Archiv zpráv sekce pro Evropské záležitosti
5. 5. 201010:42
Projev ministra pro evropské záležitosti Juraje Chmiela na slavnostním shromáždění ke Dni Evropy, Evropský dům, 5.5. 2010, Praha
ČÁST: VÝZNAM LISABONSKÉ SMLOUVY V RÁMCI INTEGRAČNÍHO PROCESU
5. květen představuje významný den v dějinách České republiky. Připomínáme si výročí Pražského povstání, výročí boje za svobodu a k uctění památky našich padlých. Za několik málo dnů budeme vzpomínat Den osvobození naší země od nacistické okupace. Obě významná výročí mají společného jmenovatele: touhu lidí po svobodě, míru a spravedlnosti. Před 65. lety si naši předchůdci jistě nedokázaly představit, že by mohla německá kancléřka, francouzský prezident a britský premiér vůbec usednout za jeden stůl. Dnes nám připadá zvláštní, když se tak nestane alespoň dvakrát za půl roku. Den Evropy, na jehož počest se tu dnes scházíme, symbolizuje tuto obrovskou proměnu a odkazuje na završení snah našich otců bojujících na barikádách před 65 lety – snah o mír svobodných národů v Evropě.
Rád bych zde dnes mluvil o Lisabonské smlouvě, neboť ona je zatím tím posledním pomyslným stupněm v evropském sjednocování, které evropskému míru zcela zásadně napomohlo.
Vstup Lisabonské smlouvy v platnost představuje významný posun v rámci evropské integrace. Lisabonská smlouva je však na druhou stranu pouze jednou z řady smluv, které modifikují ustanovení zřizovacích smluv o Evropském společenství a Evropské unii, jako například předcházející smlouva z Nice či Amsterdamská smlouva. I takto technicistně a stručně lze hovořit o jednom z významných politických mezníků v procesu integrace evropských demokracií.
Stejně jako každý významný mezinárodní dokument má i Lisabonská smlouva svou pestrou historii. Jako každý mezinárodní dokument uzavřený mezi tolika smluvními stranami znamená jeho obsah vyjádření kompromisu mezi zájmy a přáními jednotlivých aktérů. Je třeba si uvědomit, že žádný členský stát, včetně České republiky, neodcházel od jednacího stolu s pocitem, že zvítězil. S ratifikací v poslední z členských zemí spíše než spokojenost zavládla úleva. Nechci tím tvrdit, že Lisabonská smlouva je špatným dokumentem. Chci pouze naznačit to, že se jednalo a jedná o maximum možného, vyjednaného v určitém historickém momentu a za specifických okolností. Vzpomeňme osud Ústavy pro Evropu s ambicí širší než vůle států, a co je důležité – nežli vůle občanů, se dohodnout.
Proces evropské integrace je procesem zvláštním a nesmírně zajímavým pro politika i pro vědce. Koneckonců, nejen v oblasti politických věd zaujímají evropská integrační studia významné místo. Je procesem poutavým a v mnoha ohledech charakteristickým. To, co jej živí a udržuje státy u jednacího stolu je jeho dynamika. Historická zkušenost Evropských společenství a Evropské unie nám jasně dokazuje, že pro udržení existence a jednoty je potřeba posouvat se stále dál. Jinak proces integrace zamrzá a vůle států jednat ve shodě ochabuje. Každá z velkých smluv, ať již Amsterdamská či smlouva z Nice, reagovala nejen na potřeby přizpůsobovat strukturu stále širšímu spektru komunitarizovaných politik, ale také na obavy státníků ze „zamrznutí“ integračního úsilí a z návratu starých pořádků. Ačkoliv se nám může strach z ochabnutí či rozpadu Unie zdát jako bezpředmětný, nelze jej z politického hlediska podceňovat. Jakékoliv delší zastavení na místě, i kdyby potřebné a zdravé, totiž bývá mnohdy interpretováno jako krize, což v mezinárodní politice, jak všichni víme, znamená velmi silný výraz, který vyžaduje reakci všech zúčastněných.
Lisabonská smlouva je z určité části právě produktem takového strachu. Po neúspěchu s ratifikací Ústavní smlouvy, která si kladla skutečně nerealistické, i když možná chvályhodné ambice, pocit naléhavosti se na „něčem“ dohodnout, abychom se vyhnuli krizi, v mnoha ohledech převážil.
Tím rozhodně nechci znevažovat či podceňovat objektivní faktory, které jasně hovořili pro přijetí změn, které by reflektovaly posuny, které nastaly v hloubce a šířce integračního procesu. Jen namátkou zmiňme proces východního rozšíření EU či potřebu lepší koordinace dalších politik v oblastech, jako např. energetika a energetická bezpečnost. Od přijetí Smlouvy z Nice uběhlo již téměř deset let a to je v dnešním globalizovaném světě velmi dlouhá doba. Avšak pro naléhavost a urgentnost s jakou probíhala jednání a ratifikace Lisabonské smlouvy zmíněné objektivní faktory neměly zásadní vliv.
Výsledkem je tak rozsáhlý dokument pozměňující doposud platné primární právo Evropské unie a, což je klíčové, dává ji mezinárodně právní subjektivitu. Jedná se o dokument, který řeší celou řadu oblastí životně významných pro další fungování Evropské unie. Zároveň však ponechává na dalších úpravách a dohodách mezi členskými státy a unijními institucemi celou řadu nesmírně citlivých bodů. Hovoříme o blanketových ustanoveních, nad kterými se dnes v rámci celé Unie vedou tvrdá vyjednávání z ryze národních pozic. A to je přesně to co se skrývá za termínem „implementace Lisabonské smlouvy“. V současné době tak dochází například k implementaci, a zároveň tvrdému boji mezi členskými státy a institucemi i členskými státy navzájem, takzvané Evropské služby pro vnější činnost, tedy jakési evropské diplomacie. Tato instituce byla nově zřízena Lisabonskou smlouvou, k jejímu ustavení však musí být přijato nařízení Rady. Dalšími aktuálně projednávanými oblastmi implementace Lisabonské smlouvy jsou například proces přistoupení EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo tzv. Občanská iniciativa. Zde se má jednat o právní nástroj, jehož prostřednictvím bude moci jeden milion občanů z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předložení určitých návrhů. To je beze všech pochyb velice žádoucí a chvályhodné opatření, nicméně Lisabonská smlouva jej a jeho podmínky definuje poněkud vágně. Musím říci, že hledání kompromisu, který by umožnil občanům zákonně se obrátit se svými požadavky na instituce, které platí ze svých daní a zároveň zabránil extrémistům zneužívat tato práva, je nesmírně obtížné. Velké úsilí směřuje k zajištění toho, aby všichni občané ve všech zemích měli v tomto případě stejnou výchozí pozici, tzn. aby i Česká republika a čeští občané měli co největší užitek z Lisabonské smlouvy. V každém případě mohu s hrdostí říci, že navzdory již zmíněným implementačním problémům na evropské úrovni, můj tým i já děláme maximum pro to, aby tomu tak bylo. Klíčová pro úspěch jakéhokoliv našeho snažení však bude v mnoha ohledech vnitropolitická schopnost dojít ke konsensu nad prioritami a formováním české unijní politiky. Jak jsem již mnohokrát zopakoval při jiných příležitostech, evropská politika stejně jako celá politika zahraniční, pokud má být schopna dosahovat reálných výsledků při obhajobě našich zájmů, musí být konsensuální a především nadstranická.
Lisabonská smlouva přináší celou řadu změn, jejichž důsledky budeme moci hodnotit až s určitým časovým odstupem. Za sebe vidím jako velmi pozitivní posílení role národních parlamentů a jejich většího zapojení do rozhodovacích procesů. Stejně tak ale vnímám úsilí o rozšiřovaní pravomocí unijních institucí, kterému Lisabonská smlouva otevřela pomyslná vrátka. Tento směr nepokládám za správný a nedomnívám se, že by mohl napomoci naplňování čtyř hlavních svobod, na kterých byla Evropská společenství a posléze i Evropská unie vybudována.
Kompromis dojednaný Lisabonskou smlouvou zkrátka není dokonalý. Přiznejme si však: on ani dokonalý být nemůže. Tolik rozdílných zájmů za jednacím stolem znamená, že vždy musí odcházet někdo nespokojen. V tomto případě odcházely nespokojeny všechny členské země a tím kdo získal, byly primárně unijní instituce. Bude velkou zkouškou členských států, obzvláště těch menších, zda budou schopny hájit své primární zájmy a zájmy svých občanů za nových podmínek. A bude zároveň velkou zkouškou Unie jako celku zvládnout nové problémy jak na domácí půdě, tak i v globálním světě. Finanční krize a hospodářské problémy členských zemí prověří jednotu a schopnost EU reagovat možná více, než kdo čekal.
V každém případě mějme na paměti to, o čem jsem dnes hovořil. Že Lisabonská smlouva je nástrojem, který vznikl za komplexních historických okolností. Rozhodně proto není všelékem a již vůbec ne automatickým. Zcela zásadní pro zvládnutí dnešních a budoucích výzev z pohledu sjednocující se Evropy bude ochota se dohodnout, vůle po politickém kompromisu a solidaritě mezi všemi členy. Dnes tu slavíme významný den, Den Evropy, a já při té příležitosti nám všem přeji, aby se té vzácné ochoty a vůle v Evropě našlo dostatek. Ve vztazích mezi zeměmi se totiž jedná o nesmírně vzácnou komoditu.
Děkuji vám za pozornost.