Interpretace terénního šetření Společnosti Člověk v tísni – společnost při České televizi, o.p.s.  v rámci projektu Analýzy soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze Slovenské republiky na území ČR

 

Zdeněk Uherek, Renata Weinerová

 

 

Úvod

 

Šetření Společnosti Člověk v tísni – společnost při České televizi o.p.s. (dále jen Společnost Člověk v tísni) faktograficky upřesňuje řadu výroků, o kterých jsme doposud uvažovali spíše ve formě hypotéz. Terénní prací byl vytvořen vzorek 53 případů jednotlivců nebo migrujících rodin náhodně kontaktovaných v Praze, středních, východních, severních a západních Čechách a na severní a jižní Moravě. Šetření pojednává celkově přibližně o 200 osobách a dobře vykresluje migrační situaci, ve které se daná skupina nachází. Některé vyplývající skutečnosti by nicméně bylo třeba dále ověřovat a upřesňovat. Šetření diferencuje azylovou a neazylovou migraci, migraci rodinnou a individuální, stručně charakterizuje typ lokality, ze které imigrant přichází, zaznamenává jeho migrační biografii včetně motivace k migraci a vyjadřuje se ke stávající situaci imigranta, zejména v oblasti bydlení, rodinné situaci, legálnosti jeho pobytu a rámcově ke zdrojům obživy.

 

Druhá část šetření Společnosti Člověk v tísni přináší stručný sociálně-demografický popis několika zdrojových lokalit městského typu na Slovensku (Košice – Luník XI, Michalovce, Pavlovce nad Uhom) a pokus o typologii migrace z prostředí těchto kumulovaných romských sídlišť.

 

 

 

Azylová a neazylová migrace

 

Z rozložení vzorku vyplývá, že neazylová migrace je mnohem silnější než migrace azylová. Z podchycených a zaznamenaných případů migrace Společnosti Člověk v tísni připadá na 39 případů neazylové migrace 14 případů migrace azylové, tj. přibližně 3 : 1, resp. 30% žadatelů o azyl v celkovém počtu romských migrantů do České republiky. Podle našich empirických zkušeností,[1] uvažujeme-li jak dlouhodobou, tak i krátkodobou pracovní migraci, je však podíl neazylové migrace oproti romským žadatelům o azyl ještě mnohem vyšší. Touto charakteristikou se migrace Romů ze Slovenska do České republiky podstatně liší od migrace Romů ze Slovenska například do Belgie, Finska a dalších západních států, kde je podíl žadatelů o azyl na celkovém počtu migrantů výrazně vyšší, resp. počet žadatelů o azyl převládá. Imigraci lze proto účinně regulovat změnou azylové legislativy. V českém prostředí změny azylové legislativy mohou podstatně ovlivnit počty romských žadatelů o azyl, ale nikoli zásadně změnit toky romské migrace.

 

Zdrojový prostor

 

Zdrojovým prostorem migrace jsou stejně tak města i vesnice. Tato okolnost je dána tím, že důvody uváděné pro migraci (viz níže) vyplývají z problémů postihujících jak městské, tak i venkovské obyvatelstvo. Současně způsob bydlení, obživných aktivit a kvality života se u řady Romů na slovenském venkově a ve městech neliší. Na okrajích řady slovenských měst (např. Trebišov, Humenné, Michalovce) se vyskytují romské čtvrti mající charakter romských (venkovských) osad a život v nich je s osadami srovnatelný. Jen část obyvatel slovenských měst žije v podmínkách odlišných, než jaké jsou podmínky romského obyvatelstva na venkově. Typ sídla (město / vesnice) tudíž způsob života migranta příliš necharakterizuje a je třeba jemnějšího členění (viz níže). I při jeho použití je však patrné, že selekce potenciálních migrantů se řídí jinými pravidly než je typ sídla.

 

Výzkum podchytil 29 případů migrace z města a 24 případy migrace z vesnice. Při vyhodnocení typu bydlení je dále patrné, že 62% popsaných případů je ze sociálně segregovaného prostředí (uzavřené romské lokality). Z toho 11% náleží výhradně romským sídlištím, a 51% zástavbě typické pro romské osady, to znamená „chyžky“, mezi kterými se ovšem mohou nacházet i prostorné a kvalitně vybavené rodinné domky. Různé typy smíšených sídlišť se mezi popsanými případy vyskytují z 26% a na bydlení v neromských čtvrtích či částech měst a vesnic připadá přibližně 12% (viz graf 1).

 

 

 

Podle typu bydlení lze odhadovat, že na migraci do České republiky se podílejí všechny vrstvy Romů ze Slovenska. Jak však ukážeme níže, zejména „střední vrstvy“ ze smíšených sídlišť proto, že svoji pozici ztrácejí. Z kazuistiky uvedené v druhé části šetření Společnosti Člověk v tísni situaci „střední vrstvy“ nejlépe odpovídá případ rodiny paní T.S. ze sídliště Jih v Michalovcích.

 

Z hlediska místa rezidence a typu bydlení se odlišuje azylová a neazylová migrace. Data Společnosti Člověk v tísni dávají předpoklady pro vyslovení hypotézy, že romští žadatelé o azyl přicházejí především z měst spíše než z venkova. Dále je možné konstatovat, že v šetřeném vzorku u žadatelů o azyl, na rozdíl od neazylových migrantů, převládá sídlištní zástavba. Vzhledem k velikosti vzorku může být náhoda, že velká část žadatelů o azyl pochází z košického sídliště Ťahanovce. Je však v každém případě alarmující skutečností, že z košických sídlišť, včetně známého Luníku IX, přišlo 57% případů žadatelů o azyl ve výběrovém souboru a 64% žadatelů o azyl je z velkých měst. Tato skutečnost koresponduje s frekventovaně uváděným důvodem pro podání žádosti o azyl v České republice, kterým je ztráta bydlení (viz oddíl motivace k imigraci). Tato událost může postihnout snáze sociálně slabého jedince v městské nájemní zástavbě v prosperujícím sídle, kde je o byty zájem, než v romské osadě. Zároveň postihne sociálně slabého jedince, který opustil osadní život a segregované prostředí a alespoň prostorově se integroval do většinové společnosti. To však neznamená, že se obyvatelé osad mezi žadateli o azyl nevyskytují. Figurují zde osady v Košickém kraji při hranici s Ukrajinou (např. Velké Kapušany) i další osady na východním Slovensku, včetně míst známých azylovou migrací, jakými jsou Pavlovce nad Uhom u Michalovců, situované nedaleko od Velkých Kapušan. Z romských osad pochází 36% případů žádostí o azyl ve zkoumaném vzorku (graf 2).

 

 

 

Z hlediska prostorové lokace zdrojového regionu jednoznačně převládá východní Slovensko a zde Košice a jejich okolí. Přímo z Košic bylo 20% podchycených migrantů, z blízkého okolí 22%. To znamená, že z Košic a okolí bylo 44% imigrantů zaznamenaných Společností Člověk v tísni. Druhou důležitou zdrojovou oblastí, která má opět lokaci na východním Slovensku, jsou Michalovce, Trebišov a jejich okolí. Z Michalovců přišly 4% migrantů a z okolních sídel, včetně Trebišova, 22%. Jako důležité zdrojové obce je možné v blízkosti Michalovců identifikovat Sobrance, a osadu Tibavu, Pavlovce nad Uhom, Velké Kapušany a Vranov nad Topľou mezi Michalovci a Humenným. Třetím, již méně zastoupeným regionem je západněji položená Spiš (10%) a ve výběrovém souboru dominující osada Smižany. Další lokality a regiony jsou zastoupeny méně významně. Figuruje zde Šariš (Sabinov) (4%), Humenné a okolí (4%), Medzilaborce na Slovensko-Polském pomezí 2%. Ve středním Slovensku se na migraci do Čech podílí Popradsko (4%), zejména osada Velká Lomnica a nevýrazně okolí Nitry a Žiliny (po 2%). Ze Spiše nebo z Michalovců podle předložených dat migruje do Čech více Romů než z celého středního Slovenska. Ještě méně je ve výběrovém souboru zastoupeno západní Slovensko (4%), kde byla podchycena pouze Bratislava a romská osada Malé Levany. Šetření se však zaměřovalo zejména na dlouhodobou migraci. Krátkodobá pracovní migrace může vykazovat odlišné charakteristiky.

 

Z výčtu je patrné, že na migraci se podílejí regiony s nejvyššími koncentracemi Romů na Slovensku. Nikoli však rovnoměrně. Okolí Rimavské Soboty a Rožňavy, kde by měla být koncentrace Romů největší, například zastoupeno není.[2] Nejvýrazněji je naopak zastoupeno město Košice. Znamená to, že zdrojové lokality podílející se na největší migraci Romů do České republiky se stávají zdrojovými nejen proto, že je v nich vysoká koncentrace romských obyvatel a z toho plynoucí další okolnosti promítající se do jejich života, ale že zde existují ještě další předpoklady pro vytvoření migračního mostu. Potvrzuje to z terénních šetření patný fakt, že zkušenost s migrací se předává ústním podáním po rodinách a po lokalitách. Vytvářejí se tak lokality na migraci orientované a neorientované, případně orientované na jeden specifický typ migrace.

 

Podle zprávy „Sociálna a ekonomická situácia potenciálnych žiadateľov o azyl zo Slovenskej republiky“ jsou regiony s nejvyššími koncentracemi Romů charakteristické vysokou mírou nezaměstnanosti, nejvyšším počtem uchazečů o práci a osob pobírajících sociální dávky (Sociálna a ekonomická situácia 2000: 46).[3] Právě v těchto regionech jsou také nejvíce prostorově segregováni (podrobněji Poverty and Welfare 2002: 12 – 13).

 

Ve srovnání se Závěrečnou zprávou projektu „Správa o príčinách migrácie Rómov v SR“ (Červeňák 2001) vzorek Společnosti Člověk v tísni obsahuje větší počet městských obyvatel. Pokud je v této zprávě reálně odhadnuto, že přibližně 80% Romů na Slovensku žije mimo městské aglomerace (Červeňák 2001: 5), pak je patrné, že je vyšší migrační potenciál u městské populace, a to především u azylové migrace. Zvláště u neazylové migrace pak zaznamenáváme zastoupení jak městské, tak i venkovské populace. Silně zastoupeny jsou i typy osadní zástavby, kde žijí sociálně vyloučené komunity.

 

 

Motivace migrace

 

V kategorii neazylové migrace patřily podle šetření Společnosti Člověk v tísni mezi nejčastěji uváděné důvody migrace „příchod za rodinou“ nebo „nalezení partnera“ (14 případů). Ve vzorku neazylových migrací tyto motivace tvořily 26.6%. Ve vzorku azylových migrací se podílely 0%. V úhrnném vzorku tvořily 35.8%.

 

Druhým nejčastěji uváděným promigračním faktorem v kategorii neazylové migrace se stal „návrat do Čech“[4] ( 8 případů). Tento důvod uvedlo 20.5% respondentů ze skupiny neazylových migrantů a 7% respondentů ze skupiny žádající o azyl. V rámci obou typů migrací se důvod „návrat do Čech“ podílel 17%.

 

Třetím nejčastěji uváděným důvodem migrace neazylových respondentů se v šesti případech stala „ztráta bydlení“. Tento důvod uvedlo 15% neazylových respondentů a 28.5% azylových respondentů. V kategorii azylové migrace se „ztráta bydlení“ stala hned vedle „úžery spojené se ztrátou bydlení“ nejčastěji uváděným důvodem k migraci. V úhrnném součtu všech migrací tvořila „ztráta bydlení“ 18.8 %. Oproti tomu „úžera spojená se ztrátou bydlení“ se v kategorii neazylové migrace nevyskytla v jediném případě.

 

V pořadí dalších důvodů motivujících k migraci (4. – 6. místo v kategorii neazylové migrace ) následovala „pracovní migrace“, dále „perspektiva kvalitnějšího života“ a „úžera“, čili zadlužení rodin a potíže se splácením dluhů a lichvářských úroků.

 

„Pracovní migrace“ se vyskytovala ve vzorku neazylových migrantů v pěti případech (13%). Migranti z azylových zařízení tento důvod ani jednou neuvedli (0%). V celku obou typů migrací „pracovní migrace“ tvořila 9%.

 

„Perspektiva kvalitnějšího života“ byla uvedena jako motivační faktor k migraci pouze ve dvou případech neazylových respondentů. Tento migrační motiv zahrnoval 5% respondentů ze vzorku neazylové migrace, 0% respondentů ze vzorku azylové migrace a v úhrnném vzorku představoval 4 % migrantů.

 

„Úžera“ se stala spouštěcím migračním faktorem celkem ve třech případech z úhrnné migrace (5.6%). V rámci kategorie neazylových migrantů ji deklaroval pouze jeden z migrantů (2.5%) a v rámci vzorku azylových migrantů dva respondenti (14%).

 

V rámci sledovaného souboru  všech migrantů se žádný z dotazovaných nepřiklonil k odpovědi, která by spadala do kategorie „snížení dávek“ v zemi původu. Snížení sociálních dávek na Slovensku k 1.1.2003[5] však pravděpodobně latentně ovlivnilo odpovědi na všechny ostatní otázky vztahující se k migracím. Zároveň se několik migrantů při rozhovorech vyjádřilo, že předpokládají vzestup migrace po dalších úpravách sociálního zabezpečení v roce 2004.

 

 

 

 

 

Rodinná a individuální migrace, romská rodina v migračních procesech

 

Ve vzorku případů zpracovávaných Společností Člověk v tísni převládá migrace rodinná nad individuální, a to v poměru 31 ku 22. Znamená to, že téměř 60% případů je migrací rodinnou. Migrace azylová a neazylová se v tomto ohledu však výrazně liší.

 

Azylová migrace je v případě migrace Romů ze Slovenska do České republiky téměř výhradně migrací rodinnou.[6] Neznamená to však, že se vždy jedná o klasické manželské páry s dětmi, ale o mnohem různorodější sociální útvary. Lze je rozdělit do tří kategorií:

 

1. manžel, manželka a děti
2. druh, družka a děti
3. žena a děti

 

Jiné potenciálně možné kategorie soužití nebyly zaznamenány.

Rozložení mezi jednotlivými kategoriemi ukazuje graf 4.

 

 

Graf 4 Druhy partnerského soužití ve vzorku azylové migrace

Z grafu je patrné nevýrazně nejsilnější zastoupení formy soužití manžel - manželka a děti a téměř stejně preferovaný svazek druha s družkou. Současně zde vidíme relativně vysoké procento samostatných žen s dětmi, z nichž mnohé, jak ukazují výsledky rozhovorů, hledaly azyl právě po rozpadu manželství a předcházející nebo následné ztrátě bydlení (zaznamenány frekventovaně případy, že došlo ke ztrátě bydlení a následně se partneři odloučili stejně jako případy, že manželství se začalo rozpadat a žena byla z bytu vyhnána nebo jej opustila – někdy kombinováno též s domácím násilím). Uprchlická zařízení jsou v daných případech frekventovaně využívána jako humanitární azylová zařízení, kam se jedinci uchylují, když už nemají kam jít.

 

Počet dětí, které přišly s partnerem nebo partnery žádajícími o azyl výrazně kolísá. Jsou zde rodiny s jedním dítětem i mnohadětné rodiny se sedmi i více dětmi. Průměrně vychází na rodinnou azylovou migraci 3 děti na jednu rodinu. Situaci v této oblasti ukazuje graf 5, který informuje kolik procent rodin spadá do uvedených kategorií vzhledem k počtu dětí, které byly s partnery v azylovém středisku.

 

Graf 5 Počet dětí v rodinách romské azylové migrace[7]

 

 

 

Z grafu vyplývá, že největší procento žadatelů o azyl tvořilo rodinu s 3 – 4 dětmi. Největší počet partnerů nebo samostatných žen žádal o azyl spolu se třemi dětmi (celkem 6), dále pak s jedním dítětem (celkem 4). Dva případy rodinné migrace byly s pěti dětmi. 7 a 2 děti se vyskytovaly jedenkrát. Většinou se jednalo o nezletilé děti. Zaznamenány však byly i děti zletilé, např. 21 let. Relativně malý počet dětí odpovídá typu migrace (hojně zastoupené město a smíšená sídliště). Současně však z něj nelze přímočaře odvozovat počet dětí, které partneři nebo samostatné ženy s dětmi žádající o azyl mají, neboť, jak ze šetření vyplývá, mnozí z nich neměli při azylové proceduře všechny děti sebou (např. P21).

 

Z hlediska příbuzenských vztahů byly mezi rodinami i jednotlivci relativně časté případy, kdy žadatelé neměli blízké příbuzné (rodiče či sourozence) v České republice, nebo kdy uváděli, že mají jejich příbuzní v České republice svých starostí dost a oni je nechtějí obtěžovat nebo že jim příbuzní odmítli pomoci. Azylové řízení proto velmi často naznačuje selhání rodinné a příbuzenské solidarity nebo rozvolnění příbuzenských pout.[8]

 

Zkoumaný vzorek dále ukazuje, že žádost o azyl v České republice nelze jednoznačně klasifikovat jako kolektivní rodinnou strategii ke zlepšení sociálního statusu, jako je tomu u azylové migrace do západních zemí, ale velmi často jako odklad řešení naléhavých rodinných a sociálních problémů.

 

Na vyšší výskyt ménědětných rodin při azylové migraci upozorňuje též již citovaná „Správa

o príčinách migrácie Rómov“ (Červeňák 2001: 21). V azylové migraci zaznamenáváme i osoby s vyšším vzděláním a kvalifikací (muž P15 vyučen, muž P19 vyučen, žena P21  absolventka gymnázia). Z dalších údajů o zkoumaných rodinách však usuzujeme, že právě v České republice vyhledávají azyl spíše žadatelé o azyl hůře situovaní a sociálně zranitelnější. Jsou mezi nimi i lidé postižení a s různými zdravotními defekty (P15 invalida, P19 slepec). Jsou však mezi nimi i jedinci žádající o azyl opakovaně, včetně západních států (cca 20%).[9]

 

Neazylová migrace je podle výsledků šetření Společnosti Člověk v tísni nepatrně častěji migrací individuální než rodinnou.

 

Pokud vezmeme v úvahu dlouhodobé návštěvy a pracovní migraci, která byla v tomto výzkumu zaznamenána jen částečně, předpokládáme, že by poměr ve prospěch individuální migrace byl ještě větší než 21 ku 17, jak vyplývá ze šetření Společnosti Člověk v tísni. Prověření postavení v příbuzenských systémech je proto třeba oproti azylové migraci rozšířit o migrující samostatné muže a samostatné ženy. Počty migrantů v jednotlivých kategoriích ukazuje graf 7.

 

Graf 7 Zastoupení ve vyskytujících se typech soužití u neazylové migrace

 

 

Graf naznačuje vysokou feminizaci romské neazylové migrace. Pokud nebudeme brát v úvahu děti, zachycuje vzorek korpus dospělých imigrantů, z nichž  55% tvoří ženy.

 

Ženy většinou cestují s dětmi a 26% samostatně imigrujících žen s dětmi je alarmující informace o partnerském soužití v romských komunitách na Slovensku. Samotná žena s dětmi se ve vzorku vyskytuje dokonce častěji než úplná nukleární rodina (23%) a jedná se též o častější případ, než migrace samotných žen bez dětí (14%). Ze vzorku je patrné, že šetření zachytilo velmi vysoké procento případů, kdy migrují vysoce sociálně zranitelné skupiny nebo jednotlivci.

 

Migrace samostatných mužů je vyšší než počet samostatně migrujících žen. Jedná se o typický rys pracovní migrace. Rozdíl v počtu migrujících mužů a žen však není velký. Na dva samostatně migrující muže připadá přibližně jedna samostatně migrující žena. Samostatně migrující muži a ženy ve vzorku také nejsou vesměs živitelé rodin na Slovensku, přestože model krátkodobé pracovní migrace do Čech je mezi Romy například na Spiši nebo v okolí Michalovců také rozšířen. Ve vzorku se jedná frekventovaně o osoby, které usilují o možnost permanentně setrvávat na území České republiky. To je případ i úplných nukleárních rodin a soužití druha s družkou a dětmi.[10]

 

Úplné i neúplné rodiny s dětmi imigrovaly s jedním až sedmi dětmi.[11] Manželský pár bez dětí je v migračním vzorku výjimkou. V průměru vychází na jednu rodinu s dětmi přibližně 3,5 dítěte a je pro romskou migraci symptomatické, že celkový zkoumaný vzorek skládající se z individuální i rodinné migrace zahrnul více dětí než dospělých.

 

Počet dětí v rodinách s dětmi je sice vyšší než u rodin z dětmi v azylovém řízení, tento rozdíl však není velký a i v případě neazylové migrace lze konstatovat, že se nejedná o vysoce početné rodiny. Stejně jako v případě migrace azylové však počet migrujících dětí neodpovídá počtu dětí, který se oběma partnerům narodil. Ani matky frekventovaně neberou sebou všechny své děti.

 

Nejvíce úplných i neúplných rodin  migrovalo se třemi dětmi. Počet dětí v migrujících rodinách ukazuje následující graf:

 

Graf 8 Počet dětí v rodinách neazylových migrantů

 

 

Děti však nebyly jediným elementem rozšiřujícím partnerský pár. Nukleární rodinu v některých případech doplňovali další příbuzní: matka, sestřenice, druh nebo družka syna nebo dcery, dítě dcery a podobně. Rodina byla takto rozšířena ve 14% případů rodinné (kolektivní) neazylové migrace.

 

Romská migrace ze Slovenska do Čech byla již několikrát identifikována jako migrace řetězová s využitím příbuzenských sítí. Vytvoření podmínek pro tento typ migrace popsal například Petr Víšek (Víšek 1999: 208-211). Tuto diagnózu lze jedině potvrdit. V rámci neazylové migrace byl ve zkoumaném vzorku identifikován pouze jeden případ, kdy nebyla využita k možnosti přebývání na území České republiky širší příbuzenská síť. Jednalo se o případ dvacetitříletého chlapce (P46), který vyrůstal v dětském domově nedaleko Žiliny, ani na Slovensku po odchodu z dětského domova neměl nebo nevyhledal příbuzenskou síť, pracuje na černo v Praze, využívá služeb charity a přiživuje se prostitucí v homosexuálním prostředí. Ostatní případy využily možností příbuzenských sítí nebo využily znalosti prostředí z předch ozích pobytů v České republice.

 

Příbuzenská solidarita je v rámci neazylové migrace široce využívána. Předpokládá se vstřícnost bližších i vzdálenějších příbuzných. Nejfrekventovaněji jsou využívány svazky orientační rodiny, to znamená svazek s matkou, otcem a sourozenci jednoho z migrujících partnerů.[12] Tento svazek nejbližších příbuzných je aktivizován především v případě rodinné migrace, kdy do bytu přijímající rodiny přichází na delší dobu větší počet osob. Naopak v případě individuální migrace je možné požádat o přístřeší i vzdálenější příbuzné. Imigranti přebývají též u tet, u strýců, u bratranců nebo sestřenic.

 

Zejména individuální imigranti se snaží osamostatnit tak, že si hledají partnera nebo partnerku s jasně definovaným pobytovým statusem v České republice, nejlépe se státním občanstvím ČR. Výzkum ukazuje, že v případě romské migrace do ČR neplatí pravidlo patrilokality, jak je tomu běžné v tradičních romských komunitách, ale že se partner stěhuje k partnerovi, který v České republice může poskytnout přístřeší. Je tedy stejně časté, že se imigrant ze Slovenska stěhuje k partnerce stejně jako se imigrantka ze Slovenska stěhuje k partnerovi. Partner z České republiky (ať se jedná o muže nebo ženu) pak přijímá úlohu živitele (většinou ze sociálních dávek), druhý partner pak pomáhá sběrem surovin nebo prací na černo, případně si pro vlastní sociální dávky jezdí na Slovensko. Sonda Společnosti Člověk v tísni zachytila celou řadu případů, kdy si Romky z České republiky vybraly partnery ze Slovenska, z chudého prostředí romských osad, a několik let jim poskytují přístřeší a částečně je i živí.

 

Forma svazku mezi takto vznikajícími partnerskými soužitími není ustálena. Někdy partneři vstupují do manželského svazku, jindy s ním kalkulují do budoucna, velmi často však žijí dlouhodobě bez jakékoli právní kodifikace svazku, přestože mají v řadě případů i několik dětí. Sňatky a rozvody jsou v řadě případů motivovány nikoli tím, jaké pouto k sobě partneři cítí, ale jaké z toho plynou společenské výhody. Sňatek s občanem (občankou) ČR je často motivován vyhlídkou na trvalý pobyt nebo možnost usilovat o občanství (např. P37), naopak oddalování sňatku může být motivováno obavami, aby partnerka s občanstvím ČR nepřišla o přídavky na děti (P36). Ti, kdo o úpravu pobytového režimu neusilují, činí tak v některých případech i proto, že si jezdí na Slovensko vybírat sociální dávky (P36) nebo důchody[13].

 

Slučováním rodin uváděném jako jedna z důležitých motivací migrace se frekventovaně rozumí obnovení soužití s rozšířenou rodinou, fajtou. Šetření Společnosti Člověk v tísni však podchytilo i další, těžko předpokládatelné případy, například že manželka přichází do Čech za manželem, se kterým se na Slovensku rozešla před deseti lety a on si poté našel v Čechách práci a získal státní občanství ČR (P29).

 

Problematika slučování rodin souvisí i s tím, že pro řadu migrantů není migrace ze Slovenska do České republiky primární migrací, nýbrž že se v Čechách či na Moravě narodili, nebo vyrostli a pak se odstěhovali s rodinou na Slovensko. Několik let po rozdělení státu se opět vracejí do Čech. Modelovým příkladem může být případ P 38, ve kterém se část romské fajty stěhuje v době komunismu za prací do českého průmyslového města, kde po nějaké době muž, živitel rodiny, zemře a žena se vrací zpět na Slovensko, aby se zde starala o nemocnou matku, bere sebou syna, zanechává v českém průmyslovém městě svou dceru, sourozence a další příbuzné. Na Slovensku získává se synem po rozpadu státu slovenské státní občanství. Žena v roce 1999 na Slovensku umírá a syn jako slovenský státní občan migruje zpět do České republiky za příbuznými. Výjimečné nejsou ani případy, kdy rodina pobývala dlouhodobě v České republice, těsně po rozpadu státu se odstěhovala (například k rodičům jednoho z partnerů) na Slovensko a po krátké době svého rozhodnutí lituje, vrací se do Čech, ale již  se slovenským občanstvím. Případ 39 je tohoto typu. Rodina se v tomto případě navíc vracela do vlastního bytu, který ani neprodala. Situaci vyřešila pro děti, které mají státní občanství ČR, rodiče si ponechali občanství SR, neboť oba pobírají ze Slovenska invalidní důchody. Obdobný případ dlouhodobé rezidence v České republice, krátkodobého pobytu na Slovensku a návratu do ČR se slovenským občanstvím je případ muže popsaný jako případ 40.

 

Ve vzorku neazylové migrace je celkem 62% případů, kdy se jednotlivec nebo jeden z partnerů v České republice narodil nebo zde dlouhodobě, většinou v 80. nebo na počátku 90. let pobýval, případně zde v 90. letech na černo pracoval. Pouze menšina případů, tj. 38%, je prvotní migrací, kdy zde jedinci nebo žádný z  partnerského páru před nynějším příchodem dlouhodobě  nepobývali. V souboru neazylové migrace jsou dokonce popsány dva migrační případy, kdy jeden z partnerů má státní občanství České republiky a migruje po několikaletém pobytu na Slovensku.

 

Řada migrujících zde pobývá také velmi dlouhou dobu, až 10 let, aniž by si za tuto dobu byla schopna upravit pobytový status. Ve vzorku jsou však popsány migrační případy, kdy došlo k udělení trvalého pobytu a kdy imigrant usiluje o udělení státního občanství ČR.

 

 

 

 

Závěr

 

Romskou migraci ze Slovenska do České republiky identifikujeme:

 

1. jako migraci inovační, která má pomoci zlepšit podmínky života migrujících osob – a to jednak v oblasti obživy (osobních nebo rodinných příjmů), sociálního statusu (menší diskriminace), bydlení a soužití s příbuznými.
2. jako tzv. survival migration, která v daném případě znamená ani ne tak vyřešení, ale oddálení nebo odročení naléhavých problémů, které daného jedince přímo ohrožují na zdraví nebo životě. Ve zkoumaném vzorku se jedná zejména o ztrátu jakéhokoli přístřeší, o zadluženost a strach z vymáhání dluhů a o domácí násilí.

 

Inovační migrace se koncentruje zejména do neazylové, „survival migration“  spíše do azylové migrace. Žádost o azyl podávají často i osoby, které nemají v České republice příbuzenské zázemí, častěji z měst než z venkova a pravděpodobně v průměru i vzdělanější a kvalifikovanější než neazyloví migranti. Mnohdy se jim rozpadla síť příbuzenské solidarity. Jedná se téměř výhradně o rodinnou migraci úplných a neúplných rodin. Přibližně 20% jich žádala o azyl i v jiných zemích. Nevyužívají azylovou proceduru v České republice především jako zdroj příjmů (to vzhledem k udělovanému kapesnému ani nelze), ale jako útočiště.

 

Neazylová migrace je migrací řetězovou a využívá příbuzenské sítě v zemi zdrojové i cílové. Podílejí se na ní zejména obyvatelé východního Slovenska, a to nerovnoměrně. Některé regiony a subregiony jsou zastoupeny frekventovaněji. Z dosavadních poznatků je patrné, že migrační zkušenost se předává nejen po rodinách, ale po sídlech a že některá se přímo specializují na určitý typ migrace. Migrují lidé z měst i vesnic, z městských panelových sídlišť i z osadní zástavby.

 

Neazylová migrace je individuální i rodinná. V případě rodinné migrace jsou kontaktováni zejména nejbližší pokrevní příbuzní: rodiče, sourozenci, děti. Tito pokrevní příbuzní příchozím rodinám poskytují přístřeší i po řadu let a někdy je i částečně živí. Individuální migrace naopak využívá i širší příbuzenské sítě, ze které se někdy odpoutává navazováním různých typů partnerských soužití, jejichž institucionalizace má někdy sloužit k získání odpovídajícího pobytového statusu. Ve výběrovém souboru je však nejméně 50% osob, které pobytový status dlouhodobě buď z neznalosti nebo úmyslně neupravují.

 

Neazylová migrace propojuje území Čech a Slovenska příbuzensky, kombinují se při ní možnosti zdrojů obživy v obou státech, kterými jsou zejména důchody, sociální dávky, přídavky na děti, práce na černo a sběr surovin. Regulování této migrace je a v budoucnosti zřejmě i nadále zůstane velmi obtížné.

 

Výzkum podchytil a umožnil kvantifikovat celou řadu jevů, ke kterým se v souvislosti s vývojem romské kultury diskutuje:

 

1. Potvrdil silnou míru solidarity zejména mezi pokrevními příbuznými, která je nejvýraznější složkou migračního mostu ze Slovenska do České republiky a naopak. Současně však ukázal, že tato rodinná solidarita má své meze a řadu podob.

 

2. Ukázal silné ohrožení městského romského obyvatelstva na Slovensku, a zejména těch skupin, které žijí ve smíšených sídlištích a dosáhli určitý stupeň prostorové integrace.

 

3. Ukázal nízkou stabilitu nepokrevních příbuzenských svazků (včetně partnerských) a z nich plynoucí velký počet migrantek bez partnera s dětmi. Současně ukázal, že i svazek žena a děti je v současné době relativně nepevný, což umožňuje značnou migrační flexibilitu (pouze část dětí migrovalo s ženami) a prostor k navazování účelových partnerských kontaktů, které migrantům umožňují získat přístřeší v cizí zemi a účelově upravovat nebo neupravovat pobytový status.

 

4. Naznačil, že migrace Romů mezi Slovenskem a Českou republikou je obousměrná a v žádném případě není pouze přílivem Romů ze Slovenska do České republiky. V migračních biografiích byl vedle migračního proudu do České republiky jasně identifikovatelný i protiproud. Svědčí o tom již zmíněný vysoký počet migrujících do České republiky, kteří již zde dlouhodobě pobývali nebo se zde narodili. Předpokládáme, že více Romů migruje do České republiky než naopak. Je to logické vyústění příznivější sociální situace v ČR, velkorysejší sociální politiky i lepší možnosti uplatnění na pracovním trhu, byť především prací na černo. Empiricky máme ověřeno, že ještě v současné době vysoké procento Romů na Slovensku považuje Českou republiku za zemi zaslíbenou a práce nebo pobyt v České republice jsou shledávány jako prestižní. Protiproud je však veden imperativem rodinné solidarity, ale často též steskem po domově, následováním partnera, partnerky nebo hledáním lepšího života. Velikost tohoto proudu a protiproudu neumíme přesně kvantifikovat a tím pádem ani neznáme výsledné saldo skutečného přírůstku imigrantů mezi romskou populací v České republice. Této otázce bude třeba věnovat detailnější pozornost.

 

5. Řada indicií výzkumu ukazuje, že romská populace stále zřetelněji reprodukuje některé jevy, které bývají popisovány jako kultura chudoby. Koncept kultury chudoby rozpracoval v 60. letech americký antropolog Oscar Lewis (1961, 1966) na základě výzkumů v městských chudinských čtvrtích v Mexico City a v San Juanu. Ve svých pracích popisuje dlouhotrvající chudobu a sociální neúspěch jako jevy, které vytvoří kulturně kodifikované rysy způsobu života postižených vrstev, jež pak způsobují reprodukci chudoby i za předpokladu, že existují cesty, jak se z ní vymanit. Chudoba se stane způsobem života, kulturním rysem a životním stylem, který brzdí jedince v tom, aby ji překonal. Jedněmi z průvodních rysů jsou ekonomická nejistota, život ze dne na den bez hledání perspektiv a stability, opovrhování konvenčně vytvářenými sociálními vazbami jako jsou konvenční sňatky a preferencí nesezdaných soužití, bydlení v přeplněných bytech beze snahy řešit situaci. Dalšími identifikačními rysy je rezignace na vzdělávání, špatná komunikace s majoritní společností, neschopnost a nechuť využívat její instituce, rané sexuální zkušenosti, vysoký podíl osamělých matek s dětmi, tolerance k sociální patologii, nedostatečná kontrola emocí a impulsů, život ze sociálních podpor, pasivní životní postoje, které neumožňují se ze situace vymanit. Uvedené charakteristiky,[14] které nacházíme frekventovaně alespoň u části romské populace, sice korespondují s Lewisem identifikovanou kulturou chudoby, ale zdaleka ne všechny lze k tomuto jevu vztáhnout, neboť některé:

-         jsou zakotveny v systému hodnot tradiční romské společnosti (například jiné chápání instituce manželství);

-         souvisejí s pomalou (ale přesto probíhající) integrací do majoritní společnosti – problém komunikace s majoritou, kontrola emocí, neschopnost využívání některých společenských institucí, řešení situace bez institucionální pomoci; zde se skupina nikam nepropadla, ale prostě sociální gramotnost nikdy nezískala;

-         souvisí s rozpadem pevně strukturovaných romských komunit a jejich sociálních norem, jež nebyly doposud jinými nahrazeny (problém rozpadu manželství s dětmi, migrace samostatných žen, možná i reprodukce života na podporách atd.).

 

Jedním ze základních znaků kultury chudoby je společenská pasivita a ta odporuje otázce migrace samotné. Migrace je v daném případě volním  aktem, je projevem aktivity, kterou se jedinec snaží určitou situaci řešit. Navíc silně fungující rodinná solidarita naznačuje existenci sice zpola destruované, částečně však fungující sociální organizace, na kterou navazuje i snaha zaměstnat se, kterou však lze jen částečně realizovat.

 

Koncept kultury chudoby Oskara Lewise je produktem 60. let, kdy v americké kulturní antropologii, sociologii a politologii vzniká celá řada konceptů v polemice s teoriemi melting potu, koncepty chicagské školy a dalšími teoretickými konstrukcemi majícími superioritu ještě na konci 50. let 20. století. Současně reaguje na selhávání sociální pomoci nejchudším vrstvám, které si díky této pomoci mohly z chudoby vytvořit způsob života. Jelikož je tento koncept spojen s bezradností, jak pomáhat nedostatečně situovaným sociálním vrstvám, odkazuje k sociálním konstrukcím, že tyto vrstvy reprodukují svoji chudobu jako způsob života a stávající sociální pomoc je neadekvátní. Vedle úvah, jak tuto pomoc rozšířit, úvaha o kultuře chudoby vede část společnosti k moralizování, že si skupina chudých za svoji situaci může sama a koncept může ústit i k úvahám, že cesta k aktivizování chudších vrstev vede přes restrikci sociální pomoci (podrobněji Mareš 1999: 178-179). V českých podmínkách koncept kultury chudoby částečně koresponduje s tezemi o Romech, jako sociálně deprivované vrstvě, jejíž specifika pramení spíše ze sociální situace než z etnické jinakosti. V americkém kontextu byl frekventovanou kontrareakcí na koncept kultury chudoby akcent na etnická specifika daných skupin a i v českém prostředí můžeme při úvahách o Romech a romské kultuře sledovat oscilaci mezi těmito dvěma póly, kdy preference jednoho nebo druhého se v čase mění. Akademická diskuse o dané problematice však mezitím pokročila do dalších dimenzí.

 

Nedlouho po Lewisově stati The Culture of Poverty (1966) vznikají například práce Nathana Glazera a Daniela P. Moynihana Beyond the Melting Pot (1970) nebo Ethnicity: Theory and Experience (1975), řešící problematiku odlišným způsobem, v Evropě pak vznikla velmi vlivná práce Fredrika Bartha Ethnic Groups and Boundaries (1969), která výrazně ovlivnila antropologické myšlení 70. – 90. let 20. století. Obecně se dodnes předpokládá, že právě koncepty hranic, které díky od 70. let dominujícímu emickému přístupu v antropologii nabyly podoby především hranic mentálních, jsou k řešení souvisejících problémů jedním z nejpřijatelnějších východisek. Proto navrhujeme ověřovat platnost konceptu kultury chudoby paralelně s dalšími teoretickými konstrukcemi a názorovými trendy druhé poloviny 20. století a prvních let století 21. Vyvarujeme se tak zkreslení, ke kterému by za jiných podmínek mohlo dojít, případně k návratu myšlení, které v Československu převládalo v 50. - 70. letech, kdy byla romská problematika částí tehdejší badatelské obce a odpovědných orgánů často zužována na otázku sociální deprivace. Za tímto účelem je třeba rozvinout komparativní studium, do kterého by byly zahrnuty i romské skupiny, kterým se podařilo dosáhnout sociálního vzestupu a porovnávat jejich chování se skupinami, kde je reálná reprodukce kultury chudoby. Sociální exkluze, problémy na pracovním trhu a další jmenované jevy mohou, ale také nemusí korespondovat s chudobou.

 

Vytváření příbuzenských sítí a jejich využívání pro migraci Romů s českým a slovenským státním občanstvím je faktorem, který má tendenci expandovat mimo české a slovenské území. Celkem v 16% zkoumaných případů bylo zaznamenáno, že se některý z členů rozšířené rodiny pokoušel získat azyl nebo setrvává v zemích západní Evropy. Ve zkoumaném vzorku byla zaznamenána Anglie, Irsko, Belgie, Francie a Německo. Tyto země lze na základě dalších zdrojů rozšířit o Finsko, Švédsko, Norsko, Holandsko a další státy. Je pravděpodobné, že v budoucnosti, po začlenění České republiky a Slovenska do EU, budou tyto kontakty základem obousměrně  prostupných migračních mostů tak, jak to nyní můžeme sledovat na pohybu migrantů mezi Českou republikou s Slovenskou republikou (náznaky podobných, i neazylových aktivit již můžeme sledovat nyní).

 

 

Romská migrace je dynamický jev a vzhledem k jejímu charakteru postavenému na úzkých příbuzenských vazbách romských rezidentů na české a slovenské straně bude nepochybně oběma směry pokračovat i v budoucnosti. Proto je třeba trvale monitorovat její průběh a průběžně vyhodnocovat její charakter v zájmu jak zainteresovaných institucí, tak i migrujících osob, z nichž mnohé si zjevně nedovedou poradit s tím, že překračují státní hranici a se vstupem do jiného státu se mění i jejich postavení.

 

 

Literatura

 

Barth F. 1969: Ethnic Groups and Bounderies. Boston: Little, Brown.

Červeňák J. 2001: Správa o príčinách migrácie Rómov v SR. Záverečná správa projektu OSCE.

Glazer N. and Moynihan D.P. 1970: Beyond the Melting Pot: The Negroes, Puerto Ricans, Jews, Italians, and Irish of New York City. 2nd ed. Combridge, Mass.: MIT Press.

 

Tíž 1975: „Introduction“ in Nathan Glazer and Daniel P. Moynihan, eds., Ethnicity: Theory and Experience. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, pp. 1- 26.

 

Mareš M. 1999: Sociologie nerovnosti a chudoby, Sociologické nakladatelství, Praha.                      

Miklušáková M. 1999: Stručný nástin důsledků zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. Praha, Socioklub: 267-270.

 

Lewis O. 1961: The Children of Sanches. New York, Random House.

 

Lewis O. 1966: „The Culture of Poverty,“ Scientific American, 215(4): 19-25.

 

O chudobě v české a slovenské společnosti 1995: Ed. Petr Mareš, Masarykova univerzita, Brno.

 

Poverty and Welfare of Roma in the Slovak Republic 2002: A Joint Report of the World  Bank – The Open Society Institute – INEKO – Foundation S.P.A.C.E. - Bratislava.

 

Vašečka I. 2000: Príčiny odchodov Rómov zo Slovenska do niektorých krajín Európskej únie, Dokumentačné centrum pro výskum slovenskej společnosti (A Documentation Centre for research of the Slovak society),  Bratislava 2000, Project IOM.

 

Víšek P. 1999: Program integrace – řešení problematiky romských obyvatel v období 1970 – 1989. In: Romové v České republice. Praha, Socioklub: 184-218.

 

 

 

 

 

 7.2.A. Interpretace terénního šetření Společnosti Člověk v tísni – společnost při České televizi, o.p.s.  v rámci projektu Analýzy soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze Slovenské republiky na území ČR

 

Zdeněk Uherek, Renata Weinerová

 

 

Úvod

 

Šetření Společnosti Člověk v tísni – společnost při České televizi o.p.s. (dále jen Společnost Člověk v tísni) faktograficky upřesňuje řadu výroků, o kterých jsme doposud uvažovali spíše ve formě hypotéz. Terénní prací byl vytvořen vzorek 53 případů jednotlivců nebo migrujících rodin náhodně kontaktovaných v Praze, středních, východních, severních a západních Čechách a na severní a jižní Moravě. Šetření pojednává celkově přibližně o 200 osobách a dobře vykresluje migrační situaci, ve které se daná skupina nachází. Některé vyplývající skutečnosti by nicméně bylo třeba dále ověřovat a upřesňovat. Šetření diferencuje azylovou a neazylovou migraci, migraci rodinnou a individuální, stručně charakterizuje typ lokality, ze které imigrant přichází, zaznamenává jeho migrační biografii včetně motivace k migraci a vyjadřuje se ke stávající situaci imigranta, zejména v oblasti bydlení, rodinné situaci, legálnosti jeho pobytu a rámcově ke zdrojům obživy.

 

Druhá část šetření Společnosti Člověk v tísni přináší stručný sociálně-demografický popis několika zdrojových lokalit městského typu na Slovensku (Košice – Luník XI, Michalovce, Pavlovce nad Uhom) a pokus o typologii migrace z prostředí těchto kumulovaných romských sídlišť.

 

 

 

Azylová a neazylová migrace

 

Z rozložení vzorku vyplývá, že neazylová migrace je mnohem silnější než migrace azylová. Z podchycených a zaznamenaných případů migrace Společnosti Člověk v tísni připadá na 39 případů neazylové migrace 14 případů migrace azylové, tj. přibližně 3 : 1, resp. 30% žadatelů o azyl v celkovém počtu romských migrantů do České republiky. Podle našich empirických zkušeností,[1] uvažujeme-li jak dlouhodobou, tak i krátkodobou pracovní migraci, je však podíl neazylové migrace oproti romským žadatelům o azyl ještě mnohem vyšší. Touto charakteristikou se migrace Romů ze Slovenska do České republiky podstatně liší od migrace Romů ze Slovenska například do Belgie, Finska a dalších západních států, kde je podíl žadatelů o azyl na celkovém počtu migrantů výrazně vyšší, resp. počet žadatelů o azyl převládá. Imigraci lze proto účinně regulovat změnou azylové legislativy. V českém prostředí změny azylové legislativy mohou podstatně ovlivnit počty romských žadatelů o azyl, ale nikoli zásadně změnit toky romské migrace.

 

Zdrojový prostor

 

Zdrojovým prostorem migrace jsou stejně tak města i vesnice. Tato okolnost je dána tím, že důvody uváděné pro migraci (viz níže) vyplývají z problémů postihujících jak městské, tak i venkovské obyvatelstvo. Současně způsob bydlení, obživných aktivit a kvality života se u řady Romů na slovenském venkově a ve městech neliší. Na okrajích řady slovenských měst (např. Trebišov, Humenné, Michalovce) se vyskytují romské čtvrti mající charakter romských (venkovských) osad a život v nich je s osadami srovnatelný. Jen část obyvatel slovenských měst žije v podmínkách odlišných, než jaké jsou podmínky romského obyvatelstva na venkově. Typ sídla (město / vesnice) tudíž způsob života migranta příliš necharakterizuje a je třeba jemnějšího členění (viz níže). I při jeho použití je však patrné, že selekce potenciálních migrantů se řídí jinými pravidly než je typ sídla.

 

Výzkum podchytil 29 případů migrace z města a 24 případy migrace z vesnice. Při vyhodnocení typu bydlení je dále patrné, že 62% popsaných případů je ze sociálně segregovaného prostředí (uzavřené romské lokality). Z toho 11% náleží výhradně romským sídlištím, a 51% zástavbě typické pro romské osady, to znamená „chyžky“, mezi kterými se ovšem mohou nacházet i prostorné a kvalitně vybavené rodinné domky. Různé typy smíšených sídlišť se mezi popsanými případy vyskytují z 26% a na bydlení v neromských čtvrtích či částech měst a vesnic připadá přibližně 12% (viz graf 1).

 

Graf 1 Bydlení ve zdrojových lokalitách imigrantů

 

 

 

Podle typu bydlení lze odhadovat, že na migraci do České republiky se podílejí všechny vrstvy Romů ze Slovenska. Jak však ukážeme níže, zejména „střední vrstvy“ ze smíšených sídlišť proto, že svoji pozici ztrácejí. Z kazuistiky uvedené v druhé části šetření Společnosti Člověk v tísni situaci „střední vrstvy“ nejlépe odpovídá případ rodiny paní T.S. ze sídliště Jih v Michalovcích.

 

Z hlediska místa rezidence a typu bydlení se odlišuje azylová a neazylová migrace. Data Společnosti Člověk v tísni dávají předpoklady pro vyslovení hypotézy, že romští žadatelé o azyl přicházejí především z měst spíše než z venkova. Dále je možné konstatovat, že v šetřeném vzorku u žadatelů o azyl, na rozdíl od neazylových migrantů, převládá sídlištní zástavba. Vzhledem k velikosti vzorku může být náhoda, že velká část žadatelů o azyl pochází z košického sídliště Ťahanovce. Je však v každém případě alarmující skutečností, že z košických sídlišť, včetně známého Luníku IX, přišlo 57% případů žadatelů o azyl ve výběrovém souboru a 64% žadatelů o azyl je z velkých měst. Tato skutečnost koresponduje s frekventovaně uváděným důvodem pro podání žádosti o azyl v České republice, kterým je ztráta bydlení (viz oddíl motivace k imigraci). Tato událost může postihnout snáze sociálně slabého jedince v městské nájemní zástavbě v prosperujícím sídle, kde je o byty zájem, než v romské osadě. Zároveň postihne sociálně slabého jedince, který opustil osadní život a segregované prostředí a alespoň prostorově se integroval do většinové společnosti. To však neznamená, že se obyvatelé osad mezi žadateli o azyl nevyskytují. Figurují zde osady v Košickém kraji při hranici s Ukrajinou (např. Velké Kapušany) i další osady na východním Slovensku, včetně míst známých azylovou migrací, jakými jsou Pavlovce nad Uhom u Michalovců, situované nedaleko od Velkých Kapušan. Z romských osad pochází 36% případů žádostí o azyl ve zkoumaném vzorku (graf 2).

 

Graf 2 Bydlení ve zdrojových lokalitách žadatelů o azyl

 

 

 

Graf 3 Porovnání azylové a neazylové migrace z hlediska bydlení ve zdrojových lokalitách

 

 

 

Z hlediska prostorové lokace zdrojového regionu jednoznačně převládá východní Slovensko a zde Košice a jejich okolí. Přímo z Košic bylo 20% podchycených migrantů, z blízkého okolí 22%. To znamená, že z Košic a okolí bylo 44% imigrantů zaznamenaných Společností Člověk v tísni. Druhou důležitou zdrojovou oblastí, která má opět lokaci na východním Slovensku, jsou Michalovce, Trebišov a jejich okolí. Z Michalovců přišly 4% migrantů a z okolních sídel, včetně Trebišova, 22%. Jako důležité zdrojové obce je možné v blízkosti Michalovců identifikovat Sobrance, a osadu Tibavu, Pavlovce nad Uhom, Velké Kapušany a Vranov nad Topľou mezi Michalovci a Humenným. Třetím, již méně zastoupeným regionem je západněji položená Spiš (10%) a ve výběrovém souboru dominující osada Smižany. Další lokality a regiony jsou zastoupeny méně významně. Figuruje zde Šariš (Sabinov) (4%), Humenné a okolí (4%), Medzilaborce na Slovensko-Polském pomezí 2%. Ve středním Slovensku se na migraci do Čech podílí Popradsko (4%), zejména osada Velká Lomnica a nevýrazně okolí Nitry a Žiliny (po 2%). Ze Spiše nebo z Michalovců podle předložených dat migruje do Čech více Romů než z celého středního Slovenska. Ještě méně je ve výběrovém souboru zastoupeno západní Slovensko (4%), kde byla podchycena pouze Bratislava a romská osada Malé Levany. Šetření se však zaměřovalo zejména na dlouhodobou migraci. Krátkodobá pracovní migrace může vykazovat odlišné charakteristiky.

 

Z výčtu je patrné, že na migraci se podílejí regiony s nejvyššími koncentracemi Romů na Slovensku. Nikoli však rovnoměrně. Okolí Rimavské Soboty a Rožňavy, kde by měla být koncentrace Romů největší, například zastoupeno není.[2] Nejvýrazněji je naopak zastoupeno město Košice. Znamená to, že zdrojové lokality podílející se na největší migraci Romů do České republiky se stávají zdrojovými nejen proto, že je v nich vysoká koncentrace romských obyvatel a z toho plynoucí další okolnosti promítající se do jejich života, ale že zde existují ještě další předpoklady pro vytvoření migračního mostu. Potvrzuje to z terénních šetření patný fakt, že zkušenost s migrací se předává ústním podáním po rodinách a po lokalitách. Vytvářejí se tak lokality na migraci orientované a neorientované, případně orientované na jeden specifický typ migrace.

 

Podle zprávy „Sociálna a ekonomická situácia potenciálnych žiadateľov o azyl zo Slovenskej republiky“ jsou regiony s nejvyššími koncentracemi Romů charakteristické vysokou mírou nezaměstnanosti, nejvyšším počtem uchazečů o práci a osob pobírajících sociální dávky (Sociálna a ekonomická situácia 2000: 46).[3] Právě v těchto regionech jsou také nejvíce prostorově segregováni (podrobněji Poverty and Welfare 2002: 12 – 13).

 

Ve srovnání se Závěrečnou zprávou projektu „Správa o príčinách migrácie Rómov v SR“ (Červeňák 2001) vzorek Společnosti Člověk v tísni obsahuje větší počet městských obyvatel. Pokud je v této zprávě reálně odhadnuto, že přibližně 80% Romů na Slovensku žije mimo městské aglomerace (Červeňák 2001: 5), pak je patrné, že je vyšší migrační potenciál u městské populace, a to především u azylové migrace. Zvláště u neazylové migrace pak zaznamenáváme zastoupení jak městské, tak i venkovské populace. Silně zastoupeny jsou i typy osadní zástavby, kde žijí sociálně vyloučené komunity.

 

 

Motivace migrace

 

V kategorii neazylové migrace patřily podle šetření Společnosti Člověk v tísni mezi nejčastěji uváděné důvody migrace „příchod za rodinou“ nebo „nalezení partnera“ (14 případů). Ve vzorku neazylových migrací tyto motivace tvořily 26.6%. Ve vzorku azylových migrací se podílely 0%. V úhrnném vzorku tvořily 35.8%.

 

Druhým nejčastěji uváděným promigračním faktorem v kategorii neazylové migrace se stal „návrat do Čech“[4] ( 8 případů). Tento důvod uvedlo 20.5% respondentů ze skupiny neazylových migrantů a 7% respondentů ze skupiny žádající o azyl. V rámci obou typů migrací se důvod „návrat do Čech“ podílel 17%.

 

Třetím nejčastěji uváděným důvodem migrace neazylových respondentů se v šesti případech stala „ztráta bydlení“. Tento důvod uvedlo 15% neazylových respondentů a 28.5% azylových respondentů. V kategorii azylové migrace se „ztráta bydlení“ stala hned vedle „úžery spojené se ztrátou bydlení“ nejčastěji uváděným důvodem k migraci. V úhrnném součtu všech migrací tvořila „ztráta bydlení“ 18.8 %. Oproti tomu „úžera spojená se ztrátou bydlení“ se v kategorii neazylové migrace nevyskytla v jediném případě.

 

V pořadí dalších důvodů motivujících k migraci (4. – 6. místo v kategorii neazylové migrace ) následovala „pracovní migrace“, dále „perspektiva kvalitnějšího života“ a „úžera“, čili zadlužení rodin a potíže se splácením dluhů a lichvářských úroků.

 

„Pracovní migrace“ se vyskytovala ve vzorku neazylových migrantů v pěti případech (13%). Migranti z azylových zařízení tento důvod ani jednou neuvedli (0%). V celku obou typů migrací „pracovní migrace“ tvořila 9%.

 

„Perspektiva kvalitnějšího života“ byla uvedena jako motivační faktor k migraci pouze ve dvou případech neazylových respondentů. Tento migrační motiv zahrnoval 5% respondentů ze vzorku neazylové migrace, 0% respondentů ze vzorku azylové migrace a v úhrnném vzorku představoval 4 % migrantů.

 

„Úžera“ se stala spouštěcím migračním faktorem celkem ve třech případech z úhrnné migrace (5.6%). V rámci kategorie neazylových migrantů ji deklaroval pouze jeden z migrantů (2.5%) a v rámci vzorku azylových migrantů dva respondenti (14%).

 

V rámci sledovaného souboru  všech migrantů se žádný z dotazovaných nepřiklonil k odpovědi, která by spadala do kategorie „snížení dávek“ v zemi původu. Snížení sociálních dávek na Slovensku k 1.1.2003[5] však pravděpodobně latentně ovlivnilo odpovědi na všechny ostatní otázky vztahující se k migracím. Zároveň se několik migrantů při rozhovorech vyjádřilo, že předpokládají vzestup migrace po dalších úpravách sociálního zabezpečení v roce 2004.

 

 

 

 

 

Rodinná a individuální migrace, romská rodina v migračních procesech

 

Ve vzorku případů zpracovávaných Společností Člověk v tísni převládá migrace rodinná nad individuální, a to v poměru 31 ku 22. Znamená to, že téměř 60% případů je migrací rodinnou. Migrace azylová a neazylová se v tomto ohledu však výrazně liší.

 

Azylová migrace je v případě migrace Romů ze Slovenska do České republiky téměř výhradně migrací rodinnou.[6] Neznamená to však, že se vždy jedná o klasické manželské páry s dětmi, ale o mnohem různorodější sociální útvary. Lze je rozdělit do tří kategorií:

 

1. manžel, manželka a děti
2. druh, družka a děti
3. žena a děti

 

Jiné potenciálně možné kategorie soužití nebyly zaznamenány.

Rozložení mezi jednotlivými kategoriemi ukazuje graf 4.

 

 

Graf 4 Druhy partnerského soužití ve vzorku azylové migrace

 

 

Z grafu je patrné nevýrazně nejsilnější zastoupení formy soužití manžel - manželka a děti a téměř stejně preferovaný svazek druha s družkou. Současně zde vidíme relativně vysoké procento samostatných žen s dětmi, z nichž mnohé, jak ukazují výsledky rozhovorů, hledaly azyl právě po rozpadu manželství a předcházející nebo následné ztrátě bydlení (zaznamenány frekventovaně případy, že došlo ke ztrátě bydlení a následně se partneři odloučili stejně jako případy, že manželství se začalo rozpadat a žena byla z bytu vyhnána nebo jej opustila – někdy kombinováno též s domácím násilím). Uprchlická zařízení jsou v daných případech frekventovaně využívána jako humanitární azylová zařízení, kam se jedinci uchylují, když už nemají kam jít.

 

Počet dětí, které přišly s partnerem nebo partnery žádajícími o azyl výrazně kolísá. Jsou zde rodiny s jedním dítětem i mnohadětné rodiny se sedmi i více dětmi. Průměrně vychází na rodinnou azylovou migraci 3 děti na jednu rodinu. Situaci v této oblasti ukazuje graf 5, který informuje kolik procent rodin spadá do uvedených kategorií vzhledem k počtu dětí, které byly s partnery v azylovém středisku.

 

Graf 5 Počet dětí v rodinách romské azylové migrace[7]

 

 

 

Z grafu vyplývá, že největší procento žadatelů o azyl tvořilo rodinu s 3 – 4 dětmi. Největší počet partnerů nebo samostatných žen žádal o azyl spolu se třemi dětmi (celkem 6), dále pak s jedním dítětem (celkem 4). Dva případy rodinné migrace byly s pěti dětmi. 7 a 2 děti se vyskytovaly jedenkrát. Většinou se jednalo o nezletilé děti. Zaznamenány však byly i děti zletilé, např. 21 let. Relativně malý počet dětí odpovídá typu migrace (hojně zastoupené město a smíšená sídliště). Současně však z něj nelze přímočaře odvozovat počet dětí, které partneři nebo samostatné ženy s dětmi žádající o azyl mají, neboť, jak ze šetření vyplývá, mnozí z nich neměli při azylové proceduře všechny děti sebou (např. P21).

 

Z hlediska příbuzenských vztahů byly mezi rodinami i jednotlivci relativně časté případy, kdy žadatelé neměli blízké příbuzné (rodiče či sourozence) v České republice, nebo kdy uváděli, že mají jejich příbuzní v České republice svých starostí dost a oni je nechtějí obtěžovat nebo že jim příbuzní odmítli pomoci. Azylové řízení proto velmi často naznačuje selhání rodinné a příbuzenské solidarity nebo rozvolnění příbuzenských pout.[8]

 

Zkoumaný vzorek dále ukazuje, že žádost o azyl v České republice nelze jednoznačně klasifikovat jako kolektivní rodinnou strategii ke zlepšení sociálního statusu, jako je tomu u azylové migrace do západních zemí, ale velmi často jako odklad řešení naléhavých rodinných a sociálních problémů.

 

Na vyšší výskyt ménědětných rodin při azylové migraci upozorňuje též již citovaná „Správa

o príčinách migrácie Rómov“ (Červeňák 2001: 21). V azylové migraci zaznamenáváme i osoby s vyšším vzděláním a kvalifikací (muž P15 vyučen, muž P19 vyučen, žena P21  absolventka gymnázia). Z dalších údajů o zkoumaných rodinách však usuzujeme, že právě v České republice vyhledávají azyl spíše žadatelé o azyl hůře situovaní a sociálně zranitelnější. Jsou mezi nimi i lidé postižení a s různými zdravotními defekty (P15 invalida, P19 slepec). Jsou však mezi nimi i jedinci žádající o azyl opakovaně, včetně západních států (cca 20%).[9]

 

Neazylová migrace je podle výsledků šetření Společnosti Člověk v tísni nepatrně častěji migrací individuální než rodinnou.

 

Pokud vezmeme v úvahu dlouhodobé návštěvy a pracovní migraci, která byla v tomto výzkumu zaznamenána jen částečně, předpokládáme, že by poměr ve prospěch individuální migrace byl ještě větší než 21 ku 17, jak vyplývá ze šetření Společnosti Člověk v tísni. Prověření postavení v příbuzenských systémech je proto třeba oproti azylové migraci rozšířit o migrující samostatné muže a samostatné ženy. Počty migrantů v jednotlivých kategoriích ukazuje graf 7.

 

Graf 7 Zastoupení ve vyskytujících se typech soužití u neazylové migrace

 

 

Graf naznačuje vysokou feminizaci romské neazylové migrace. Pokud nebudeme brát v úvahu děti, zachycuje vzorek korpus dospělých imigrantů, z nichž  55% tvoří ženy.

 

Ženy většinou cestují s dětmi a 26% samostatně imigrujících žen s dětmi je alarmující informace o partnerském soužití v romských komunitách na Slovensku. Samotná žena s dětmi se ve vzorku vyskytuje dokonce častěji než úplná nukleární rodina (23%) a jedná se též o častější případ, než migrace samotných žen bez dětí (14%). Ze vzorku je patrné, že šetření zachytilo velmi vysoké procento případů, kdy migrují vysoce sociálně zranitelné skupiny nebo jednotlivci.

 

Migrace samostatných mužů je vyšší než počet samostatně migrujících žen. Jedná se o typický rys pracovní migrace. Rozdíl v počtu migrujících mužů a žen však není velký. Na dva samostatně migrující muže připadá přibližně jedna samostatně migrující žena. Samostatně migrující muži a ženy ve vzorku také nejsou vesměs živitelé rodin na Slovensku, přestože model krátkodobé pracovní migrace do Čech je mezi Romy například na Spiši nebo v okolí Michalovců také rozšířen. Ve vzorku se jedná frekventovaně o osoby, které usilují o možnost permanentně setrvávat na území České republiky. To je případ i úplných nukleárních rodin a soužití druha s družkou a dětmi.[10]

 

Úplné i neúplné rodiny s dětmi imigrovaly s jedním až sedmi dětmi.[11] Manželský pár bez dětí je v migračním vzorku výjimkou. V průměru vychází na jednu rodinu s dětmi přibližně 3,5 dítěte a je pro romskou migraci symptomatické, že celkový zkoumaný vzorek skládající se z individuální i rodinné migrace zahrnul více dětí než dospělých.

 

Počet dětí v rodinách s dětmi je sice vyšší než u rodin z dětmi v azylovém řízení, tento rozdíl však není velký a i v případě neazylové migrace lze konstatovat, že se nejedná o vysoce početné rodiny. Stejně jako v případě migrace azylové však počet migrujících dětí neodpovídá počtu dětí, který se oběma partnerům narodil. Ani matky frekventovaně neberou sebou všechny své děti.

 

Nejvíce úplných i neúplných rodin  migrovalo se třemi dětmi. Počet dětí v migrujících rodinách ukazuje následující graf:

 

Graf 8 Počet dětí v rodinách neazylových migrantů

 

 

Děti však nebyly jediným elementem rozšiřujícím partnerský pár. Nukleární rodinu v některých případech doplňovali další příbuzní: matka, sestřenice, druh nebo družka syna nebo dcery, dítě dcery a podobně. Rodina byla takto rozšířena ve 14% případů rodinné (kolektivní) neazylové migrace.

 

Romská migrace ze Slovenska do Čech byla již několikrát identifikována jako migrace řetězová s využitím příbuzenských sítí. Vytvoření podmínek pro tento typ migrace popsal například Petr Víšek (Víšek 1999: 208-211). Tuto diagnózu lze jedině potvrdit. V rámci neazylové migrace byl ve zkoumaném vzorku identifikován pouze jeden případ, kdy nebyla využita k možnosti přebývání na území České republiky širší příbuzenská síť. Jednalo se o případ dvacetitříletého chlapce (P46), který vyrůstal v dětském domově nedaleko Žiliny, ani na Slovensku po odchodu z dětského domova neměl nebo nevyhledal příbuzenskou síť, pracuje na černo v Praze, využívá služeb charity a přiživuje se prostitucí v homosexuálním prostředí. Ostatní případy využily možností příbuzenských sítí nebo využily znalosti prostředí z předch ozích pobytů v České republice.

 

Příbuzenská solidarita je v rámci neazylové migrace široce využívána. Předpokládá se vstřícnost bližších i vzdálenějších příbuzných. Nejfrekventovaněji jsou využívány svazky orientační rodiny, to znamená svazek s matkou, otcem a sourozenci jednoho z migrujících partnerů.[12] Tento svazek nejbližších příbuzných je aktivizován především v případě rodinné migrace, kdy do bytu přijímající rodiny přichází na delší dobu větší počet osob. Naopak v případě individuální migrace je možné požádat o přístřeší i vzdálenější příbuzné. Imigranti přebývají též u tet, u strýců, u bratranců nebo sestřenic.

 

Zejména individuální imigranti se snaží osamostatnit tak, že si hledají partnera nebo partnerku s jasně definovaným pobytovým statusem v České republice, nejlépe se státním občanstvím ČR. Výzkum ukazuje, že v případě romské migrace do ČR neplatí pravidlo patrilokality, jak je tomu běžné v tradičních romských komunitách, ale že se partner stěhuje k partnerovi, který v České republice může poskytnout přístřeší. Je tedy stejně časté, že se imigrant ze Slovenska stěhuje k partnerce stejně jako se imigrantka ze Slovenska stěhuje k partnerovi. Partner z České republiky (ať se jedná o muže nebo ženu) pak přijímá úlohu živitele (většinou ze sociálních dávek), druhý partner pak pomáhá sběrem surovin nebo prací na černo, případně si pro vlastní sociální dávky jezdí na Slovensko. Sonda Společnosti Člověk v tísni zachytila celou řadu případů, kdy si Romky z České republiky vybraly partnery ze Slovenska, z chudého prostředí romských osad, a několik let jim poskytují přístřeší a částečně je i živí.

 

Forma svazku mezi takto vznikajícími partnerskými soužitími není ustálena. Někdy partneři vstupují do manželského svazku, jindy s ním kalkulují do budoucna, velmi často však žijí dlouhodobě bez jakékoli právní kodifikace svazku, přestože mají v řadě případů i několik dětí. Sňatky a rozvody jsou v řadě případů motivovány nikoli tím, jaké pouto k sobě partneři cítí, ale jaké z toho plynou společenské výhody. Sňatek s občanem (občankou) ČR je často motivován vyhlídkou na trvalý pobyt nebo možnost usilovat o občanství (např. P37), naopak oddalování sňatku může být motivováno obavami, aby partnerka s občanstvím ČR nepřišla o přídavky na děti (P36). Ti, kdo o úpravu pobytového režimu neusilují, činí tak v některých případech i proto, že si jezdí na Slovensko vybírat sociální dávky (P36) nebo důchody[13].

 

Slučováním rodin uváděném jako jedna z důležitých motivací migrace se frekventovaně rozumí obnovení soužití s rozšířenou rodinou, fajtou. Šetření Společnosti Člověk v tísni však podchytilo i další, těžko předpokládatelné případy, například že manželka přichází do Čech za manželem, se kterým se na Slovensku rozešla před deseti lety a on si poté našel v Čechách práci a získal státní občanství ČR (P29).

 

Problematika slučování rodin souvisí i s tím, že pro řadu migrantů není migrace ze Slovenska do České republiky primární migrací, nýbrž že se v Čechách či na Moravě narodili, nebo vyrostli a pak se odstěhovali s rodinou na Slovensko. Několik let po rozdělení státu se opět vracejí do Čech. Modelovým příkladem může být případ P 38, ve kterém se část romské fajty stěhuje v době komunismu za prací do českého průmyslového města, kde po nějaké době muž, živitel rodiny, zemře a žena se vrací zpět na Slovensko, aby se zde starala o nemocnou matku, bere sebou syna, zanechává v českém průmyslovém městě svou dceru, sourozence a další příbuzné. Na Slovensku získává se synem po rozpadu státu slovenské státní občanství. Žena v roce 1999 na Slovensku umírá a syn jako slovenský státní občan migruje zpět do České republiky za příbuznými. Výjimečné nejsou ani případy, kdy rodina pobývala dlouhodobě v České republice, těsně po rozpadu státu se odstěhovala (například k rodičům jednoho z partnerů) na Slovensko a po krátké době svého rozhodnutí lituje, vrací se do Čech, ale již  se slovenským občanstvím. Případ 39 je tohoto typu. Rodina se v tomto případě navíc vracela do vlastního bytu, který ani neprodala. Situaci vyřešila pro děti, které mají státní občanství ČR, rodiče si ponechali občanství SR, neboť oba pobírají ze Slovenska invalidní důchody. Obdobný případ dlouhodobé rezidence v České republice, krátkodobého pobytu na Slovensku a návratu do ČR se slovenským občanstvím je případ muže popsaný jako případ 40.

 

Ve vzorku neazylové migrace je celkem 62% případů, kdy se jednotlivec nebo jeden z partnerů v České republice narodil nebo zde dlouhodobě, většinou v 80. nebo na počátku 90. let pobýval, případně zde v 90. letech na černo pracoval. Pouze menšina případů, tj. 38%, je prvotní migrací, kdy zde jedinci nebo žádný z  partnerského páru před nynějším příchodem dlouhodobě  nepobývali. V souboru neazylové migrace jsou dokonce popsány dva migrační případy, kdy jeden z partnerů má státní občanství České republiky a migruje po několikaletém pobytu na Slovensku.

 

Řada migrujících zde pobývá také velmi dlouhou dobu, až 10 let, aniž by si za tuto dobu byla schopna upravit pobytový status. Ve vzorku jsou však popsány migrační případy, kdy došlo k udělení trvalého pobytu a kdy imigrant usiluje o udělení státního občanství ČR.

 

 

 

 

Závěr

 

Romskou migraci ze Slovenska do České republiky identifikujeme:

 

1. jako migraci inovační, která má pomoci zlepšit podmínky života migrujících osob – a to jednak v oblasti obživy (osobních nebo rodinných příjmů), sociálního statusu (menší diskriminace), bydlení a soužití s příbuznými.
2. jako tzv. survival migration, která v daném případě znamená ani ne tak vyřešení, ale oddálení nebo odročení naléhavých problémů, které daného jedince přímo ohrožují na zdraví nebo životě. Ve zkoumaném vzorku se jedná zejména o ztrátu jakéhokoli přístřeší, o zadluženost a strach z vymáhání dluhů a o domácí násilí.

 

Inovační migrace se koncentruje zejména do neazylové, „survival migration“  spíše do azylové migrace. Žádost o azyl podávají často i osoby, které nemají v České republice příbuzenské zázemí, častěji z měst než z venkova a pravděpodobně v průměru i vzdělanější a kvalifikovanější než neazyloví migranti. Mnohdy se jim rozpadla síť příbuzenské solidarity. Jedná se téměř výhradně o rodinnou migraci úplných a neúplných rodin. Přibližně 20% jich žádala o azyl i v jiných zemích. Nevyužívají azylovou proceduru v České republice především jako zdroj příjmů (to vzhledem k udělovanému kapesnému ani nelze), ale jako útočiště.

 

Neazylová migrace je migrací řetězovou a využívá příbuzenské sítě v zemi zdrojové i cílové. Podílejí se na ní zejména obyvatelé východního Slovenska, a to nerovnoměrně. Některé regiony a subregiony jsou zastoupeny frekventovaněji. Z dosavadních poznatků je patrné, že migrační zkušenost se předává nejen po rodinách, ale po sídlech a že některá se přímo specializují na určitý typ migrace. Migrují lidé z měst i vesnic, z městských panelových sídlišť i z osadní zástavby.

 

Neazylová migrace je individuální i rodinná. V případě rodinné migrace jsou kontaktováni zejména nejbližší pokrevní příbuzní: rodiče, sourozenci, děti. Tito pokrevní příbuzní příchozím rodinám poskytují přístřeší i po řadu let a někdy je i částečně živí. Individuální migrace naopak využívá i širší příbuzenské sítě, ze které se někdy odpoutává navazováním různých typů partnerských soužití, jejichž institucionalizace má někdy sloužit k získání odpovídajícího pobytového statusu. Ve výběrovém souboru je však nejméně 50% osob, které pobytový status dlouhodobě buď z neznalosti nebo úmyslně neupravují.

 

Neazylová migrace propojuje území Čech a Slovenska příbuzensky, kombinují se při ní možnosti zdrojů obživy v obou státech, kterými jsou zejména důchody, sociální dávky, přídavky na děti, práce na černo a sběr surovin. Regulování této migrace je a v budoucnosti zřejmě i nadále zůstane velmi obtížné.

 

Výzkum podchytil a umožnil kvantifikovat celou řadu jevů, ke kterým se v souvislosti s vývojem romské kultury diskutuje:

 

1. Potvrdil silnou míru solidarity zejména mezi pokrevními příbuznými, která je nejvýraznější složkou migračního mostu ze Slovenska do České republiky a naopak. Současně však ukázal, že tato rodinná solidarita má své meze a řadu podob.

 

2. Ukázal silné ohrožení městského romského obyvatelstva na Slovensku, a zejména těch skupin, které žijí ve smíšených sídlištích a dosáhli určitý stupeň prostorové integrace.

 

3. Ukázal nízkou stabilitu nepokrevních příbuzenských svazků (včetně partnerských) a z nich plynoucí velký počet migrantek bez partnera s dětmi. Současně ukázal, že i svazek žena a děti je v současné době relativně nepevný, což umožňuje značnou migrační flexibilitu (pouze část dětí migrovalo s ženami) a prostor k navazování účelových partnerských kontaktů, které migrantům umožňují získat přístřeší v cizí zemi a účelově upravovat nebo neupravovat pobytový status.

 

4. Naznačil, že migrace Romů mezi Slovenskem a Českou republikou je obousměrná a v žádném případě není pouze přílivem Romů ze Slovenska do České republiky. V migračních biografiích byl vedle migračního proudu do České republiky jasně identifikovatelný i protiproud. Svědčí o tom již zmíněný vysoký počet migrujících do České republiky, kteří již zde dlouhodobě pobývali nebo se zde narodili. Předpokládáme, že více Romů migruje do České republiky než naopak. Je to logické vyústění příznivější sociální situace v ČR, velkorysejší sociální politiky i lepší možnosti uplatnění na pracovním trhu, byť především prací na černo. Empiricky máme ověřeno, že ještě v současné době vysoké procento Romů na Slovensku považuje Českou republiku za zemi zaslíbenou a práce nebo pobyt v České republice jsou shledávány jako prestižní. Protiproud je však veden imperativem rodinné solidarity, ale často též steskem po domově, následováním partnera, partnerky nebo hledáním lepšího života. Velikost tohoto proudu a protiproudu neumíme přesně kvantifikovat a tím pádem ani neznáme výsledné saldo skutečného přírůstku imigrantů mezi romskou populací v České republice. Této otázce bude třeba věnovat detailnější pozornost.

 

5. Řada indicií výzkumu ukazuje, že romská populace stále zřetelněji reprodukuje některé jevy, které bývají popisovány jako kultura chudoby. Koncept kultury chudoby rozpracoval v 60. letech americký antropolog Oscar Lewis (1961, 1966) na základě výzkumů v městských chudinských čtvrtích v Mexico City a v San Juanu. Ve svých pracích popisuje dlouhotrvající chudobu a sociální neúspěch jako jevy, které vytvoří kulturně kodifikované rysy způsobu života postižených vrstev, jež pak způsobují reprodukci chudoby i za předpokladu, že existují cesty, jak se z ní vymanit. Chudoba se stane způsobem života, kulturním rysem a životním stylem, který brzdí jedince v tom, aby ji překonal. Jedněmi z průvodních rysů jsou ekonomická nejistota, život ze dne na den bez hledání perspektiv a stability, opovrhování konvenčně vytvářenými sociálními vazbami jako jsou konvenční sňatky a preferencí nesezdaných soužití, bydlení v přeplněných bytech beze snahy řešit situaci. Dalšími identifikačními rysy je rezignace na vzdělávání, špatná komunikace s majoritní společností, neschopnost a nechuť využívat její instituce, rané sexuální zkušenosti, vysoký podíl osamělých matek s dětmi, tolerance k sociální patologii, nedostatečná kontrola emocí a impulsů, život ze sociálních podpor, pasivní životní postoje, které neumožňují se ze situace vymanit. Uvedené charakteristiky,[14] které nacházíme frekventovaně alespoň u části romské populace, sice korespondují s Lewisem identifikovanou kulturou chudoby, ale zdaleka ne všechny lze k tomuto jevu vztáhnout, neboť některé:

-         jsou zakotveny v systému hodnot tradiční romské společnosti (například jiné chápání instituce manželství);

-         souvisejí s pomalou (ale přesto probíhající) integrací do majoritní společnosti – problém komunikace s majoritou, kontrola emocí, neschopnost využívání některých společenských institucí, řešení situace bez institucionální pomoci; zde se skupina nikam nepropadla, ale prostě sociální gramotnost nikdy nezískala;

-         souvisí s rozpadem pevně strukturovaných romských komunit a jejich sociálních norem, jež nebyly doposud jinými nahrazeny (problém rozpadu manželství s dětmi, migrace samostatných žen, možná i reprodukce života na podporách atd.).

 

Jedním ze základních znaků kultury chudoby je společenská pasivita a ta odporuje otázce migrace samotné. Migrace je v daném případě volním  aktem, je projevem aktivity, kterou se jedinec snaží určitou situaci řešit. Navíc silně fungující rodinná solidarita naznačuje existenci sice zpola destruované, částečně však fungující sociální organizace, na kterou navazuje i snaha zaměstnat se, kterou však lze jen částečně realizovat.

 

Koncept kultury chudoby Oskara Lewise je produktem 60. let, kdy v americké kulturní antropologii, sociologii a politologii vzniká celá řada konceptů v polemice s teoriemi melting potu, koncepty chicagské školy a dalšími teoretickými konstrukcemi majícími superioritu ještě na konci 50. let 20. století. Současně reaguje na selhávání sociální pomoci nejchudším vrstvám, které si díky této pomoci mohly z chudoby vytvořit způsob života. Jelikož je tento koncept spojen s bezradností, jak pomáhat nedostatečně situovaným sociálním vrstvám, odkazuje k sociálním konstrukcím, že tyto vrstvy reprodukují svoji chudobu jako způsob života a stávající sociální pomoc je neadekvátní. Vedle úvah, jak tuto pomoc rozšířit, úvaha o kultuře chudoby vede část společnosti k moralizování, že si skupina chudých za svoji situaci může sama a koncept může ústit i k úvahám, že cesta k aktivizování chudších vrstev vede přes restrikci sociální pomoci (podrobněji Mareš 1999: 178-179). V českých podmínkách koncept kultury chudoby částečně koresponduje s tezemi o Romech, jako sociálně deprivované vrstvě, jejíž specifika pramení spíše ze sociální situace než z etnické jinakosti. V americkém kontextu byl frekventovanou kontrareakcí na koncept kultury chudoby akcent na etnická specifika daných skupin a i v českém prostředí můžeme při úvahách o Romech a romské kultuře sledovat oscilaci mezi těmito dvěma póly, kdy preference jednoho nebo druhého se v čase mění. Akademická diskuse o dané problematice však mezitím pokročila do dalších dimenzí.

 

Nedlouho po Lewisově stati The Culture of Poverty (1966) vznikají například práce Nathana Glazera a Daniela P. Moynihana Beyond the Melting Pot (1970) nebo Ethnicity: Theory and Experience (1975), řešící problematiku odlišným způsobem, v Evropě pak vznikla velmi vlivná práce Fredrika Bartha Ethnic Groups and Boundaries (1969), která výrazně ovlivnila antropologické myšlení 70. – 90. let 20. století. Obecně se dodnes předpokládá, že právě koncepty hranic, které díky od 70. let dominujícímu emickému přístupu v antropologii nabyly podoby především hranic mentálních, jsou k řešení souvisejících problémů jedním z nejpřijatelnějších východisek. Proto navrhujeme ověřovat platnost konceptu kultury chudoby paralelně s dalšími teoretickými konstrukcemi a názorovými trendy druhé poloviny 20. století a prvních let století 21. Vyvarujeme se tak zkreslení, ke kterému by za jiných podmínek mohlo dojít, případně k návratu myšlení, které v Československu převládalo v 50. - 70. letech, kdy byla romská problematika částí tehdejší badatelské obce a odpovědných orgánů často zužována na otázku sociální deprivace. Za tímto účelem je třeba rozvinout komparativní studium, do kterého by byly zahrnuty i romské skupiny, kterým se podařilo dosáhnout sociálního vzestupu a porovnávat jejich chování se skupinami, kde je reálná reprodukce kultury chudoby. Sociální exkluze, problémy na pracovním trhu a další jmenované jevy mohou, ale také nemusí korespondovat s chudobou.

 

Vytváření příbuzenských sítí a jejich využívání pro migraci Romů s českým a slovenským státním občanstvím je faktorem, který má tendenci expandovat mimo české a slovenské území. Celkem v 16% zkoumaných případů bylo zaznamenáno, že se některý z členů rozšířené rodiny pokoušel získat azyl nebo setrvává v zemích západní Evropy. Ve zkoumaném vzorku byla zaznamenána Anglie, Irsko, Belgie, Francie a Německo. Tyto země lze na základě dalších zdrojů rozšířit o Finsko, Švédsko, Norsko, Holandsko a další státy. Je pravděpodobné, že v budoucnosti, po začlenění České republiky a Slovenska do EU, budou tyto kontakty základem obousměrně  prostupných migračních mostů tak, jak to nyní můžeme sledovat na pohybu migrantů mezi Českou republikou s Slovenskou republikou (náznaky podobných, i neazylových aktivit již můžeme sledovat nyní).

 

 

Romská migrace je dynamický jev a vzhledem k jejímu charakteru postavenému na úzkých příbuzenských vazbách romských rezidentů na české a slovenské straně bude nepochybně oběma směry pokračovat i v budoucnosti. Proto je třeba trvale monitorovat její průběh a průběžně vyhodnocovat její charakter v zájmu jak zainteresovaných institucí, tak i migrujících osob, z nichž mnohé si zjevně nedovedou poradit s tím, že překračují státní hranici a se vstupem do jiného státu se mění i jejich postavení.

 

 

Literatura

 

Barth F. 1969: Ethnic Groups and Bounderies. Boston: Little, Brown.

Červeňák J. 2001: Správa o príčinách migrácie Rómov v SR. Záverečná správa projektu OSCE.

Glazer N. and Moynihan D.P. 1970: Beyond the Melting Pot: The Negroes, Puerto Ricans, Jews, Italians, and Irish of New York City. 2nd ed. Combridge, Mass.: MIT Press.

 

Tíž 1975: „Introduction“ in Nathan Glazer and Daniel P. Moynihan, eds., Ethnicity: Theory and Experience. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, pp. 1- 26.

 

Mareš M. 1999: Sociologie nerovnosti a chudoby, Sociologické nakladatelství, Praha.                      

Miklušáková M. 1999: Stručný nástin důsledků zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. Praha, Socioklub: 267-270.

 

Lewis O. 1961: The Children of Sanches. New York, Random House.

 

Lewis O. 1966: „The Culture of Poverty,“ Scientific American, 215(4): 19-25.

 

O chudobě v české a slovenské společnosti 1995: Ed. Petr Mareš, Masarykova univerzita, Brno.

 

Poverty and Welfare of Roma in the Slovak Republic 2002: A Joint Report of the World  Bank – The Open Society Institute – INEKO – Foundation S.P.A.C.E. - Bratislava.

 

Vašečka I. 2000: Príčiny odchodov Rómov zo Slovenska do niektorých krajín Európskej únie, Dokumentačné centrum pro výskum slovenskej společnosti (A Documentation Centre for research of the Slovak society),  Bratislava 2000, Project IOM.

 

Víšek P. 1999: Program integrace – řešení problematiky romských obyvatel v období 1970 – 1989. In: Romové v České republice. Praha, Socioklub: 184-218.