Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

12. 1. 20129:49

Zachrání nás koruna?

Členové NERV Pavel Kohout a Petr Zahradník píší pro Literární noviny o problematice eura.

Pavel Kohout:

Vroce 1993 česká ekonomika dosahovala 12 % výkonnosti Německa v přepočtu na obyvatele. V roce 2000 to bylo 23 %. V roce 2010 pak na průměrného Čecha připadalo již 41 % ekonomické výkonnosti ve srovnání s průměrným Němcem. Navzdory chybám a nedokonalostem se postupně daří dohánět nejsilnější evropskou ekonomiku.

Nabízí se otázka, čemu za tento úspěch vděčíme. V první řadě samostatné měně. V lednu 2000 bylo jedno euro za 36 Kč. O šest let později za 30,3 Kč. Nyní, začátkem ledna 2012, je euro za 25,5 Kč. (Ano, koruna už byla i silnější, ale trhy jsou momentálně poněkud nervózní.) Jak by česká ekonomika vypadala, kdybychom přijali euro již v roce 2000?

Jsou tři varianty. Za prvé, bez možnosti posilování domácí měny bychom vzhledem k zahraničí ekonomicky rostli mnohem pomaleji. Nebyli bychom dnes na 41 procentech úrovně Německa, ale jen na necelých třiceti. S eurem bychom byli chudší.

Za druhé – bylo by možné, že bychom ekonomicky i mzdově rostli stejně rychle jako s korunou, ale ceny by rostly ještě rychleji. Současná cenová úroveň by s eurem byla možná o 40 procent vyšší, samozřejmě s nepříznivými dopady na životní úroveň.

Chudší země, která se octne ve stejné měnové zóně jako bohatší země, nemá jinou možnost, jak dohnat vyšší ekonomickou výkonnost a úroveň mezd než inflací. To není žádná ekonomická poučka, jen prostá aritmetika. Buď posilování měny anebo nominální růst mezd.

Exportéři si stěžují na posilující kurz koruny. Kdybychom však měli euro, stěžovali by si na růst mzdových nároků. Přesně to se stalo po přijetí eura v Portugalsku, Řecku, Španělsku, Itálii a Slovinsku – a nyní jsou tyto země příliš drahé, nekonkurenceschopné, mají hluboké deficity zahraničního obchodu a trpí nezaměstnaností. Devalvovat nelze, snižovat mzdy je nepříjemné. Děravé veřejné finance jsou relativně snadnější problém členských zemí eurozóny.

Třetí, nejhorší možností je irský nebo baltický scénář. Lotyšsko má svoji měnu navázanou na euro, vlastně je to euro v převleku. Výsledek? Obrovský příliv peněz do ekonomiky, úvěrová bublina a největší inflace v Evropě. Inflace spotřebitelských cen v Lotyšsku se během let 2007-08 pohybovala mezi 7 až 10 procenty. Mzdová úroveň vzrostla za stejné dva roky o 50,7 procenta. To vypadalo báječně, než bublina praskla! Následoval totální krach bankovnictví a úpadek životní úrovně, který pamětníci srovnávali s 30. lety.

Něco podobného se stalo Irsku a do značné míry i Španělsku. Slovinsko si také již stihlo nafouknout pěknou bublinu od té doby, kdy přijalo euro. Ljubljanská vláda již v roce 2011 musela zachraňovat největší banku v zemi a v roce 2012 bude muset ještě přisypat. Myslíte, že Evropa solidárně pomůže? Ale kdepak!

Praxe ukázala, že euro je katastrofálně nebezpečné pro malé otevřené ekonomiky – do té míry, že bychom je neměli nikdy přijmout.

Petr Zahradník:

Při odpovědi na otázku, zda nás v současné svízelné ekonomické situaci, v níž se ocitla Evropská unie, zachrání koruna, je též vhodné dodat: před čím by nás měla zachránit?

Rozhodně nás koruna nechrání a nebude chránit před vlastními fiskálními či strukturálními problémy. Již pouhý letmý pohled na mapu EU nám ukáže, že problémové země nalezneme jak v eurozóně, tak mimo ni; a taktéž země, které jsou schopné se s krizí vypořádat relativně příkladně buď platí eurem, anebo také ne. Je pravdou, že zejména z pohledu pořádku ve veřejných financích a tzv. fiskální udržitelnosti řada členských zemí eurozóny těžce zklamala.

A národní měna taktéž není zachráncem před vlivy, které jsou způsobeny tím, jak mnoho je evropská ekonomika vzájemně propojená a na kterých je speciálně Česká republika v rámci EU enormně závislá; které pro ni navíc v současném období představují praktický jediný dynamický rozvojový prvek v situaci, kdy spotřeba je nízká a investice stále klesají.

Pokud si někdo „hokynářsky“ myslí, že existence koruny, resp. pozice mimo eurozónu nás zachrání od toho, že se nepodílíme a možná ani nebudeme podílet na finančních prostředcích, zmobilizovaných pro účely pomoci problémovým státům, tak je to možná pravda. Avšak jedná se o pravdu těžce schizofrenní. Za prvé, tato „pravda“ nás může velmi brzy vyvézt na periferii evropského dění, neboť v rámci formování vícerychlostnosti Evropy se může velmi brzy začít rozhodovat o klíčových ekonomických, měnových a finančních záležitostech budoucnosti EU právě ve skupině zemí „tvrdého jádra“, od kterého se dobrovolně distancujeme. Za druhé, sice můžeme jednorázově „ušetřit“ při pomoci problémovým zemím; ale současně „nám“ (k nimž se dovolím nepřiřazovat) vůbec nevadí, že nám každoročně daňový poplatník především ze západní části kontinentu posílá v podobě evropských fondů desítky miliard korun na projekty z nich hrazené. A do třetice, nelze vůbec předvídat a už vůbec si nemůžeme být jisti, že se do obdobné šlamastyky podobné například té portugalské či irské taktéž jednou nedostaneme a za projevenou solidaritu nebudeme vděčni. Jak se na nás asi její potenciální dárci či poskytovatelé budou tvářit? S takovýmto přístupem jsme do EU vůbec vstupovat neměli, když se snažíme toliko vyzobávat výhody (a to ještě ne zcela dokonale), ignorujíce určité závazky či nepsané povinnosti, které se v tomto klubu dodržují.

Vůbec tím nemá být prokázána jakási slepá obhajoba evropské měny. Nachází se skutečně ve stavu vyžadujícím náročnou léčebnou terapii. Když už jsme se vstupu – na rozdíl například od Slováků či Slovinců – do eurozóny vyhnuli v době před krizí, asi by nebylo nejvhodnější do ní vstupovat v nynějším období rozbouření a nejistoty. Ale na nějakou přílišnou ochrannou roli autonomní koruny se nyní kdovíjak spoléhat nemůžeme; i proto po uklidnění onoho rozbouření, nastane-li, spatřuji jako optimální měnovou variantu pro Českou republiku ve vstupu do uzdravené eurozóny.

Publikováno v Literárních novinách, 12.1.2012