Rozhovor s premiérem Janem Fischerem

V mých očích má to slovní spojení ten význam, který se mu obvykle přisuzuje. V týmu mají všichni své specifické úkoly, ale také právo říci si svoje ke všem diskutovaným tématům, a žádný názor není zakazován. Pak ale samozřejmě musí přijít okamžik, kde spočítají hlasy a přijme se rozhodnutí – v tomto ohledu je dokonce vládní angažmá týmové práci silně nakloněno, protože vláda už podle ústavy rozhoduje ve sboru. Individualista zvyklý za každou cenu prosadit své by to měl v takových podmínkách velmi těžké.

 

Věřím v to. V míře, jakou mi dovolovaly schůzky s jednotlivými kandidáty, jsem se snažil všímat si i této okolnosti.

 

Myslím, že zásadní změny nelze očekávat. Veřejnost si může s vědomím toho, co se někdy odehrává v poslanecké sněmovně, představovat podobně vyhrocená jednání i na vládě. Tak to ale není, vláda je obvykle přece jen myšlenkově podstatně kompaktnější tým a proto ani jednání nebývají tak vzrušená. Na tom se nepochybně nic nezmění. Je ale jasné, že pro některé úkoly bude nevýhodou vlády pod mým vedením její nepolitičnost. Pokud jsou členy standardní povolební vlády političtí lídři koaličních stran, může mít samozřejmě jednání větší spád, o řadě věcí jsou schopni se dohodnout na místě.

 

Ano, budeme konzultovat. A ne, strany vládu nebudou řídit. Vláda bude řešit z valné věci nepolitické úkoly, a proto nebude pro politiky zajímavé, aby nad námi stáli a tahali za provázky. Ale témata, kde se mohou prosazovat odlišná politická stanoviska stran, například základní parametry rozpočtu na příští rok, samozřejmě s politickými stranami musíme diskutovat, ale tomu by se neměl nikdo divit, bude to jejich rozpočet.

 

Výhodou státního úředníka je, že své politické názory nejen že nemusí, ale dokonce ani nesmí do své práce promítat – kdyby takové ambice měl, nebyl by úředníkem, ale politikem. Ale abych vás úplně neodbyl, říkám, že mé životní postoje jsou spíše zdrženlivé a konzervativní.

 

Lisabonskou smlouvu chápu jako výsledek dlouhodobého směřování a dlouhodobé debaty, jak lépe institucionálně uspořádat Evropskou unii. Byť je to dokument, který je tvořen jako dokument právní, tak je to výrazně dokument politický a je výslednicí politické debaty a je také politickým způsobem v jednotlivých zemích ratifikován. To platí samozřejmě i o České republice. Ratifikační proces běží, to je určitě pozitivní. Mám-li být osobní, tak Lisabonskou smlouvu beru jako realitu a spíš je možná dobré podívat se trochu dopředu, ale to už není příběh této vlády, ale všeobecně učme se s tou smlouvou posléze žít, adaptujme na ni svou zahraniční politiku, svůj postoj k Evropské unii, k novému uspořádání – prostě je to období včasné adaptace.

 

Nepochybně ty, které tím či oním způsobem reagují na ekonomickou krizi. Pokud se na seznam předložených návrhů podívám subjektivním pohledem, byl bych samozřejmě rád, kdyby se před zánikem této sněmovny podařilo projednat návrh zákona o sčítání lidu, bytů a domů v roce 2011, který vznikal na statistickém úřadu. Pokud bychom po vzniku nové sněmovny museli začínat projednávání úplně od počátku, mohli bychom se s přípravami této jinak pravidelné akce dostat do velkého skluzu.