JUDr. František Soukup

* 22. srpen 1871 (Kamenná Lhota)

† 11. listopad 1940 (Praha) 

ministr spravedlnosti (14. listopad 1918 – 8. červenec 1919)

Pocházel z malorolnické rodiny na Kutnohorsku, po absolvování Císařského královského státního reálného gymnasia v Kolíně studoval práva na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. V roce 1892 však byl ze studia vyloučen kvůli přednáškové činnosti v dělnických spolcích, nejprve přešel na německou universitu v Praze a právnická studia dokončil na universitě ve Štýrském Hradci. Již roku 1889 se stal spolupracovníkem Časopisu českého studentstva a zapojil se do pokrokářského hnutí, proces s Omladinou jej minul pouze díky tomu, že krátce před rozsáhlým zatýkáním nastoupil presenční vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník. Od roku 1896 byl členem a funkcionářem Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, o rok později se podílel na založení Práva lidu, kde se stal redaktorem a parlamentním zpravodajem. V této činnosti pokračoval i po nastoupení advokátní praxe v Praze, přičemž mezi jeho velké úspěchy patřilo založení Dělnické akademie a redigování společného česko-německého časopisu Akademie.

V roce 1902 byl vyslán jako delegát do vedení celorakouské sociální demokracie a od roku 1904 působil jako delegát české sociální demokracie v představenstvu Druhé internacionály. Díky tomu získal rozsáhlé kontakty na představitele evropských socialistických stran, mezi nimiž úspěšně obhajoval autonomistickou pozici strany. V květnu 1905 byl zvolen poslancem Říšské rady a díky svému mezinárodnímu renomé byl v roce 1911 zvolen za člena delegací. Ve stejném roce podnikl úspěšné přednáškové turné po Spojených státech amerických, zkušenosti z cesty přetvořil do knihy reportáží. Již před vypuknutím první světové války se stal vůdčí postavou národoveckého křídla v sociální demokracii, na podzim 1914 se podílel na vytvoření odbojové organizace Tajný výbor Maffie a v červnu 1915 se stal členem jejího vedení. Z obavy před akcí agenta provokatéra rozpoutal v říjnu 1915 tzv. knoflíkovou aféru, jež odhalila konspirační síť Maffie, sám strávil dva měsíce ve vyšetřovací vazbě a do jara 1917 byl sledován tajnou policií.

Po obnovení činnosti Říšské rady se otevřeně přihlásil ke spolupráci s českými politickými stranami, odmítal prorakouský aktivismus Šmeralova vedení strany a jako advokát hájil několik obžalovaných ve válečných procesech. V září 1917 se opět zapojil do činnosti Tajného výboru Maffie, v lednu 1918 se podílel na organizaci generální stávky a v dubnu 1918 se stal autorem národní přísahy. V červenci 1918 se stal členem Národního výboru československého a převzal v něm funkci jednatele, od září 1918 také spolupracoval se Socialistickou radou, i když jejím členem jmenován nebyl. Spolu s Antonínem Švehlou se 28. října 1918 podílel na převzetí Obilního ústavu, čímž se stal jedním z „mužů 28. října“. Po vyhlášení samostatnosti koncipoval první zákony nového státu. V listopadu 1918 se stal členem Ústavodárného národního shromáždění a zároveň také ministrem spravedlnosti v první československé vládě, v níž prosadil právní kontinuitu s monarchií.

V červenci 1919 se vzdal ministerské funkce a věnoval se parlamentní práci. V dubnu 1920 byl zvolen senátorem a zůstal jím až do března 1939, přičemž od května 1920 byl místopředsedou a od listopadu 1929 předsedou senátu Národního shromáždění. Zároveň od roku 1923 zastupoval sociální demokracii v předsednictvu Socialistické internacionály, kterou opustil na podzim 1938 na protest proti postupu francouzských socialistů během sudetské krize. Po okupaci českých zemí se zcela vzdal veřejné činnosti, byl však v dubnu a v září 1939 na několik týdnů zatčen a umístěn ve vyšetřovací vazbě.