Události

23. 9. 20082:00

Česká státní hymna

Je národní a státní symbolikou, která dokáže semknout lidi, pozvednout je k akci, připomenout jim jejich původ a kořeny. Hymna dokáže oslavovat, ale je i pietní.

Mluví-li někdo o hymně, mluví o ní s patosem. Ať jsou to sportovci, kteří nejčastěji z nás prožívají tento pocit, anebo i politici. Národ jako celek prožívá intenzivně hymnu při mimořádných událostech. Vzpomeňme na 21. listopad 1989, kdy z balkonu Melantrichu zpívala národní hymnu Marta Kubišová. 

Popisují-li lidé tento pocit, mluví o mrazení v zádech, hovoří o zvláštním neklidu. Například oštěpařka B. Špotáková na OH v Pekingu: „Já se tam asi rozbrečím jako želva. Ale na tu hymnu se těším… A teď vůbec nevím, co budu dělat, až tu naši opravdu uslyším.“ Nakonec se držela, co mohla, ale přesto bylo vidět, že je jí do breku. Oštěpařka Dana Zátopková to okomentovala: „Báro, hrají to pro tebe, tak si tyhle vzácné chvíle užij a prožij. Já si je dříve také prožila, takže vím, co se člověku na stupních vítězů odehrává v hlavě. Dušička se zmítá dojetím a radostí a kdoví čím ještě. Prožívala jsem tyhle chvíle s ní a rozuměla jsem jí.“

Také prezident Václav Klaus mnohokrát slýchává naši hymnu: „Slyším ji poměrně často – jednou ji hraje kazašský orchestr, jednou indický, jednou z Kataru, jednou izraelský. Jsou to originální výkony. Tuhle jsem byl v Americe nedaleko Bostonu na Brandeis University, a když jsem přicházel na svoji přednášku, zahrálo naši hymnu jazzové trio – naprosto originální kompozice amerických jazzmanů. Mimochodem velmi často je na státních návštěvách hymna tématem mého hovoru s místním panem prezidentem. Často říkám: „To je zajímavé, jak je naše hymna pomalá, velebná, klidná a vaše je mladistvá, úderná, bojující. Vůči hymně se chovám velmi pokorně. Je to vážná věc.“ Na otázku, zda má slzy v očích, dodává: „Nevím, jestli vysloveně slzy, ale beru ji vážně, to ano.“ 

Víceméně známá historie 

Psal se 21. prosinec 1834, když na českém představení Stavovského divadla, kde se hrálo více německy než česky, zazněla Škroupova melodie a text veršů J. K. Tyla ve hře o staropražské pouti a svátku ševců v pražských Nuslích. Diváci nadšeně tleskali písni v podání pěvce Karla Strakatého (1804–1864) v roli slepého houslisty Mareše, aniž by tušili, co jejich potlesk vyvolá dále. Strakatý, tehdy populární barytonista opery Stavovského divadla, tu hrál klíčovou roli, neboť podle historiků by píseň upadla v zapomenutí, kdyby ji nezpíval při dalších možných příležitostech. Píseň vyšla ve sbírce "Věnec zpěvů vlasteneckých" a zpívala se na školách, při besídkách, v rodinách, na ochotnických divadlech. Mezi další její šiřitele, především na Moravě, patřil Jan Křtitel Píšek (1814–1873). Hudebník Jan-Matěj Rak píše ve svém blogu, že píseň sice vychází z „dobové hudební italské módy, neinspiruje se českou ani moravskou lidovou melodikou“, přesto je podle něj tolik česká, jak dokázal později tvořit Smetana nebo Dvořák. „Škroup geniálně zazářil jedinou trefou do černého.“ Píseň se šířila v nejrůznějších úpravách i parafrázích – jak instrumentálních, tak vokálních, ale i textových. Existují četné varianty textu a cizojazyčné verze. Po vzniku Československa v r. 1918 pochopitelně vyvstala i otázka hymny. O tom, která skladba bude hymnou, se dlouho diskutovalo. Mimo jiné byl vyzván Leoš Janáček, aby se ji pokusil složit (odmítl to a Škroupovu píseň parodoval). Hymnou se píseň „Kde domov můj“ stala v roce 1920, kdy usnesení vlády č. 19300 konstatovalo, že v této věci "od ustanovení zákona se upouští", a závazné hudební znění hymny bylo stanoveno až roku 1927. 

Přeskočme historii do období po lednu 1989. Netušili jsme, že se o české hymně bude jednat dvakrát v rychlém sledu. Nejprve jednali poslanci České národní rady o návrhu ústavního zákona, do kterého vložili nový článek číslo 4, který státní hymnu stejně jako ostatní státní symboly upravuje. Dosavadní články 4 a 5 se přečíslovávají na číslo 5 a 6. Článek 4 zní: Státní hymna: Státní hymnu České republiky tvoří první sloka písně Františka Škroupa na slova Josefa Kajetána Tyla Kde domov můj. 

Tehdejší poslanec Walter Herrgesell k tomu řekl: „Vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi, abych v závěru své společné zpravodajské zprávy připomněl, že otázka státních symbolů České republiky, kterou dnes máme definitivně uzavřít, je velice citlivá, což se v průběhu prací na přípravě ústavního zákona mnohokrát projevilo. Nejen my, poslanci ČNR, jsme se jí velmi podrobně a několikrát zabývali, ale i desítky dopisů zaslaných ČNR i osobních návštěv občanů v této budově svědčí o mimořádném zájmu veřejnosti o to, jak budou státní symboly České republiky, zejména státní znak, vyjadřovat rovnoprávné postavení zemí České republiky, i o to, aby byly estetické, všemu lidu srozumitelné, historicky správné, s dlouhou dobou platnosti.“ Psal se rok 1990 a nikdo netušil, že o dva roky později budou poslanci jednat opět o hymně a to, co nyní schválili, budou rušit. Nicméně podobu české hymny takto předurčili. 

V roce 1992 poslanci ČNR pak znovu odhlasovali, že Státní hymnu České republiky tvoří první sloka písně Františka Škroupa na slova Josefa Kajetána Tyla "Kde domov můj". Text a notový záznam státní hymny České republiky se staly přílohou zákona (příloha č. 6). Zákon nabyl účinnosti 1. lednem 1993 (viz ). Vláda (premiér Václav Klaus) pak vydala Usnesení ze dne 9. prosince 1992 č. 698 + P k návrhu zákona České národní rady o státních symbolech České republiky, kdy přijímá návrh České národní rady.

Na Silvestra, o půlnoci 31. prosince 1992 naposledy zazněla československá hymna a 2. února 1993 ve 14 hodin je první velký okamžik, kdy zní česká hymna. Je to při slavnostním slibu prezidenta – prvního českého prezidenta ve Sněmovně. 

Změnit či nezměnit hymnu 

Okamžik dělení Československa byl mezníkem, kdy bylo možné přijmout novou hymnu. Přesto se tak nestalo. Důvody? Milan Uhde, tehdejší předseda Sněmovny, by hymnu, jak říká, tenkrát změnil. Na rozdíl od tehdejšího poslance Petra Vrzáně, který hymnu před poslanci opěvoval („Je krásná, zpěvná, k monumentálnímu a důstojnému vyznění vyžaduje náležitý přednes a procítění. Pokud jste měli možnost ji hrát, jistě mi potvrdíte sílu prožitku, kterou při jejím přednesu prožívá každý muzikant“), si o ní myslel opak, ale nechtěl to tehdy veřejně prezentovat. „Byl jsem přítelem radikálního řešení. Hymna se mi nelíbí. Zatímco jiní mají bojovné písně, česká hymna je žebráckou písní, která se doprošuje. Je písní slepého Mareše, který sice opěvuje krásy vlasti, ale opěvuje je člověk, který nevidí,“ říká Milan Uhde a zdůrazňuje, že je to jeho osobní názor. Tento názor však tehdy nesdělil, neboť, jak uvedl, poradci mu řekli, že pětadevadesát poslanců bylo pro zachování původní hymny. Důvodem podle Uhdeho byla snaha uchovat to, co tu bylo, a co nejméně zdůrazňovat nové prvky. Přijít s novou hymnou bylo z hlediska tehdejších poslanců nepřijatelné. Nebral se tehdy ani názor veřejnosti. Kdyby ta byla pro novou hymnu, tehdejší předseda Sněmovny by se podle svých slov snažil její vůli u poslanců prosadit. Podle Uhdeho nebyl brán v úvahu ani názor hudebních odborníků a také se neuvažovalo o připojení druhé sloky písně „Kde domov můj“. 

Později, v roce 1998, poslanci opět probírali hymnu, tentokrát pouze úpravu chybné přílohy. Zejména Michal Prokop a Petr Vrzáň se v diskusi ve Sněmovně zabývali uzákoněním určité partitury, ale zda má být komponována nová hymna (viz zde), o tom se již vůbec nemluvilo. Naopak poslanec Vrzáň opěvoval ve své řeči krásu české hymny.

To vše vedlo k tomu, že definitivně zvítězil nekomplikovaný konzervativní názor (Milan Uhde tvrdí, že návrh na novou hymnu by podpořila asi jen tři procenta poslanců) a hymna byla přijata ve verzi uznané již Českou národní radou v roce 1990, kdy se poprvé v historii dostala vůbec do Ústavy. Jen pro ilustraci: Michal Prokop (mimo jiné v letech 1990–92 poslanec Federálního shromáždění, předseda Výboru sociálního a kulturního, 1992–95 náměstek ministra kultury ČR, 1996–98 předseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, člen Komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny parlamentu ČR) pro náš server uvedl, že zastává konzervativní názor a že se mu česká hymna líbí. 

To, že v porevoluční době devadesátých let byla otázka hymny na „vedlejší koleji“, potvrdil i Ivan Medek, když uvedl, že nebyla vůle prosazovat jiné řešení. Mimochodem sdělil zajímavý názor, že jsme byli snad jediný stát na světě, který měl hymnu dříve, než vznikl. 

Vskutku je vidět, že nevyřešení problému hymny před vznikem nového státu může znamenat četné problémy. Příkladem může být Španělsko, Ukrajina či nejnověji Kosovo. Začněme u něj: Byla vyhlášena mezinárodní soutěž, které se zúčastnila stovka, a to převážně ruských skladatelů (např. Sergej Michalkov, syn proslulého režiséra Nulity). Nakonec zvítězil návrh kosovského Albánce Mendi Mengjiji. Hymna se jmenuje Evropa a nemá slova!

Problém s hymnou má dosud Španělsko. Hymna „La Marcha Real“ (Královský pochod) je od roku 1978 dodnes bez textu. Text z éry generála Franca byl po jeho smrti zavržen a letos se již dlouhou dobu rozhoduje o novém. Soutěž vypsal Španělský olympijský výbor a text měl být určen pro obyčejného pracujícího člověka. V soutěži zvítězil dvaapadesátiletý nezaměstnaný Pauklino Cubera, ale nakonec byl jeho text shledán kontroverzním a Španělsko zůstalo i na OH v Pekingu bez hymny. 

Ukrajina má hymnu s názvem „Šče ne vmerla Ukrajina“ (Ještě Ukrajina nezemřela). Pokud vám tento název cosi připomíná, není divu, a právě proto byla kolem hymny na Ukrajině vedena diskuse. V roce 1992 ukrajinský parlament odsouhlasil hymnu beze slov, neboť komise posuzující návrhy textů byla názoru, že žádný text nevyhovuje. Tehdy prezident Leonid Kučma navrhl, aby byla přijata upravená první sloka z písně „Ještě Ukrajina nezemřela“, napsané v roce 1862 básníkem a etnografem Pavlem Čubynským. Potíže nastaly v tom, že mnozí viděli podobnost s polskou hymnou „Ještě Polsko neumřelo“ a chápali to jako vliv polského prostředí. Hymna byla nakonec po úpravách schválena v březnu roku 2003.

Hymna je nenahraditelná 

Jak vidno, problémům, jaké mají Španělé a Ukrajinci, jsme se vyhnuli. Všichni, s nimiž jsme o hymně v období hlasování o státních symbolech po roce 1989 mluvili, se shodli na tom, že hlasování o hymně zapadlo mezi jinými, závažnějšími problémy. „V té době se řešily daleko důležitější věci,“ říká Michael Kocáb, tehdy poslanec Federálního shromáždění (1990–92), a dodává: „Je ale fakt, že se to podcenilo. Ta druhá sloka písně Kde domov můj by tam mohla být.“ 

Nechme dál mluvit o hymně skladatele i politika Michaela Kocába: „Uvažovalo se tehdy, že by hymnou mohla být Modlitba, o tom vím. Hymna je však nádherná věc, ta je nenahraditelná.Vzpomínám si teď na svůj tehdejší náhled, a ten je kontinuální a platí dodnes. Změnit mohla vše jedině, jak jsem uvedl, Modlitba, ale ani ta neobstála před touto hymnickou záležitostí. To neznamená od slova hymna, ale jako hymnická píseň. Píseň Kde domov můj má obrovskou klenutou melodii a takových písní je u nás málo. Z uměleckého hlediska mám názor, že ekvivalent nenajdeme. Hymnu mám rád a jako muzikant vnímám, jak je nádherná, jen bych možná změnil trochu harmonii, jen malinkou změnu, modernizace je možná, ale nahradit ji, to bych považoval za velkou chybu.“

Dovětek: Den hymny – Locus amoenus

V časopise Dějiny a současnost č.1 r.1994 popisuje Antonín Kostlán událost, ke které došlo v předvečer státního svátku Den vzniku samostatného Československa 27. října v roce 1993. Ústav pro klasická studia a Ústav pro českou literaturu, oba Akademie věd ČR, uspořádaly Den hymny. Akce začala před kasárnami na náměstí Republiky v Praze (kde sloužil r. 1834 J.K Tyl) za zvuků posádkové hudby Praha slavnostním položením věnce a zpěvem české hymny. Oslava dále pokračovala zpěvem vlasteneckých písní v panteonu Národního muzea a v Bubenči v Lannově vile bylo zahájeno vědecké symposium o české hymně, nazvané Locus amoenus – místo líbezné. Tento název měl evokovat slova v hymně o české krajině, o čemž badatelé mimo jiné rokovali. Vědci se snažili dešifrovat slova hymny. Například historik J. Rak upozornil na druhou sloku písně Kde domov můj, která se od líčení přírodních krás, obrací k určení společenské skupiny, k níž se píseň hlásí: „To je Čechů slavné plémě – mezi Čechy domov můj!“

V bodě zabývajícím se současným vztahem k hymně, někteří účastníci sympozia zdůraznili její význam symbolický význam, který si Tylova píseň vydobyla, když přináší silný emociální náboj a často i posilu ve chvílích váhání a rozhodování, a to pocitem vědomí sounáležitosti s širším, národním celkem.