeně rasistické interpretace a brání snahám hledat reálné příčiny této situace a cesty k nápravě (část II, kapitola 3.8.).

10.4. Významnou roli v boji proti kriminalitě včetně romské má vládou schválený Program sociální prevence a prevence kriminality (usnesením č. 341/1994) a Program strategie prevence kriminality do roku 2000 (viz příloha č. 8 Zprávy), vypisované a financované ministerstvem vnitra, do nichž se zapojila řada měst.

10.5. Obecně je třeba chápat prevenci kriminality, zejména v souvislosti s její mírou u romské komunity, co nejšířeji a s ohledem na všechny příčiny. K těm patří zejména nízká sociální úroveň, nízký stupeň vzdělanosti a vysoká nezaměstnanost. Nejefektivnější, byť nikoli bezprostřední prevencí v tomto smyslu, je proto věnovat romské komunitě pozornost v těchto uvedených oblastech.

11. Problematika rasově motivovaných trestných činů a jejich postihování

11.1. Množství rasově motivovaných trestných činů, jejich nedostatečné stíhání a nízké tresty jsou jedním z nejčastějších předmětů kritiky v souvislosti s dodržováním lidských práv v ČR. Jak dokládá ve své Zprávě o stavu romské komunity v ČR nadace Dženo, stíhání rasových útoků považují za nedostatečné zejména sami Romové, což mnohdy chápou dokonce jako schvalování a pasivní podporu těchto útoků, proto je také často ani nehlásí. Tento fakt potvrzují rovněž zástupci policie a dalších orgánů.

11.2. Například podle údajů vyplývajících ze zpráv Human Rights Watch/Helsinki Watch či Hnutí za občanskou svobodu a toleranci (HOST) zemřelo v ČR od roku 1989 v důsledku rasově motivovaných útoků až 27 Romů. Podle zprávy HOST bylo například za rok 1995 zaznamenáno 181 případů útoků proti Romům a cizincům.

11.3. Jak vyplývá ze Zvláštní zprávy o projevech rasové a národnostní nesnášenlivosti za rok 1996 ( 1 Spr. 347/96, 1 Spr. 60/97), pro pachatele rasově motivovaných trestných činů je příznačný nízký věk, převažují mladiství a osoby do 20 let (jsou však mezi nimi i osoby pod věkovou hranicí trestnosti, tj. mladší 15 let). Pachatelé mají většinou pouze základní vzdělání nebo jsou vyučeni, nicméně jsou mezi nimi občas i středoškoláci. Většinou pocházejí z neproblémových rodin a jsou zpravidla poprvé stíháni. Jedná se o nevyzrálé osoby, inklinující k okamžitým zjednodušujícím řešením s vysokou mírou agresivity. Trestná činnost je většinou páchána ve skupinách a zaměřuje se na fyzické napadání romského etnika, napadání jejich domů a bytů, verbální útoky na Romy a verbální i fyzické útoky na zahraniční studenty odlišné pleti.

Jak dále v uvedené Zvláštní zprávě stojí, nejčastěji dochází k vzájemnému napadání mladých skinheadů, Romů a anarchistů. Často se jedná o verbální delikty, například provolávání fašistických pozdravů, hesel a urážlivých výroků. Velká část těchto deliktů není předem plánována, nepředcházejí jim výrazné přípravné aktivity. Pachatelé vykazují obdiv či dokonce ztotožnění s určitými vnějšími projevy fašistické ideologie, jejíž podstatu však mnohdy nejsou schopni vysvětlit.

Mimo jiné ze Zvláštní zprávy vyplývá nerovnoměrnost výskytu těchto deliktů na území ČR. Ta je způsobena především rozdílem v koncentraci komunit (hlavně Romů), jejichž příslušníci jsou stejně tak objektem sledované trestné činnosti, jakož i jejími pachateli. To se projevuje v nejvyšším počtu stíhaných osob v obvodech KSZ v Brně, v Ústí nad Labem a MSZ v Praze. Lokální koncentrace těchto deliktů ovšem neplatí obecně, v některých okresech sledované trestné činy dlouhodobě absentují.

11.4. V uplynulém období vláda přistoupila k řadě kroků, napomáhajících efektivnějšímu postihování rasově motivované trestné činnosti, které uvádíme v oddílu 11. této kapitoly. Nicméně i Zvláštní zpráva uvádí tyto přetrvávající problémy:

1. U skupinových trestních věcí je - vzhledem k neochotě svědků přítomných na místě trestné činnosti svědčit - velmi obtížné určit všechny pachatele či spolupachatele;
2. Identifikace pachatelů je obtížná vzhledem k obdobnému způsobu oblékání;
3. Existují závažné problémy při prokazování naplnění subjektivní stránky trestného činu (např. sympatizování s určitým extremistickým hnutím);
4. Stále dochází k nesprávné právní kvalifikaci ze strany policejních orgánů, k nevyužívání speciálních skutkových podstat;
5. Praxe pociťuje nedostatek výkladových sjednocujících stanovisek při postupu orgánů činných v trestním řízení při řešení konkrétních problémů.

11.5. V praxi se podle zkušeností občanských sdružení, představitelů státních i samosprávných orgánů aj. tyto a další nedostatky projevují zejména následujícími formami:

• rasově motivované útoky jsou dosud často posuzovány jako prostá rvačka či osobní rozepře. Za zcela absurdní jev lze označit případy, kdy ani soudce neposuzuje evidentní napadení Romů skinheady za rasově motivované pouze s odkazem na to, že při uskutečňování vlastního fyzického násilí neprovolávali rasistická hesla;
• existují případy, kdy policie efektivně zasáhne a státní zástupce dá na základě zjištěných skutečností vyšetřovateli pokyn prošetřit podezření z rasově motivovaného trestného činu, vyšetřovatel ho však zhodnotí jako trestný čin bez rasové motivace či dokonce jako přestupek; je rozšířen názor, že řadu těchto činů vyprovokují svých chováním a jednáním sami Romové (viz 3.8 části II);
• i mezi policisty se vyskytuje řada sympatizantů, někdy dokonce členů hnutí skinheads; podle neoficiálních informací je tento jev výraznější u příslušníků městské policie;
• nedostatečné zásahy proti aktivitám hnutí skinheads. Příslušníci tohoto hnutí se netají svými fašistickými a rasistickými názory, v tomto duchu se otevřeně projevují na veřejnosti. Vydávají tiskoviny s evidentně rasistickým zaměřením, například v Brně jsou tyto tiskoviny spolu s obdobně laděnými nášivkami, letáky apod. nepokrytě na pultech dvou "army-shopů", které vlastní jedni z nejaktivnějších příslušníků skinheads. Proti těmto jevům vystupují státní instituce či obecní samosprávy jen zřídka a i tyto pokusy končí bezvýsledně;
• tyto problémy mají za následek, že Romové ztrácejí důvěru v činnost policie a státních orgánů a často případy napadení nehlásí, někdy se dokonce ujmou aktivity sami a pořádají odvetné akce. V lokalitách s větší koncentrací romského obyvatelstva a příslušníků skinheads se pak zvyšuje četnost vzájemných útoků, jejichž oběťmi se postupně stávají na obou stranách i nezúčastnění občané. Romové napadají při vhodné příležitosti jakéhokoli občana bílé pleti a skinheadi naopak jakéhokoliv Roma nebo cizince odlišného vzezření.

11.6. Kromě rasově motivované trestné činnosti se objevuje řada diskriminačních přístupů vůči romské komunitě, k jejichž zjišťování a postihu chybí jak potřebná legislativní východiska, tak odvaha a vůle příslušných orgánů se takovými případy zabývat, ať už se to týká státních institucí, České obchodní inspekce, místních zastupitelstev, policie či dalších složek činných v trestním řízení. Je proto nezbytně nutné, aby vláda takové jevy jednoznačně odsoudila a stanovila proti nim jasné postupy.

11.7. Případy zákazu vstupu Romů do restaurací a na jiná veřejná místa je třeba považovat za jasný a ilustrativní příklad rasové diskriminace a jeho tolerování za závažný nedostatek společensko-právního systému. Iniciátoři uvedených "zákazů" se vesměs oprávněně odvolávají na nepřístojné chování příslušníků romské menšiny, které odrazuje ostatní občany a poškozuje pověst daného podniku. Takové případy opravňují k radikálním zásahům proti konkrétním viníkům, k čemuž právní systém poskytuje možnosti - např. ustanovení trestního zákona o výtržnictví apod. Vyvození důsledků z tohoto typu incidentů pro celou etnickou či národnostní menšinu je typickým projevem rasismu a diskriminace, tedy naopak porušením zákonných principů.

11.8. Pokud je případ zákazu vstupu do restaurace nahlášen, policisté konstatují, že žádný zákon, s nímž mají co do činění, nebyl porušen. Lze se odkazovat na zákon na ochranu spotřebitele. K vyřízení příslušné stížnosti je však zapotřebí posouzení České obchodní inspekce, přičemž kritéria pro její rozhodování jsou velmi vágní. Městská zastupitelstva se odvolávají na to, že vůči soukromým majitelům žádné nástroje nemají.

11.9. Alarmující je skutečnost, že se s touto formou diskriminace setkávají lidé, kteří k ní nijak nezavdali příčinu včetně "neromů" tmavší pleti, Romů, kteří spolupracují s veřejnými institucemi ve snaze řešit vzájemné konflikty, vysokoškolsky vzdělaných jedinců apod. Navíc tento přístup a zejména jeho tolerování posiluje a dává jisté ospravedlnění obdobné tendenci Romů paušálně hodnotit příslušníky majoritní společnosti například podle zkušeností se skinheady.

11.10. Pozitivním příkladem je zastupitelstvo města Pardubice, které veřejně případy zákazu vstupu Romům svým usnesením odsoudilo a alespoň deklarovalo snahu "klást mu překážky".

Považujeme však za alibistické, ponechávat řešení tak významného problému na iniciativě a vůli jednotlivých institucí či dokonce na rozhodnutí jediného odpovědného úředníka.

11.11. Kroky ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti týkající se prevence kriminality a postihování rasově motivovaných trestných činů, které vyplývají z podkladů poskytnutých těmito ministerstvy

• Novela trestního zákona č.152/1995 Sb., která umožňuje přísnější postihy za rasově motivované trestné činy.
• Závazný pokyn policejního prezidenta z 19.5. 1995, který stanovil postup Policie ČR při zabezpečování ochrany veřejného pořádku v případech jeho hromadného narušení (shromáždění skinheads) a při páchání trestné činnosti s rasovým motivem.
• Pokyn ředitele Úřadu vyšetřování pro ČR z 23. 5. 1995 k organizaci vyšetřování trestné činnosti s rasovým motivem.
• Policisté, kteří zanedbali svoje povinnosti s ohledem na rasové násilí, začali být kázeňsky postihováni (např. 13. září 1995 byl odvolán ředitel Okresního ředitelství Policie v Novém Jičíně, protože orgány policie nezadržely příslušníky hnutí skinheads, kteří napadli romské občany).
• Zřízení dvou zvláštních pořádkových jednotek městské policie pro boj s extremismem k 1. červnu 1995 v Brně a Ostravě.
• Program sociální prevence a prevence kriminality a program strategie prevence kriminality do roku 2000.
• Vydání výkladového stanoviska č.8/1996 Sb., výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství a seminář k aktuálním výkladovým a aplikačním problémům trestního práva hmotného a procesního pro státní zástupce ve dnech 29.10.-1.11.1996.

12. Role médií v přístupu k problematice romské komunity a jejich současný přístup

12.1. Vzhledem k významné roli, kterou mají v oblasti ovlivňování veřejného mínění sdělovací prostředky, jsme považovali za důležité zahrnout do Zprávy i otázku prezentace romské komunity a jejích vztahů s majoritní společností v českých médiích. Pro tento účel Kancelář ministra vlády ČR rovněž zadala vypracování odborné analytické studie, jejíž přesné znění a výsledky jsou obsahem přílohy č. 6 Zprávy.

Obecně platí, že pozitivní ovlivňování veřejnosti ve smyslu posilování tolerance a respektu vůči minoritám a prohlubování poznatků o příčinách i projevech jejich odlišnosti, realizují v převážné míře veřejnoprávní média - Český rozhlas a Česká televize (v současnosti v rámci národnostního vysílání Českého rozhlasu pracuje samostatná romská redakce - pořad "O Roma vakheren", vedle toho v České televizi zajišťuje pravidelné romské vysílání - pořad "Romale" - podobná redakce). Tyto aktivity jsou dány tím, že veřejnoprávním médiím povinnosti tohoto druhu ukládá zákon. Přístup ostatních sdělovacích prostředků - jak tisku, tak soukromých rozhlasových a televizních stanic - spíše odráží spíše povrchní a paušalizujcíí názory veřejnosti vůči zejména romské menšině, než snahu tyto názory pozitivně ovlivňovat. Uvedený trend je zřejmě dán i tím, že otázce soužití majoritní společnosti s Romy včetně projevů rasismu věnují relativně malou pozornost i političtí představitelé bez ohledu na stranickou příslušnost.

Velkou roli hraje i to, zda současná politická reprezentace pociťuje problémy spojené s romskou menšinou a jejím soužitím s majoritní společností za aktuální problém a považuje za užitečné ovlivňovat veřejné mínění takovým směrem, který by problémy nevyhrocoval, ale spíše objasňoval a minimalizoval. Pro takové úsilí mluví jednak vysoká míra rasismu a netolerance české společnosti, doložená četnými průzkumy veřejného mínění, jednak řada kritických zahraničních a mezinárodních hodnocení této oblasti. Není třeba připomínat, že pokud by se k této variantě česká vláda přiklonila, má ve vztahu k nezávislým sdělovacím prostředkům k dispozici jen omezené nástroje. Přesto existují praktické možnosti, jak motivovat média k větší pozornosti a hlubšímu pohledu na problémy spojené s romskou komunitou.

Prvním předpokladem je veřejně projevovaný zájem politických představitelů a stran o danou problematiku, a to nikoli pouze ve formě obecných proklamací, ale například i reakcemi na některé konkrétní aktuální události. Tato vyjádření a zájem by ovšem musely vycházet z přesvědčivých argumentů, proč je zlepšování situace romské menšiny důležité nejen pro její příslušníky, ale pro celou společnost, a to z hlediska ekonomického, morálního i zahraničního.

Kromě toho lze sdělovací prostředky upozorňovat a motivovat k tomu, aby ve své práci zohlednily například speciální doporučení Rady Evropy, týkající se právě činnosti médií ve vztahu národnostním menšinám. V kapitole 14 blíže popisujeme model uplatňovaný v Nizozemsku, podle něhož sdělovací prostředky, které splňují některá doporučení týkající se menšin, mají nárok na finanční příspěvek od nadace, založené pro tento účel a financované plně státem. Převzetí takového modelu není zřejmě v současných českých podmínkách reálné, nicméně lze zvážit alespoň symbolickou či morální podporu diskutovanému přístupu médií, například formou udílení výročních cen apod.

12.2. Výsledky studie Romové a média (obraz romské menšiny prezentovaný českými médii) vypracované PR Penguin, s.r.o.

12.2.1. Studie, objednaná pro tento účel, byla zaměřena na analýzu tiskových médií, a to jednak všech českých deníků za období jednoho měsíce, jednak dvou romských periodik (čtrnáctideník Romano kurko a měsíčník Gendalos) za období od 1.1.1996 do 31.3.1997. Na tomto místě zmíníme pouze některé podstatné poznatky a závěry, přesné znění celé studie obsahuje příloha č.6 Zprávy.

12.2.2. Obraz Romů v neromských médiích

Za obzvlášť alarmující skutečnost autoři analýzy označují minimální pozornost, která je v tiskových médiích věnována rasovému násilí páchanému na Romech. Nepřiměřeně malá pozornost je věnována sociálním problémům romské komunity, což zároveň dokládá povrchní přístup médií k Romům, neboť právě jejich sociální postavení je jednou z hlavních příčin mnoha negativních důsledků a jevů.

Právě nezájem odhalit hlubší příčiny problémů vyplývajících ze soužití s romskou menšinou považují autoři analýzy za výrazně obecný prvek prezentace této otázky v médiích. Jak ve studii stojí, "čtenář novin je např. informován o romské kriminalitě, nemá však žádné informace o vysoké romské nezaměstnanosti, která je bezpochyby jedním z důvodů vysoké míry romské kriminality. Obraz Romů v médiích je tak do určité míry zkreslován zdůrazňováním problematických aspektů soužití s Romy a malou pozorností k některým příčinám těchto problémů". Za sledované období byly v novinách otištěny pouze čtyři články věnující se problematice Romů hlouběji, přičemž všechny byly otištěny pouze v regionálních denících.

Za sledované období nebyl zaznamenán žádný článek, který by informoval o iniciativách jiných romských organizací včetně politických, než jsou organizace kulturní.

Ke zmíněnému malému zájmu novinářů o sociální problémy romské komunity je třeba dodat, že výjimkou byl počet článků zabývajících se otázkou bydlení, v nichž jsou však Romové prezentováni téměř výlučně v souvislosti s neplacením nájemného a vystěhováváním jakožto důsledkem tohoto přístupu.

Podle výsledků zadané práce je obraz Romů v českých médiích spíše negativní. Bráno pouze podle aritmetického poměru sice ve sledovaném období nepřevyšoval počet zpráv, v nichž bylo o Romech informováno v negativních souvislostech, počet těch, které byly neutrální nebo pozitivní. Autoři však v této souvislosti připomínají, že zprávy s negativním obsahem mají na čtenáře podstatně větší vliv.

Rovněž vyslovují hypotézu, zda k latentní rasové nesnášenlivosti nevede také systematické zdůrazňování, že jde o romského pachatele v případě trestných činů páchaných příslušníky romského etnika.

Část zadané práce zkoumala v médiích zveřejněné projevy zájmu politiků či veřejných činitelů o romskou problematiku s tím, že za sledované období zaznamenali autoři pouze tři vyjádření na toto téma. "Vzhledem k tomu, že lze očekávat snahu politických stran prezentovat své názory a návrhy veřejně, tedy prostřednictvím médií, lze z výsledků výzkumu usuzovat, že politické strany věnují romské problematice pouze minimální pozornost", konstatuje zpráva.

12.2.3. Analýza vybraných komentářů týkajících se romské problematiky

Součástí studie je analýza vybraných komentářů k romské problematice, jejichž autory jsou přední čeští žurnalisté publikující v denících s mnohatisícovými náklady a celostátní působností.

K analyzovaným komentářům patří například komentář otištěný v Mladé frontě Dnes, nejprodávanějšího deníku v ČR, který odráží ve společnosti rozšířený, paušalizovaný postoj vůči Romům jakožto zlodějům a lidem, žijícím na úkor ostatních. Martin Schmarz ve svém komentáři "V patách pseudohumanismu kráčí Sládek" dokonce v podstatě obhajuje postup kladenského starosty, který z důvodů šíření žloutenky zakázal všem Romům vstup na koupaliště. I když kladenští Romové v té době představovali drtivou většinu nakažených, odporuje rozšíření jakkoli opodstatněného postupu na celou etnickou skupinu principům právního demokratického státu. M. Schmarz však ve svém komentáři tvrdí, že označování takového postupu za rasistický je projevem pseudohumanismu.

Autoři studie k tomuto komentáři ve svém shrnutí uvádějí: "Přestože průzkumy veřejného mínění ukazují, že postoj české veřejnosti vůči Romům je ovlivněn mnoha předsudky, ... s velmi netolerantními a částečně i rasistickými názory je možno se setkat i na stránkách nejčtenějšího deníku v ČR, kterým je Mladá fronta Dnes, a dokonce, že tyto názory..... napsal vedoucí komentátor listu".

Zbývající analyzované komentáře představují ve srovnání s výše uvedeným více či méně tolerantní přístup k romské komunitě. Jednoznačnou výzvu k vytváření tolerantní, multikulturní společnosti a požadavky na "vyrovnání některých nerovností" obsahuje pouze komentář Petra Uhla (Právo), který není typickým představitelem novinářské obce, ale významným propagátorem ochrany lidských práv již od dob komunistického režimu.

Ve shrnutí kapitoly zaměřené na komentáře autoři studie konstatují: "Roztříštěnost témat jednotlivých komentářů a jejich malý počet dokazují skutečnost, že média nevnímají romskou otázku jako obzvlášť aktuální a hledání příčin konfliktů vznikajících ze soužití většinového národa s romskou menšinou není z jejich hlediska zajímavé. Čtenář se tak v zpravodajské části novin dozví pouze o některých problematických aspektech vznikajících ze soužití s romskou menšinou, o příčinách těchto aspektů však média vůbec neinformují".

12.2.4. Obraz Romů v romských médiích

Z této pasáže vyplývá, že Romové posuzují svoji situaci v České republice velmi negativně a majoritní společnost, zejména její instituce, vnímají jako nepřátelské, ohrožující, a vzájemné soužití spíše jako konfliktní. Podle výsledků analýzy považují romská média za hlavní problémy především rasovou diskriminaci Romů, nezaměstnanost, bydlení (zejména existenci romských ghett, problém vystěhovávání romských neplatičů do holobytů, atd.), nedostatečné sociální zabezpečení a podprůměrnou vzdělanost Romů). Za hlavního viníka tohoto neutěšeného stavu pak označují stát jakožto představitele výlučně majoritní neromské společnosti. Jeho orgánům je vytýkána neschopnost a nechuť řešit romskou problematiku. Státní orgány jsou obviňovány z nerespektování platných zákonů a z uplatňování rasové diskriminace. Vztah českého národa k romské menšině je posuzován velmi negativně. Autoři z romských médií frekventovaně vyjadřují požadavky na budování multikulturní společnosti.

Tuto pasáž studie shrnují její autoři následovně: "Uvedené texty názorně dokumentují, že pohled Romů (včetně jejich intelektuální vrstvy) na majoritní společnost je silně poznamenán pocitem diskriminace. Tento kolektivní pocit ohrožení je reálným politickým problémem. Fakt, že současní političtí představitelé tento problém nepovažují za příliš důležitý, je v očích přispěvatelů romských časopisů jen dalším dokladem toho, že se jedná o představitele právě jen majoritní společnosti. Dovedeno do důsledku: příslušníci romské etnické menšiny se neidentifikují s politickým systémem, nemají pocit participace na demokratickém politickém životě společnosti, a tudíž prožívají roli občanů druhé kategorie".

13. Regionální aspekt otázek vyplývajících ze soužití s romskou komunitou

13.1. Usnesením č. 210/1993 vláda uložila ministrovi hospodářství ve spolupráci s ministrem vnitra zabezpečit, aby programové dokumenty regionálního rozvoje, zpracovávané na úrovni okresů a měst i obcí s výraznějším soustředěním romského obyvatelstva zahrnovaly konkrétní opatření směřující k postupnému zlepšování životních a pracovních podmínek romských občanů. Tento úkol dosud až na výjimky nebyl plněn, ačkoli je zjevné, že situace romské komunity a její problémy stejně jako možnosti řešení se promítají zejména na místní a regionální úrovni.

13.2. Pokusem o spolupráci a koordinaci postupů týkajících se soužití mezi romskou menšinou a majoritní společností je mezinárodní "Síť měst a obcí, zabývajících se řešením problematiky Romů". V České republice se však do této Sítě zapojilo jen několik měst (Pardubice, Jablonec nad Nisou, Ústí nad Labem, Ústí nad Orlicí, Brno) a její akceschopnost je zatím dosti proměnlivá.

13.3. Otevřený a efektivní přístup představitelů samosprávy i okresních úřadů k romským záležitostem naráží nejčastěji na následující překážky:

1. okresní úřady ani obecní zastupitelstva se většinou romskou komunitou nezabývají až do okamžiku vyhrocení některých problémů,
2. k řešení těchto problémů jim často chybí schopnost a někdy i ochota komunikovat s představiteli Romů,
3. jsou známy rasové předsudky, mnohdy i špatné zkušenosti s Romy mezi představiteli státní správy i samosprávy,
4. existuje nejednotnost romské komunity, která mnohdy blokuje vstřícné pokusy ze strany úřadů,
5. je nedostatečná informovanost o způsobech řešení obdobných problémů v jiných lokalitách, o možnostech spolupráce s nevládními organizacemi i konkrétních formách podpory ze strany vládních resortů.

13.4. V důsledku těchto překážek se často na regionální úrovni nerealizují ani doporučení a možnosti vycházející od vlády nebo jednotlivých ministerstev. Například využití možnosti zřizování přípravných nultých ročníků pro romské žáky závisí na rozhodnutí jednotlivých školských úřadů, které leckdy význam této instituce pro zvýšení vzdělanosti Romů zjevně nedoceňují. Dalším příkladem je nedostatečná informovanost o možnosti státního příspěvku při zaměstnávání obtížně zaměstnávatelných osob či při vytvoření pracovního místa poradce pro národnostní menšiny.

13.5. Důkazem, že vstřícná komunikace mezi úřady a romskou komunitou a systematická podpora pozitivních iniciativ může přinést významný posun v romské zaměstnanosti, vzdělávání i vzájemných vztazích, jsou lokality, kde úřady toto úsilí vyvinuly. Jedná se například o Český Krumlov, ale postupně i o další obce, kde se podařilo navázat spolupráci s romsku komunitou a společně realizovat vhodné projekty. Nicméně si představitelé těchto lokalit stěžují, že některé jejich snahy narážejí na nedostatečnou oporu v zákonech. Konkrétně to je především zákon o zadávání veřejných zakázek: Podle zkušenosti některých zastupitelstev je nejen v zájmu zaměstnanosti místních Romů ale zároveň ku prospěchu celkové situace v dané obci, zadávají-li se určité zakázky právě romským firmám, což však uvedený zákon neumožňuje.

13.6. Přes několik pokusů vlády, resp. Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva vnitra stále z celorepublikového hlediska chybí v rámci systému veřejné správy na okresní či obecní úrovni jednotně vymezená funkce pracovníka, který by se zabýval romskou menšinou. Potřebnost této funkce a jejího zařazení do katalogu prací vyplývá ze dvou hledisek: jednak zkušenosti mnoha obcí ukazují, že jedním z předpokladů úspěšného řešení problémů spojených s romskou komunitou na lokální úrovni je právě nalezení osoby, která by byla důvěryhodná a vážená pro místní romskou komunitu a zároveň byla schopna a ochotna konstruktivně jednat jako prostředník při styku s úřady a institucemi. Za druhé je to fakt, že značné části Romů činí styk s úřady potíže stejně jako například komunikace prostřednictvím oficiálních písemných sdělení. I z dalších důvodů se příslušníci romské komunity chovají ve vztahu k úřadům nedůvěřivě a zároveň mnozí úředníci jen obtížně překonávají vlastní předsudky a neochotu se romskou problematikou zabývat (viz také kapitoly 2.1.2, 3.5 a 5 části II Zprávy).

Dosavadní zkušenosti ukázaly, že síť sociálních kurátorů je pro tento účel nevyhovující a nepostačuje. Ne každý sociální kurátor má potřebné znalosti o romské komunitě a dostatečně vstřícný komunikativní postoj, aby získal její důvěru a získal ji pro spolupráci. Navíc mají tito pracovníci vlastní náplň práce, která se zcela nekryje s úkoly, na nichž by pracoval zmíněný "prostředník". Alternativním pokusem se proto stalo zřizování míst poradců pro národnostní menšiny na okresních úřadech. Tento institut byl dobře koncipován v tom, že poradce byl přímo odpovědný přednostovi okresního úřadu, takže měl přinejmenším teoreticky poměrně rozsáhlé možnosti vlivu. Jeho pravomoci však byly vymezeny velmi neurčitě a převážně negativně jako předcházení konfliktům a jejich řešení. Vzhledem ke spojení této funkce s konflikty a vágní definici pracovní náplně přistupovali představitelé obcí často k jejímu zřízení váhavě a měli problém s jejím personálním obsazením, takže i v mnoha okresech s velkou koncentrací romského obyvatelstva nebyla zřízena vůbec, někde je spojována s funkcí sociálního kurátora nebo protidrogového koordinátora apod.

Z hlediska důvěryhodnosti pro místní romsku komunitu a její znalosti je nejvhodnější, aby tuto roli plnil jeden z jejích členů. To však naráží na řadu překážek: zejména je to nejednotnost romské komunity, která často není schopna se shodnout a respektovat konkrétního kandidáta, kromě toho takový kandidát nemusí splňovat kvalifikační předpoklady pro výkon funkce v rámci veřejné správy (beztrestnost, pracovní disciplína). Proto nelze obecně požadovat, aby tuto funkci zastávali výhradně Romové. Na druhé straně je v případě "neromů" nezbytně nutné, aby tito pracovníci splňovali specifické předpoklady ohledně přístupu a schopnosti komunikace s romsku komunitou.

Jak již bylo zmíněno v části 6.3., v souvislosti s nutností zapojovat do systému veřejné správy příslušníky romské komunity plní záslužný úkol některé nevládní organizace, které realizují programy na přípravu Romů pro práci v této sféře. Významným krokem je pak rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí podílet se ve spolupráci s Open Society Fund na financování a realizaci projektu Nadace Rajka Djuriče. Tento projekt umožní zhruba 60 adeptům získat kvalifikaci potřebnou pro výkon komunikativního pracovníka mezi úřady a romskou komunitou s tím, že v budoucnu bude realizován jako Státní rekvalifikační program v rámci MPSV a státem kontrolovaný a dotovaný program středoškolského vzdělávání v rámci resortu školství.

Obdobným programem, na který by bylo užitečné navázat, je "Vzdělávací program pro romské komunitní a sociální pracovníky". V loňském roce probíhal formou devíti dvoudenních seminářů ve spolupráci mezi nadací Foundation For a Civil Society, Českým centrem pro vyjednávání a řešení konfliktů, Sdružením pro podporu katedry sociální práce FF UK a Fondem porozumění a naděje v Rokycanech. Cílem programu je poskytnout romským aktivistům odborné vzdělání a psychosociální výcvik, který by jim umožnil zastávat roli komunitních pracovníků nebo laických poradců pro oblast sociální a právní pomoci a pro zastupování romských občanů při jednání s úřady a institucemi. Program zahrnuje komunikativní dovednosti, vyjednávání a řešení konfliktů, komunitní práci, seznámení s působením státní správy a legislativou týkající se menšin. Po absolvování zkoušek by účastníci programu měli pracovat v centrech pro komunitní, kulturní a informační aktivity. Jak dokládají výsledky programu, ve většině případů se podařilo absolventům projektu navázat kontakt s obcemi a zapojit se do konkrétní práce na problémech dané lokality.

K aktivitám, které výrazně přispívají k řešení problémů v lokalitách, jsou také tzv. Smírčí rady čili kolektivní vyjednávací orgán, který formou kulatého stolu pomáhá řešit zejména složité případy (ať už zástupců národnostních menšin či majoritní společnosti), vyžadující součinnost několika zainteresovaných stran a institucí v dané lokalitě.

Z dosavadních pokusů a zkušeností například s prací poradců pro národnostní menšiny lze odvodit některé principy, z nichž by mělo vycházet postavení a náplň práce diskutovaných pracovníků. Stejně tak je možné využít zvyšující se šance nalézt osoby s potřebnou profesní přípravou přímo v rámci romské komunity. Příslušná doporučení jsou součástí návrhu usnesení k předkládané Zprávě.

K porovnání rozdílného přístupu lokálních úřadů může posloužit příklad zneužívání drog olašskými dětmi v Ostravě a Praze 4. V dubnu loňského roku byl tento problém odkryt samotnými příslušníky etnika při poradě zástupců romské komunity s pracovníky MŠMT ČR. Zatímco v Ostravě zareagovalo město na zneužívání heroinu promptně a lze se domnívat i efektivně zřízením K-centra speciálně připraveného přijmout mladistvé olašské Romy do své péče, v Praze 4, kde tento tíživý problém v podstatě paralyzuje chod zvláštní školy, se do současné doby nebyly úřady místní správy a samosprávy (přes četná upozorňování školy i terénních pracovníků sociální péče) schopny dohodnout na jakémkoliv postupu, až do doby intervence ze strany sekretariátu Rady pro národnosti. Ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které by mělo hrát významnou roli v oblasti drogové prevence, neprojevilo ochotu iniciativně hledat řešení této situace.

14. Zahraničně politické aspekty přístupu k řešení romské problematiky v ČR

14.1. V posledních letech stoupá zájem mezinárodních institucí o úroveň ochrany práv národnostních menšin v jednotlivých státech. Zároveň řada aktivit zejména Rady Evropy reflektuje některé specifické aspekty související se situací a postavením romské komunity, což se odráží v řadě dokumentů a akcí, zaměřených výlučně na romskou problematiku. Stejně tak na druhé straně mnohá zahraniční a mezinárodní hodnocení oblasti dodržování lidských práv a práv menšin v ČR kriticky upozorňují právě na nedostatky týkající se postavení Romů a přístupu majoritní společnosti k této skupině obyvatelstva. Z tohoto hlediska považujeme za důležité zahrnout do předkládané Zprávy jednak alespoň rámcový přehled mezinárodních institucí, které se zabývají romskou problematikou a jejich konkrétních aktivit a doporučení, jednak připomenout některá kritická hodnocení a jejich stěžejní body. Kromě toho jsme se pokusili v rámci této kapitoly stručně charakterizovat některé koncepční přístupy k romské problematice či jiným "problémovým" menšinám uplatňované v zahraničí.

14.2. Romská otázka v kontextu současné Evropy

Problematika lidských práv a přístupu jednotlivých států k národnostním menšinám hraje důležitou politickou roli v činnosti významných institucí jako je Rada Evropy a Evropská Unie.

V rámci Rady Evropy působí pracovní skupina "Opatření pro Romy v municipalitách" jako poradní, připomínkový, návrhový i pracovní orgán Kongresu místních a regionálních úřadů Evropy Rady Evropy pro otázky vztahu Romů a evropských obcí. Na návrh této skupiny přijal Kongres na svém 28. zasedání v březnu 1993 Rezoluci č. 249, vyzývající evropská města k založení sítě obcí, které by v jejím rámci spolupracovaly. Cílem je celková strategie k usnadnění integrace Romů do místní komunity, povzbuzení Romů ke spolupráci a vlastní účasti na projektech k posílení integrace a v neposlední řadě usnadnění komunikace mezi romskými a neromskými komunitami, a tím odstranění vzájemných předsudků.

Nástroji jsou především zmapování situace v Evropě a výměna informací a zkušeností, realizace malých projektů zaměřených na rozvoj společnosti a rozbor získaných údajů pro nalezení rozhodovacích a realizačních mechanismů. Na základě zmíněné Rezoluce založila svou sít měst i Česká republika. Koordinačním centrem je město Pardubice.

14.2.1. Přehled aktivit Rady Evropy v otázce společenského postavení Romů v Evropě

Doporučení č. 1203

V obecném textu se konstatuje, že Romové jsou neteritoriální evropskou etnickou skupinou, jejíž počet je nejvyšší v zemích střední a východní Evropy a jejíž odlišný životní styl vede k intoleranci projevované většinovým obyvatelstvem. Úkolem je proto podporovat respekt k základním individuálním lidským právům a vedle toho též respektování menšinových práv této skupiny. To znamená v první řadě garance stejných práv, stejných šancí, stejného zacházení, ze skupinových práv především podpora revitalizace romského jazyka a kultury. Podklady k Doporučení byly mj. i starší dokumenty Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Text Doporučení je rozdělen na oblast kultury, vzdělávání, komunikace/informace, rovnocenných lidských práv, každodenního života a obecných ustanovení.

14.2.2. Orgány Rady Evropy zainteresované na dané problematice (přímo nebo nepřímo)

• Eropský výbor pro otázky migrace (European Committee on migration, CDMG)
• Direktorát lidských práv RE, společný program s EU v rámci PHARE "Menšiny v zemích střední Evropy" (Joint Programme "Minorities in Central European Countries", Council of Europe, European Commission, Programme PHARE)
• Rada pro kulturní spolupráci (Council for Cultural Co-operation)
• Stálá konference pro spolupráci a koordinaci romských organizací v Evropě (Standing Conference for Co-operation and Coordination of Romani Associations in Europe)
• Kongres lokálních a regionálních samospráv v Evropě (Congress of Local and Regional Authorities of Europe)
• Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (European Commission against Racism and Intolerance - ECRI)
• Ad hoc Výbor expertů pro otázku identifikačních dokumentů a pohybu osob (Ad hoc Committee of Experts for identity documents and movement of persons)
• Výkonný výbor pro sociální politiku (Steering Committee on Social Policy)
• Výkonný výbor pro lidská práva (Steering Committee on Human Rights)
• Výkonný výbor pro rovnost mezi ženami a muži (Steering Committee for Equality between Women and Men)
• Ad hoc Výbor expertů pro právní aspekty teritoriálního asylu, uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti (Ad Hoc Committee of Experts on Legal Aspects of Territorial Asylum, Refugees and Stateless Persons)

Je nutno zdůraznit, že v oblasti národnostní politiky obecně není v rámci Evropské unie jednotné pojetí a praxe. I když subsidiarita členských států EU v otázce národnostních menšin v poslední době sílí, ani v Bílé knize Komise evropského společenství není dosud zmíněna. Postavení a právní ochranu národnostních menšin zajišťují mezinárodní úmluvy a pakty OSN, i politické dokumenty OBSE.

14.3. Příklady některých kritických hodnocení přístupu českého státu k problematice romské komunity

14.3.1. Vyjádření velvyslankyně USA v České republice 20. května 1997 po mezinárodním semináři Zákaz diskriminace a zajištění rovné příležitosti:

Podle vyjádření velvyslankyně Jenonne Walkerové je romská komunita v České republice diskriminována a tvoří podstatnou výjimku v jinak dobré ochraně lidských práv v zemi. Diskriminace Romů se projevuje v postojích českých občanů, v útocích příslušníků hnutí skinheads, v oblasti zaměstnanosti. Z oblasti školství uvedla nedostatečné množství školek, které by Romům v předškolním věku zajistily stejné šance při vstupu na základní školu. J. Walkerová prohlásila, že ačkoli česká vláda podnikla některé důležité kroky k odstranění této diskriminace, je možné a nutné udělat více.

14.3.2. Výroční zpráva ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v České republice za rok 1996

Zpráva konstatuje negativní naladění majoritní společnosti vůči romské menšině s odvoláním na průzkumy veřejného mínění, malý vliv snah nevládních organizací a zainteresovaných aktivistů prosadit některé konkrétní projekty na zlepšení situace romské komunity. S odvoláním na údaje mezinárodního helsinského výboru uvádí rovněž nedostatečné stíhání útoků skinheadů proti Romům a konkrétní případy rasového násilí. Autoři zprávy dále upozorňují na diskriminaci Romů v oblasti zaměstnanosti, bydlení, vzdělávání i v každodenním životě. Ucelená pasáž je věnována dopadu zákona o českém státním občanství na romskou komunitu.

14.3.3. Zpráva Helsinského výboru pro lidská práva "Romové v české republice: cizinci ve vlastní zemi" z února 1997

Zpráva upozorňuje na rostoucí počet násilných činů vůči romským občanům a reakce právního systému a vlády, zabývá se případy zákazu vstupu Romům do veřejných prostor, diskriminací ve sféře bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti a dopady zákona o státním občanství

14.3.4. Zpráva o stavu vzdělávání Romů v České republice, kterou v rámci mikroprojektu programu PHARE zpracovala pro Hnutí občanské iniciativy a tolerance L. Conway

Zpráva vychází z pozorování a výzkumu, které probíhaly v období od srpna do prosince v sedmi cílových oblastech. Výsledkem výzkumu bylo definování hlavních problémových oblastí, kterými se pak zpráva blíže zabývá:

• segregace romských dětí de facto ve zvláštních školách,
• rutina psychometrického testování romských dětí,
• základní bezpečnost pro romské děti, násilné útoky proti romským školákům,
• nereagování učitelů na rasové útoky proti romským žákům,
• nedostatek přístupu ke středoškolskému a univerzitnímu vzdělávání pro Romy a mizivý počet romských učitelů a pomocných učitelů v českém školském systému,
• řádné financování vzdělávání Romů,
• nedostatek odhodlání k řešení nespravedlivých prvků v českém školském systému na vládní úrovni.

Zpráva rovněž upozorňuje na absenci spolehlivých celorepublikových statistik, které jsou nezbytné pro plánování a provádění efektivních demokratických změn. Vysvětlení tohoto faktu, s nímž se autoři zprávy setkávaly, znělo, že romská menšina neexistuje nebo že vedení statistik ohledně Romů by bylo rasistické. Autoři uvádějí i reakci některých učitelů a aktivistů na tato tvrzení, podle níž dovoluje některým státním úředníkům, aby ospravedlnili svou nečinnost a špatné financování projektů k řešení tohoto problému.

14.3.5. Zpráva Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) z roku 1996 o diskriminaci a násilí proti Romům v Evropě

Zpráva upozorňuje především na konkrétní případy útoků skinheadů proti Romům, na problémy při vyřizování státního občanství, na případy zákazu vstupu Romům na veřejná místa a zanedbávání diskriminačních projevů státními orgány.

14.4. Příklady některých koncepcí vůči menšinám, uplatňovaných v zahraničí

Dlouhodobější zkušenosti s problematikou menšin, vyznačujících se odlišnou národní historií, sociálním postavením, mentalitou či náboženstvím, mají jednak státy, jejichž obyvatelstvo v podstatě vzniklo a nadále se rozšiřuje na základě vln přistěhovalectví, kam patří zejména Spojené státy americké a Izrael. Další kategorií jsou země, do nichž průběžně přicházejí obyvatelé jejich původních kolonií, jako je například Francie a Velká Británie. Kromě toho se s přítomností menšinových skupin pocházejících z odlišného prostředí musí v důsledku pokračující mezinárodní migrace vypořádávat i řada dalších zemí včetně například sousedního Německa, kde se z tureckých "gastairbeitrů" a jejich rodin postupně stává součást německého obyvatelstva, spojená s mnoha specifickými problémy. Další aspekt pak do problematiky menšin vnesl rozpad komunistického bloku, kde byla sama existence menšin několik desetiletí pojímána pouze na formální úrovni, a o to více se v novém politickém zřízení vyhrotila.

Návrhy a doporučení západních států a mezinárodních institucí v oblasti menšin není třeba chápat - a ani nejsou takto předkládány - jako jednoznačně osvědčené vzory. Vzorem může být spíše samotný zájem o tuto oblast a snaha hledat vhodné formy řešení. Konkrétní mezinárodní aktivity směřují spíše k navázání spolupráce při řešení problému, který se v různých podobách objevuje ve většině států bez ohledu na jejich nedávnou minulost a politickou situaci. Mnohé středoevropské a východoevropské státy však zatím mají tendenci své problémy s národnostními menšinami a migranty bagatelizovat, případně se na mezinárodním fóru vykazovat demokratickým právním systémem bez ohledu na nedostatky, které existují v praktickém životě. Tuto tendenci bohužel projevují vůči některým otázkám a na některých mezinárodních setkáních i představitelé České republiky. V této souvislosti považujeme za důležité otevřeně komunikovat s mezinárodními institucemi i jednotlivými státy a zvažovat vhodnost konkrétních principů pro podmínky v ČR. Ve vztahu k české romské komunitě mohou být podnětné zahraniční přístupy nejen k Romům, ale i příslušníkům dalších skupin, které pocházejí z odlišného historicko-kulturního prostředí, pohybují se v nižších sociálních vrstvách, případně byly vystaveny diskriminačním praktikám a často dostatečně neovládají úřední jazyk země, v níž žijí.

Obecně lze říci, že země, které byly a jsou nuceny se tímto typem problémů zabývat, dříve či později kladou hlavní důraz na otázku vzdělávání dané menšiny, neboť úroveň vzdělání potenciálně zvyšuje i zaměstnanost a úroveň sociální. Tyto faktory pak usnadňují proces integrace minorit do většinové společnosti. Podstatným rysem uvedeného důrazu na vzdělávání je jednak předškolní výchova, jednak hledání takových prostředků výuky, které by byly pro děti z odlišného prostředí a častým jazykovým handicapem přijatelné a zároveň efektivní. Významnou roli zde hrají i učitelé či asistenti pocházející ze stejného prostředí či stejné minoritní skupiny. Jejich přítomnost působí jako příklad, omezuje vnímání celkového prostředí jako cizího a nepřátelského, napomáhá vyrovnání zmíněného jazykového handicapu apod.

Druhým podstatným aspektem přístupu států, dlouhodobě usilujících o integraci menšinových skupin, je snaha přijímat a získávat zástupce menšin pro práci ve státních orgánech a dalších vlivných institucích. Tento princip na jedné straně motivuje příslušníky menšin a podporuje jejich sebevědomí i pocit sounáležitosti s většinovou společností, jednak pozitivně ovlivňuje i přístup majoritní společnosti k odlišným skupinám obyvatelstva.

Třetí základní součástí systematické snahy o integraci menšin je nutnost různými prostředky a na různých úrovních působit na veřejné mínění směrem k větší toleranci a schopnosti akceptovat soužití s lidmi jiné barvy pleti, sociálně kulturního zázemí atd. K tomu patří především zájem čelních politických představitelů, nezanedbatelnou roli mají rovněž sdělovací prostředky.

14.4.1. Affirmativní akce

Jednu z nejsystematičtějších koncepcí, zaměřených na pozvednutí úrovně znevýhodněných skupin obyvatelstva, představuje tzv. Affirmativní akce, která probíhala v USA zhruba od 50. let do současnosti. Ve většině evropských zemí včetně České republiky je tento přístup hodnocen poměrně skepticky s odkazem na některé negativní důsledky, které navíc v současné době připouštějí i sami Američané, proto budoucnost tohoto programu je otevřena.

Nicméně je třeba si v této souvislosti uvědomit několik skutečností:

Za prvé opodstatněnost Affirmativní akce vzhledem k tehdejšímu postavení početných skupin amerického obyvatelstva, které nebyly schopny samy bez radikální pomoci federace zlepšovat vlastní životní úroveň, začlenit se do společnosti a naopak se pro ni stávaly čím dál větším břemenem.

Druhým, podstatnějším argumentem je, že díky Affirmativní akci se Spojeným státům, zatíženým poměrně nedávným historickým dědictvím otrokářství, skutečně podařilo v relativně krátké době pozvednout sociální úroveň i společenskou prestiž značné části příslušníků menšin, stojících původně na okraji společnosti. Kromě toho se podle všech průzkumů stal rasismus pro naprostou většinu Američanů nepřijatelný a zařazují ho mezi psychické úchylky. Na tomto faktu nic nemění ani aktuální důsledky, kdy majoritní americká společnost vnímá téměř všechny formy podpory minoritních skupin jako pozitivní diskriminaci, která navíc naopak snižuje sebevědomí příslušníků menšin i jejich hodnocení u zbytku společnosti. Proto považujeme za přínosné uvést některá východiska, principy a konkrétní formy Affirmativní akce.

Východiskem Affirmativní akce byla v 50. letech série rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jasně označovala upřednostňování "bílých" ve veřejných institucích jako protiústavní chování. Uvedená soudní rozhodnutí významně ovlivnila i společenské klima, k čemuž vzápětí přispěly i některé zákony. Affirmativní akce pak byla charakterizována jako systémové opatření poskytující výhody nejrůznějším skupinám obyvatelstva s cílem napravit křivdy a nespravedlnost vyplývající z historického vývoje. Mimo jiné to znamenalo zajistit občanskou rovnost zejména v oblasti zaměstnávání bez ohledu na etnický či rasový původ, která byla sice zakotvená v právním řádu, v praxi však často nedodržovaná.

Základem Affirmativní akce bylo vládní usnesení z roku 1965, v němž figuruje heslo: "Hledáme nejenom svobodu, ale i prostor pro příležitost. Rovnost nejen jako právo a teorii, ale rovnost jako skutečnost a výsledek". Toto usnesení zakotvilo preference při udělování státních zakázek konkrétním menšinovým skupinám a ženám. O tři roky později bylo rozšířeno nařízením, že všechny firmy, které se ucházejí o zakázku nad hodnotu 50 tisíc dolarů, musí předkládat podklady k plánovanému zaměstnávání žen a příslušníků menšin. Tato opatření se týkají zhruba 90 tisíc společností, zaměstnávajících celkem kolem 25 milionů osob. Od roku 1988 byl prezident USA povinen přidělovat z vládní zprostředkovatelské podpory nejméně 5% podíl tzv. sociálně znevýhodněným podnikům, tedy těm, které vlastní a řídí příslušníci menšin. Další opatření, vydávaná v průběhu 90. let postupně ukládala v podstatě všem resortům finančně podporovat uvedený typ podniků včetně těch, které zaměstnávají vysoké procento žen a příslušníků menšin. Nedílnou součástí Affirmativní akce byly programy zaměřené na výchovu a vzdělání dětí od tří let. Všechny tyto programy (s výjimkou povrchních multikulturálních programů zabývajících se pouze vnější odlišností a tolerancí) jsou založeny na poznatcích vývojové psychologie a jsou zaměřeny jednak na eliminaci vyvolávání pocitů křivdy a diskriminace, jednak na rozvíjení schopností se s takovými jevy vypořádat.

V zájmu zachování objektivního pohledu na Affirmativní akci uvádíme některé současné argumenty amerických politiků a odborníků, z nichž vychází odklon od její zhruba třicetileté působnosti:

• Affirmativní akce jakožto skupinová náhrada škod umožňuje, že v rámci odškodnění diskriminované skupiny jsou odškodněni i ti, kteří žádnou újmu neutrpěli. (Walter Dellinger - asistent hlavního legislativce ministerstva spravedlnosti);
• federální vláda by neměla upřednostňovat jednu skupinu Američanů před druhou na základě rasy, etnika nebo sexu. Nápravy křivd z těchto hledisek by se měly poskytovat jen jedincům, kteří tuto křivdu utrpěli a mohou to dokázat. (ředitel pro vztahy s Kongresem nadace Herritage Foundation, Michael Franc);
• Affirmativní akce odvádí pozornost od výkonu žen a příslušníků menšin, kteří nepotřebují preferenční zacházení k dosažení úspěchu. Jeden z nešťastných následků této politiky proto je, že podněcuje i ostatní k pochybnostem o kvalifikaci spolupracovníků z řad menšin. (profesor Carl Cohen - University of Michigan);
• žádné skupiny nemají morální oprávnění. Bílí jako skupina nemají práva, černí jako skupina nemají práva, práva se vztahují k individuálním lidským bytostem. Pokud nějaké osoby mají nárok být chráněny kvůli dřívějšímu utrpení, povinnost se nedluží jednotlivcům jejich rasy, pohlaví, národnosti, ne jejich skupině, ale jim jako jednotlivcům. Snahy bránit preferenci jakožto hromadnou kompenzaci budou neúspěšné, protože špatně interpretují vztah mezi nespravedlnostmi a jejich nápravou. (profesor Carl Cohen - University of Michigan);
• nemůže být pochybnosti o tom, že rasový paternalismus a jeho nechtěné důsledky mohou být stejně škodlivé jako jiný druh diskriminace. Tzv. benigní diskriminace vede mnohé k domnění, že vzhledem k chronickým handicapům menšiny její příslušníci nemohou konkurovat bez shovívavého přístupu většiny. Preferenční programy nevyhnutelně vyvolávají postoj nadřazenosti, nebo vzbuzení odporu u těch, kteří věří, že se jim uškodilo vládním využíváním rasy. Menšinám dávají tyto programy nálepku méněcennosti a mohou u nich vytvořit pocit závislosti nebo osvojení si postoje nároku na zvýhodňující zacházení. (afroamerický soudce Clarence Thomas);
• nedávný průzkum Gallupova ústavu zveřejněný v pořadu CNN "USA Today" shledal, že 19% "černých" žen a 28% "černých" mužů věří, že jejich kolegové soukromě vyslovili pochybnosti o jejich kvalifikaci s odkazem na Affirmativní akci. Ze stejné studie plyne, že 32% "bílé" populace se skutečně domnívá, že příslušníci menšin získali na základě Affirmativní akce nezaslouženě lepší profesní postavení;
• mnozí američtí vědci a politici poukazují na to, že rozdílné postavení některých skupin současné americké společnosti nevyplývá z rasových a etnických rozdílů, ale z takových faktorů jako je struktura rodiny a ekonomické mechanismy.

Uvedená hodnocení Affirmativní akce jsou nepochybně zcela logická a oprávněná. Ve své podstatě však reagují až na situaci, kdy se právě díky této akci podařilo vyřešit řadu problémů, takže se původně potřebné formy zvýhodňování již ukazují jako přežitek.

14.4.2. Model maďarských menšinových samospráv

Z postkomunistických států zaujala k otázce menšin důsledný a systémový přístup především Maďarská republika, která přijala poměrně obsáhlý a propracovaný zákon o podpoře národnostních menšin. Na základě tohoto zákona začal od roku 1994 vznikat systém menšinových samospráv, jehož působení sleduje a podporuje Rada Evropy. Tento systém umožňuje příslušníkům nejen romské komunity ale i dalších menšin žijících na území Maďarské republiky volit své lokální samosprávné orgány. Vzhledem k tomu, že v Maďarsku stejně jako u nás si občané mohou sami volit národnost, k níž se hlásí, účast v "menšinových volbách je dobrovolná a mohou se jich účastnit všichni občané, kteří chtějí ovlivnit složení orgánů podílejících se na správě veřejných záležitostí v dané oblasti. V současné době působí téměř 480 lokálních romských samospráv, které se zabývají problémy místní romské komunita na jejich řešení spolupracují s místními obecními zastupitelstvy. Na centrální úrovni tuto strukturu zastřešuje romský prezident, prezidentská rada a presidium, které spolupracují s jednotlivými resorty.

Hodnocení maďarského systému menšinových samospráv se mohou různit. Jedním z přínosů je, že se i příslušníci romské komunity postupně učí zvládat své vlastní problémy, spolupracovat s dalšími úřady a nést odpovědnost za konkrétní postupy a rozhodnutí. Na druhé straně lze namítnout, že do jisté míry maďarská vláda přenáší část svých úkolů a odpovědnosti na menšinové samosprávy, které mají minimum kompetencí a mají charakter spíše poradních orgánů.

V každém případě maďarská vláda prostřednictvím navazujících nařízení zajišťuje i rozsáhlou podporu romské komunitě na úrovni téměř všech resortů. Tato nařízení zahrnují například podporu romských podnikatelů, zadávání veřejně prospěšných prací, z nichž až 50% provádějí příslušníci romské menšiny, na některých formách podpory romské zaměstnanosti se podílí i ministerstvo zemědělství. Řada projektů je realizována v oblasti vzdělávání a školství. Romské vzdělávací programy jsou zaměřeny na romské děti předškolního i školního věku s cílem zvyšovat jejich úspěšnost na základních školách a podporovat jejich další studium včetně systému stipendií, kterého využilo v období posledních let zhruba 3000 romských dětí a studentů. Zvláštní péče a pozornost má být podle zmíněných vládních opatření věnována nadaným romským dětem.