Aktuálně

5. 2. 200913:54

Barcelonské cíle - projev ministra P. Nečase

Znění projevu místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase na neformálním setkání ministrů pro rodinné otázky.

Projev místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase na neformálním setkání ministrů pro rodinné otázky ze dne 5. 2. 2009

Vážené kolegyně, vážení kolegové, pane komisaři, dámy a pánové,

je mi ctí, že Vás mohu uvítat na dnešním zasedání v Praze. V tomto složení se setkáváme v nedávné době již podruhé. Jsem rád, že takto můžeme navázat na iniciativu Francouzského předsednictví, které v září 2008 uspořádalo v Paříži podobné setkání.

Naše jednání bude trvat přibližně dvě hodiny a jeho cílem je především otevřená diskuse nad barcelonskými cíly, nad jejich plněním v oblasti péče o děti v předškolním věku z hlediska zájmu o nejvyšší možnou kvalitu péče o děti. Zde bych kladl důraz – příliš často se mi totiž zdá, jako by zájem dítěte nebyl vždy tím primárním motivem našeho jednání. Barcelonské cíle byly přijaty ještě před rozšířením Evropské unie v roce 2004. Není tedy divu, že Česká republika – jako předsedající země z nových členských států – otevírá po sedmi letech toto téma. EK vydala v loni v říjnu zprávu o naplňování BC která spolu s otázkami, jež vám rozeslalo české předsednictví, se může stát základem pro naši diskusi.

Rodinná politika se v uplynulých letech stala v řadě členských států, Českou republiku nevyjímaje, jednou z hlavních priorit vládních politických programů. Tento vývoj není překvapivý. Čelíme velmi nepříznivému demografickému vývoji a všeobecnému poklesu prestiže rodičovství a života v rodině. Zcela správně je přitom za problémovou oblast považována nedostatečná slučitelnost rodiny a zaměstnání. Ztotožnění společenského úspěchu s profesní kariérou vede k tomu, že vyhovět stále vyšším nárokům na zaměstnance a současně dostát rodičovským povinnostem se pro rodiče malých dětí stává téměř nemožným.

Řešení je často spatřováno v odlehčení rodinám od jejich pečovatelské funkce. Čím méně starostí bude život v rodině znamenat, tím snazší bude naplnění představ obou rodičů o profesním růstu. Prostředkem je podpora zařízení nerodičovské, především kolektivní péče. Ostatně tento postup odpovídá i cílům vysoké zaměstnanosti, v rámci nichž mají být rodiče s malými dětmi umístěni co nejrychleji na trh práce. Z této představy také pramení požadavek na vytvoření široké nabídky zařízení péče o děti do 3 a do 6 let, který patří mezi Barcelonské cíle, přijaté Evropskou radou v roce 2002.

Nechci uvedený nástin řešení ani v nejmenším zpochybňovat, jak se snažily podsouvat některé reakce na priority Českého předsednictví v této oblasti. Pouze bych chtěl poukázat na několik bodů, které podle mého názoru dovolují - a dokonce s ohledem na potřebu respektování principu demokratické legitimity nutí - zahájit nad existujícími barcelonskými cíly vážnou diskusi.

1. Barcelonské cíle byly schváleny v roce 2002 bez účasti nových členských států, které vstoupily do EU v roce 2004. Nové členské země přitom právě do otázky, která se úzce dotýká velmi citlivé sféry péče o děti, mohou vnést i vlastní specifické historické zkušenosti a poznatky. I Česká republika má v bohaté zkušenosti s rozvinutým systémem kolektivní péče o děti v éře totalitní diktatury - s jeho pozitivními i negativnímu důsledky. Domnívám se, že by bylo správné a žádoucí, v důsledku takto změněné situace otevřít o barcelonských cílech diskusi, již se budou moci plně účastnit i nové členské země.

2. Většina členských států barcelonské cíle neplní. Nenaplní je ani do roku 2010. Řada států je dokonce naplnit nemůže. Chybí po nich totiž poptávka. To je i případ České republiky. Postrádá logiku stavět pečovatelská zařízení tam, kde rodiny upřednostňují jiný model péče o děti. A měnit poptávku z Bruselu zkracováním rodičovské dovolené a příspěvků je nemyslitelné, nehledě na to, že jde o kompetenci členských zemí. Již nyní má Evropská byrokracie u evropských občanů velmi špatné jméno a jen těžko by jej takový tlak z Bruselu vylepšil. Také celoevropské průzkumy prokazují zcela odlišné rozložení priorit v oblasti slučitelnosti rodiny a zaměstnání mezi různými částmi Evropy - zvláště pak mezi starými a novými členskými zeměmi či mezi severní a jižní Evropou. Cíle, které byly v roce 2002 plně pochopitelné, jsou proto v situaci roku 2009 daleko problematičtější. I to je důvod pro otevření debaty o jejich revizi.

3. Nechci zpochybnit oprávnění cílů zvyšování zaměstnanosti. Je ovšem zapotřebí hledět přitom i na další faktory, jako je svoboda rodin a zájem dítěte. A to včetně výsledků pediatrických a psychologických průzkumů. Nelze se pouze v zájmu politiky zaměstnanosti soustředit na kvantitativně specifikované cíle a nezohledňovat přitom kvalitu péče o děti. I tento prvek by se měl proto objevit ve všech opatřeních v oblasti péče o děti.

4. Je v souladu s Pekingskou agendou, jakož i s cíly politiky rovnosti žen a mužů, považovat i neplacenou práci rodičů při péči o děti za plnohodnotnou a společensky relevantní alternativu výdělečné práce. Jen tak lze odstranit tradiční stereotyp, že žena, která pečuje o děti „nic nedělá“ a jediným, kdo pracuje, je muž – živitel. Tento pohled zpochybňuje náhled na pečující rodiče jako „nezaměstnané“ osoby, jež je třeba v rámci politiky zaměstnanosti dostat do zaměstnání. I to je důvod po otevření debaty o barcelonských cílech a jejich možných změnách.

5. České předsednictví vychází z principu svobody rodin. Je třeba ponechat rozhodnutí o způsobu péče na rodinách samotných. Rozhodnutí pro domácí péči o děti by nemělo být automaticky považováno za nesprávné. Nestavme kvantitu nad kvalitu. Vykazovat jako úspěch pouhý statistický nárůst počtu dětí do tří let v zařízeních kolektivní péče přece neříká nic o kvalitě výchovy, emoční spokojenosti dítěte, o kvalitě života matky i dítěte. Problém střetu mezi společenským tlakem na kariérní úspěch a nároky spojené s péčí o děti, lze řešit i jinak. Mimo jiné i tím, že bude domácí péče o děti – ať ji vykonává otec či matka – zbavena nálepky nedůstojné činnosti a společenského neúspěchu. Podmínkou je i její dostatečné odhodnocení. I zde ovšem narážíme na skutečnost, že jde o kompetenci členských států. Kvalitní rodinná politika by měla respektovat především přání rodin. Ať jde rychlý návrat do práce, nebo domácí péče o děti. Všechny formy by měly být vůči sobě vyvážené.

6. Argumenty, které jsem dosud uvedl, Vás, vážené kolegyně a vážení kolegové, možná nepřesvědčily. I to je ovšem dokladem nejednotného pohledu na oblast péče o děti a rodinnou politiku. Ten je s ohledem na specifické kulturní, politické a historické tradice a zkušenosti různých zemí a regionů pochopitelný. Vzhledem k tomu, že barcelonské cíle byly přijaty v rámci koordinace národních politik, nabízí se pak otázka, zda je skutečně stanovování kvantifikovaných cílů vhodnou cestou. Nikdo nechce zpochybňovat či trivializovat odvážný model severské rodinné politiky či nedávné kroky německé vlády. Každý stát má právo na svoji volbu. Stejně tak by však nikdo neměl napadat rozhodnutí těch zemí, které barcelonské cíle neplní, nehodlají a ani nehodlají zvyšovat úsilí k jejich naplnění. Jsou země, jejichž občané vzhledem k svým historickým zkušenostem o jesle nemají zájem. Samotný text barcelonských cílů uvádí, že při plnění cílů je nutné brát v potaz poptávku a národní podmínky. Není tedy vhodnější, aby v souladu s principem subsidiarity postupovaly jednotlivé země podle vlastního uvážení? Argumentace potřebou společné podpory růstu zaměstnanosti je sice správná, ale dovolím si tvrdit, že s barcelonskými cíly nemá mnoho společného.

Otevření debaty nad barcelonskými cíly neznamená zpochybnění dosavadního úsilí členských států o jejich naplňování, ani jakýkoli „krok zpět“ nebo dokonce návrat ke „konzervativnímu modelu“. Znamená pouhé uznání faktu, že je třeba respektovat řadu dalších faktorů. V globálním celospolečenském systému nelze hledat všeobecně platné jednoduché recepty na řešení specifických problémů. Opatření, které je v jedné zemi úspěšné, může být jinde předem odsouzeno k debaklu. Jak jsem již nastínil, ani problém slučitelnosti rodiny a zaměstnání neimplikuje jediné správné řešení, které by bylo možné jednoduše „vnutit“ rodinám. Podpora zařízení kolektivní péče se přitom nevylučuje s respektováním rodičovské péče. Tak jako však nelze požadovat zavedení společného a unifikovaného systému podpory domácí rodičovské péče, není ani vhodné stanovovat univerzálně platný a kvantifikovaný model pro podporu péče kolektivní.

Respekt ke kulturním odlišnostem, ke svobodě jednotlivce i rodiny, k demokratickému způsobu rozhodování a respektování vůle občanů, to vše jsou pilíře demokratického státu, a troufám si říci, že i Evropské unie. Otevřít rodinám i jednotlivcům co největší množství alternativ, to vše by mělo být naším cílem. Naopak stanovování univerzálně platných receptů, platných pro každého člověka, je dnes již věcí minulosti a je jednoznačně cestou zpět.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, pane komisaři, dámy a pánové,

doufám, že nastíněné problémy a otázky alespoň v hrubých obrysech ozřejmily, proč se České předsednictví rozhodlo otevřít na dnešním jednání právě otázku barcelonských cílů a jejich relevance. Mohl bych zmínit ještě řadu dalších témat a důvodů, včetně ekonomické krize, již v současnosti čelíme, a která je rovněž výzvou k hledání nových cest k dosažení hospodářského růstu. Základním principem je však samozřejmě respekt k zájmům jednotlivých členských států reprezentovaných v tuto chvíli Vámi.

Ještě než ukončím svůj projev a dám prostor panu komisaři Špidlovi, zopakuji otázky, které jsme vám rozeslali jako podklad pro dnešní diskusi. Zkusme se nad nimi zamyslet:

• Domíníváte se, že by měla evropská strategie zaměstanosti více akcentovat požadavek na aplikaci nejlepšího zájmu dítěte a promítnout ho do příslušných politik?

• Pokud ano, jaká opatření mohou být za tímto účelem učiněna ? Je vhodné/žádoucí v této souvislosti zvažovat změnu formulace barcelonských cílů v oblasti péče o předškolní děti ?

• Zohledňují Barcelonské cíly dostatečně princip subsidiarity, rozdílnou historickou zkušenost i společenskou realitu v jednotlivých členských zemích ?

• Domníváte se, že by ohodnocení tzv. neformální práce vykonávané v převážné míře ženami v oblasti mezigenerační solidarity přispělo k větší rovnosti žen a mužů ? Pokud ano, jaká opatření lze v této oblasti učinit na úrovni EU a členských států ?

Doufám, že tento můj úvodní příspěvek otevře mezi námi plodnou diskusi, která je podmínkou dosažení každého konsensu.

Děkuji Vám za pozornost.