Vláda Jana Syrového (04.10.1938 - 01.12.1938)
29. 10. 200811:52
Karel Husárek
* 31. leden 1893 (Čehovice)
† 26. červenec 1972 (Praha)
ministr veřejných prací (4. říjen 1938 – 1. prosinec 1938)
Po ukončení obecné školy v Čehovicích studoval na Císařském královském státním gymnasiu v Prostějově, které absolvoval v červenci 1912. Byl přijat ke studiu stavebního inženýrství na České vysoké škole technické v Brně, ale v důsledku vypuknutí první světové války byl nucen studium po čtyřech semestrech přerušit. Byl odveden k zákopnictvu, absolvoval školu na záložní důstojníky ženijního vojska v Kreims a v červnu 1915 byl jako velitel zákopnické čety odeslán na východoevropské válčiště. V červnu 1916 zde padl do ruského zajetí, téměř ihned se zapojil činnosti české zajatecké organizace a v srpnu 1917 vstoupil jako dobrovolník do československých vojenských jednotek.
Na podzim 1917 absolvoval důstojnický kurs v Borispolu a koncem roku se stal zástupcem velitele 2. samostatné technické roty. Během bojových akcí proti bolševikům na magistrále působil jako velitel zákopnické jednotky několika improvizovaných uskupení, v srpnu 1918 se stal technickým referentem a o měsíc později dočasným náčelníkem štábu 2. střelecké divize. Od ledna 1919 přešel dočasně do ruské služby a zastával funkci technického zmocněnce při velitelství sibiřských vojsk, od května 1919 zastával funkci velitele oddílu v Sibiřské armádě generála Gajdy. V listopadu 1919 se vzdal dalšího působení v ruské sibiřské armádě a odjel do vlasti. Po repatriační dovolené byl přijat do branné moci jako aktivní důstojník ženijního vojska, od října 1920 velel Ženijnímu pluku 4 v Bratislavě. V létě 1923 absolvoval Informační kurs pro generály a vyšší důstojníky generálního štábu v Praze, v říjnu 1923 se stal referentem ženijního oddělení ministerstva a od prosince 1923 zastával funkci velitele Ženijního pluku 5 v Praze. V září 1934 byl vyslán ke studiu Vysoké válečné školy v Paříži a po jejím absolvování se v září 1926 stal důstojníkem generálního štábu. O měsíc později převzal funkci podnáčelníka a od prosince 1927 náčelníka štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě, od listopadu 1929 velel Horskému pluku 3 v Popradě a od října 1930 působil opět jako náčelník štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě.
V červnu 1931 absolvoval Kurs pro vyšší velitele v Praze, od září 1931 stál v čele Velitelství zemského ženijního vojska v Bratislavě a od srpna 1932 velel 10. pěší brigádě v Písku. V říjnu 1932 byl jmenován profesorem v Kursu pro vyšší velitele, v únoru 1933 obdržel generálkou hodnost a od června 1933 velel 16. pěší brigádě v Místku. Koncem roku 1933 se stal nejprve prvním zástupcem náčelníka a od října 1935 podnáčelníkem Hlavního štábu branné moci v Praze, přičemž od října 1934 řídil přípravy k opevňování státních hranic. Od března 1935 stál zároveň v čele Ředitelství opevňovacích prací v Praze, přičemž vzhledem k obrovskému nárůstu agendy se v prosinci 1937 vzdal své funkce podnáčelníka Hlavního štábu branné moci a plně se věnoval opevňovací činnosti. S jeho jménem je spojena veškerá československá fortifikační výstavba, v listopadu 1937 zpracoval komplexní plán opevnění státních hranic, jenž nese dodnes jeho jméno.
Za branné pohotovosti státu v září 1938 zůstával na Hlavním velitelství v generálské záloze jako poradce hlavního velitele pro boj v opevnění. Po přijetí mnichovského diktátu působil jako československý vojenský expert při mezinárodní komisi určující nový průběh československo-německé hranice, kde se marně snažil vyjednat pro svoji zemi příznivější podmínky. Počátkem října 1938 jmenován ministrem veřejných prací, přičemž měl organizovat bezproblémové začlenění demobilizovaných vojáků do státní ekonomiky a státními zakázkami (výstavba dálniční sítě) stlačovat nezaměstnanost. Hned v říjnu 1938 však byl odeslán do Berlína, kde zastupoval republiku při jednáních delimitační hraniční komise, a na ministerstvo opětovně nastoupil až počátkem následujícího měsíce.
Po ukončení ministerské funkce byl vojenskou správou v únoru 1939 odeslán na dovolenou s čekaným, odešel do civilního sektoru a stal se poradcem ředitele Akciové společnosti, dříve Škodovy závody v Plzni. Po okupaci českých zemí byl vyslán do Slovenské republiky, kde se stal ředitelem škodovácké filiálky v Dubnici nad Váhom. V prosinci 1939 byl definitivně propuštěn z branné moci a pensionován, ředitelské místo v Dubnici nad Váhom musel opustit v létě 1941, po slovenském zapojení do války proti Sovětskému svazu. Vrátil se do Protektorátu Čechy a Morava, kde pracoval v pražské výzkumné kanceláři Škoda-Werke a v květnu 1945 se zapojil do pražského povstání. Po osvobození byl hned v červnu zatčen, obviněn z činnosti v německém zbrojním průmyslu a skandalizován tiskem. Z vyšetřovací vazby byl propuštěn v létě 1946 a v prosinci 1948 byl soudně zcela zproštěn viny. Zároveň mu byla potvrzena generálská hodnost s ponecháním ve výslužbě, ale v říjnu 1950 byl na osobní pokyn ministra národní obrany degradován a zbaven důchodu. Pracoval jako překladatel ve Státním nakladatelství technické literatury až do poloviny šedesátých let.