Archiv zpráv minulých vlád

13. 3. 200912:44

Projev premiéra na konferenci v Senátu ČR „Deset let od rozšíření NATO: úspěchy, výzvy a vyhlídky“; 13. 3. 2009

Letos slavíme významná výročí. Nejen deset let od vstupu České republiky, Polska a Maďarska do NATO. Ale také 60 let od založení Aliance a 20 let od pádu železné opony. Tato čísla zároveň symbolizují, jak se zrychluje běh světa. Jak se naše úspěchy rychle stávají minulostí. Jak rychle se vynořují nové výzvy. Jak rychle musíme znovu a znovu přehodnocovat naše vyhlídky. Během deseti let od pádu impéria zla se ve světě z pohledu globální bezpečnostní rovnováhy událo více, než za minulé půlstoletí. A v desetiletí po našem vstupu se tento vývoj dále urychlil.

Nekladu si ambici vystoupit zde s odbornou přednáškou. Ostatně bezpečnostní experti teprve tvoří, či musí vytvořit novou strategii NATO. V tématu této konference se objevuje sousloví úspěchy, výzvy a vyhlídky. Myslím, že všechny tyto tři termíny spojuje jedno slovo Svoboda. Hlavním úspěchem Aliance je obrana svobody. V obraně svobody spočívají výzvy pro další období. A bez úspěšné obrany svobody nemá NATO žádné vyhlídky do budoucnosti.

Severoatlantická aliance je bezpochyby nejúspěšnějším obranným uskupením historie. NATO uspělo ve své hlavní misi, kvůli které vzniklo. Zvítězilo ve studené válce, kterou vyvolalo spuštění železné opony napříč evropským kontinentem. Důsledkem a potvrzením tohoto úspěchu je právě členství bývalých komunistických zemí v Alianci.

Úspěch NATO ve studené válce byl tak jednoznačný, že někteří volali po jeho zrušení, protože prý splnilo svůj účel. Avšak Aliance k obraně svobody není a nemůže být nástrojem na jedno použití. Žádný konec dějin se také nekonal a nekoná, liberální demokracie není definitivním vítězem historie a svět není o nic více bezpečný, než v době soupeření dvou bloků. Možná spíše naopak. Svým způsobem je NATO dnes opět na začátku. Základní mise – obrana svobody – zůstává. Svoboda je alfou i omegou existence NATO, důvodem jeho zrodu i zárukou přežití. Ale nástroje a metody vedoucí k tomuto cíli jsou daleko méně zřejmé, než před 60 lety.

Svobodný svět se ukázal být ekonomicky silnějším, než komunistické impérium zla. A samozřejmě také politicky konsolidovanějším a stabilnějším. Na to druhé rozhodně nelze zapomínat. I když je NATO především obranou aliancí, jejíž vojenská síla přímo závisí na ekonomickém potenciálu, svých cílů fakticky vždy dosahovala díky správným politickým rozhodnutím. Svobodný svět stál jeho občanům za obranu a navíc přitahoval i obyvatele zemí nepřítele. Ve skutečnosti během studené války nedošlo k přímé vojenské konfrontaci obou bloků. Konflikty se dály v okrajových oblastech a tak přes všechny závody ve zbrojení šlo především o politické soupeření.

Politika je důležitá i dnes, kdy již nemáme proti sobě jednu hlavní jasně definovanou vojenskou hrozbu, za níž navíc stála jednotící ideologie s předvídatelným a svým způsobem konzervativním chováním. Již také neplatí jednoduchá implikace: svobodný svět rovná se ekonomická převaha rovná se vojenská výhoda. Nemůžeme se spoléhat ani na to, že stačí odstranit tyrany a lidé žijící na územích, z nichž hrozí světu nebezpečí, nás uvítají jako osvoboditele a sami zařídí zbytek, jako tomu bylo u občanů států Varšavské smlouvy.

Tyto faktory rozhodně neoslabují význam obrany svobody. Činí ovšem tuto misi náročnější, subtilnější, mnohorozměrnější. Aliance se nemůže změnit v tom, že se vzdá svého zakladatelského ideálu. Stále platí, že vojenská síla NATO závisí na ekonomickém potenciálu a ten na míře svobody v euroatlantickém uskupení. Stále také platí, že bez politické stability, bez trvale vysoké vůle k obraně svobody, jaká sjednocovala Alianci v době studené války, jsou její vojenské složky prázdnou skořápkou, pouhým papírovým tygrem.

Aliance se tedy nemá měnit vnitřně, o tom jsem přesvědčen. Musí však své vystupování přizpůsobit změněnému globálnímu prostředí. A již to samozřejmě činí, byť spíše ad hoc. Po pádu železné opony zasahovalo NATO mimo své hranice jako nikdy v historii. V situaci, kdy zůstalo fakticky jedinou celosvětově akceschopnou vojenskou silou, padla standardní výmluva, proč nevystupovat na obranu svobody. Jako v případě Československa v roce 1968. Po studené válce už nešlo říkat „nepomůžeme vám, protože nemůžeme dráždit Sovětský svaz“. A když je někdo jediný, kdo může něco udělat, tak to prostě udělat musí. Jak řekl Thomas Jefferson: Vše, co potřebuje tyranie, aby získala pevnou půdu pod nohama, je, když lidé dobré vůle zůstanou zticha.

Aliance se tak rázem ocitla před řadou konfliktů, které by dříve byly řešeny na základě snahy zachovat blokový status quo. Dnes nic takového neexistuje a světovou rovnováhu a řád může fatálně narušit buď regionální mocnost typu Íránu, nebo i relativně malá a slabá, ale dostatečně odhodlaná entita, třeba substátního charakteru. Jsem přesvědčen, že čistě z vojenského hlediska NATO v těchto konfliktech a misích obstálo. Byť se ukázalo, že novému charakteru hrozeb se musí přizpůsobit i struktura Aliance. A musím zde poděkovat generálnímu tajemníkovy Jaap de Hoop Schefferovi, že tuto reformu NATO pro 21. století zahájil. A příští, výroční summit pod jeho vedením nám napoví více.

V každém případě vedlo NATO mise, které odpovídají definici spravedlivé války. Šlo vždy o boj na obranu svobody, který byl v rozumné době vyhratelný a byl vedený způsobem, který způsoboval méně utrpení, než jakému bránil. Daleko závažnější je, že Aliance nebyla na nové typy konfliktů po pádu železné opony dostatečně připravena politicky. Což není ani tak její vina, jako důsledek nepřipravenosti celého Svobodného světa.

Nové nepřátele svobody nelze jednoduše odstrašit atomovým arzenálem, dokonce ani nestačí je vojensky porazit. Sovětské impérium se zhroutilo v důsledku neschopnosti unést závody ve zbrojení. Následně se obnovily demokratické instituce, které měly v zemích střední a východní Evropy tradici. Irák či Afghánistán reprezentují společnosti jiného typu. Po vojenském vítězství, po „tvrdé síle“, následuje potřeba „měkké síly“ - daleko delší a velice obtížná etapa budování civilních institucí.

Ano, stále tu jde o stejný cíl, jako před šedesáti lety: o obranu svobody. Nikoli však už jen o obranu naší svobody před vnější nepřítelem, ale o pozitivní snahu vybudovat svobodné společnosti v oblastech, kde nikdy nefungovaly. To už není jen vojenský problém. Ani ne pouze problém politický, ale doslova filosofický. Nepatřím k těm, kteří tvrdí, že svoboda a lidská práva jsou západním vynálezem, který lze bez problémů vnucovat zbytku světa. Nepochybně každá lidská bytost touží po svobodě od svého narození. Ale není zkrátka možné během pár let jinde implementovat občanská práva a struktury občanské společnosti, které se u nás utvářely celá staletí a už vůbec ne násilím.

Řešení tohoto problému tak přesahuje možnosti vojenských struktur NATO. Zde se otevírá široké pole pro spolupráci s EU, která reprezentuje právě onu „měkkou“, civilní sílu. Potvrzuje se, že obě euroatlantické instituce nejsou v žádném případě konkurenční, ale naopak komplementární - EU představuje ekonomickou a NATO bezpečnostní spolupráci. Unie nemá prostředky k dosažení vítězství svobody a Aliance zase nemá prostředky k jeho udržení. Jedno bez druhého nemá smysl a na obojím závisí jak budoucnost euroatlantického prostoru coby zóny svobody, bezpečí a prosperity, tak mír a stabilita ve světě.

Téma Afghánistán bude jedním z hlavních bodů summitu NATO ve Štrasburku/Kehlu na počátku dubna. Je klíčové, abychom v této komplexní misi uspěli. Civilní prohra v Afghánistánu by obrátila celé vojenské vítězství v prach. Na druhé straně i rekonstrukce země musí být zajištěna dostatečným množstvím vojáků. Vítám rozhodnutí nové americké administrativy posílit kontingent v Afghánistánu a udělím vše pro to, aby si ani Česká republika neustřihla ostudu…

Potřeba spolupráce NATO a EU se netýká jen zahraničních misí, ale i našeho vlastního civilizačního prostoru. Nová povaha hrozeb nás staví nejen před potřebu plánovat komplexní vojensko-civilní akce v zahraničí, ale i před nutnost bránit se masovým a bezohledným útokům vůči bezbranným a nic netušícím občanům. Jestliže jsem v úvodu řekl, že základní misí NATO zůstává obrana svobody, ale v nových podmínkách je plnění tohoto úkolu subtilnější záležitostí, pak právě zde leží nejcitlivější bod. Otázka zní: nakolik smíme sami preventivně omezit svobodu občanů, abychom ji chránili před zákeřným útokem? Odpovědi hledáme složitě, ale nesmí nám k tomu chybět dobrá vůle.

Ve své podstatě daleko snazší je rozhodnutí o budování protiraketového štítu, který rovněž chrání naše civilisty před hrozbou útoku, ale na rozdíl od letištních kontrol či protiteroristických zákonů nijak neomezuje jejich svobodu. NATO v této otázce jednoznačně prokázalo vůli ke společné obraně, vůli nedopustit, aby zaoceánská část Aliance požívala vyšší úrovně bezpečnosti, než Evropa. Proto do budoucna neočekávám v otázce radaru výraznější diskusi a tu současnou považuji pouze za dobové tanečky. Zato spor občanská práva versus bezpečí musíme probírat neustále a hluboce, jak si toto téma zaslouží.

Jakkoli je nesmírně náročné nalézt vojenské odpovědi na nové hrozby, které číhají jak desítky tisíc kilometrů daleko, tak přímo na našich ulicích, přesto považuji i v otázce terorismu za primární politickou rovinu problému. Musíme být soudržní, musíme znát význam jak svobody, tak bezpečí, naše demokracie musí ukázat vůli bránit samy sebe i druhé. Náš politický systém je a může být vystaven těžké zkoušce stability. Naši nepřátelé vědí, že nás nemohou porazit vojensky, jejich spojencem je však strach. Strach, který vede k odmítnutí svobody a tím k vyprázdnění demokracie. Ve středu jsme si připomněli smutné výročí pěti let od krvavých útoků v Madridu, jejichž cílem nebylo nic menšího, než ovlivnit svobodné volby.

Proto je vrcholně důležité, aby celá politická scéna byla jednotná. Jako tomu bylo po 11. září, kdy Aliance poprvé v historii uplatnila čl. 5 o společné obraně z Washingtonské smlouvy. Demokratičtí politici, kteří straší občany tvrzením, že obrana věci svobody zničí jejich bezpečí, se fakticky stávají spojenci teroristů. Jak řekl Benjamin Franklin: Kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečí.

Přizpůsobení NATO novým akutním hrozbám mimo naše hranice i uvnitř je pouze jednou částí problému, přičemž řešení musíme hledat v krátkodobém a střednědobém horizontu. Jeho druhou částí je reakce na změnu mocenské mapy světa, což je otázka středně až dlouhodobá. Už přestává platit, že NATO představuje uskupení ekonomicky nejmocnějších zemí světa. Aliance tak nejen ztratila jednoznačně definovaného nepřítele, ale zároveň může být v relativně krátké době zpochybněna i hospodářská základna její strategie. Spolu s posunem ekonomické síly do Asie, do zemí jako je Čína či Indie, se z USA a Evropy bude stěhovat i politická a vojenská dominance.

Jak jsem řekl v úvodu, náš svět prochází velkými změnami. Za těch dvacet let, které uběhly od pádu železné opony, se z bipolárního světa stal unipolární. Ten se brzy ukázal být světem sice s jednou dominantní velmocí, ale s řadou asymetrických hrozeb. Nyní jsme na cestě ke světu multipolárnímu, v němž vedle NATO a USA budou hrát důležitou roli Rusko, Čína, Indie… Tomuto světu nepůjde diktovat z jednoho centra. To však v nejmenším neznamená, že bychom se měli vzdát naší základní mise: obhajoby svobody. Ta je přece správná, ta přece slouží všem obyvatelům planety a my prostě jen musíme najít způsob, jak o významu této hodnoty přesvědčit ostatní významné hráče. Nemusíme to být právě my, kdo bude jednoznačně dominovat novému světu. Ale musíme udělat vše pro to, aby mu nadále dominovala myšlenka svobody.

Některé otázky jsou jasnější, jiné méně. Je jisté, že musíme dokončit bezpečnostní integraci našeho vlastního euroatlantického prostoru. Státy západního Balkánu směřují do Aliance a to je dobře. Zmizí tím poslední ohnisko permanentního napětí na starém kontinentu. Balkán už nebude oním „měkkým podbřiškem Evropy“, jak ho nazval Churchill.

Otazník visí nad partnerstvím a případným členstvím zemí, jako je Ukrajina, či Gruzie. U obou je patrný výrazný odpor Ruska. A to odpor zásadní, nikoli hraný, jako je tomu v případě radaru. Jde opět o střet svobody a bezpečí. Žádná třetí země nemůže mít právo veta v otázce svobodného rozhodnutí o vstupu do NATO. A na druhé straně bezpečí světa do značné míry závisí na spolupráci euroatlantické civilizace a Ruska. I když jsme v mnohém konkurenty, máme společné základní zájmy: Boj proti terorismu, udržení světového řádu a globální politicko bezpečnostní rovnováhy.

Vztahy k někdejšímu hlavnímu nepříteli budou klíčové pro tvorbu bezpečnostní strategie NATO na příští léta. Ze všech významných mocností má Rusko k euroatlantickému prostoru nejblíže. Nejen geograficky, ale i hodnotově. Věřím, že společné zájmy nakonec převáží nad spory a Aliance spolu s Ruskem budou tvořit páteř světové bezpečnosti. Spolupráce na zahraničních misích a při boji s terorismem k tomu vytváří dobrý základ.

Ve svém vystoupení jsem se explicitně nezmínil o významu transatlantické vazby. O potřebě spolupráce mezi Evropou a USA, o níž se jinak vyjadřuji často. Jsem však přesvědčen, že právě zde to není nutné. Nepochybuji o tom, že všichni v tomto sále vědí: bez spolupráce Spojených států a Evropy, NATO a EU, je obrana svobody ztracenou věcí. S našimi zkušenostmi ze dvou světových a jedné studené války to vidíme naprosto jasně. Musíme bránit svobodu před všemi jejími nepřáteli. Musíme ji bránit doma i ve světě. Musíme ji bránit pro nás, i pro naše děti a vnuky. Musíme ji bránit před strachem, ať už nás tento strach vede k přemrštěným bezpečnostním opatřením, či naopak k rezignaci na vůli k obraně. A nakonec, ale vůbec ne v poslední řadě: musíme bránit svobodu před paralyzující vírou, že je jednou provždy vyhráno. Slovy Thomase Jeffersona: Strom svobody je občas nutné zalít krví tyranů a vlastenců.